S varovnou prognózou evropského vývoje vystoupil Edvard Beneš již v roce 1932, kdy ve svém parlamentním projevu upozornil, že Evropa by se mohla dostat "do periody nových těžkých krizí politických, které by nejprve vedly k novému velikému závodění ve zbrojení a nakonec snad i k novému nezadržitelnému konfliktu válečnému".

Jako ministr zahraničí a poté jako prezident republiky zahájil Edvard Beneš iniciativní obranu proti tomuto vývoji: Ve vnitřní politice podporoval české, slovenské i německé demokratické strany a prosadil represivní opatření proti Henleinově sudetoněmecké straně spjaté s Berlínem. Dal podnět k budování pohraničních opevnění, k rekonstrukci armády a k vojenskému posílení Malé dohody. Proti vzrůstající agresivitě Hitlerova Německa se v roce 1935 iniciativně angažoval na vybudování obranného spojeneckého systému mezi Francií, Československem a Ruskem. Toto seskupení bylo v podstatě obdobou budoucí válečné protihitlerovské koalice, která o deset let později vyhrála válku. Ve třicátých letech se však prosadila odlišná politická linie -- anglická politika appeasementu. Jejím působením se tento spojenecký systém postupně rozpadal. Když v březnu 1936 Hitlerova vojska obsadila v rozporu s mezinárodními smlouvami Porýní, Francie se neodvážila uplatnit vojenské sankce vyplývající z tohoto systému a prohloubila svou spolupráci s Anglií. Tím tento systém oslabila a otevřela střední a východní Evropu Německu.

Anglie současně stále důrazněji usilovala o dohodu s nacistickým Německem v domnění, že se jí podaří obrátit směr německé agrese proti komunistickému Rusku. 19. listopadu 1937 ujistil lord Halifax výslovně Hitlera, že Anglie má porozumění pro německé požadavky ve střední Evropě, že však má zájem na tom, aby k jejich uskutečnění došlo "pokojným vývojem".

20. února 1938 ohlásil Hitler svůj bezprostřední zájem na osudech Němců žijících v sousedních státech a o několik dní později obsadila německá armáda bez odporu Rakousko.

Na řadě bylo Československo.

Berlínská centrála státní bezpečnosti -- Sicherheitsdienst -- vedená Reinhar- dem Heydrichem podněcovala v německých pohraničních oblastech republiky demonstrace a Henlein psal již 19. října 1937 Hitlerovi, že "v srdci netouží po ničem tak horoucně, jako po vtělení nejen sudetoněmeckého území, ale i celých Čech, Moravy a Slezska do německé říše". Přes hranice byly z Německa do republiky přepravovány zbraně a množily se incidenty, do nichž zasahovaly i ozbrojené oddíly Henleinovy strany -- Freiwilliger Schutzdienst. Docházely zprávy o pohotovosti vojenských oddílů SS a SA v Německu i o stahování německých vojsk k československé hranici. Na karlovarském sjezdu vyhlásila sudetoněmecká strana své politické požadavky usilující o vnitřní desintegraci československého státu. A demarše anglické a francouzské vlády ze 7. května nutila československou vládu k přijetí těchto požadavků, které vydávala za pokojnou cestu k řešení údajně vnitropolitických problémů Československa. Československo bylo však odhodláno se bránit.

Ihned po anšlusu Rakouska jednal prezident Beneš se zástupci Francie a Ruska o znovuoživení obranného systému Paříž--Praha--Moskva. Odmítl anglo-francouzskou demarši a inicioval jednání o vládním návrhu národnostního statutu. Současně požádal Francii, Anglii a Německo o objasnění pohybu německých ozbrojených formací k československým hranicím. A v době množících se pohraničních incidentů před doplňovacími obecními volbami povolal ministr národní obrany na ochranu československého území do zbraně jeden ročník záložníků.

Téhož dne -- 21. května -- pronesl prezident Beneš v Táboře projev, kterým reagoval na vyhrocující se situaci. Význam projevu podtrhovala přítomnost ministra národní obrany Machníka, ministra školství a národní osvěty Fran- keho, generála Vojcechovského a zemského prezidenta Sobotky. Právě tento projev, který vyjadřoval odhodlání bránit integritu a neodvislost státu zařazujeme také do tohoto souboru jako první.

