....31. sprna 1983 bylo 269 pasažérů, kteří čekali na letišti v Anchorage na pokračování svého letu v Boeingu 747 (číslo letadla 55719) společností Korean Air Lines (KAL) velmi nervózní, neboť jejich let se opožďoval údajně kvůli zhoršeným meteorologickým podmínkám.

Ve stejné době startoval z vojenského letiště poblíž hlavního města Aljašky stejný Boeing 747 se stejným palubním číslem 55719, který byl stejně tak označen symboly KAL. Ovšem na jeho palubě nebyli žádní cestující - bylo tam jen 18 členů posádky (bez stewardů) a 10 tajemných Američanů. I když slovo tajemní je příliš silné, neboť posádka letadla v čele s jedním z nejzkušenějších pilotů plukovníkem v záloze jihokorejského letectva Čan Ben Inem a druhým pilotem podplukovníkem v záloze Son Don Vin (oba byli spolupracovníky tajných služeb USA) věděli, že mlčenliví Američané jsou příslušníci americké rozvědky, neboť obě paluby letadla byly nacpány elektronickým zařízením...

Po více letech se, podle údajů agenturní sítě sovětské rozvědky, ukázalo, že Boeing 747, který odstartoval s palubním číslem 55719 z Anchorage nebyl ničím jiným než americkým špionážním letounem, který využíval kamufláže KAL, tvrdí ruský list.

Zpoždění letu s cestujícími se vysvětluje tím, že toto zpoždění bylo nutné k tomu, aby byl let synchronizován s letem americké špionážní družice Ferret D tak, aby byly ve stejnou dobu u břehů Kamčatky.

Družice Ferret byla využívána k elektronické rozvědce v širokém spektru frekvencí, které používal tehdejší SSSR. Jeden její oblet kolem Země trval 96 minut a mohla obsáhnout pruh území o šířce až 3 tis. km.

Tak se družice Ferret D objevila 31. srpna ve 20,24 hod nad územím SSSR a po šesti minutách již byla nad Kamčatkou ve stejnou chvíli, kdy narušil falešný jihokorejský letoun vzdušný prostor Kamčatky. Tehdy začalo druhé dějství této operace, protože při tomto obletu mohla družice poslouchat veškerou komunikaci sovětských elektronických prostředků nad územím Kamčatky a také Čukotky – mohla upřesnit místa jejich dislokace, stejně jako úroveň jejich aktivity. Je jasné, že narušení vzdušného prostoru vyvolalo i podstatné zvýšení výkonu všech radarů, což zase umožnilo sledovat jejich charakteristiky. V tu dobu se také zvýšil provoz na frekvencích protivzdušné obrany na Sachalinu, kam letoun směřoval. Všechna tato data pak družice předávala do příslušného centra.

Na druhé straně je jisté, že celý let údajného falešného jihokorejského letadla se uskutečňoval v zóně, která byla dostupná americkými radionavigačními systémy, které mohly s velkou mírou přesnosti určit, kde se přesně letoun nachází.

Tyto skutečnosti se po celou dobu pečlivě ukrývaly. Americká strana dokazovala, že vše bylo jakoby zapříčiněno tím, že palubní počítač byl náhodou chybně naprogramován. Přitom však Američané úporně mlčeli, když odklon od plánovaného kurzu trval celé dvě a půl hodiny a při tom na trase bylo nejméně sedm dalších kontrolních bodů.

Sovětské kontrarozvědka pak dospěla k závěru, že tato „chyba“ byla naprosto vědomá a předem naplánovaná těmi, kdo připravil a organizoval tento výzvědný a provokační let.

K takovému závěru nakonec docházelo i vyšetřování nezávislými speciality z řízení civilního letectva ve Velké Británii v pořadu, který byl uveden v britské televizi 14. září 1983. Tam se ukazovalo, že za pomoci počítačů a trenažéru pro letoun Boeing 747 bylo provedeno modelování celého letu a analyzováno 27 variant podmínek jeho průběhu. Ukázalo se, že je naprosto nemožné, aby došlo k tak velkému odklonu od plánované trasy v důsledku nesprávností navigačního systému, stejně jako nesprávným fungováním palubního počítače. Angličané zdůraznili také, že velitel posádky, pokud používal palubní radar, mohl okamžitě zjistit, že se odklání od plánovaného kurzu.

Analýza letu špionážního letounu ukazuje, že naopak byl prý "velmi přesně řízen". Jedině tak se dá vysvětlit manévrování jak v kursu, tak i rychlosti a výšce letu. Navíc posádka viděla i varovné přibližování sovětských letadel a zkoušela se jim vyhnout, když chápali, že je zde nebezpečí střelby na ně. Všechny tyto skutečnosti prý nasvědčují tomu, že letoun byl řízen ze země. A protože měl na palubě rozsáhlou výzvědnou aparaturu, kategoricky odmítal přistát na sovětských letištích.

Přitom kromě družice Ferret D se v této oblasti nacházely ještě další dva výzvědné letouny KC 135, které prolétaly podél Kurilských ostrovů. A navíc tam ještě byl letoun E-3A se systémem AWACS, které kontroloval nejen let špionážního letounu,ale i lety sovětských stíhaček. Podle těchto dat tak v tuto dobu zde byl rozvinut celý rozsáhlý špionážní komplex.

