27. 8. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
27. 8. 2007

Lepší Hitler než Habsburg

Ať již je výrok Edvardu Benešovi připisován právem či nikoli, vystihuje nejen horizont české politiky přelomu dvacátých a třicátých let, nýbrž její stabilní vzorec opakující se dodnes. Z jiného pohledu jej lze sledovat na periodicky se navracejícím fenoménu katastrofy zaviněné cizími zločinci a zrádci, tlusté červené čáry za dosavadní doktrínou a revolučního, konečně správného projektu, který na čas úspěšně vzdoruje novému vývoji geopolitické reality, než dospěje k nové katastrofě.

Nad salty české politiky se tají dech. Zavržení nadnárodní elitářské monarchie v projektu národně demokratické republiky a její odolnost vůči geopolitickým změnám hluboko do dob, kdy se již všude okolo etablovaly diktatury ještě může zastínit jeho četné vady na kráse. Stejně radikální je ale i následná demontáž demokratických principů a přechod k diktatuře po Mnichově, ve druhé republice, v exilu, v Košickém vládním programu a jeho únorovém vyústění.

Také budovatelský socialistický projekt vykazuje jak bezpříkladnou počáteční radikálnost, tak i pozoruhodnou odolnost vůči revizionistickým posunům v SSSR a okolních zemích poloviny padesátých let, aby o desetiletí později dospěl k vlastnímu, autonomnímu rozchodu s minulostí, jehož izolovaná radikálnost přivodí novou katastrofu. A rovněž pro následný normalizační projekt je charakteristická jak radikálnost počátečních čistek, tak i odolnost vůči pozdějšímu vývoji v SSSR a okolních zemích.

Obdobnými cestami se ubírá i vývoj polistopadový. Radikální rozchod s bezprostřední minulostí, nejrevolučnější nový, konečně správný projekt i tvrdohlavé ulpívání na ideologických a geopolitických východiscích těsně popřevratového období spolehlivě směřují k dalšímu konci. Jeho konkrétní obrysy dosud nejsou rozpoznatelné, jako nebyly v letech 1936, 1943, 1946, 1966, 1987.

Jako obzvláště plakativní příklad se k analýze nabízí diskuse o americké radarové základně. Základní vnímání vychází ze setrvačnosti polarity dobrých USA a zlého SSSR z konce 80. let. USA zvítězily ve třech (včetně studené) světových válkách proti reakčním a diktátorským režimům, aby Evropě a nám vybojovaly nezávislost, svobodu a demokracii. Proto nás k nim váže vděk a věčné přátelství. Nevyhovět jejich žádosti je vyloučené. Je-li radar v jejich zájmu, je morální povinností jej podpořit i za cenu obětí.

Historické paralely jsou zjevné. V roce 1918 nám samostatnost a demokracii vybojovaly Francie a Dohoda, v roce 1945 SSSR a Spojenci, v roce 1989 USA a Západ. Ve všech případech nás k vítězům vázal vděk a věčné přátelství, v prvním případě až do francouzské zrady 1938, v druhém až do invaze 1968. Třetí dvacetiletí věčného přátelství dosud nevypršelo.

Pro pochopení české politiky je významné, že ve všech případech nám svobodu a nezávislost vybojovali druzí. Aniž bych snižoval význam domácích a exilových odbojů, zahraničních jednotek či Slovenského a Pražského povstání, před otevřenou hrozbou jsme vždy ustoupili bez odporu. Naopak, ve všech třech válkách jsme s větší či menší ochotou pilně pracovali a bojovali na straně svých budoucích nepřátel. Hodnota našich vítězství je tím poněkud problematizovaná -- bez ohledu na výsledek války, vždy jsme bojovali zároveň i na té správné, rozuměj vítězné straně.

Zmiňuji to jako důležitý psychologický faktor, jako zdroj národního syndromu studu, selhání, zbabělosti, jako naléhavou potřebu kompenzace. Jednou přijaté sebehodnocení zbabělce vede do začarovaného kruhu. Navenek vyžaduje sebeospravedlňování dodatečnou okázalou démonizací minulého pokořitele, nekritickým zveličováním postoupených rizik a utrpěných křivd, bagatelizací vlastního podílu, demonstrativní rozhodností a siláctvím tam, kde bezprostřední riziko nehrozí. Zároveň dovnitř paralyzuje sebevědomí, důstojnost, odvahu a rozhodnost, takže předem přispívá k novému selhání s následkem dalšího prohloubení. Mnichov zlomil národu páteř, zní často uváděná diagnóza.

