Václav Klaus přijal delegaci z Evropského parlamentu a alespoň naoko byl udiven a uražen některými jejich otázkami. A ačkoliv se k tomu v BL vyjádřili už Ivo Šebestík, Jan Čulík a Petr Litoš, chtěl bych k tomu něco dodat.

V pořadu Auslands Journal - Gekauftes Nein německé televize ZDF, který se bude poprvé vysílat 10.12.08 v 22.45, se bude mluvit o irském milionáři a podnikateli Declanu Ganleymu, zakladateli organizace Liberta, bojujícímu proti Lisabonské smlouvě. Podnik pana Ganleyho vydělává prodejem vojenského zařízení do USA a je velmi napojen na vojenský komplex USA. Kdo si přečet úvod k Projektu pro nové americké století, dojde velmi snadno k názoru, že USA musejí mít strach ze silné Evropy, jako silného konkurenta v boji o světovládu, míní Zdeněk Wognar.

Evropský poslanec pan Daniel Cohn-Bendit se proto ptá, kdo dal panu Ganley peníze na akci proti EU. Stejně jak se jiní ptali, kdo dal dánskému redaktorovi peníze na akci proti muslímům. Je zřejmé, že silnou a soběstačnou Evropu, která by se stala konkurentem USA, USA nepotřebují, a udělají dle hesla Rozděl a panuj proti tomu všechno.

K tomu patří i provokace s radarem v ČR a raketami v Polsku. Proti komu jsou? Proti Íránu jak je vidět ne, Írán žádné rakety nemá, a nemá také potřebné znalosti a zkušenosti k jejich vyvoji. Proti stovkám raket v Rusku je to také plivnutím do oceánu. Ale jako prostředek na rozdělení evropských států se to velmi dobře hodí, že ano?

Z podrážděných reakcí čtenářů i autorů, které jsem doposud považoval (chybně?) za relativně racionální, to tak vypadá. Návštěva europoslanců na Pražském hradě v mnohých znovu vyvolala dávno zaniklé nacionalistické city. Naprosto pomíjejí, že europoslanci měli ve svých výrocích pravdu, že se Klaus chová často tak, jak je to pro hlavu státu ve vyspělých demokratických zemích nepřijatelné (proto ten šok od europoslanců) - ve svých emocionálních reakcích poukazují na to, že europoslanci "urazili hlavu českého státu" (ano - a proč si český stát do svého čela zvolil ješitného omezence?) - skutečnost, že měli ve svých výrocích pravdu a Klaus se zachoval jako pitomec, pomíjejí.

V politice ovšem rozhodují fakta, argumenty a schopnost přesvědčit věcnými slovy, nikoliv etiketa. Ten, komu se líbí etiketa, ať si koupí další nesmyslnou knihu o etiketě od Ladislava Špačka. Výmluva, že ten, kdo položí závažnou otázku na tělo, je "nezdvořilý", se v českém biedermaierovském prostředí používá odnepaměti.

Jan Čulík píše emotivně a rozčílil mě. Emoce fungují a rychle, za nimi se v dáli plouží argumenty jako chromé stíny na obzoru.

Petr Schnur ve svém článku poukázal na to, že česká levice není schopna podrobit kritické reflexi dnešní podobu procesu sjednocování Evropy. Měla by se spíše postavit za Klause jako posledního garanta české suverenity. Zvláště v době, kdy je na Hradu přímo v Praze otloukán hrubými europoslanci.

Musím předeslat dvě věci. Za prvé s Petrem Schnurem obvykle v 90% názorů souhlasím. Za druhé mi vůbec nevadí, když někdo Klause na Hradě takzvaně otlouká. Myslím si, že kdyby ho takto „otloukali" dříve a více, možná by si posledních 19 let nebudoval svůj tragikomický kultík osobnůstky a my bychom byli ušetřeni mnoha věcí, které nás na mezinárodní scéně ztrapňují výrazně více než zmíněná roztržka na Hradu.

Z úcty k čtenářům Britských listů musím reagovat. Nikoli jako "nezávislý pozorovatel", ale jako vysokoškolský učitel ústavního práva. Pražský Hrad není bytovka obývaná Novákem či starou Blažkovou. Ale ani nějakým "Klausem".

