Jakoby se celá země jako na povel rozpomněla a chtěla si svou čtyřicetiletou amnézii jedním rázem vynahradit. Čtyřiadvacet hodin denně popisují pamětníci děs a hrůzy ruské okupace, hukot letadel a rachot tanků, bezradnost, zda je válka, nebo co, lidé nevěděli, co bude, na některé mířil Rusák samopalem, jiní by bývali bojovali, kdyby směli, další to zlomilo na celý život. Přerušují je pouze zprávy z ruské okupace Gruzie a ovšem -- Olympiáda a písničky. Z šedesátých, rozumí se. V Praze, Brně a dalších městech pro větší názornost instalovali historické tanky a reprodukovanou střelbu z kulometů, každou hodinu až do konce září. Slovenskému či Pražskému povstání se srovnatelné pompy nikdy nedostalo, ba ani bitvě u Slavkova.

Ankety mezi mladými lidmi ji zcela ospravedlňují, 21. srpen je pro ně vesměs neznámé datum. Tu člověku ze vztahu národa k vlastní historii a přítomnosti zatrne -- byli jsme také takoví ignoranti? Samozřejmě, že byli, i nám totalitní školství zatajilo nejhanebnější období našich dějin, vyvraždění Romů, vyhnání Němců, převzetí české verze nacionálního socialismu. Jenomže dnešní školství za totalitní považovat nechceme a zatajované období je to jediné v našich novodobých dějinách, ke kterému se můžeme hlásit s hrdostí.

K posilování národní hrdosti ale pompézní kampaň nesměřuje, ba naopak. Plačtivé hlasy pamětníků autenticky dokumentují naši historickou ublíženost, bezbranost a malost, naší osudovou vydanost na pospas silným a mocným tohoto světa. Ti mladí by museli být nadlidsky bystří, aby si z útržků svědectví dokázali utvořit realistickou představu šedesátých let, zrodu občanské společnosti, politických vůdců v jejím vleku, vize demokracie, volného trhu a sociální spravedlnosti sdílené napříč názorovými směry, revoluce bez nenávisti a obrázků nepřátel, vrcholného období československé kultury, intelektu a národního sebevědomí.

A i kdyby to dokázali, v orwellovské paměťové díře zmizelo to nejdůležitější, totiž že v srpnu 1968 v Československu nezvítězily invazní armády Varšavského paktu, ale občanská společnost, která jim zabránila splnit zadání. Členové revoluční dělnicko-rolnické vlády, která měla v zemi převzít moc a invazi dodatečně legitimovat, pod dojmem jednotného odporu národa na své funkce do jednoho rezignovali a okupační vojska se ocitla v politicky bezvýchodné situaci. Obsadila všechny strategické body, úřady, letiště, křižovatky, mosty, zatkla reformní vůdce -- a nebylo jim to nic platné. Okupovaná země fungovala i bez politického vedení dál, nepodařilo se ani zastavit vysílání rozhlasu a televize, tisk a distribuci novin a časopisů, fungovala infrastruktura, pošty, telefony, zásobování. Invazi odsoudili prezident, vláda i parlament, československý ministr zahraničních věcí požadoval v OSN naléhavé jednání Rady bezpečnosti. Pod nosem okupantů se hned druhý den sjelo 1 200 delegátů z celé země na utajený (sic!) XIV. sjezd KSČ, který agresi rovněž odsoudil. Národ stál jednotně za Dubčekem, Černíkem, Smrkovským, Svobodou, jsme s vámi, buďte s námi, vzkazoval svým zavlečeným vůdcům -- a díky fungujícím sdělovacím prostředkům jej bylo slyšet po celém světě, neponechával prostor pro desinformaci a kontrapropagandu, svět prožíval události v Československu denně live na vlastní oči a uši.

V paměťové díře zmizelo, že národ úspěšně vzdorující půlmilionové armádě byl poražen teprve svými vlastními vůdci. Sovětům za daných okolností nezbylo, než zatčené zase propustit a začít vyjednávat. Nejen, že českoslovenští představitelé vůbec přistoupili na jednání v Moskvě, ačkoli byli ve výhodnější pozici a Moskva by bývala musela přistoupit na jednání v Praze či alespoň na neutrální půdě, ale celá československá delegace s čestnou výjimkou Františka Kriegla, včetně těch, kterým národ možná právě zachránil život, proti výslovnému mandátu lidu, vlády, parlamentu i rodné strany smlouvu o pobytu sovětských vojsk podepsala a vykonala tak akt vlastizrady, které se vybraní mouřeníni dělnicko-rolnické vlády neodvážili.