Prezident ve svém vystoupení připomenul, že Československo se ocitlo v situaci, která je nejvážnější od skončení světové války. V historické reminiscenci vysoce ocenil odhodlání husitských Čech bojovat za právo a pravdu, ale současně upozornil na varující reakci tehdejší Evropy. Měl tím na mysli křižácké výpravy proti husitskému hnutí. Mluvil o politice husitského krále Jiřího z Poděbrad, který věděl, kdy je třeba dělat kompromisy a dohody a kdy je třeba jít do boje až do konce. Pro současný vývoj ohlásil prezident ochotu československé vlády jednat o národnostních problémech, ale odmítl jakýkoli vynucený diktát. Žádal zachovat jednotu, klid a zásadovou pevnost, ale i nutnost připravit se na věci příští.

Prezidentův otevřený a pevný postoj vyvolal hněvivou reakci Berlína a nespokojenou reakci Londýna. Německý ministr zahraničí Ribbentrop zdůraznil údajný mírumilovný charakter německé politiky a za hlavního původce neklidu označil naopak Československo, které prý provokativně rozšiřuje falešné informace o údajné koncentraci německých vojsk k československým hranicím, utiskuje sudetské Němce, zakazuje jejich schůze a týrá je. V serii německoanglických jednání bylo Československo označeno za stát, který má zájem na rozdmychávání válečného konfliktu. Tímto konstatováním bylo dáno i východisko z květnové krize: Znemožnit znovuoživení francouzsko-československosovětského bloku a urychleně zlomit československý odpor.

Vlády Anglie a Francie požadovaly několikerými diplomatickými demaršemi, aby československá vláda splnila Henleinovy karlovarské požadavky. Francie pak stupňovala tlak pohrůžkou na vypovězení československo-francouzské smlouvy. Když však všechny tyto intervence zůstávaly bezvýsledné a naopak z podnětu prezidenta Beneše bylo stanoveno na 25. července veřejné projednávání Henleinových návrhů v parlamentu, předal krátce předtím -- 20. července -- anglický vyslanec Newton prezidentu Benešovi kategorické ultimátum: Odvolat jednání parlamentu a postavit projednávání Henleinových návrhů pod anglickou kontrolu -- pod vedení britského prostředníka -- lorda Runcimana. Návrh byl nevídaným, brutálním zásahem do suverenity státu i do pozice prezidenta. Newton totiž zdůraznil, že byl předběžně projednán nejen s francouzskou, ale i s německou vládou a rovněž i s určitými kruhy ve vládě československé. Prezident Beneš, otřesený bezprecedentním postupem, vyslovil souhlas s vysláním Runcimanovy mise po dramatickém dvouhodinovém jednání.

Runcimanova mise působila v Československu od 3. srpna 1938 a skončila fakticky 5. září, kdy -- po dramatických peripetiích -- prezident Beneš svým tzv. čtvrtým plánem fakticky přijal téměř všechny sudetoněmecké karlovarské požadavky. Jednání mise probíhala na pozadí okázalých německých manévrů, jichž se zúčastnilo na půl druhého milionu vojáků. Prezidentovým čtvrtým plánem se vytvořila zcela otevřená situace. Plán splňoval požadavky sudetoněmecké strany a otevíral cestu k možné dohodě. Bylo nyní na německé straně, zda se po ní vydá. Čtvrtý plán splňoval i anglo-francouzské požadavky. Zajišťoval trvání francouzskočeskoslovenské spojenecké smlouvy a tím i francouzsko-československosovětského obranného systému.

Prezidentův uvážený postup posiloval význam a politickou prestiž Československa v těch proudech evropské politiky, v nichž se začala v létě 1938 formovat opozice proti Chamberlainově politice appeasementu. Tvořila ji skupina politiků v anglické konzervativní straně, v Labour Party a v odborech. Vedoucí osobností byl Winston Churchill, který navázal styky s opozicí ve Francii a měl i kontakty s představiteli generálské opozice v Německu.

Postup prezidenta Beneše činil z Československa -- posledního demokratického státu ve střední Evropě -- významnou oporu této opozice. A prezident udržoval styky s touto opozicí především prostřednictvím československého vyslance v Londýně Jana Masaryka.

Bezprostředně po zveřejnění svého čtvrtého plánu pronesl prezident Beneš 10. září 1938 rozhlasový projev, který zařazujeme jako druhý projev našeho souboru. Prezident se v něm obracel nejen k československé, ale především k světové veřejnosti s naléhavým mírovým poselstvím. Mluvil o vzrušené chvíli, v níž Československo přineslo vědomě nemalou oběť k vyrovnání evropských rozporů a k záchraně světového míru. Vyzýval ke klidu a rozvaze, ale i k připravenosti na všechny oběti.