Pro eurooptimisty a přátele politického iluzionismu se současný vývoj ubírá správným směrem: pravice i levice budou Evropu cukrovat společně, ratifikace tzv. Lisabonské smlouvy je na dosah. V Irsku si "Evropané" zvolí nový lid a nikde jinde se již referendum pro jistotu konat nebude. Ani v Česku, kde by se stejně nehlasovalo o "Lisabonu", ale o Václavu Klausovi: kdo je proti němu, je pro Unii bez ohledu na otázku, co ta "Evropa" od Maastrichtu až po Lisabon vlastně konkrétně znamená. Podivná pravice a ještě podivnější levice. Těm prvním asi tak moc ten "evropský socialismus" nevadí (zřejmě se mezi nimi již dostatečně rozšířil poznatek, že bruselské platy jsou mastně kapitalistické) a druzí se ani nenamáhají položit si otázku, zda je ta "Evropa" opravdu tak sociální, jak ji malují ideologové z ODS.

Nemam co skrývat. Francouzský socialista, narozený v Čechách. Český emigrant žijící dlouhá desetiletí ve Francii, v Grenoblu. Jsem proti Lisabonské smlouvě. Francouzští liberální socialisté podporují Lisabonskou smlouvu stejně jako ČSSD. Francouzští levicoví socialisté jsou přesvědčeni, že jde o neoliberální dokument, jehož uplatňování by způsobilo kolaps evropské ekonomiky. Tvrdí, že jde o ústavní dokument, který podřizuje Evropu Spojeným státům prostřednictvím NATO. O to ale nejde, to je náš názor. Jsem francouzský odborář. Francouzští odboráři masově odmítají Lisabonskou smlouvu, protože odmítají volnou a nerušenou konkurenci, tedy ekonomickou a sociální válku všech proti všem v Evropě a postupnou likvidaci evropských veřejných služeb. To je opět pouze naše zkušenost, kterou nikomu nevnucujeme. Ani českým odborářům z ČMKOS. Důsledky poznají sami, MAI (Multilateral Agreement of Investment) se vrátila oknem, když ji vyhodili před deseti lety dveřmi...

Důležitou politickou událostí byla bezesporu zpráva, kterou předseda ODS Mirek Topolánek podal na "vysočanském" kongresu Občanské demokratické strany (ODS), a to nejen pro občany ČR, ale i pro Evropany, kteří by rádi chtěli vědět, kdo bude zakrátko předsedat v Radě Evropy. K té zprávě několik krátkých poznámek...

Polemika s článkem Jana Piegla "Václav Klaus je prezidentem České republiky"

Ano, jsme v demokracii, to tedy v současném jejím pojetí neznamená, že by se hlava státu měla chránit nějakou "aurou důstojnosti". Tyto doby jsou pryč a je tomu tak dobře. Kromě toho pan Klaus je dosti zvláštní stvoření, které myslím už dávo svou autoritu a svou důstojnost ztratilo. Řeknu Vám proč, píše Jan Hradil.

Klaus vždycky vyjadřuje svoje obavy a své emoce, jako kdyby seděl právě v hospodě a měl alespoň tři piva vypita. K tomu nikdy neuvádí argumenty - jako kdyby už měl v sobě alespoň páté nebo šesté pivo. To, co napsal pan Cvek, je naprostá pravda - Klaus používá silná slova, ve skutečnosti ale čekal, až za něj "tržní" reformy provede někdo jiný - jako byl pan Tošovský nebo pan Zeman.

Byl jsem se podívat na filmu Filipa Renče Hlídač č.47 . Myslím, že by to mohl být pěkný film, kdyby... Kdyby nebylo toho, co už v šedesátých letech předpovídal Jan Werich (který byl v seriálu Pan Tau a cesta kolem světa spoluhráčem tehdy pětiletého Filipa Renče a jeho sestry): "Až na českou duši jednou vtrhne hollywoodský entertainment, bude to pohroma". Rok od roku sleduji, jak naši filmoví tvůrci, kteří před rokem 1989 či těsně po revoluci točili nepodbízivé filmy ztrácejí v souboji s druhořadými hollywoodskými thrillery, slaďáky a rádobykomediemi, jichž jsou naše kina plná (vezměte si program kteréhokoli kina a spočítejte, kolik promítá filmů z USA, z ČR a z dalších zemí) nervy a tvář. Proto si cením Filipa Renče, který se v tomto proudu rozhodl zadaptovat román prvorepublikového legionářského autora Josefa Kopty.

