Ruml přirozeně nemluví o tom, že transparentní volby venezuelských guvernérů, starostů a dalších politických činitelů, které se konaly na sklonku listopadu, dopadly ve prospěch Chavezových kandidátů. Tedy 17 z 23 kandidujících guvernérů a 81% z kandidujících starostů se ujalo svých úřadů. A to navzdory faktu, že opozice vlastní 9 z 10 televizních stanic a drtivou většinu periodik. Celkem úspěch, vezmeme-li v potaz Rumlovu strašidelnou tirádu.

Jan Ruml přijal pozvání univerzity v Caracasu, kde se zúčastnil konference na téma "demokracie". "Když posloucháte Chaveze, tak mluví takovou marx-leninistickou, nacionalistickou, militaristickou rétorikou (...) To je zřejmě důvod, proč dává naději lidem, že bude lépe," tvrdí Ruml. Irský publicista Ian Swan, mezi jinými, který ve Venezuele dlouho pobýval, ve svém článku shrnujícím deset let bolívarianské revoluce, uvádí, že dětská úmrtnost se v průběhu let 1998 až 2006 snížila o 18%. Díky těžbě ropy se HDP Venezuely zvýšilo z 86 miliard dolarů v roce 1997 na 185 miliard dolarů v roce 2007. Reálný příjem na osobu vyskočil o 137% během let 2003 až 2007. Příjmy z ropy umožnily milionům Venezuelanů přístup k základní zdravotní péči, levnému bydlení i potravinám. Přestože se mnohým chudým daří lépe, problémy s bydlením, zásobováním potravin a sociální obtíže v zemi přetrvávají. Mnoho obyvatel stále základních potřeb nutných k životu neochutnalo, což se bolívarianská revoluce snaží přes řadu obtíží a chyb změnit.

Zdroj: ZDE

"Lidé, kteří v roce 2004 podepsali velkou petici k vypsání referenda o Chavezovi, byli nemilosrdně propouštěni (...) Desetitisíce lidí jsou propouštěny a perzekuovány (...) Opozice se nedokáže na něčem sjednotit a Chavez samozřejmě využívá toho strachu, využívá armády, policie, těch paramilitárních jednotek, a tu společnost udržuje ve strachu (...) Lidi mají z Chaveze strach a neodvažují se proti němu vystupovat a stávají se jeho donucenými příznivci (...) Lidé se bojí nejen o život, ale o svoji existenci (...) Každý, kdo sedí bez soudu je politický vězeň (...) Ve vězení je řada policistů, kteří jsou vinni z toho, že se účastnili puče v roce 2002," pokračuje zanícený ex-disident.

I přes tento strašidelný teror obdržel Honzík Rumlů od opozičního starosty jedné městské části Caracasu medaili za statečnost, aniž by ho následně postavili ke zdi. Ano, v Caracasu je velká kriminalita, ovšem ne všichni zavraždění jsou političtí aktivisté, jak byste si přál, pane Rumle. Amnesty International a Human Rights Watch bývají k venezuelskému režimu tradičně nepřátelské, a přesto neinformují o "desetitisících propouštěných a perzekuovaných".

Zmiňují násilí panující mezi přívrženci režimu a jeho odpůrci, kteří počítají s přímou pomocí amerických organizací NED a USAID, jež vydávají desítky milionů dolarů na rozdmýchávání nepokojů uvnitř venezuelské společnosti.

Pan Ruml se také nezmínil o pozadí puče v roce 2002, který měl s pomocí Washingtonu odstranit Chaveze a během něhož zemřelo téměř tolik lidí (hlavně Chavezových příznivců) jako při Pražském jaru, ani o opoziční stávce několik měsíců poté, kdy bylo venezuelské hospodářství citelně ochromeno a následky byly patrné dlouho poté.

Pan Ruml by rád jistě pobýval v sousední Kolumbii, která podle uvedených organizací dlouhodobě a suverénně vede v porušování lidských práv na západní polokouli, kde interní konflikt vyhnal čtyři miliony lidí z domovů. Pravicové paramilitaristické jednotky AUC, jež udržují teplé styky s kolumbijskými předáky, mají na svědomí tisíce a tisíce mrtvých. Sociolog James Petras tvrdí, že během několika prvních let úřadování prezidenta Úribeho bylo zavražděno 6000 civilistů. Není od věci dodat, že tato teroristická země je nejbližším spojencem Spojených států v latinskoamerickém regionu. Premiér Topolánek nedávno Kolumbii navštívil, aby zde domluvil pár obchodních transakcí včetně prodeje českých bitevních letadel.

Zdroj: ZDE ZDE ZDE

Ruml dokonce tvrdí, že jde o "brutální režim v latinskoamerických parametrech". Zde zůstává rozum stát každému, kdo zná historii latinskoamerických států. Venezuela jistě není ideální místo k žití, avšak v kontextu fašistických diktatur vydržovaných Washingtonem je tomu jinak. Zde se, s vydatnou pomocí amerického daňového plátce, v 70. a 80. letech minulého století odehrávala větší zvěrstva než u nás za heydrichiády. Bude-li Respekt publikovat dál takovéto perly, je na nejlepší cestě stát se druhým Jochovým Občanským institutem.