V jedné rovině existuje sféra formální politiky s deklarovanou demokracií, politiky formálních rozhodovacích procesů, formálních dokumentů, institucí a institutů, v druhé rovině existuje sféra spontánního života sociálních entit. Zatímco první sféru symbolizují bruselské politické a byrokratické elity, Evropský parlament, evropská ústava, Lisabonská smlouva a další smlouvy, druhou rovinu symbolizuje evropská identita jako výsledek sociokulturního života, která zpětně na tento sociokulturní život působí. Médiem první sféry je moc a právní normy, médiem druhé sféry jsou sociální normy, hodnoty a další jevy sociálního života.

Napětí mezi těmito sférami vyvolává krize, problémy a nespokojenost, takže hrozí až dezintegrace. Oba procesy sjednocování Evropy, formální a sociální, probíhají vlastním odlišným tempem. Z nerespektování jedinečnosti temporality obou procesů eurobyrokraty a politiky plynou možné konflikty.

Pod maskou demokracie...

Západoevropská společnost byla pro občany východního bloku atraktivní nejen svou ekonomikou a možností volného pohybu, ale i vizí vyspělejší demokracie. Uvěřili evropskými elitami proklamovanému principu subsidiarity a domnívali se, že evropská demokracie odebere něco moci národním politickým elitám a tuto moc předá občanovi. Avšak evropské elity místo hledání modelu evropské demokracie a jejího rozvíjení „školí“ občany v demokracii mimo politický systém, v němž žijí a za nějž jsou odpovědní. Zatímco vyjadřují starost o demokracii v Číně, Rusku, Bělorusku, na Kubě a chválí demokracii v Kosovu, Gruzii a na Ukrajině, občanovi Evropské unie politickou moc a vládu nad věcmi veřejnými nezvyšují anebo dokonce snižují. Namísto vytváření evropské demokracie jako nového politického fenoménu kvalitativně nové evropské sociální entity budují politické elity systém politické manipulace, v němž je občan statistou a uskutečňovatelem projektů bruselské byrokracie. Vážným mementem je kauza evropské ústavy a Lisabonské smlouvy. Poté, co občané v národních referendech odmítli evropskou ústavu, „Brusel“ rozhodl, že občané již nesmějí dostat možnost rozhodovat a modifikovanou ústavu v designu Lisabonské smlouvy se rozhodl prosadit nezávisle na jejich vůli. Tento záměr se podařil s jedinou výjimkou, neboť Irové Lisabonskou smlouvu v referendu odmítli. Podle předem jednoznačně daných „demokratických“ pravidel mělo být „ne“ jako výsledek referenda i evropským „ne“ Lisabonské smlouvě. Zde však končí demokracie a začíná manipulace elit. Argumentuje se tím, že 860 tisíc Irů a 53 procent oprávněných irských voličů přece nemůže rozhodnout o celé Evropě. Výsledky však lze také interpretovat jinak: Lisabonskou smlouvu zamítlo sto procent národů, kterým bylo dovoleno rozhodovat v referendu.

Evropská demokracie v současnosti není výrazem subsidiarity a směřování k decentralizaci moci, ale naopak, moc a rozhodování se stále více koncentruje a probíhá v jakémsi netransparentním bruselském pološeru politických elit, (demo)kracie – (byro)kracie, moci skryté za oponou – kryptokracie.

Krize závažnější než finanční

Průnik různých globálních a civilizačních procesů vytvořil zvláštní turbulence, v jejichž víru se ztrácí čistota ideologií, politický profil stran, a zůstávají jen holé pragmatické zájmy jedinců, skupin a států. Hlasatelé liberalismu a volného trhu určují kvóty a poskytují dotace, když předtím politici nové levice prováděli politiku, které by se pravicoví politici neodvážili – a najednou v maškarním víru finanční krize pravicoví politici volají po zestátnění, po socializaci bank a průmyslu, a George Bush, personifikace amerického neokonzervatismu, je v českých médiích nazýván komunistou. Nedojde zde však sluchu občan, který by se nepochybně tázal: „Kde je odpovědnost bankéřů, kteří světovou finanční krizi způsobili, kde je odpovědnost Mezinárodního měnového fondu a dalších zúčastněných institucí?“ Namísto povolání bankéřů k odpovědnosti dostali v USA tito finančně ničím neohrožení muži 700 miliard dolarů, ze kterých již opět ukrajují pro své odměny a zlaté padáky, s jejichž pomocí se snesou, jak se domnívají, někam, odkud nebude vidět útrapy a pravdu tohoto světa.