A do třetice zmizelo v paměťové díře, že za východisko z fiaska invaze zaplatila i Moskva dramatickými ústupky, nejen návratem internovaných reformních politiků, ale i akceptováním nových, zvolených XIV. sjezdem KSČ a že k jejím prvotním starostem patřilo uchránit své mouřeníny před trestem. S výjimkou legalizace přítomnosti sovětských vojsk a odvolání sjezdu KSČ se reformní křídlo vrátilo z jednání fakticky posílené, zatímco Moskva své nejtěžší kalibry vystřílela naprázdno. Jestliže se tedy v průběhu následujícího roku přesto prosadila husákovská normalizace, nebylo to ani tak výsledkem invaze, jako výsledkem šoku, inkompetence, oportunismu a úpadku do politické moudrosti knížecího ministra -- nejbohatší a nejvlivnější sedlák zapráská bičem a ostatní se podřídí.

Komunismus je nereformovatelný, omílají vládní politici své zaklínadlo, své vlastní resumé vytunelovaných dějin. Kterýpak komunismus mají na mysli, ten demokraticky tržně soukromopodnikatelský z šedesátých let? Z čehopak vyvodili jeho nereformovatelnost, z intervence cizích armád? Jakpak si ospravedlňují svůj obdiv k liberalismu nejúspěšnější světové ekonomiky? Je reformovatelná kleptokracie?

Okupace Gruzie je totéž jako okupace Československa v srpnu 1968, zní vlastní obsah poselství. Rusko přestoupilo meze přípustného. Ruská vojenská invaze do Gruzie porušuje mezinárodní právo a je nepřijatelná. Odhodlání Ruska obnovit mocenskou politiku je přímým ohrožením základů EU a něco takového nemůžeme ignorovat. Rusko se nezměnilo, ruský imperialismus nás může obsadit i potřetí. Rusko je ohrožením. Nejen vojensky kvůli radaru, ale kvůli ropě i ekonomickým. Po událostech v Gruzii je jasné, že pro naši bezpečnost potřebujeme ne jednu, ale co nejvíce amerických základen. Evropa je ve studené válce a NATO musí jednat. Na místě je vyslat do Gruzie mezinárodní síly a Česká republika je připravena se do takové mise zapojit. Zastavme toho medvěda.

To nejsou parafráze, to jsou autentické citáty českých politiků a médií na pozadí uslintaně nenávistné kampaně k výročí národní ublíženosti. Švejkovský pokřik Na Moskvu vysvětluje i to náhlé rozpomenutí: zatímco počátkem devadesátých bylo kvůli privatizacím a restitucím třeba osmašedesátý zatajit a celá čtyři desetiletí paušálně zatratit jako jediné zločinné období, pro tažení proti Rusku je naopak paralela Československo 1968 -- Gruzie 2008 nenahraditelným propagačním materiálem. Dějiny jako veřejnosti nepřístupný depozitář resentimentů a rekvizit. Protiruské tažení Nové Evropy, která ještě nedávno připravovala tažení proti Západu, připomíná ze všeho nejvíc policejního psa poštvaného proti nepříteli. Jedinečná zkušenost s totalitním systémem, tento inzerovaný přínos Evropskému společenství, se zjevně omezuje na narušené sebevědomí, zavilou nenávist k předchozímu pánovi a přejaté návyky.

Něco tu ovšem nesouhlasí: když Češi svou kampaň k srpnu 1968 připravovali, nemohli správné načasování Saakašviliho útoku na Cchinvali a ruskou reakci předvídat. Utrhl se Saakašvili ze řetězu a v pravý okamžik hloupě naletěl na ruské provokace, ačkoli ho před nimi Američané varovali? Kdo chce, uvěří. Role neřízené střely ale Saakašvilimu nesedí. Vystudoval přední americké university, má nejlepší kontakty k americké administrativě, je osobním přítelem senátora McCaina a dokonce mu platí poradce Stephena Gillerse. Ubezpečování Condoleezzy Rice, že Amerika bojuje za své přátele je věrohodnější stopou, zejména připomeneme-li si, jak americká diplomacie svého času vylákala Saddama Huseina k útoku na Kuwait. McCainovy šance lehce stouply, V Polsku to zabralo excelentně, v Česku je výsledek spíše hubený. Pár tisíc cizích mrtvých ale není žádná velká investice. Mrazení ale vyvolává snadnost, se jakou zkompromitovaná americká administrativa své evropské loutky dosud vodí.

