Především ropný zlom (Peak Oil) není, řečeno jeho slovy, jen mediální masáží. Všeobecně známá zvoncovitá (Hubbertova) křivka, popisující současnou stagnaci a budoucí pokles těžby, se prokazatelně týká - a všichni poctiví autoři to i uvádějí - konvenčních zdrojů surové ropy a kondenzátů, nikoli dehtových písků, ropných břidlic ani zdrojů v extrémních polohách (Arktida, hluboká moře apod.). Využití těch druhých zdaleka není technologicky zvládnuté a vyžaduje kromě peněžních investic i extrémní množství vložené energie, jejíž energetická návratnost pravděpodobně nebude příliš vysoká. Od roku 2005 lze sledovat stagnaci těžby konvenčních zdrojů - tříletý časový úsek je dostatečný, aby tento trend bylo možno zobecnit. Všeobecně přijímaný názor je, že se nacházíme ve fázi plateau Hubbertovy křivky, tj. stagnace těžby, a víc se z konvenčních zdrojů už nikdy těžit nebude. To, že OPEC řekne, že zvýší do X let těžbu o Y miliónů barelů denně, ještě nic neznamená. Za těch X let všichni zjistíme, že ať OPEC dnes kvantifikuje cokoli, nebude to pravda. Do jejich zásob nevidí nikdo kromě nich už přes dvacet let a v komunitě aktivistů ropného zlomu převládá názor, že zásoby jsou hrubě nadhodnoceny. Totéž však platí i o zásobách ovládaných nikoli státními ropnými společnostmi členských zemí OPEC, ale soukromými nadnárodními firmami. Jejich vysloužilí pracovníci unisono referují o pravidelných manipulacích s uváděnou výší zásob (s postupující těžbou se vykazovala rostoucí výše zásob!), která měla sloužit vylepšení hodnoty jejich akcií a pozic jejich šéfů. Stejně tak se málo mluví o podinvestovanosti a zhoršování technického stavu těžebních zařízení v zemích OPEC a o nedostatku odborníků v technických i dělnických profesích, který se rok od roku prohlubuje. Poslední argument mimochodem platí i pro Rusko. Nelze souhlasit s tvrzením Petra Baubína, že lze snadno zvýšit těžbu na současných nalezištích. Dnešní situace na starých polích v Saúdské Arábii je taková, že do vrtů se vhánějí obrovská kvanta mořské vody, jimiž se ropa vytlačuje, a ven teče (s nadsázkou řečeno) slaná voda s trochou mastnoty, která se musí složitě oddělovat.

I kdyby v ruské Arktidě bylo 90 miliard barelů ropy (a ví někdo, kolik tam skutečně je?), při dnešní světové spotřebě cca 85 milionů barelů denně by to byla zásoba asi na 3 roky, pod brazilským šelfem je toho analogicky na rok. Často diskutované zásoby na Aljašce by pokryly současnou spotřebu USA na několik týdnů. Petrem Baubínem uváděné rezervy 1,1 miliardy barelů představují zásobu na 13 dnů světové spotřeby. To je možná lákavá hračka pro spekulanty, ale z dlouhodobého hlediska nic víc. Petr Baubín by měl také doložit, kde vzal informaci o stovkách miliard barelů nově prokázaných zásob. Zdroje, které sleduji (za všechny uvedu aspoň ten nejvíce reprezentativní - The Oil Drum, http://www.theoildrum.com/), nic takového neuvádějí. Ale i kdyby ropa měla vydržet ještě sto let, jednou stejně dojde. Není sám o sobě to dostatečný důvod ke snaze o snižování závislosti na ní?

Pokud jde o Fischer-Tropschovu syntézu, tj. katalytickou reakci, při níž vznikají z uhlí kapalné uhlovodíky, kromě vysoké investiční i energetické náročnosti jde o proces, který je významným zdrojem oxidu uhličitého jako skleníkového plynu. (U nás v průmyslovém měřítku existoval od roku 1941, kdy jej v Záluží u Mostu spustili Němci, a byl využíván až do roku 1972, když jeho útlum začal již v roce 1965, kdy byl do Záluží doveden ropovod Družba.) V současnosti se využívá jen v Jihoafrické republice. Americké i jiné záměry jsou zatím jen ve stadiu úvah.

Navíc se naskýtá otázka, proč se tedy v USA nevydali touto cestou už dávno a proč raději ročně vyhazují 500 miliard dolarů za armádu, která haraší zbraněmi všude na Zemi, kde se jedná o těžbu a dopravu ropy. 500 miliard dolarů ročně je více než polovina světových zbrojních výdajů. Spojené státy nikdo neohrožuje, takže kdyby se podobné částky místo do zbraní vkládaly do vývoje alternativních zdrojů energie nebo obecně do snižování především americké závislosti na fosilních palivech (sem patří třeba i zemědělství a produkce potravin nebo doprava), mohli jsme mít v globálním měřítku vystaráno, a to při současném významném zvýšení světové bezpečnosti.

Z vývoje surové ropy cen za posledních pár týdnů nelze dělat nějaké dalekosáhlé závěry. Mezi těmi, kdo publikují o ropném zlomu, převládá názor, že od roku 2005, kdy její těžba vyvrcholila, se zhruba do roku 2012 nacházíme ve fázi stagnace světové těžby konvenční surové ropy a kondenzátů a její ceny budu oscilovat (i s možností výraznějších výkyvů oběma směry) kolem nějaké rovnovážné dost vysoké hodnoty. Je přirozené, že každá taková oscilace směrem dolů poslouží zastáncům businessu as usual jako argument, že krize skončila. Domnívám se, že hlasatelé těchto názorů se buď hluboce mýlí nebo - hůře - někteří záměrně ovlivňují názory veřejnosti ve svém nebo něčím zištném zájmu. Po roce 2012 začne těžba klesat vyšším tempem, jehož hodnota zatím není úplně jasná. S tímto poklesem začnou ceny dále strmě růst.

Postřehy Petra Baubína jsou zajímavé a některé jistě i pravdivé. K řešení problému však nemohou příliš přispět. Petr Baubín zůstává uvězněn uvnitř převládajícího ekonomického paradigmatu, což mu zužuje pohled na podstatu problému. Ten nelze vyřešit zevnitř systému, naopak, systém je jeho součástí. Závislost na fosilních zdrojích nelze řešit jejím dalším zvyšováním. Zranitelnost příliš komplikovaných společenských systémů a procesů nelze řešit dalším zvyšováním jejich komplikovanosti. Kdo by se chtěl skutečně pokusit o řešení, musel by připustit možnost zpochybnění existence současného společenskoekonomického uspořádání, obvykle nazývaného kapitalismem. K tomu však zatím doba ani lidé ve své většině zřejmě ještě nedozráli.