Také budovatelský socialistický projekt vykazuje jak bezpříkladnou počáteční radikálnost, tak i pozoruhodnou odolnost vůči revizionistickým posunům v SSSR a okolních zemích poloviny padesátých let, aby o desetiletí později dospěl k vlastnímu, autonomnímu rozchodu s minulostí, jehož izolovaná radikálnost přivodí novou katastrofu. A rovněž pro následný normalizační projekt je charakteristická jak radikálnost počátečních čistek, tak i odolnost vůči pozdějšímu vývoji v SSSR a okolních zemích.

Obdobnými cestami se ubírá i vývoj polistopadový. Radikální rozchod s bezprostřední minulostí, nejrevolučnější nový, konečně správný projekt i tvrdohlavé ulpívání na ideologických a geopolitických východiscích těsně popřevratového období spolehlivě směřují k dalšímu konci. Jeho konkrétní obrysy dosud nejsou rozpoznatelné, jako nebyly v letech 1936, 1943, 1946, 1966, 1987.

Jako obzvláště plakativní příklad se k analýze nabízí diskuse o americké radarové základně. Základní vnímání vychází ze setrvačnosti polarity dobrých USA a zlého SSSR z konce 80. let. USA zvítězily ve třech (včetně studené) světových válkách proti reakčním a diktátorským režimům, aby Evropě a nám vybojovaly nezávislost, svobodu a demokracii. Proto nás k nim váže vděk a věčné přátelství. Nevyhovět jejich žádosti je vyloučené. Je-li radar v jejich zájmu, je morální povinností jej podpořit i za cenu obětí.

Historické paralely jsou zjevné. V roce 1918 nám samostatnost a demokracii vybojovaly Francie a Dohoda, v roce 1945 SSSR a Spojenci, v roce 1989 USA a Západ. Ve všech případech nás k vítězům vázal vděk a věčné přátelství, v prvním případě až do francouzské zrady 1938, v druhém až do invaze 1968. Třetí dvacetiletí věčného přátelství dosud nevypršelo.

Pro pochopení české politiky je významné, že ve všech případech nám svobodu a nezávislost vybojovali druzí. Aniž bych snižoval význam domácích a exilových odbojů, zahraničních jednotek či Slovenského a Pražského povstání, před otevřenou hrozbou jsme vždy ustoupili bez odporu. Naopak, ve všech třech válkách jsme s větší či menší ochotou pilně pracovali a bojovali na straně svých budoucích nepřátel. Hodnota našich vítězství je tím poněkud problematizovaná -- bez ohledu na výsledek války, vždy jsme bojovali zároveň i na té správné, rozuměj vítězné straně.

Zmiňuji to jako důležitý psychologický faktor, jako zdroj národního syndromu studu, selhání, zbabělosti, jako naléhavou potřebu kompenzace. Jednou přijaté sebehodnocení zbabělce vede do začarovaného kruhu. Navenek vyžaduje sebeospravedlňování dodatečnou okázalou démonizací minulého pokořitele, nekritickým zveličováním postoupených rizik a utrpěných křivd, bagatelizací vlastního podílu, demonstrativní rozhodností a siláctvím tam, kde bezprostřední riziko nehrozí. Zároveň dovnitř paralyzuje sebevědomí, důstojnost, odvahu a rozhodnost, takže předem přispívá k novému selhání s následkem dalšího prohloubení. Mnichov zlomil národu páteř, zní často uváděná diagnóza.

Také projevy syndromu zbabělce patří k dlouhodobým konstantám české politiky, již před Mnichovem, jak o tom svědčí výrok v titulku. Hysterická nenávistnost vůči Habsburgům, nesmyslné obviňování Rakousko-Uherska z národnostního útisku či vytahování bělohorských resentimentů po třech stoletích jsou výmluvnými indiciemi, že si národ a jeho vůdci nebyli rozumností a oprávněností rozbití monarchie ani zdaleka vnitřně jisti, že si je potřebovali ospravedlňovat dodatečně. V krystalicky čisté formě pak můžeme projevy syndromu sledovat po Mnichovu ve vztahu k Anglii a Francii, po druhé světové válce ve vztahu k Maďarům a sudetským Němcům, po listopadu ve vztahu ke komunistům a k Rusku (chápanému výhradně jako nástupnický stát SSSR).