Odpověď na prezidentův projev přišla o dva dny později a to od samotného Adolfa Hitlera, který 12. září vystoupil v Norimberku v závěrečném projevu na sjezdu nacistické strany. Mluvil o "nevýslovném utrpení sudetských Němců", kterým musí být "přiznáno právo na sebeurčení", o "podvodu pražské vlády, která lživě nařkla německou vládu z útočných úmyslů, jež však měla sama vůči sudetským Němcům", o tom, že "Německo jako velmoc si podobnou provokaci nedá líbit" a že "za žádných okolností nehodlá přihlížet k útisku sudetských Němců", neboť "Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění".

V pohraničních oblastech pak přešla sudetoněmecká strana k otevřenému povstání proti československé vládě s cílem připojit je pod heslem "Heim ins Reich" -- domů do říše -- k Německu. Československá vláda odpověděla na puč vyhlášením stanného práva, nasadila policii, četnictvo i dobrovolníky z řad českého obyvatelstva, zakázala sudetoněmeckou stranu a vydala zatykač na Henleina a K. H. Franka. Puč se během dvou dnů zhroutil a jeho vůdcové uprchli do Německa. Německá nacistická propaganda vydávala však puč za útok proti německé menšině a za přípravu útoku proti Německu. Nacistický tisk psal o "zločinci Benešovi", o "stále se zvětšujícím českém teroru", o "bolševicko-husitských hordách", o "nenáviděné české soldatesce", o "českém ksindlu", o "diktátu Moskvy", o "rudé diktatuře" atd.

Evropu zachvátila válečná psychóza. A britský premiér Chamberlain učinil další krok na cestě k dohodě s Německem. 15. září se vydal do Berchtesgadenu, kde mu Hitler oznámil své nové požadavky: Připojit německé oblasti Československa k Německu.

Po poradě s Francií předložily Anglie a Francie tyto Hitlerovy požadavky československé vládě. Ta je 20. září odmítla. Avšak v noci z 20. na 21. kolem druhé hodiny ranní se dostavili na Pražský hrad vyslanci anglické a francouzské vlády, dali vzbudit prezidenta Beneše a žádali ultimativně změnu československého stanoviska. Uvedli, že jestliže "je odmítne, a jestliže z takto vytvořené situace vznikne válka, bude za ni zodpovědné Československo a Francie se k této válce nepřipojí". Nátlak byl spojen s hrozbou, že Československo bude v případném ozbrojeném střetu s Německem označeno za viníka konfliktu a tím ztratí jakoukoli podporu svých spojenců. Pod touto hrozbou československá vláda britské a francouzské požadavky přijala.

Politická krize vrcholila. Chamberlain odjel s novým československým stanoviskem do Godesbergu k dalšímu jednáním s Hitlerem. V Praze se ustavila nová vláda "národní jednoty" v čele s generálem Syrovým. V této vážné situaci se prezident obrátil na vojáky armádním rozkazem a na občany veřejným rozhlasovým projevem. Oba jsou v této publikaci zařazeny na třetím a čtvrtém místě.

Jako vrchní velitel armády uvedl prezident ve svém armádním rozkaze, že oslovuje vojáky v okamžiku "těžké starosti o příští osud státu". Vyzval je ke klidu, pevnosti, pohotovosti, ukázněnosti a k připravenosti.

V 19 hodin 22. září pronesl prezident do rozhlasu projev, ve kterém zhodnotil vzniklou situaci. Upozornil, že vývoj kolem Československa je součástí hluboké evropské krize, která se bude dále rozšiřovat a prohlubovat. Ocenil vlastenecké cítění občanů, vyzval je k realismu, nabádal je, aby šetřili své síly a svou duševní rovnováhu. Připravoval je na věci příští a vyjádřil odhodlání "bojovat" i "jednat".

Dvakrát se také zmínil o tom, že má "svůj plán". Vzhledem k tomu, že již v souvislosti s Hitlerovými berchtesgadenskými požadavky vedl prezident jednání se sovětskou i francouzskou vládou, je více než pravděpodobné, že tímto plánem mínil prezident své úsilí o rekonstrukci obranného systému Paříž--Praha--Moskva. Ten měl být významně posílen spoluprací s Churchillem a se sílící protichamberlainovskou opozici v Anglii.

Během několika hodin došlo však k novému zvratu situace. Jednání v Godesbergu ztroskotalo, protože Hitler položil Chamberlainovi další, dalekosáhlé územní požadavky Německa vůči Československu, rozšířené o požadavky Maďarska a Polska. Teprve po jejich splnění projevil ochotu jednat o anglicko-německém paktu, který byl Chamberlainovým konečným cílem. Zdálo se, že z evropské politické krize je pouze jediné východisko -- válka.