Také projevy syndromu zbabělce patří k dlouhodobým konstantám české politiky, již před Mnichovem, jak o tom svědčí výrok v titulku. Hysterická nenávistnost vůči Habsburgům, nesmyslné obviňování Rakousko-Uherska z národnostního útisku či vytahování bělohorských resentimentů po třech stoletích jsou výmluvnými indiciemi, že si národ a jeho vůdci nebyli rozumností a oprávněností rozbití monarchie ani zdaleka vnitřně jisti, že si je potřebovali ospravedlňovat dodatečně. V krystalicky čisté formě pak můžeme projevy syndromu sledovat po Mnichovu ve vztahu k Anglii a Francii, po druhé světové válce ve vztahu k Maďarům a sudetským Němcům, po listopadu ve vztahu ke komunistům a k Rusku (chápanému výhradně jako nástupnický stát SSSR).

Poslední je relevantní i v kontextu amerického radaru. Zatímco samotná Bushova administrativa jej zdůvodňuje rizikem teroristického raketového útoku a snaží se podezření protiruského zaměření za každou cenu vyvrátit, v české politice je interpretace přesně opačná. Ač čeští politici hrozbu teroristického raketového útoku soukromě za aktuální nepovažují, nalézají právě v reakci Ruska opožděnou příležitost k beztrestnému vzepření se, k demonstraci síly v závětří americké ochrany, k popichování proti ruskému nebezpečí, ke spravedlivé odplatě. Americké a evropské ohledy chápou nejvýše jako průhledný taktický manévr, se kterým by se ovšem oni sami vůbec nezdržovali.

Podobnou konstantou české zahraniční politiky je orientace na vzdálenou spojeneckou mocnost na úkor regionálních vztahů. Bezprostředně po první válce to bylo existenční otázkou, neboť území, která ČSR připadla si nárokovali i rakouští Němci, Maďaři, Poláci a Ukrajina. Ovšem i když se po Pařížských dohodách problém hranic rozplynul, tvrdohlavá orientace na vzdálenou Francii přetrvávala a čs. politika se ukázala neschopná navázat a vytvořit stabilní vztahy nejen v bezprostředním regionu, ale postupně si i uvnitř země vybudovala hned několik nepřátelských front, které nakonec přispěly k nemožnosti obrany země a jejímu rozpadu.

Důvody jednostranné orientace na SSSR po r. 1941 jsou složitější. Pomineme-li hypotézu, že by byl Beneš agentem NKVD (pozdější KGB), založenou na finanční podpoře, kterou z této strany přijal, je nejpravděpodobnějším vysvětlením právě jeho osobní syndrom zbabělce a iracionální posedlost Mnichov odčinit. Tedy zprvu jej nějak odestát, přesvědčit svět, aby na něj zapomněl a choval se jakoby ho nikdy nebylo, později nějakým právně eskamotérským kouskem dosáhnout, aby byl neplatný od samého počátku vzhledem k sudetským a maďarským územím a majetkům, ale zároveň platný až na věky vzhledem k jejich obyvatelům a vlastníkům.

Nepochybnou roli hrálo britské nepochopení pro české dětské hry. Zdiskreditovaný prezident, který svou zemi přivedl do katastrofy, bez odporu ustoupil násilí, parlamentu přijetí mnichovské dohody doporučil, řádně abdikoval a svou zemi opustil, který se po půlroce objeví v Londýně a s výkřikem neplatí! svou abdikaci odvolá, za zemi, kterou opustil vyhlásí válku a naléhá na zrušení uzavřených a jím samým uznaných mezinárodních smluv porozumění a důvěru britské vlády získat nemohl. Zato tatíček Stalin mu porozuměl okamžitě. Ve všech ohledech, zejména v neplatnosti Mnichova a vyhnání Němců Beneše bezvýhradně podpořil a zajistil si tak náš vděk a věčné přátelství.

Tak jsme odčinili Mnichov -- s fatálními následky pro poválečný středoevropský prostor. Dezerce někdejšího demokratického premianta na druhou stranu barikády jako úderný klín ochromila možnosti odporu proti sovětské středoevropské rozpínavosti ze strany postižených zemí i ze strany Západu -- jakápak hegemoniální rozpínavost, když se nejvyspělejší země regionu žene do sovětské náruče zcela svobodně?