Poslední je relevantní i v kontextu amerického radaru. Zatímco samotná Bushova administrativa jej zdůvodňuje rizikem teroristického raketového útoku a snaží se podezření protiruského zaměření za každou cenu vyvrátit, v české politice je interpretace přesně opačná. Ač čeští politici hrozbu teroristického raketového útoku soukromě za aktuální nepovažují, nalézají právě v reakci Ruska opožděnou příležitost k beztrestnému vzepření se, k demonstraci síly v závětří americké ochrany, k popichování proti ruskému nebezpečí, ke spravedlivé odplatě. Americké a evropské ohledy chápou nejvýše jako průhledný taktický manévr, se kterým by se ovšem oni sami vůbec nezdržovali.

Podobnou konstantou české zahraniční politiky je orientace na vzdálenou spojeneckou mocnost na úkor regionálních vztahů. Bezprostředně po první válce to bylo existenční otázkou, neboť území, která ČSR připadla si nárokovali i rakouští Němci, Maďaři, Poláci a Ukrajina. Ovšem i když se po Pařížských dohodách problém hranic rozplynul, tvrdohlavá orientace na vzdálenou Francii přetrvávala a čs. politika se ukázala neschopná navázat a vytvořit stabilní vztahy nejen v bezprostředním regionu, ale postupně si i uvnitř země vybudovala hned několik nepřátelských front, které nakonec přispěly k nemožnosti obrany země a jejímu rozpadu.

Důvody jednostranné orientace na SSSR po r. 1941 jsou složitější. Pomineme-li hypotézu, že by byl Beneš agentem NKVD (pozdější KGB), založenou na finanční podpoře, kterou z této strany přijal, je nejpravděpodobnějším vysvětlením právě jeho osobní syndrom zbabělce a iracionální posedlost Mnichov odčinit. Tedy zprvu jej nějak odestát, přesvědčit svět, aby na něj zapomněl a choval se jakoby ho nikdy nebylo, později nějakým právně eskamotérským kouskem dosáhnout, aby byl neplatný od samého počátku vzhledem k sudetským a maďarským územím a majetkům, ale zároveň platný až na věky vzhledem k jejich obyvatelům a vlastníkům.

Nepochybnou roli hrálo britské nepochopení pro české dětské hry. Zdiskreditovaný prezident, který svou zemi přivedl do katastrofy, bez odporu ustoupil násilí, parlamentu přijetí mnichovské dohody doporučil, řádně abdikoval a svou zemi opustil, který se po půlroce objeví v Londýně a s výkřikem neplatí! svou abdikaci odvolá, za zemi, kterou opustil vyhlásí válku a naléhá na zrušení uzavřených a jím samým uznaných mezinárodních smluv porozumění a důvěru britské vlády získat nemohl. Zato tatíček Stalin mu porozuměl okamžitě. Ve všech ohledech, zejména v neplatnosti Mnichova a vyhnání Němců Beneše bezvýhradně podpořil a zajistil si tak náš vděk a věčné přátelství.

Tak jsme odčinili Mnichov -- s fatálními následky pro poválečný středoevropský prostor. Dezerce někdejšího demokratického premianta na druhou stranu barikády jako úderný klín ochromila možnosti odporu proti sovětské středoevropské rozpínavosti ze strany postižených zemí i ze strany Západu -- jakápak hegemoniální rozpínavost, když se nejvyspělejší země regionu žene do sovětské náruče zcela svobodně?

Poválečné období 1945 -1948 nabízí řadu paralel k polistopadovému vývoji až po současnou diskusi o radaru. V obou případech se po pádu společného nepřítele začíná jednotná fronta dosavadních spojenců diferencovat a získávat povážlivé trhliny. V obou případech je důvodem roztržky snaha hlavního vítěze využít své okamžité převahy k rozšíření oblasti vlivu, zdůvodňovaná obranou proti skutečnému či smyšlenému ohrožení. A v obou případech je katalyzátorem nového konfliktu nikoli předpokládané ohrožení samo, nýbrž právě hegemoniální tažení vítěze.

V obou případech stojí Česko(slovensko) na jeho straně. Radikálnost je nám blízká a je-li navíc podložená reálnou silou a bezohlednou rozhodností, imponuje nám tím více, působí jako blahodárný balzám na náš syndrom: to je ono, takhle se na ně musí, žádné ústupky, žádný appeacement, žádný nový Mnichov. Pro nezávaznost mezinárodního práva a smluv ovšem máme plné pochopení, sami je v případě potřeby považujeme za neplatné od samého počátku, či alespoň za "naplněné", abych použil nejnovějšího obratu. Argument, že se podle mezinárodního práva dopustil Bush válečných zločinů má dnes asi stejnou váhu, jako v r. 1945 argument, že se jich dopustil Stalin -- naše místo po válce je neochvějně po boku vítěze. A vítězové se nesoudí, soudí se poražení. Lepší Stalin, než Hitler, lepší Bush, než Brežněv, více radaru a méně Evropy.