Československá vláda odmítla Hitlerovy godesberské požadavky slavnostním memorandem Jana Masaryka a v týdnu od 23. do 28. září inicioval prezident Beneš rekonstrukci protiněmecké fronty. Všechny tři státy -- Francie, Československo a Sovětský svaz -- vyhlásily mobilizaci, k svému francouzskému spojeneci se připojila Anglie a ochotu vyjádřili i českoslovenští malodohodoví spojenci. Ve stejné době dostupovala vrcholu nenávistná kampaň nacistického tisku proti Československu a především proti prezidentu Benešovi. Byl označován za "válečného štváče", "dobrodruha", "lháře století", za "podvodníka, který dvě desetiletí pracoval proti míru a budování Evropy", za "zločince v jehož žilách koluje avarská krev spojená se silami destrukce".

A Hitler ve svém zběsilém projevu v berlínském Sportovním paláci 26. září volal: "A nyní vystupují proti sobě dva muži: Tam je pan Beneš a tu jsem já. Současně oznámil, že pokud Československo nepřijme jeho godesberské požadavky do 28. září 14.00 hodin, zahájí poti němu Německo ozbrojený útok.

Večer před ohlášeným německým útokem konstatovala československá vláda, že je spolu se svými spojenci připravena k obraně. Prezident Beneš, který zasedání vlády 27. září předsedal, uvedl: "Budeme-li zítra napadeni, jest fronta zrekonstruována". byla připravena i žádost Společnosti národů o pomoc, která měla být předána v Ženevě v okamžiku německého útoku.

Pod německým tlakem obnovil však Chamberlain své kontakty s Hitlerem a byl ochoten k dalším ústupkům. Přistoupil na požadavek vyloučit prezidenta Beneše z dalších jednání a po odložení německého útoku o 24 hodin se 29. září sešla v Mnichově konference čtyř velmocí, která rozhodla o připojení pohraničních území republiky k Německu.

Mnichovská dohoda rozbíjející československý stát vstoupila v platnost v okamžiku jejího podpisu Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem. Československo bylo z jednání vyloučeno. Nebyl potřebný ani žádný jeho souhlas s usnesením konference. Během dopoledne 30. září požadovali však zástupci francouzské, anglické a italské vlády, kteří v Praze předali text dohody, aby československá vláda podmínky dohody ještě do poledne téhož dne "prostě přijala".

Po dohodě svých dosavadních spojenců s Hitlerem zůstalo Československo tváří v tvář trvající hrozbě německého útoku osamoceno a v izolované válce by vykrvácelo. Na mimořádném dopoledním zasedání vlády zhodnotil prezident kritickou situaci: "Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn." Poté předal ministr Krofta zástupcům Francie, Anglie a Itálie stručné sdělení: "Jménem prezidenta republiky a jménem vlády prohlašuji, že se podřizujeme rozhodnutí, které bylo učiněno v Mnichově bez nás a proti nám."

Prezident Beneš byl z příkazu Berlína donucen k abdikaci ze svého prezidentského úřadu. 5. října 1938 v 19 hodin se obrátil k národu se svým posledním projevem -- s rozhlasovým projevem na rozloučenou s občany republiky.

Tento projev tvoří i závěr této publikace.

Ve věcném, klidném, ale výrazně citově angažovaném projevu shrnul prezident příčiny evropské krize vrcholící v destrukci československého státu. Upozorňoval na nebezpečí hrozící celému národu od nacistických agresivních plánů a varoval, že "vlast je v nebezpečí". Do smutku a beznaděje oněch chvil zaznívala však i jeho slova útěchy, povzbuzení a odhodlání, jeho výzva k oživení národní kultury a historické tradice. Závěrem připomněl svou víru v "ideály lidskosti, svobody, práva a spravedlnosti" a slíbil pokračovat v jejich novém naplnění.

