Naštěstí žijeme v jiné době, a vůbec to není naší zásluhou. I vztah k pyromanům se změnil. Místo do žaláře putují nejčastěji do psychiatrických zařízení. Nebo jsou odsuzováni k trestům na úrovni trýznitelů koček či exhibicionistů.

Nicméně heroizace žhářů nemusí být pro společnost tím pravým ořechovým. Nebo si pamatujete, že by v minulosti požáry likvidovaly stamiliónové hodnoty jako se děje v současné době? Aby se ze světa ztrácely kulturní objekty, které se nedopustily žádného prohřešku, jenom překážely. Nebo, a to ani nechci domýšlet, požáry zahlazují daleko závažnější kriminální činy.

Bývalí skauti dnes vzpomínají na své hrdinské činy tak, jak si to režie přála. Jak se to hodí do krámu Jaroslavu Hutkovi, vesele zpívajícímu mezi řadami ostnatých drátů. Jenže opravdu jsou lidé padlí na hlavu, aby souhlasili s pamětníky? Když nás ve vzpomínkách vrátily do oné nelítostné doby, kdy se mladíci bavili tím, že „požárníci jeli k ohni v Křenovicích, zatímco další oheň zachvátil stoh u Holubic, a oni nevěděli, kam vlastně jet“.

A v neposlední řadě lze programu vytknout možnou propagaci nepřípustného odporu vůči společnosti pro ty, které stát legálně zakáže. Např. pro Dělnickou stranu. Vždyť nyní mají důkaz, že co je dnes zakázané, zítra bude prohlášeno za posvátné. Až se předvánoční Václavák promění na spáleniště, jako jsem tomu svědky v řeckých městech. Chtěl jsem říct, že pak už bude pozdě. Ale proč pozdě? Co když to bude začátek... jenom Hutkovy písně budou znít poněkud falešně. Jak už dávno zní.