Tak odčiňujeme Vítězný Únor -- s obdobnými následky pro evropský prostor. Opět jsme úderným klínem, tentokráte ne Stalinovy socialistické, nýbrž Bushovy Nové Evropy. Opět jako pátá kolona ochromujeme možnost Evropy zaujmout společnou pozici -- jakápak hegemoniální rozpínavost, když se jim noví Evropané ženou do náruče zcela svobodně?

Nabízí se přitom paralela rozhodujícího historického mezníku mezi odstoupením ČSR od spojeneckého Marshalova plánu ve prospěch bilaterální hospodářské spolupráce se SSSR na přání Stalina v r. 1947 a mezi vyšachováním euroatlantických spojeneckých struktur ve prospěch bilaterální vojenské spolupráce s USA na přání Bushe v r. 2007.

Obě situace vykazují řadu podobností. Dva roky po válce již existoval dostatek indicií, že Stalin sleduje zcela jiné zájmy, než blaho a suverenitu svých věrných, počínaje kategorickými personálními a politickými intervencemi, působením sovětských agentů v domácí politice a konče třeba připojením Podkarpatské Rusi. Podobné indicie existují i v případě USA, od vízové politiky, shromažďování osobních dat evropských občanů, kategorických politických a personálních intervencí či působení amerických agentů v domácí politice až po porušování suverenity evropských zemí, lidských práv, mučení zajatců americkými tajnými službami na evropském území či po varovný příklad jiné americké základny na Guantánamu.

V obou situacích je však již naše politická elita se strukturami vítěze do té míry srostlá, že jí nezbývá, než se tvářit jako že nic nevidí, jakoby vše bylo v nejlepším pořádku. Nesmělé pohoršení Prokopa Drtiny nad Stalinovým příkazem konference o Marshallovu plánu se nezúčastnit -- k čemu proboha ta ultimativní forma, vždyť by bývalo stačilo jen naznačit a my bychom samozřejmě vyhověli -- až dojemně koresponduje s nesmělým protestem Václava Klause proti tvrzení USA, že o americkou vojenskou základnu požádala česká strana -- k čemu proboha ty lži, vždyť by bývalo stačilo jen naznačit...

Zaujetí pozice na straně USA v situaci narůstajícího euroamerického napětí pro další evropský vývoj dost dobře bez následků zůstat nemůže. Odhad je ovšem mimo naše možnosti. S jistou pravděpodobností lze předpokládat, že se bez ohledu na budoucí americkou administrativu bude napětí perspektivně spíše zvyšovat než snižovat, již kvůli globálním konkurenčním zájmům v oblasti energetických a surovinových zdrojů, z jiného hodnocení geopolitického vývoje, s nárůstem evropské váhy a konec konců i kvůli rozdílným hodnotovým vzorcům -- zkušenost s totalitními systémy, koncentračními tábory, rozbombardovanými městy a sto miliony mrtvých USA zatím chybí. Evropa ovšem nemá na vybranou, v započaté integraci pokračovat musí, protože žádný jednotlivý evropský stát se s budoucími výzvami sám vyrovnat nedokáže a dosavadní transatlantický spojenec se rozhodl jít svou vlastní cestou. Nehledě k tomu, že sotva kdo bude chtít rezignovat na účast na nejsilnější světové ekonomice či na geopolitické pozici probouzejícího se obra.

Nevšiml jsem si, že by čeští komentátoři v návrhu nové Evropské smlouvy vedle odstranění evropských státních symbolů blíže zaznamenali také institucionalizaci vícerychlostní Evropy. Ta na jedné straně dovoluje např. Británii nepodílet se na spolupráci v sociální či justiční oblasti, na druhé ale také umožňuje pokračování integračního procesu i bez účasti euroskeptických zemí. Přitom se nový institut týká Česka a Polska bezmála jmenovitě -- zbavuje jednotlivé státy možnosti integrační proces v zájmu USA blokovat a zároveň otvírá možnost z celého evropského projektu více či méně dobrovolně vystoupit.

Tradiční ustrnutí v bezprostředně poválečném kontextu ovšem přináší i zábavnější aspekty. Patřil k nim například monumentální Stalinův pomník v Praze na Letné, dokončený krátce před XX. sjezdem KSSS, který se Stalinovou érou definitivně skoncoval. Svému osvoboditeli -- československý lid, připomínal nám dalších sedm let do svého zboření. Místo i tradice jako stvořené i pro Bushův radar.