Podívejme se konkrétněji, co nám text paní Prokešové sděluje: škola má vychovávat i vzdělávat, učitelé by měli být lidští, měli by mít přirozenou autoritu, ve škole dochází k sociální interakci mezi učitelem a žákem, dospívající autoritu potřebují, když autorita ve škole selže, musí nastoupit trest, škola bez kázně je jako mlýn bez vody. V předposledním odstavci se autorka zamýšlí, zda pedagogické fakulty připravují učitelské osobnosti s přirozenou autoritou.

Jak říká Aleš Máchal, průkopník ekologické výchovy u nás a zakladatel Lipky, střediska ekologické výchovy v Brně, učitelství je především řemeslo, tedy konkrétní učitelské know-how sestávající se z plejády konkrétních didaktických metod aplikovatelných v příslušném oboru, komunikativních dovedností a samozřejmě určité teoretické vybavenosti.

Po svých zkušenostech a zkušenostech mých kamarádů a kolegů, kteří studovali nebo studují na pedagogických fakultách tvrdím, že fakulty selhávají v profesní přípravě učitelů, zejména v oblasti didaktiky, psychologie a komunikace. A to proto, že mnozí vysokoškolští učitelé na pedagogických fakultách, hlavně ti, kteří působí na katedrách pedagogiky a psychologie, mrhají časem studentů, neboť nejsou schopní je naučit onomu učitelskému řemeslu a zdržují přednášením o tom, co si lze přečíst v odborné literatuře. Student tak musí vyslechnout desítky a stovky hodin zbytečných přednášek To, co vyslechl, si zapíše a u zkoušky zase vychrlí. Konkrétní učitelské dovednosti (jak sestavit lekce o vlastenectví a nacionalismu, co konkrétně říci v situaci, kdy žák neplní oprávněné požadavky učitele nebo jak konkrétně slovně ocenit jeho dobře vykonanou práci) se student nenaučí nic. Je-li po svém nástupu do školy postaven před třídu, zjišťuje, že se na fakultě vlastně nic podstatného nedozvěděl. A tak začne přirozeně učit tak, jak se to naučil během své školní docházky, základní školou počínaje a vysokou konče (sociálně, zcela nezáměrně po vzoru svých předešlých učitelů).

Rád bych se ještě zastavil u autority učitele. Jak poukazuje Jana Nováčková, autorita není jednoznačný pojem. Ve slovnících je definována i jako moc, i jako vliv založený na znalostech, zkušenostech apod. V této souvislosti Nováčková připomíná, že "v době zavedení školní docházky koncem 18. století byla poslušnost, podřízenost jakékoliv formální autoritě ceněnou vlastností. Škola nemusela tedy tyto hodnoty předávat dalším generacím. Známý je výrok, že 'Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných'. Proto byl přijat systém vzdělávání vypracovaný podle vzoru pruské kadetky, tedy podle vzdělávání takové speciální profese, jakou je vojenství."

Vzhledem k výše uvedenému považuji na místo pojmu "autorita" vhodnější termín "partnerský vztah". Jsem přesvědčen, a mám to ověřeno praxí, že pokud se učiteli podaří chovat se k dětem na partnerské úrovní, je to zároveň cesta k tomu, jak vytvářet mezi učitelem žákem důvěryhodný vztah, což vlivem sociálního učení přispívá k lepšími klimatu třídy a podporuje další učení žáků. Partnerský přístup znamená chovat se k dětem jako k dospělým, kterých si vážíme nebo alespoň respektujeme. Paní Prokešová ve svém příspěvku o důvěryhodném vztahu píše. Problémem je, že se nevyjadřuje, a domnívám se, že ani české pedagogické fakulty, jak takový vztah utvářet. Souvisí to obecně s problémem pedagogických fakult, kde se přednáší, jaký by měl učitel být, ale už se nevyučuje, jak se takovým učitelem stát.

Pro utváření dobrého vztahu mezi učitelem a žákem je klíčová komunikace -- učitel by měl zvládnout to, co psychologové Pavel a Tatjana Kopřivovi v knize "Respektovat a být respektován" označují jako efektivní komunikační dovednosti nebo J. S. Cangelosi jako popis situaci oproti vynášení soudů o hodnotě žáků samotných. I kdyby se nic kromě tohoto učilo na pedagogických fakultách, profesní příprava učitelů by byla na lepší úrovni než je tomu dnes.

Jde o dovednosti, které nám pomáhají chovat se k dětem respektujícím způsobem a tím zároveň děti učíme respektu. Zároveň tak přispíváme k rozvíjení jejich potřeby sebeúcty a ukazujeme jim, jak vlastně má vypadat správné chování -- to chování, které od nich vyžadujeme.

Učitelé samotní podceňují komunikační dovednosti, mnohdy je neovládají, někteří o nich ani netuší. Na pedagogických fakultách se tato základní dovednost učitelského řemesla nevyučuje, což je jednou z příčin nedostatečných profesních dovedností absolventů učitelského studia.

Autor je učitelem za základní škole.

Odkazy na použitou literaturu:

Nováčková, J. Mýty ve vzdělávání. Kroměříž: Spirála, 2003, s. 19.