Šovinismus a machismus české politiky bude zanedlouho konfrontován s realitou Evropy. Té Evropy, jejíž antidiskriminační zákony nejsou do českého právního řádu implementovány díky prezidentovi a ODS. Té Evropy, která nejenže slaví Mezinárodní den žen, ale také První máj - k zděšení bývalého svazáka a bývalého senátora Mejstříka. Té Evropy, která za diskriminaci považuje i znevýhodňování žen v pracovním i politickém procesu. Tak s touto Evropou bude konfrontován český prezident Klaus, který ženy (mimo Livie) respektuje pouze, když obdivují jeho forhand a následují ho do sprch obdivovat jeho svalstvo, ale i premiér a staronový předseda občanských demokratů Topolánek, který vyměnil manželku za milenku, jíž dal mimo funkce ve Sněmovně ještě i výsměšnou vládní komisi pro "slaďování soukromého a pracovního života".

„Revoluční“ opatření předkládají tíž lidé, kteří jako právě Barroso a Sarkozy měli ještě před dvěma lety v EU plná ústa toho, jak jsou jen trhy přeregulované a jak je třeba v zájmu prosperity dále radikálně liberalizovat - Bush, Sarkozy či Merkelová.

Světová finanční krize je realitou. Podle čísel za třetí kvartál 2008 se řada vyspělých ekonomik dostává do recese. Můžeme se přít o příčiny této krize a můžeme se přít o jejím významu či skutečné velikosti. Jedni shledávají její příčiny v neodpovědnosti konkrétních lidí a institucí, jiní kladou otázky, zdali příčiny nejsou v celém současném finančním systému a jeho neúčinné regulaci v globalizovaných kulisách. Odpověď na tyto otázky dá nepochybně s nějakou mírou pravděpodobnosti ekonomická teorie v horizontu zhruba dvaceti let. Bylo by drzostí se pokoušet o autoritativní hodnocení právě teď, kdy krize není u konce a ani není zřejmé, v jaké fázi se nacházíme.

Má pravdu ten návštěvník Prahy, co na Novinkách říká, že byl v rozpacích, zda se nedívá na další sjezd KSČ místo sjezd ODS. Mám týž dojem, píše Antonín Měšťánek. Pracoval jsem před listopadem na TV vysílači a všechny sjezdy KSČ jsme museli pilně sledovat, aby nedošlo byť jen ke krátkému výpadku signálu, natož vstupu nežádoucí modulace. Jeden novoroční projev prezidenta republiky, do kterého se "náhodou" připletlo chrochtání, a následné vyšetřování a vyhazovy byly dostatečným poučením. Ale o tom jsem nechtěl psát.

Pan Ruml pozván do rudé Venezuely, bez bázně a strachu tam odejel, obdržel metál za statečnost, ta však nespočívala v návštěvě Caracasu...

A vcelku bez úhony, přinejmenším na těle, se nám vrátil. Nemohl si ovšem nevšimnout teroru, nebot jde o "brutální režim v latinskoamerických parametrech" jak praví a nežertuje. Jistěže jde o vydařené kouzlo nechtěného. Pan Ruml bezpochyby spoléhá na neznalost v domovině žádoucí, na přání posluchačů a čtenářů, a na zastydlost ve studené válce, která má na svědomí magický učinek některých slov.

38. díl propagandistického seriálu „V zajetí železné opony“ (8.12., ČT 1) našel hrdiny v partě skautů, kteří se rozhodli dát o sobě vědět činností spíše pochybnou. Začali vyrábět zápalná zařízení a systematicky podpalovat stohy zemědělských družstev v okolí Slavkova u Brna. Výstižná je upoutávka na pořad v TV magazínu: „Zákaz činnosti zažehl mezi skauty oheň vzpoury“. Policii se podařilo žháře pochytat a zavřít. Období studené války si vybralo daň ve výši trestů. I tak měli štěstí. Pokud by se sabotáže dopustili o pár let dříve, tak by je nacisté nemilosrdně popravili jako teroristy.