V třeskuté situaci globalizačních procesů, zániku bipolárního a posléze monopolárního světa a vznikajícího světa multipolárního, v situaci ekonomické krize se zdá, že všechno je možné. Pravicový politik Nicolas Sarkozy se chystá na ochranu před finančními toky z „komunistického východu“ k opatřením, kterými komunistické státy vznikaly – k socializaci (zestátnění) bank a průmyslu.

To, s čím se Západ musí vyrovnat, však není pouhá finanční krize, je to především krize hodnot a krize politická. Západní civilizace se stala civilizací „zlatého telete“ a v jeho službách byl vytvořen relevantní politický systém. Evropské unie se to týká v plné míře.

S jakými hodnotami je Evropská unie a evropská společnost vůbec spojena? I zde vidíme svár. V současnosti probíhá a v nejbližší budoucnosti bude dále probíhat kulturní, intelektuální a politické zápolení o obsah nové evropské identity. Podobně jako morálku, ani identitu nelze stanovit formálním právním aktem. Tak jako jiné sociální identity i evropská identita je svým způsobem „živá“, to znamená, že je v pohybu, neustále se definuje a redefinuje v reálných sociálních procesech. Osvícenější Evropané usilují o takovou evropskou identitu, která v sobě bude obsahovat bohatství jednotlivých národních kultur a národních identit a současně bude zahrnovat univerzální vrstvu jako průnik národních kultur a nově utvářených sociokulturních hodnot. Evropa by tak představovala jednotu v rozmanitosti, což umožní uchování celého kulturního dědictví. Kulturní rozmanitost na relativně malém prostoru Evropy je nezastupitelnou duchovní hodnotou budoucího globalizovaného světa. Tato vývojová varianta se však nemusí automaticky prosadit. Evropa se také může vyvinout do „macdonaldizované“ podoby: Pod tlakem masové kultury, globalizace a nesprávně nastavených politických procesů se může formovat společnost na úrovni „nejnižšího společného jmenovatele“, na úrovni všežravého, tlustého zlatého telete.

Češství ve vztahu k evropanství

K evropské identitě a jejím hodnotám se Češi vztahují dlouhodobě, evropská identita patří k významným vývojovým znakům jejich socializace. V empirickém sociologickém výzkumu se ukázalo, že češství a české vlastenectví není v protikladu k evropanství, ale naopak. Čím intenzivněji a hlouběji jedinec prožije a zvnitřní sociální entity nižšího řádu, jako je rodina, lokalita, region a národ, tím kvalitněji je schopen prožít evropskou identitu a stát se plnohodnotným Evropanem.

Zpětně zase evropská identita pozitivně ovlivňuje hodnotový systém českých občanů. Lidé s vyššími kompetencemi k životu v evropské společnosti, měřenými indexem evropeizace, mají také blíže k hodnotovému systému dnešních vyspělých Evropanů, to znamená k postmateriálním hodnotám, udržitelnému rozvoji, ochraně životního prostředí, participativní demokracii, solidaritě, odpovědnosti za druhé, preferenci kvality života před materiálními hodnotami, sebezdokonalování před užíváním si, preferenci duchovních a myšlenkových podnětů před smyslovými prožitky, myšlenek a idejí před majetkem, rozvoje osobnosti před ekonomickými a sociálními jistotami, preferenci mezilidských vztahů před kariérou a individuálních duchovních aktivit před formalizovanými rituály.

Naopak lidé s malými předpoklady evropeizace dávají přednost materiálním hodnotám a hédonismu. Vzhledem k tomu, že devadesátá léta znamenala velkou valorizaci těchto hodnot, příklon k evropským hodnotám vytvářel v Čechách ostrůvek pozitivní deviace, jakési pozitivní hodnotové orientace směřující do budoucna.

Samotné jádro Evropy, země původní Evropské unie, však v posledních letech zaznamenalo určitý odklon od postmateriálních hodnot, jejichž význam podle výzkumů R. Ingleharta narůstal v sedmdesátých a osmdesátých letech. Projekcí těchto hodnot do společenské reality je sociální stát, který má být podle národních a evropských elit demontován. Tím se dostává do konfliktu politický a ekonomický systém s hodnotovým systémem Evropanů, což zákonitě vytváří podmínky pro nestabilitu, napětí a společenské konflikty. Ideální společnost je taková, která se udržuje hodnotovým konsenzem svých členů a zvnitřněnými sociálními normami a morálkou. Tímto směrem by se měla Evropská unie ubírat, a nikoliv směrem k manipulaci občanů Evropy evropskými elitami.

Článek byl publikován ve společensko-kulturním konzervativním čtvrtletníku - revui Prostor č. 80. K tématu čísla bude v úterý 9.12. 2008 v 18.00 v Eurocentru Praha, Evropský dům, Jungmannova 24, Praha 1, panelová diskuse.