Poválečné období 1945 -1948 nabízí řadu paralel k polistopadovému vývoji až po současnou diskusi o radaru. V obou případech se po pádu společného nepřítele začíná jednotná fronta dosavadních spojenců diferencovat a získávat povážlivé trhliny. V obou případech je důvodem roztržky snaha hlavního vítěze využít své okamžité převahy k rozšíření oblasti vlivu, zdůvodňovaná obranou proti skutečnému či smyšlenému ohrožení. A v obou případech je katalyzátorem nového konfliktu nikoli předpokládané ohrožení samo, nýbrž právě hegemoniální tažení vítěze.

V obou případech stojí Česko(slovensko) na jeho straně. Radikálnost je nám blízká a je-li navíc podložená reálnou silou a bezohlednou rozhodností, imponuje nám tím více, působí jako blahodárný balzám na náš syndrom: to je ono, takhle se na ně musí, žádné ústupky, žádný appeacement, žádný nový Mnichov. Pro nezávaznost mezinárodního práva a smluv ovšem máme plné pochopení, sami je v případě potřeby považujeme za neplatné od samého počátku, či alespoň za "naplněné", abych použil nejnovějšího obratu. Argument, že se podle mezinárodního práva dopustil Bush válečných zločinů má dnes asi stejnou váhu, jako v r. 1945 argument, že se jich dopustil Stalin -- naše místo po válce je neochvějně po boku vítěze. A vítězové se nesoudí, soudí se poražení. Lepší Stalin, než Hitler, lepší Bush, než Brežněv, více radaru a méně Evropy.

Tak odčiňujeme Vítězný Únor -- s obdobnými následky pro evropský prostor. Opět jsme úderným klínem, tentokráte ne Stalinovy socialistické, nýbrž Bushovy Nové Evropy. Opět jako pátá kolona ochromujeme možnost Evropy zaujmout společnou pozici -- jakápak hegemoniální rozpínavost, když se jim noví Evropané ženou do náruče zcela svobodně?

Nabízí se přitom paralela rozhodujícího historického mezníku mezi odstoupením ČSR od spojeneckého Marshalova plánu ve prospěch bilaterální hospodářské spolupráce se SSSR na přání Stalina v r. 1947 a mezi vyšachováním euroatlantických spojeneckých struktur ve prospěch bilaterální vojenské spolupráce s USA na přání Bushe v r. 2007.

Obě situace vykazují řadu podobností. Dva roky po válce již existoval dostatek indicií, že Stalin sleduje zcela jiné zájmy, než blaho a suverenitu svých věrných, počínaje kategorickými personálními a politickými intervencemi, působením sovětských agentů v domácí politice a konče třeba připojením Podkarpatské Rusi. Podobné indicie existují i v případě USA, od vízové politiky, shromažďování osobních dat evropských občanů, kategorických politických a personálních intervencí či působení amerických agentů v domácí politice až po porušování suverenity evropských zemí, lidských práv, mučení zajatců americkými tajnými službami na evropském území či po varovný příklad jiné americké základny na Guantánamu.

V obou situacích je však již naše politická elita se strukturami vítěze do té míry srostlá, že jí nezbývá, než se tvářit jako že nic nevidí, jakoby vše bylo v nejlepším pořádku. Nesmělé pohoršení Prokopa Drtiny nad Stalinovým příkazem konference o Marshallovu plánu se nezúčastnit -- k čemu proboha ta ultimativní forma, vždyť by bývalo stačilo jen naznačit a my bychom samozřejmě vyhověli -- až dojemně koresponduje s nesmělým protestem Václava Klause proti tvrzení USA, že o americkou vojenskou základnu požádala česká strana -- k čemu proboha ty lži, vždyť by bývalo stačilo jen naznačit...

Zaujetí pozice na straně USA v situaci narůstajícího euroamerického napětí pro další evropský vývoj dost dobře bez následků zůstat nemůže. Odhad je ovšem mimo naše možnosti. S jistou pravděpodobností lze předpokládat, že se bez ohledu na budoucí americkou administrativu bude napětí perspektivně spíše zvyšovat než snižovat, již kvůli globálním konkurenčním zájmům v oblasti energetických a surovinových zdrojů, z jiného hodnocení geopolitického vývoje, s nárůstem evropské váhy a konec konců i kvůli rozdílným hodnotovým vzorcům -- zkušenost s totalitními systémy, koncentračními tábory, rozbombardovanými městy a sto miliony mrtvých USA zatím chybí. Evropa ovšem nemá na vybranou, v započaté integraci pokračovat musí, protože žádný jednotlivý evropský stát se s budoucími výzvami sám vyrovnat nedokáže a dosavadní transatlantický spojenec se rozhodl jít svou vlastní cestou. Nehledě k tomu, že sotva kdo bude chtít rezignovat na účast na nejsilnější světové ekonomice či na geopolitické pozici probouzejícího se obra.