Mladá fronta Dnes vydala dne 30. 9. 2008 článek Lenky Petrášové “České dráhy sponzorují Chrenkovi zdravotnictví”. České dráhy a.s. pronajaly pět železničních poliklinik (Ostrava, Olomouc, Česká Třebová, Nymburk a Plzeň) a Železniční nemocnici Italská v Praze. Po “úžasném” výběrovém řízení, které vloni na podzim vzbudilo dosti velkou pozornost médií. Na základě tohoto “výběrka” byla Zdravotnická zařízení Železničního zdravotnictví, odštěpného závodu Českých drah, a.s. pronajata “Dopravnímu zdravotnictví, a.s.”, kde jediným akcionářem je Agel a.s., společnost, jež je v Čechách známá jako ... no, hodně. Klíčové slovo této manažerské tragédie zní: řízená péče.

Některé české servery přinesly zprávu ČTK o 20.výročí snídaně disidentů s francouzským prezidentem Francoise Mitterrandem. ČTK některá jména účastníků snídaně zcenzurovala a nahradila jmény osob, které se snídaně nezúčastnily. ČTK obdržela od rádia Jazzové sekce - Rádia Hortus přesné údaje českých i francouzských účastníků snídaně v předstihu - 5. prosince 2008 - ale přesto je změnila.

Jazzová sekce s podobnými úpravami, které možná vyhovují současným politikům, ale ne historické pravdě, nesouhlasí a žádá ČTK, aby tento protest otiskla v plném znění.

Poznámka ŠOK: Tolik rozzlobený předseda Jazzové sekce Karel Srp, který svou zprávu zaslal Britským listům v úterý 15:00. Tento protest zveřejňujeme i přesto, že Česká tisková kancelář během úterního odpoledne tiše svoji polopravdivou zprávu aktualizovala do pravdivé podoby. Namísto Jiřího Hájka, který byl v té době v Norsku, uvedla Miloše Hájka, který opravdu snídal s Mitterandem, a namísto Saši Vondry, který byl 9. prosince 1988 bůhvíkde, uvedla dalšího z hostů francouzského prezidenta, Karla Srpa. To co ovšem ČTK jako médium veřejné služby neučinilo, je omluva za chybně uvedené údaje přímo ve zprávě. K slušnosti patří chybu uznat, zvláště když už ČTK něčí tiskovou zprávu "kreativně" přepracovává a vydává pak za svou... Jazzová sekce byla totiž nejrozsáhlejší protirežimní organizací v Československu. A byla organizací kulturní, nikoliv politickou. Měla tisíce členů a příznivců. Uspořádala stovky koncertů, filosofických seminářů, výstav, divadelních představení i setkání s význačnými osobnostmi z celého světa. Vydávala knihy (edice Jazzpetit), časopisy (bulletiny JAZZ) a publikace. A existuje dodnes, přestože Srp "porevolučnímu" ministru kultury Jindřichu Kabátovi ustřihl sluchátko od telefonu v jeho kanceláři na protest proti chování jeho úředníků a odnesl ho předsedovi vlády Klausovi s písemnou žádostí, aby jej ministru Kabátovi vrátil - co nejpozději... Jazzová sekce je dodnes stejně protirežimní, jako kdysi.

François Mitterrand snídal 9. 12. 1988 v sídle francouzského velvyslanectví, malostranském Buquoyském paláci, s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Milošem Hájkem, Václavem Malým, Karlem Srpem, Petrem Uhlem, Ladislavem Lisem a Rudolfem Battěkem.

ČTK 9. 12. 2008: "Snídaně s disidenty" symbolizovala trhliny v železné oponě ZDE

Nepokoje, které se šíří po celém Řecku, nejsou zdaleka jen reakcí na zabití patnáctiletého studenta. V posledních měsících stupňuje policie a vláda represe proti uprchlíkům před imigračním úřadem. Každý den tam násilně rozhání uprchlíky, před třemi týdny byli dva z nich, původem z Afghánistánu, dokonce zabiti.Ve čtvrtek rozehnala policie pokojnou studentskou demonstraci. Poslední kapkou byl incident v Exarchii, která není jen anarchistickou čtvrtí, ale místem kaváren a kafeterií, kam chodí na kávu, pivo či svačinu nejen mladí lidé, ale i dělníci.

