Samozřejmě i teoretik -- pedagog z vysoké školy tak nějak ví, co se děje v dnešních školách. Sama jsem učila na základní i střední i vyšší škole a neustále jsem s dětmi i učiteli v kontaktu. Dokážu si nejen představit, ale dokonce i vím, co dnešní učitel ve školách prožívá a zažívá nebo co vše prožívat může. Udržet kázeň je mnohdy nad lidské síly. Zaujmout -- to v dnešním přeinformovaném světě je více než problém. Navíc, je to učitel, kdo stojí před třídou zcela sám a osamocen a kdo je v podstatě jediný bezmocný; a to nejen proto, že v podstatě žádné pravomoci nemá a žák může cokoliv, a to docela beztrestně, ale z mnoha více příčin.

Jenže - co s problémovým žákem? Otázka by mohla znít i jinak -- kdo je to "problémový žák"? Problémový žák není jen ten žák, který dělá problémy, ale je to člověk, lidská bytost, dítě, které MÁ problém. A neumí ho ventilovat jinak než problémem. Pokud jsme zahnáni do úzkých, pokud jsme v nějaké zátěžové situaci, fungují v nás atavistické mechanismy --reagujeme buďto únikem nebo útokem. Problémový žák, tedy lidská bytost s problémem, reaguje často tím, že útočí. Nezná jiný způsob.

Učitel do školy musí, padlo v ohlasu od paní Cholevové. Může si však najít jinou profesi, není to jeho jediná životní nutnost. Kdo však do školy skutečně musí, kdo nemá jinou možnost -- to není nikdo jiný než dítě. Je to dítě, které nemá na vybranou. Potřebuje ke svému růstu pocit bezpečí, přijetí druhých, někam patřit, dále potřebu uznání a spoustu dalších, avšak -- podle výzkumů až 42% dětí v ČR, tedy téměř polovina, zažívá v průběhu své školní docházky útok na svou vlastní osobu, kterému se říká šikana. Jinými slovy musí jít tam, kde je mu ubližováno, kde to samo nemá jak zvládat, kde není přijímáno, oceňováno, uznáváno, kde nemá možnost vyhnout se komunikaci s těmi, se kterými komunikovat neumí nebo nedokáže. Pokud potkáme v dospělém životě člověka, s nímž komunikaci jakýmkoliv způsobem nezvládáme, nikdo nás k této komunikaci nenutí. Dítě, které hledá samo sebe, neví co se sebou, to musí umět komunikovat kdykoliv, jakkoliv a s kýmkoliv. Utéct není kam.

Dnešní děti možná mají dojem a myslí si to a zkoušejí, zdali mohou opravdu všechno. K jejich věku to jistě patří. Proto tvrdím, že jim chybí přirozená autorita. A vůbec to není myšleno jako kritika učitelů a jejich práce (nesmírně si jí naopak vážím), ale jako pomoc, jak z této situace ven. Protože -- pokud se ještě více upneme na výchovné trestání, pokud jen zavedeme silnější a větší tresty, příkazy a zákazy, o to větší míra agrese se nám vrátí zpět -- a nebude dlouho trvat, a i učitelé v Čechách budou chodit do práce se zbraní v ruce (nejen v USA). Dítě ale potřebuje pořádek a řád, potřebuje mít jasně vymezené hranice, avšak autoritou, kterou samo a rádo přijímá jako za svou. Tedy autoritou přirozenou, která vyplývá mimo jiné i z důvěryhodného vztahu.

Naši učitelé jsou převálcováni, protože o ničem takovém už nechtějí slyšet. Mají toho prostě dost. Děti jsou často nezvládnutelné, rodiče na výchovu také ne vždy stačí (odtud také pramení prvotní příčiny "problémů", vytvářejících z dítěte problémové dítě). Učitelé jsou tlačeni povinnostmi shora i zdola a dohromady nikdo jejich práci skutečně neocení. Dovolují si na ně nejen děti -- žáci, ale také rodiče a navíc celá společnost, která si již zvykla dívat se na ně spíše jako na ty neschopné než schopné. Navíc mají neustále před očima svou zodpovědnost, a unést ji mnohdy není jak. Proto neudivuje, když sami učitelé vyzvou své kritiky, ať si to tedy zkusí, stát před třídou dospívajících puberťáků. Má to však jeden velký problém -- např. takový lékař si je plně vědom své odbornosti a kvalifikace, že vás po kritice své práce nevyzve, hele, zaplombuj si to sám, odoperuj si to, tady máš skalpel, teď se ukaž. Učitelé jsou na tom jinak. Jsou natolik vším převálcováni, že jim nedojde, že to jsou oni, ve škole jediní vzdělaní odborníci, kteří by problémy s problémovými žáky a vůbec dětí měli umět bezprostředně zvládat. Že na to mají glejt. Že to jsou oni, kdo by měli mít motivační, komunikační, organizační, hodnotící a další kompetence. A navíc -- nezvládá-li výchovu rodina, jsou to oni, kteří by měli poradit rodičům, jak ji zvládat, protože to oni jsou aprobovaní ve výchově a vzdělávání. A neměli by křičet -- za to a to mohou rodiče a rodina, protože rodiče, přiznejme si to nebo ne, obyčejně vysokoškolsky vzdělanými odborníky na výchovu zpravidla nejsou. A dopouštějí se tak mnohých, často neuvědomovaných chyb a omylů. Naopak - učitelé vysokoškolsky vzdělanými odborníky na výchovu ať chtějí nebo ne prostě a jednoduše jsou.

Pak je zde ovšem ještě již vzpomínaná společnost. Svět nikdy nebyl zcela bezpečným místem k žití, ale -- dnešní doba je přece jen v něčem výjimečná. Nejen, že poprvé v historii lidstva nám všem hrozí vteřinová zkáza globální úrovně celé naší zeměkoule pomocí nukleárních zbraní, ale veškeré hodnoty přestávají být (možná i právě proto) skutečnými hodnotami. A politika nejen na české úrovni, ale v té celosvětové míře, je založena spíše na ztrátě hodnot než naopak. Nic není jednou a provždy dané -- nemáme prostě své pevné neměnitelné body. A najít bezpečí sami v sobě, to je také úkolem výchovy.

Ale výchovy kde a jak? V dnešních často nefungujících rodinách? V dnešních školách s převálcovanými učiteli a s problémovými žáky? V dnešní společnosti, která žádná pravidla nezná, a tudíž v podstatě sama o sobě není ani výchovná a ani bezpečná?

Co tedy vlastně můžeme po učitelích chtít? Nemohou být jedinými zodpovědnými a jedinými téměř spasiteli světa. Ale do jisté míry za děti, i ty problémové, zodpovídají. O to více by mělo být jejich povolání úctyhodné a vážené. Tak, aby nemuseli být převálcováni ani vyhořelí a alergičtí na jakékoliv dobře míněné názory a východiska, nejen v podobě přirozené autority, ale i jiná, která jim již a priori zavánějí kritikou.

Pokud se takto "převálcovat" nenechají, snad tak brzy v koncích ani nebudou.