Nevšiml jsem si, že by čeští komentátoři v návrhu nové Evropské smlouvy vedle odstranění evropských státních symbolů blíže zaznamenali také institucionalizaci vícerychlostní Evropy. Ta na jedné straně dovoluje např. Británii nepodílet se na spolupráci v sociální či justiční oblasti, na druhé ale také umožňuje pokračování integračního procesu i bez účasti euroskeptických zemí. Přitom se nový institut týká Česka a Polska bezmála jmenovitě -- zbavuje jednotlivé státy možnosti integrační proces v zájmu USA blokovat a zároveň otvírá možnost z celého evropského projektu více či méně dobrovolně vystoupit.

Tradiční ustrnutí v bezprostředně poválečném kontextu ovšem přináší i zábavnější aspekty. Patřil k nim například monumentální Stalinův pomník v Praze na Letné, dokončený krátce před XX. sjezdem KSSS, který se Stalinovou érou definitivně skoncoval. Svému osvoboditeli -- československý lid, připomínal nám dalších sedm let do svého zboření. Místo i tradice jako stvořené i pro Bushův radar.

                 
Obsah vydání       27. 8. 2007
27. 8. 2007 Neokonzervativní ministr spravedlnosti odstoupil
27. 8. 2007 Deset lidí bylo zatčeno kvůli podezření z vraždy novinářky Politkovské
27. 8. 2007 Lepší Hitler než Habsburg Přemysl  Janýr
27. 8. 2007 O znalosti historie Lukáš  Zádrapa
27. 8. 2007 Pravice v ČR neexistuje Pavel  Čámský
27. 8. 2007 Česko, na rozdíl od Polska, přijalo americkou základnu bez nároků na odškodnění
26. 8. 2007 Ten, kdo má spolehlivější štít, má silnější tendenci použít meče
27. 8. 2007 "Zanedbatelně" malé nadlimitní hodnoty záření v Příbrami Tereza  Tušarová
27. 8. 2007 Rusko: Britské ropné společnosti "podvádějí investory"
27. 8. 2007 Vládní reforma a rovnost příležitostí aneb o české Pepině z Vysočiny a českém hlupákovi Anna  Čurdová
27. 8. 2007 Vraždění děti, aneb Mnohokrát přísahaná nevinnost a dobré svědomí výrobců počítačových her Uwe  Ladwig
27. 8. 2007 Rytíři silnic Václav  Dušek
26. 8. 2007 Názor dne Oldřich  Průša
26. 8. 2007 Proč nepomůže Topolánek Řecku?
26. 8. 2007 Celostátní setkání mládeže Tábor Klokoty 2007 Marek  Radecki
25. 8. 2007 Jeremy Paxman zaútočil na BBC a na kulturu čtyřiadvacetihodinového, nepřetržitého zpravodajství
27. 8. 2007 Němečtí sociální demokraté jsou pro profesionální Bundeswehr Richard  Seemann
25. 8. 2007 Pochod na podporu radaru? Kéž by...
26. 8. 2007 iHned znovu boduje Vítězslav "Vitex" Dvořák
27. 8. 2007 Posíláme skutečně devatenáctileté chlapce a dívky do boje proti terorismu? Kam? Jan  Polívka
26. 8. 2007 Žijeme ve svobodný zemi a podnikání v erotice je normálka
25. 8. 2007 Kam v Kanadě do bordelu? Nikam - policie vás pošle na školení Miloš  Kaláb
25. 8. 2007 iDnes, "Nejdůvěryhodnější zpravodajský portál" idolizuje i pornoslužby pravidelněji
25. 8. 2007 "Ne všechno, přicházející ze Západu, je kvalitní"
24. 8. 2007 Má Jan Čulík něco proti bordelům? Štefan  Švec
25. 8. 2007 Bordely v Čechách legální nejsou
25. 8. 2007 Lehký případ funkcionálního analfabetismu Václav  Chyský
25. 8. 2007 Jak se cítí člověk mimo své tělo Miloš  Kaláb
27. 8. 2007 Když Paroubek s námi, kdo proti nám?
25. 8. 2007 Robert Fisk: Mám pochybnosti o útocích z 11. září
24. 8. 2007 Problém s jinakostí v Českém rozhlasu - Radiožurnál Mirek  Vodrážka
24. 8. 2007 Výzkumy a oblíbenost politiků - deformace skutečnosti a manipulace s veřejným míněním Petr  Kokaisl