úvod do eurovolebního programu Evropské socialistické strany "People first, A new direction for Europe"

Právě v těchto volbách stojí voliči před zásadním politickým rozhodnutím. V době, kdy lidé celé Evropy stojí před obdoby nemajícími výzvami (ekonomická recese a stoupající nezaměstnanost způsobená světovou finanční krizí, vysoké náklady na potraviny a energie, klesající kupní síla a stoupající ohrožení chudobou, změna klimatu a bezpečnostní hrozby od terorismu po kriminalitu), jde o politickou volbu mezi stranami s velmi rozdílnými politickými představami o budoucnosti Evropské unie.

Na výše zmíněném konfliktu mi připadá jedna věc naprosto pozoruhodná. Každému nezávislému pozorovateli je na první pohled zjevné, že se europoslanci chovali normálně a Klaus reagoval jako pitomec. Například Cohn-Benditova otázka o tom, jak se může prezident na státní návštěvě setkávat s kontroverzní postavou, která závisí na pochybných zdrojích financí, je v otevřené demokratické společnosti naprosto legitimní - Klausova odpověď, že se taky neptá z čeho jsou financovaní západoevropští zelení, je naprosto nehorázná.

Je však nesmírně zajímavé, jak blízko má Václav Klaus "duchu českého národa". My CHCEME žít ve svém smrádku a teplíčku a nikdo nás v České republice nebude obtěžovat podivnými cizáckými demokratickými manýry! zní, jak se zdá, proud hlasů z České republiky, pro něž je cizácká "Evropská unie" nebezpečná.

Ten euroskeptismus je zvláštní: Z mého hlediska je Evropská unie pro Českou republiku obrovské terno. Nejen svým civilizujícím vlivem, ale možností otevřít okna do světa pro mladé lidi (např. ve Skotsku mohou Češi studovat zcela zadarmo, Chorvat nebo Nor musí platit školné ve výši 7000 liber) a mnohým dalším. Česká republika bez Evropské unie není ničím - v Evropské unii může v součinnosti s ostatními středně velkými zeměmi nechat globálně slyšet svůj hlas.

To ale "my v ČR" slyšet nechceme - protivíme se vůči běžným, otevřeným zvyklostem. Chceme Klause, který zosobňuje naše normalizační hodnoty. Je to přece tak pohodlné... A domácké.

tisková zpráva

Vážená redakce, rád bych Vás a potažmo čtenáře upozornil na přepis jednání prezidenta Václava Klause s delegací Evropského parlamentu z 5.12.2008. Závěry nechť si každý udělá sám... píše Martin Búry.

K tomu připomíná M. Brezina: Dobrý den, k zápisu z jednání prezidenta Václava Klause s europoslanci bych rád učinil drobnou poznámku. Schůzka pravděpodobně neproběhla v českém jazyce, ovšem ani na stránkách Hradu není zveřejněn její zápis v původním jazyce či jazycích (!), takže se např. pánové Cohn-Bendit nebo Pottering těžko mohou vyjádřit k jeho věrnosti.

Slovenská europoslankyně se nicméně proti znění zápisu ohradila. V tradičně jazykově zaostalých Čechách ovšem tento přístup padá na úrodnou půdu, neboť Hrad tak drží interpretaci celé akce ve svých rukou a nikoho to netrápí.

Co mají mít z „českého předsednictví“ Češi, dlouhodobě nejen mediálně, ale i většinou své politické reprezentace štvaní do něčeho, pro co dnes mají v západní Evropě obrat „demokratický kolonialismus Evropské unie“? (srov. např. Dr. Peter Bachmaier, From the Second to the Third Word, in „Curent Concerns“, Zurich, No 3/4, 2008).

"Vrátil jsem se po 16 letech z pobytu v Austrálii. Když jsem si pustil v Praze v hotelu televizi, myslel jsem si, že dávají dobový dokument ze sjezdu KSČ. Bohužel jsem se mýlil, byl to kongres ODS. Hrůza, jestli je zase 1 strana tak preferována."

(z diskuse pod článkem na serveru Novinky.cz) ZDE

Českými médii, stejně jako světovými, prošla mnohokrát zpráva o smrti moskevského patriarchy Alexije II., hlavy ruské pravoslavné (ortodoxní) církve. Nikoho to ale nepodnítilo k tomu, aby aspoň vysvětlil, co to pravoslaví vlastně je. Mnozí lidé, a já jsem patřil dříve mezi ně, považují ortodoxní církve za zaostalé a tmářské, za jakýsi pozůstak starověku. Nepochybně je mentalita východních zemí, kde tento typ křesťanství převládá, historicky daleko za západním světem, nicméně víra, kterou vyznávají, může být stále inspirují, a to právě proto, že pochází z otevřené společnosti antického světa (na rozdíl od římského katolicismu, který je formován IV. lateránským koncilem z roku 1213 a Tridentským koncilem z roku 1545).