Jak známo, na základě rozkazu z Moskvy sovětský stihač SU 15 pak odpálil dvě rakety, které zasáhly Boeing 747 a ten se 1. září v 0:43 moskevského času zřítil do moře.

Co následovalo (jak to možná bylo)

Po několika hodinách letu bylo cestujícím společnosti KAL letu číslo 1490, kteří opožděně vyletěli z Aljašky, oznámeno palubním rozhlasem, že z technických příčin musí letadlo udělat technické přistání na ostrově Okinawa na americké vojenské základně.

Další rozpaky pak mezi cestujícími, kterými byli z devadesáti procent japonští turisté, vyvolal rozkaz kapitána letadla, že musí stevardům odevzdat všechny radiové přístroje a radiotelefony. Dále pak bylo cestujícím oznámeno, že odstranění technických problémů na letadle si vyžádá nejméně tři až čtyři dny, v jejichž průběhu se jim kategoricky zakazuje opouštět hotel, v němž budou ubytováni. Ubytování, stravování apod. zajišťovala pojišťovací společnost.

Hned po přistání na základně byl letoun obklopen námořními pěšáky v plné zbroji a také japonskými policisty, kteří provedli přísnou osobní prohlídku všech cestujících s tím, aby jim odebrali případné tranzistory a radiotelefony.

Posádka letounu 55719 byla umístěna ve zvláštní budově.

Další etapa naplánované operace pak začala hned ráno 1. září když vedoucí prostředky masové komunikace v USA, podle ruského listu "jako na povelL, začaly "kampaň proti SSSR" s tím, že byl vojenským letadlem sestřelen civilní letoun společnosti KAL s téměř 300 cestujícími na palubě.

Spěch, s jakým byla tato antisovětská informace zveřejněna prý podle ruského listu dokazuje – od okamžiku incidentu neuplynuly ani čtyři hodiny – že "CIA již dopředu měla připravena tyto materiály v redakcích hlavních amerických médií". A v poledne "již americké rádio a televize spustily lavinu hněvivých komentářů prezidenta Reagana, ministra obrany Weinbergera, státního tajemníka Schultzeho a dalších."

Podle tvrzení sovětské rozvědky všichni japonští turisté dostali zaplacenu hodnotu svých zájezdů a další kompenzace. Všichni turisté podepsali, že nebudou nikde hovořit o tom, kudy skutečně nakonec letěli, a během týdne byli vráceni do Japonska. Také korejští turisté dostali velmi štědré kompenzace, a tak museli podepsat odpovídající prohlášení.

Závěrem

Velitelem Dálnovýchodního vojenského okruhu v letech 1976 – 1984 byl armádní generál Treťjak, který po seznámení s těmito materiály řekl – nás všechny nejvíce znepokojovalo to, že bylo vyloveno z moře jen velmi málo těl a jak je tedy vůbec možné hovořit o 269 obětech. My jsme jich dokázali identifikovat jen 28. Přitom v místě pádu letadla bylo ohromné množství radioelektronické aparatury, což pro nás bylo vysvětlením zvýšení počtu posádky Boeingu z 18 na 28. My jsme byli přesvědčeni, že těch deset navíc – to jsou američtí specialisté na elektroniku. Navíc, když jsme podrobně zkoumali tělesné pozůstatky, bylo nezpochybnitelně dokázáno, že 10 lidí nebyli Asiaté, ale spíše lidé evropského vzezření. A žádní jiné lidé na palubě nebyli.

Nakonec moje přesvědčení o tom, že tam bylo jen 28 lidí dokazuje i množství a charakter věcí, které jsme vylovili. Co se týče zavazadel pro 269 lidí, všechno, co bylo vyloveno, bylo spojeno jedním krátkým lankem do kruhu - a to bylo vše. Přece 269 lidí musí mít ohromné množství zavazadel. Přece si nelze myslet – jak to vysvětlovali organizátoři této provokace - že to bylo odneseno proudem. To vše dokazuje, že to vše jen byla vymyšlená provokace o smrti 269 lidí.

Nakonec Treťjak také souhlasil s autorem, že původní cestující byli ukryti na základě na Okinawě, kde dostali jinou identitu v souladu s americkým programem ochrany svědků...

Stejného mínění je i generál Korukov, který velel v tom roce velel 40. letecké armádě, jejíž letouny sestřelily tento Boeing.

Nakonec je zajímavé i svědectví potápěčů Kondratěva a Matvijenka, kteří celý měsíc pracovali v tomto období pod vodou a prohlíželi zbytky letounu. Nejdůležitější není to, co jsme viděli, ale to co, jsme neviděli. A neviděli jsme 200 těl. Našli jsme jich jen 28. Když jsme se tam spustili poprvé, čekali jsme, že to tam bude jak na hřbitově, ale nic takového tam nebylo. Byli tam jen různé věci – kožené bundy, boty, deštníky v pouzdrech, a hory radioaparatury...

Je to jistě zajímavá hypotéza – jak to bylo ve skutečnosti, že už svět asi nedozví. Je to dost dobrých důvodů a na obou stranách tehdejšího rozděleného světa, aby se to nedozvěděl.... A zajímavou otázkou může být, proč tyto spekulace publikuje list právě dnes.

Олег Казаченко : Чудовищная мистификация - Это мнение генерала Ивана Третьяка о сбитом южнокорейском "Боинге" ZDE