Vyjadřuji-li se teď k dění ve straně, která pečetí svůj osud ve Vysočanech, nevedou mě tedy k tomu sympatie, ale prostý fakt, že jde o hlavní vládní stranu - a navíc obava, že se při případném rozpadu mohou odštěpit jurodivé elementy, které posílí ultrapravicová uskupení.

Úřadující předseda strany Topolánek na úvod kongresu prohlásil, že kořeny a základní orientace strany přezkoumávat netřeba. To je ovšem v nejlepším případě odvedení pozornosti od faktu, že neoliberální filozofie deregulace ztroskotala na pobřeží světové finanční krize, takže pokud se jí naše vláda bude dál držet, stane se v Evropě brzy ideologickou fosílií. Nebo řečeno jinak: Ti, kdo kdysi vyměnili "marxleninský" modul za modul "liberálně konzervativní", budou velmi záhy potřebovat modul nový. A jestli ho nedostanou, půjdou jednoduše o dům dál.

Nový modul ovšem stále není na skladě. Nabízí se pouze balistická metafora prezentující ODS coby průbojný hrubý brok s "tvrdým jádrem a měkkým obalem". Lidská hlava vybavená normálním mozkem je ovšem co do konzistence uspořádána opačně - nicméně nelze popřít, že hlavou se zeď proráží dost špatně, kdežto broky mají v tom podniku, o nějž se teď Topolánek pokouší, šanci výrazně vyšší.

A o nic menšího než o prorážení zdi se nejedná. ODS je přesvědčena, že i nadále, po všech letošních zásadních změnách na mezinárodní scéně i po prohraných volbách, je obsah její politiky správný, kdežto změny si vyžaduje pouze forma prodeje "nechápavému" obyvatelstvu. Na jedné straně se tedy snaží prezentovat odpor dvou třetin české společnosti k radaru jako výsledek působení ruské rozvědky (ale i jinak nás Topolánek s Vondrou Rusy straší, kudy chodí); na druhé straně tvrdí, že jedinou nutnou změnu představuje způsob vysvětlování nepopulárních kroků.

"Ukrutní levičáci" Disraeli nebo Bismarck se ovšem také potýkali se silnou opozicí nižších vrstev vůči jejich politice, a to v okamžicích, kdy jejich země potenciálně čelila zahraničním výzvám. Když si toho všimli, začali politiku měnit - nejen co do formy, ale i obsah - a snažili se prakticky posílit vnitřní soudržnost společností. Na základech takto vzniklých "proklatě levicových" vynálezů vyrostl po druhé světové válce na Západě sociální stát, jehož demontáž začala až v okamžiku, kdy byrokratická diktatura na východě přestala být věrohodnou ideologickou alternativou. Doba bezproblémové ideové dominance Západu je ovšem už pryč. Pokud si Topolánek skutečně myslí, že soudržnosti české společnosti může dlouhodobě dosahovat klvaňovskou propagandou, aniž by se uchýlil k "proklatě levicovému" kompenzování tržně generovaných nerovností, pak není žádný zásadový pravičák, ale jednoduše pitomec. Dokonce i za fíkovým listem někdejšího Klausova verbálního pravičáctví bychom našli alespoň daňově zvýhodněné stravenky a toleranci vietnamských tržnic, která představovala náhražková sociální opatření pro nemajetné. Díky Topolánkovi však "lid" ostrouhá docela a nedostane ani tuhle ubohou almužnu.

A nakonec, ačkoliv nemívám ve zvyku pitvat něčí soukromí, se dostávám k tématu z titulku. Zastydlý konzervativně deregulační Topolánek si na kongresu své strany vzal do úst okřídlený výrok německého filosofa Immanuela Kanta z Kritiky praktického rozumu - o hvězdném nebi nad hlavou a mravním zákonu. V teoretické systematizaci pruské měšťanskofeudální ctnosti ovšem nenajdeme vůbec nic prvoplánově deregulačního, je dokonce ze své podstaty přesným opakem podnikatelsky inovačního ducha, kterého později Schumpeter charakterizoval výrazem "animal spirit". Celou pasáž, kde Kant mravní zákon charakterizuje jako to, co zjevuje "život nezávislý na zvířeckosti a celém smyslovém světě" premiér sotva četl, takže se nedivme, že si tak nabíhá. Ponechme tedy zcela stranou frekvenční analýzu Topolánkových projevů, jež by zajisté hojnou úrodou "shitů" a "píčovin" poněkud zpochybnila věrohodnost vznešeně moralizujících frází. Netřeba dokonce ani sahat ke kantovskému vzývání mravního zákona, "před nímž všechny náklonnosti umlkají", protože premiérův spor s Kantem vlastně začíná na mnohem nižším stupni.

Kantova definice manželství spočívá totiž na základu všednějším a dočista kapitalistickém - na smlouvě o vzájemném užívání pohlavních orgánů spojených osob. Ano, manželská smlouva, jak ji dnes známe, se týká movitého a nemovitého majetku, proto poněkud ustupuje do pozadí skutečnost, že i samo buržoazní manželství je vlastně smlouvou. A smlouvy, jak známo, se mají plnit - pokud ne kvůli mravnímu zákonu, tedy aspoň proto, že opak poškozuje značku.

Takže, pane premiére, když už se tak oháníte Kantem - pacta sunt servanda. Kdy se vlastně hodláte vrátit k manželce?