Evropská unie vznikla díky snaze řešit problémy národních států a jejich vztahy v důsledku tragického vývoje Evropy ve 20. století. Proto jsou dětská léta její existence poznamenána rozpory a problémy, které byly i příčinou jejího „početí“. Bylo by naivní domnívat se, že Evropská unie může vzniknout a fungovat na základě přenesení politického projektu do praxe. Nosným médiem politiky je sice moc, avšak schopnost moci utvářet a přetvářet sociální skutečnost je omezená. Tento rozpor je jedním ze základních problémů, které se promítají do fungování Evropské unie a jejích integračních procesů.

Nemám rád lži. Když hrozen odpůrců radaru obíhal v bílých prostěradlech Kavčí hory poprvé, měl pravdu, upozornil na problém a bezprostředně následující "reportáž" pravicové úderky pod vedením redaktora Rosího jen podtrhla tupost editorů zpravodajství České televize. Od té doby se ale dost věcí změnilo. Vláda ODS se chová stejně, ignoruje stále 70% občanů. Nicméně Česká televize se poučila. Opakovaný happening namířený nikoliv na Strakovu akademii, ale na Kavčí hory je proto dnes trapností, která ukazuje pouze na kreativní vyprázdněnost jeho organizátorů a stereotypičnost jejich myšlení. Už antický filozof Herakleitos z Efesu prohlásil, že "nevstoupíš dvakrát do téže řeky."

Připravte se na sledování zápasu dvou velkých ekonomických paradigmat 20. století, zaklesnutých ve smrtelném souboji a padlých k zemi, píše Richard Heinberg z Post Carbon Institute.

Týdeník Respekt se opět předvedl v plné zbroji. Ačkoliv nyní nejde o kauzu světového formátu ani otevření Pandořiny schránky; bere si na paškál bolívarianskou Venezuelu. Nejsem oddaný Chavezův fanda, byť to tak podle některých mých článků může vypadat, uvědomuji si jeho chyby, rozkol v jeho domovské platformě, jakýsi neblahý důraz na jeho osobnost, jenž má náběh na nekritický kult osobnosti. Avšak to, co předvedl bývalý disident Jan Ruml , svědčí o jeho chatrném myšlenkovém rozsahu a naprosté servilitě vůči všemu, co nepřesahuje rámec bipolárního vidění světa -- my versus oni, zlo versus dobro.

Italský deník La Repubblica přinesl v sobotu článek o nadcházejícím českém předsednictví EU. Text argumentuje, že Topolánkův vlažný postoj vůči Evropské unii a to, že česká vláda nemá v parlamentě stabilní většinu, znamená, že si Češi nepřipravili program pro své předsednictví a že celé české předsednictví EU může vyústit v totální selhání. Většina článku byla věnována Klausově euroskeptismu. Článek argumentoval, že Klaus je opakem Berlusconiho: Zatímco Silvio Berlusconi se zoufale snaží, aby ho měl každý rád, Klaus se záměrně snaží naštvat co největší množství lidí.

Autor článku je zjevně Klausem dost šokován. Je to částečně zřejmě proto, že v Itálii stojí prezident nad stranickou politikou a je obklopen aurou váženosti, v jejímž důsledku je normálně imunní vůči kritice, a částečně také proto, že euroskeptismus v Itálii v podstatě neexistuje, upozorňuje John Dunn.

Zdroj v italštině ZDE

Kdo někdy slyšel na vlastní uši vystoupení spolupředsedy frakce Evropských zelených Daniela Cohn-Bendita, ten ví, že jde o brilantního a útočného rétora, který je stejně výřečný ve francouzštině i v němčině, a patří k mála ikonám Evropského parlamentu. Během jeho přestřelek například s bývalým britským premiérem Blairem nebo současným francouzským prezidentem Sarkozym na půdě Evropského parlamentu (jichž jsem byl svědkem) padala ostrá slova plná ironie a sarkasmu. To však patří ke stylu politiky, která je divadlem. Na sarkasmus lze odpovědět sarkasmem, na vtip vtipem, na inteligentní provokaci ještě inteligentnější replikou. Jenže to všechno předpokládá u politika schopnost zůstávat nad věcí a neprožívat příliš hluboce vlastní majestát. Doba bronzových bust a zkamenělin Bismarkova střihu je dávno pryč.