V Mnichově byl rozbit československý stát i jeho demokracie. Spolu s ním byly však na dlouhou dobu oslabeny i síly evropské demokratické opozice, která tím ztratila jedinou a poslední oporu ve střední Evropě. 1. října 1938 předal československý vyslanec Jan Masaryk do Prahy z Londýna zoufalou depeši této anglické opozice: "Churchill po poradě s mnohými radí a zapřísahá alespoň 48 hodin nedávat z ruky vitální opevnění. Je přesvědčen, že zde nastává a roste veliká reakce proti zradě na nás páchané." Ale v té době bylo již pozdě. Svět jásal nad klamným Chamberlainovým mnichovským mírem. A trvalo ještě déle než rok a půl, nežli se prosadil do čela anglické politiky vůdce britské opozice Winston Churchill. Stalo se tak až v květnu 1940, v době, když Anglie stanula osamocena tváří tvář německé agresi proti své vlastní zemi a kdy usilovala o obnovu protihitlerovské fronty, kterou v roce 1938 sama rozbila. Tento vývoj plně potvrdil slova prezidenta Beneše, která adresoval francouzské a anglické vládě bezprostředně po Mnichovu. Vzkaz byl odeslán prostřednictvím československých zastupitelských úřadů v Paříži a v Londýně a dochoval se v prezidentově vlastnoručním záznamu: "Upozorněte vládu, že mnichovským rozhodnutím nás přinutili vydat pevnosti neporušené a vyzbrojené. Upozorněte, že se tudíž postarali o další vyzbrojení Hitlera proti sobě, neboť v pevnostech, které jsme přinuceni vydat do 10. října je za dvě miliardy kanonů, mitrajéz a munice. Také krásný výsledek jejich diplomacie."

Československý spojenecký systém se Mnichovem rozpadl a Německu se otevřela cesta k agresi, která vtáhla do svého víru celý svět. Teprve vznikem Atlantické charty se v roce 1941 vytvořila v světovém měřítku politická základna vítězného boje proti agresorovi. V modifikované podobě ji tvořily obdobné síly, jejichž spojení inicioval a hájil již během třicátých letech Edvard Beneš. A Edvard Beneš byl i tentokrát opět součástí této fronty. Svým uvážlivým postupem v roce 1938 uchránil svou zemi před zničením a poté, co Německo obsadilo 15. března 1939 zbytek Československa a porušilo tak mnichovskou dohodu, získal nový prostor pro svou politickou činnost. Již následující den zaslal Edvard Beneš americkému prezidentu Rooseveltovi, britskému a francouzskému premiérovi Chamberlainovi a Daladierovi a sovětskému lidovému komisaři zahraničních věcí Litvinovovi i předsedovi Rady Společnosti národů "slavnostní protest" proti německé okupaci. Jménem českého a slovenského lidu, který se "právě stal obětí velikého mezinárodního zločinu" prohlásil, že "Češi a Slováci nikdy neustanou ve svém boji, dokud jejich milované vlasti nebudou všechna její práva vrácena".

Tímto prohlášením zahájil Edvard Beneš protiněmecký odboj. Na základě právní kontinuity s násilně rozbitou první republikou vybudoval v Londýně československé exilové státní zřízení, jehož vojska bojovala po boku spojenců a v roce 1945 dosáhla obnovení československé republiky. Ve složitých peripetiích evropského i československého vývoje byly iniciativy Edvarda Beneše záměrnými mocensko-politickými manipulacemi vytlačeny z historického povědomí. A tak se stalo, že i jeho projevy z tři- cátých let zůstávaly prakticky zapomenuté. Větší pozornosti se jim dostalo vždy pouze v dobách demokratického uvolnění politického vývoje -- v letech 1945--1948, v době Pražského jara 1968 a nově i po sametové rovoluci. Z pěti projevů uveřejněných v této publikaci byly v minulosti dva zařazeny do prezidentových memoárů. V letech 1947--1948 vyšel prezidentův projev na rozloučenou z 5. října 1938 ve čtyřech vydáních prezidentových Pamětí. A když v době Pražského jara mohly -- po dvou londýnských vydáních -- vyjít v Praze i jeho memoáry Mnichovské dny, byl do tohoto rozšířeného pražského vydání zařazen výklad o prezidentově mírovém poselství z 10. září 1938 a v oddíle Dokumenty i ce- lý jeho rozhlasový projev.

V době Pražského jara vyšlo současně -- k třicátému výročí Mnichova -- pět prezidentových projevů z roku 1938 v značně obsáhlém, ale pouze cyklostylem vydaném souboru, který obsahoval průřez československým tiskem v roce 1938.

K 65. výročí mnichovského ditátu vychází pak v roce 2003 oněch pět prezidentových projevů z roku 1938 v samostatné, odborně zpracované edici v Knižnici Společnosti Edvarda Beneše.

Tento text vyšel jako předmluva k souboru pěti projevů Edvarda Beneše , který Britské listy se souhlasem autorů přetiskují jako pokračování cyklu Manipulace s dějinami. Pod názvem EVROPSKÁ KRIZE 1938 najdete plný text v knižnici Britských listů jako samostatnou knihu ve formátu PDF [351 kb]