Novější vztahy Ruska k Západu ovšem vypovídají opak toho, co dozví se konzument české politiky a českých médií. Gorbačov i Jelcin chápali rozpad SSSR jako historické vítězství nad komunismem, při kterém se Rusko konečně přidalo na správnou stranu. Ronald Reagan byl první, koho Jelcin o rozpadu osobně radostně informoval a nové Rusko se s důvěrou oddalo do péče nových přátel. Stáhlo se ze střední Evropy, zažádalo o členství v NATO a v EU, vděčně přijímalo americkou pomoc při likvidaci svého jaderného arsenálu i zaměstnání pro své již nepotřebné jaderné odborníky, přeochotně se podrobovalo pokynům Mezinárodního měnového fondu, uctivě přijímalo doporučení západních expertů a úzkostlivě dbalo na dodržování všech mezinárodních pravidel a závazků.

Výsledky se promptně dostavily. V průběhu devadesátých let se propadlo do ekonomického, politického, morálního a sociálního marasmu, proti kterému byl Klausův rozvrat procházkou růžovým sadem. Rusko by nemělo mít vůbec žádnou vlastní zahraniční politiku a pokud možno ani domácí ne, vzkazoval Moskvě Clinton. Zoufalé žádosti o ekonomickou pomoc počátkem 90. let byly zamítnuty, odmítly jej EU i NATO. NATO se na svém washingtonském summitu z obranného společenství změnilo v útočné a započalo svou expanzi ruským směrem. Jeho historicky první válečnou akcí bylo bombardování Srbska, nejbližšího ruského spojence v Evropě. Přesto Rusko ještě po 11. září projevilo loajalitu nejen Bushově válce s terorem, ale i agresi proti sousednímu Afghánistánu. Odměnou mu byly unipolární politika, likvidace mezinárodního práva, ukončení smluv o odzbrojování a nové závody ve zbrojení, agrese v Iráku a pokusy o další v Iránu, režírování prozápadních barevných revolt v sousedních zemích, rozbití Srbska a vyhlášení samostatného Kosova, pokračující obkličování, nové americké základny v Polsku, Česku, perspektivně v Izraeli a Kosovu a vojenský útok na proruské obyvatele Osetie a Abcházie.

Na obavy o vlastní bezpečnost se Rusku dostávalo jen farizejského chlácholení, že obkličování není zamýšleno proti němu a zuřivého štěkotu psů otevřeně hlásajících opak. Že to není trvale udržitelný stav, bylo jasné. Překvapením je jen razance ruské reakce, o to závažnější, že Západ mezitím odstranil všechny zásady a pravidla mezinárodního soužití, kterých by se nyní mohl dovolávat. Sedlák Bush zapráskal bičem a Rusko se přizpůsobilo. Repertoár možných recipročních opatření má stejně bohatý jako účinný, od politického nátlaku a korumpování prostřednictvím intaktní sítě agentů přes podporu ruských a proruských menšin, vyvolávání lokálních konfliktů a dosazování spřátelených vlád, přes ekonomický nátlak kapitálem, nabídkou investic, ropou, plynem, mafiemi, přes dodávky účinných zbraní a podpory protizápadně zaměřeným státům a subverzním skupinám až po masívní mezinárodněpolitické zázemí na druhé straně světa, v Šanghajské smlouvě. Rusko nepotřebuje spolupráci s NATO o nic víc, než NATO potřebuje Rusko, konstatuje realisticky ministr zahraničí Lavrov. A Západ nemá mimo třetí světové války nic, co by mohl ruské protiofenzívě postavit a při své současné diskreditaci ani šanci v ní zvítězit. Bushova administrativa stihla na poslední okamžik způsobit ještě jednu pohromu.

Pro USA představuje vzestup Ruska další schod v pádu z pozice světového vůdce. Nadcházející volba mezi McCainem a Obamou bude pro příští americká desetiletí osudová. Evropa si po počátečním siláckém rozjezdu novou geopolitickou realitu uvědomila a rychle zařadila zpátečku. Snaha přetrpět závěrečné měsíce Bushovy administrativy bez dalšího vyhrocování atlantického napětí se jí v případě kosovského ústupku vrátila jako bumerang. Pro zbývající většinu světa představuje Rusko novou a dlouho očekávanou hvězdu na nebi světové politiky, schopnou účinně se bezmezné aroganci Západu postavit.

Pro české bojovníky je ovšem studená válka standardní stav, ve kterém vyrostli a ve kterém se cítí jako ryba ve vodě. Je třeba jen pozorně sledovat, proti komu právě nejvlivnější sedlák práská bičem. Pak stačí se horlivě připojit a hlasitě odvádět pozornost od vlastních rukou k nepříteli. A pokud si přesto někdo všimne, patří zjevně k nepříteli a sedlák se o něj už postará. Funguje to tak nejméně sedmdesát let a není důvodu na tom cokoli měnit. Jediným problémem je náš chronicky špatný odhad, který sedlák je právě ten nejvlivnější.