Problémem Václava Klause je, že se nedokáže oprostit od pocitu vlastní výlučnosti a snad dokonce vědomě provádí na Pražském hradě regresi do dávných časů státnické důstojnosti. Tedy někam přes T. G. Masaryka do Habsburské monarchie a dále až ke Karlu IV. Dnešní evropští státníci jsou jiného založení. Jsou to lidé jako Berlusconi, Blair, Sarkozy, ale také Cohn-Bendit. Především herci schopni stejně rychle a náruživě do role vstoupit jako z ní unaveně a na chvíli, je-li ovšem řádně dohráno, vypadnout.

Od počátku 90. let, kdy se otcové zakladatelé dnešní ODS pučistickými technikami zmocnili veřejné diskuse o ekonomické reformě, mi bylo jasné, že tyto lidi nikdy volit nebudu. Zda hlásají názory pravicové nebo levicové, přední nebo zadní, zda hájí Losnu nebo Mažňáka, leželo až v druhém plánu; podstatnou roli hrála arogance a nesnášenlivost ideologů, kteří jako by si právě z hlavy odinstalovali programový modul s nápisem "marxismus-leninismus" a nahradili ho novým jedině správným a přípustným, na němž se leskl štítek "liberální konzervatismus". Delikátní otázku, co chtějí tito lidé po čtyřiceti letech sovětského protektorátu vlastně konzervovat, pomohl vyřešit pohled na bývalé svazáky a regionální technokraty s údernými hesly na praporech - budující kapitalismus, který si rozvracet nedají. Co se týče liberalismu krčícího se nesměle v přívlastku, šlo vlastně o klam; údajně všeřešící ekonomické poučky byly převzaty z dědictví po Thatcherové a Reaganovi, takže jejich proponentům by nejlépe slušel hrdý titul neoliberálních normalizátorů.

Děkuji ČT za přenos z kongresu ODS. Je skutečně poučné vidět, v jakou zvláštní atmosfericko-ideologickou bublinu se promění svět lidí, kteří svou osobní identitu spojují s manifestací více méně koherentní ideologie. Ani televizní kamery nebrání účastníkům kongresu, aby svými projevy neprováděli své rituály a aby nezaklínali své souputníky mytologií jejich kmene. Vždyť bolševik jen čeká, až přijde jejich slabší chvilka.

Ministerský předseda Topolánek, ač nepatří mezi intelektuály, si občas zafilozofuje na závažné politické téma. Zpravidla o nebezpečí návratu komunismu. Pokud to bylo tentokrát jen politické heslo jako úvaha s nadějí na získání stoupenců, kteří by snad věřili v reálnou možnost tohoto návratu, je to jen součást politického boje. To by se snad nechalo pochopit. Lidé jsou různí - i hodně naivní. Hlas mají stejný, ať už volí ODS a jejich "boj proti rudému nebezpečí" nebo neonacistické strany a jejich "bílé Čechy".

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V listopadu 2008 přispělo celkem 175 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 46415.45 Kč. Příjem z reklamy byl 3300 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 30. 11. 2008 částku 81 005.73 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a

Český rozhlas Leonardo ve spolupráci s časopisem Vesmír a Lidovou univerzitou Městské knihovny v Praze si Vás dovolují pozvat na diskusi "Objevy se stávají rukojmím podvodníků... - Věda jako zboží", která se uskuteční ve středu 17. prosince 2008 od 19 hod. v malém sále Městské knihovny v Praze (Mariánské náměstí 1, Praha 1).

Iluze o možnostech vědy se prodávají nelépe. Proč jim lidé stále věří? Brání se vědci zneužívání svých oborů? A dokážeme dobře prodat skutečnou vědu a její kvalitní výsledky? Hosty diskuse budou předseda Akademie věd ČR Prof. Václav Pačes, Prof. Michael Šebek z fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze, a za výzkumný ústav biofarmacie a veterinárních léčiv Biopharm bude hovořit Ing. Pavel Trefil. Diskuzi bude moderovat Robert Tamchyna - Český rozhlas Leonardo.