Hitler a historie nacismu RSS 2.0      Historie >
27. 8. 2007 Lepší Hitler než Habsburg Přemysl  Janýr
18. 7. 2007 Rakousko napravuje chyby z minulosti Richard  Seemann
9. 5. 2007 Na konec války nezapomínají Němci ani Rakušané Richard  Seemann
18. 4. 2007 Minulost dožene každého, i badensko-württemberského premiéra Richard  Seemann
16. 4. 2007 Poslední pokus o zastavení hnědého nebezpečí v Německu Richard  Seemann
31. 3. 2007 Kapitán Kloss na Primě ! Štěpán  Kotrba
16. 3. 2007 Němci chtějí dát Hitlerovi konečné "Good-bye", avšak příliš to nejde Richard  Seemann
26. 2. 2007 25. únor byl osudovým dnem i pro Německo Richard  Seemann
19. 2. 2007 Zündel: Pět let na tvrdo pro popírače holocaustu Richard  Seemann
30. 1. 2007 Role šumperského rodáka při holocaustu Jiří  Glonek
29. 1. 2007 Pochod na Rím Peter  Greguš
18. 1. 2007 Byl únor 1948 nevyhnutelný? Otto  Drexler
4. 1. 2007 Miloš, Gert, Milan, Frau A a vize budoucnosti Miloš  Pick
11. 12. 2006 Esesák učitelem dalajlámy Richard  Seemann
26. 9. 2006 Vynucené cesty - mnichovská zrada nebo úmysl? Lubomír  Molnár

Americká protiraketová základna v České republice RSS 2.0      Historie >
27. 8. 2007 Lepší Hitler než Habsburg Přemysl  Janýr
27. 8. 2007 Pravice v ČR neexistuje Pavel  Čámský
24. 8. 2007 Vládní "odborník na radary" uvedl nesprávné informace v online rozhovoru iDnes Štěpán  Kotrba
23. 8. 2007 Je důležitý modul anteny radaru, nebo naše bezpečí? Jan  Neoral
23. 8. 2007 Greenpeace vyjíždí do měst a obcí diskutovat o radaru   
22. 8. 2007 Referenční laboratoř je prostor pro zářivý optimismus Štěpán  Kotrba
22. 8. 2007 Nezávislá zpráva o radaru od závislé komise Jan  Neoral
22. 8. 2007 ČR nemá příliš benevolentní limity   
22. 8. 2007 Obava z údajně škodlivých účinků amerického radaru jako odvádění pozornosti od problému Jan  Čulík
20. 8. 2007 Sisyfovské úsilí odborníka na "elektromagnetický smog" Václav  Drbohlav, Štěpán Kotrba
16. 8. 2007 S Klvaňou jednat nebudeme   
8. 8. 2007 Jak lze zamaskovat radar Jan  Neoral
6. 8. 2007 Radar jako zrcadlo Ladislav  Žák
5. 8. 2007 Akce "Praha - Brdy - Hirošima"   

Mnichov 1938 RSS 2.0      Historie >
27. 8. 2007 Lepší Hitler než Habsburg Přemysl  Janýr
14. 2. 2007 O nás opět v Mnichově Oskar  Krejčí
26. 1. 2007 Československá výzbroj byla v době mnichovské krize skutečně dobrá   
18. 1. 2007 Byl únor 1948 nevyhnutelný? Otto  Drexler
29. 11. 2006 Bojovat se mělo! Petr  Wagner
28. 11. 2006 Proč se bojovat nemělo! Otto  Drexler
26. 9. 2006 Vynucené cesty - mnichovská zrada nebo úmysl? Lubomír  Molnár
21. 12. 2005 Nový rozpočet EU - odčinění Mnichova? Jan  Čulík
27. 7. 2005 Sudetoněmecká otázka Radomír  Luža
18. 3. 2005 Mníchov a jeho alternatívy Daniel  Šmihula
26. 5. 2004 Edvard Beneš - chycen v pasti mezinárodních vztahů Ondřej  Slačálek
29. 8. 2003 65. výročí mnichovského diktátu: Na řadě bylo Československo Věra  Olivová
15. 8. 2003 Byl Hitler před mnichovskou konferencí málem zavražděn?