Michal Šanda pro dobro svých knih prochází nejmenší české vesničky a prohledává místní archivy, aby se mohl kochat výstřednostmi, které byly součástí starého světa, o němž dnes nevíme skoro nic. Nezfilmované lidové pohádky skoro nikdo nezná. Je proto dobře, že nejrůznější klasické motivy přežívají v nových autorských pohádkách spisovatelů. Moderních pohádek se osobně většinou hrozím. Bývají mnohem hloupější než jejich předchůdkyně, používají jako kulisu civilizovaný svět a jsou často příliš okatě výchovné. Umělec, který přetváří jiné dílo, mu musí předat něco ze sebe a tím ho obohatit. Případů, kdy je parafráze mnohem horší než originál, je dost.

Šanda vzal neotřepané lidové pohádky a obohatil je o parádní, bohatý jazyk. Šandova čeština je opojná i pro ty, jež pohádky jako žánr nezajímají. Povídky o sousedech z vesnice Merekvice stojí za to číst už kvůli jazyku. Kromě spisovného rejstříku je ves charakterizovaná téměř zapomenutými přejímkami z němčiny a obecnou češtinou. "Manželka děti nechtěla, aby nebyly po mně ožbrundové. V řeznictví za špalkem jsem schovával placatku kořalky, a nadranej boural metrákovýho čuníka, to bylo o prsty, ne-li přímo o kejhák. Denně jsem byl na mol, a proto se ze mne po smrti musel stát mol." Stýská si duch řezníka Doubravy. Kombinace širokého spisovného jazyka jako základu a občasného příznakového nářečí je opravdu zdařilá. Dovoluje navíc odlišit i postavu, která načichne současnou zkažeností a mluví jako pražský teenager: "Pojďme krafat o něčem jiným. V kufru mám pistoli rychlejch špuntů. A když Bonifác řekne rychlý špunty, nemyslí Bohemku s vyšeptalejma bublinkama, ale šampaňský z Champagne ve Francii, originál Dom Pérignon." Slova jako karbanit, buřtstánek, cemr, prubneme a fintidlo je radost číst ve společnosti spojení jako vyplnily se ad punctum, reminiscence na léto, přečiny proti mravopočestnosti, agrotechnické grafy, atd.

Kromě barvitého jazyka jsou pohádky obohaceny o novodobé motivy, které ovšem nemají roli kulis pro zasmání, ale jsou zapojeny do textu jako jeho nezbytná součást. Nabourávají kontrast mezi pohádkovou vesnicí a čtenářovým světem. Přibližují vyprávění přítomnosti a nabízejí pohádkovou magii jako součást dneška. Vesnice Merekvice a děj v ní se odehrávající jsou nereálné a jsou od skutečnosti odděleny. Ale do Merekvic pronikají témata jako pohádkově levný nákup v Tesco, nebo akcie McDonaldu a merekvičtí občané zase mohou být zaměstnáni v Národním muzeu, nebo promlouvat s obědvající rodinou v normalizačních letech. Jak už bylo řečeno výše, tyto detaily nepůsobí jako násilné zmodernizování pohádky, ale jsou její součástí, bez které by šlo o jiný příběh. Stírá se tak pevná hranice mezi pohádkou a současnou realitou.

Originalita Šandových pohádek spočívá také v tom, že se autor neomezuje na kompozici v mezích "žili byli...tak tam žijí dodnes", ale začíná bez ostychu např. akční scénou rychlého sklízení večeře ze stolu, aby ji neviděl závistivý soused. V jiné pohádce ocituje přesné znění receptu na polévku a přizná se, že smyslem celého příběhu je předání receptu čtenářům. Do pohádky často vstupuje hlas vypravěče, aby vysvětlil cizí slovo nebo okomentoval dění. "Mne taky může vzít ďas, oslovují-li mne pane Šanda. Šando. Učiteli. Přeci." Pohádka se tak přibližuje spíš historce typu "jedna pani povídala", což zdůrazňuje zdání mluveného projevu a autenticity vypravování.

Pohádky se navíc obejdou bez rozsáhlých úvodů a popisnosti. Neztrácejí čas a jdou rovnou k věci. Autor minimalizuje vyjadřovací prostředky a daří se mu vystihnout přesně to podstatné. Pohádky jsou proto svižné, dějové, dávají dost prostoru fantazii a vyžadují čtenářovu pozornost pro každé slovo. Na rozdíl od předchozí Šandovy knihy nejde o žádné "kecanice" (Kecanice. Protis 2006). Nevýhodou tohoto typu vypravování je, že pointy některých pohádek působí, jako by vypravěč nevěděl, jak příběh zakončit. Děj se vyvíjí docela logicky, příčiny mají svůj následek a najednou překvapí z ničeho nic příliš rychle naroubovaný konec. To se týká jen menšiny příběhů. Např. pohádce Uřknutá stračena to ale mocně ubírá na kouzlu. Na druhou stranu, vytváří to iluzi, že vypravěčem je unavený rodič, který se do příběhu zamotal, neví jak ho skončit, a tak vymyslí rychlé absurdní řešení, jakmile zjistí, že děti už skoro spí.

Jenže pohádky z Merekvic naštěstí ospalé nejsou. Pro čtenáře, kterého unudí ledacos, je za půlkou knihy osvěžující stránka s pohádkou rozmlácenou jako obilí na mlatě: "[...] u Pakostů zase měli takovou umouněnou šmudlu, přebírala hrách a popel a v ošatce našla oříšek, rozlouskla ho mezi zubama, a div se neudávila, pusu plnou svatebních šatů, v boudě Barik s rozpáraným břichem plným kamení zaštěkal, v košíku bábovku a víno pro babičku[...]" Dokonalé, postmoderně hravé překvapení čeká v kapitole Konec.

Šandova kniha Merekvice se nesnaží o nic víc než chytře pobavit čtenáře, který umí ocenit mytologii lidových pohádek a kvalitní češtinu. Přistoupíme-li na hru jednoduchých pohádkových motivů a lehkých slovních hříček, jsou Merekvice příjemnou letní knihou. Stejně jako většina starých pohádek nejsou ale jen prázdnou zábavou. Má-li čtenář chuť, může přemýšlet nad nenápadnými náznaky, které přicházejí jak z tradičního jádra pohádek, tak i z autorských aktualizací. Nejsou ovšem prvoplánové a nenarušují plynulost příběhu.