Nejprospěšnější vlastností v politice je schopnost oddělit podstatné od méně důležitého a umět odhlédnout od všech nánosů a nátěrů, které zakrývají jádro. Surovou skutečností je, že politika, byť se ráda převléká do hezkých kostýmů, zůstává ukotvena na prapůvodní bázi. A tou je konkurenční boj o samou existenci.

Ačkoliv je svět plný pohádkových atributů a při procházce kterýmkoliv evropským velkoměstem se na každém rohu setkáváme se symboly dětinskosti (reklamní obrázky, slogany, kreslené postavičky, balónky, světélka) je naše přežití stále věcí smrtelně vážnou. Karnevaly, veselice, veřejné radovánky a přihlouplé televizní show nic nemění na tom, že je civilizace velice křehká a že denně většina z nás nedělá nic jiného, než zachraňuje naději na zítřek. Lidé, kteří z toho vlaku vyskočili nebo z něj byli vyhozeni, bloudí po nocích zářícími ulicemi, polehávají ve spacích pytlích schouleni u výkladních skříní propouštějících skrze sklo trochu tepla z reflektorů.

Boj o přežití se odvíjí na individuální úrovni, ale zároveň v měřítku globálním, a tam jde o souboj titánů. Také na globální úrovni se může stát totéž, co se stane s jednotlivcem, když odmítá hrát hru, jakou vyžaduje realita. Kolik z nás by ji tak rádo nehrálo! Kolik z nás by se nejraději sebralo, rozdalo pár facek kolem a šlo si po svých. Jenže kam? Civilizace se zkrátka vyvinula tak, že není místa pro malé a osamocené hráče, byť by byli sebedůstojnější. A už vůbec není důležité, jestli mají nebo nemají pravdu.

Čeští králové nebyli tak úspěšní jako ruští carové, američtí prezidenti nebo čínští mandaríni, aby vytvořili stát-světadíl, schopný utkat se v nelítostné bitvě o přežití i v globálním měřítku. Trvale neuspěli ani vládci v Římě, Madridu, Paříži, Londýně a v Berlíně. I tito všichni potřebují Evropskou unii k tomu, aby "bylo možno globálně slyšet jejich hlas". Projekt EU se stává modelem i pro jiné světadíly. Všude docházejí lidé k poznání, že je třeba drobné celky integrovat do velkých uskupení, a to podle toho, jaké vyznávají hodnoty. Vždy se musí jednat o kompromis se spoustou ústupků.

Spor o Evropskou unii má smysl potud, pokud je jeho předmětem kvalita členství, a hlavně způsob, jakým Česká republika na tomto fóru vystupuje, a jak je schopna hájit své zájmy. Tato diskuse je legitimní a opodstatněná. Nikdo by z ní neměl být vylučován a okřikován. Cílem EU je integrovat postupně celou Evropu, s výjimkou skutečně zvláštních (a možná jen dočasných) případů, jako je Švýcarsko nebo Norsko. Unie chce hrát důležitou globální roli. Vyplnit prostor na západ od Ruska až k Atlantiku. Geograficky nemá Česká republika na výběr. Pokud by se jakkoliv vymezila vůči EU, proměnila by se snaha o pouhou nezúčastněnost v podstatě v izolaci, nepřátelství a ostrakizaci z "dobré společnosti".

Navíc Evropská unie, přes veškeré vnitřní snahy o to uchvátit hegemonii v ní, tyto tendence alespoň trochu omezuje, rozmělňuje a potenciální hegemony nutí ctít pravidla. Jedním z důvodů evropské integrace po 2. světové válce byla právě snaha řešit mocenské poměry v Evropě. Dát Německu a dalším velkým státům prostor k rozvoji jejich potenciálu, ale tak, aby z toho nevznikla další katastrofa pro celý kontinent i svět. Ten úkol trvá, ač se o něm v evropských strukturách už nemluví. Jakkoliv rozkládat Evropskou unii je proto nebezpečné i z tohoto důvodu. A Česká republika by zřejmě patřila k prvním obětem jejího rozpadu.

Zákony globálního světa nemají lidský rozměr. Jsou to v podstatě fyzikální zákony síly. Nedá se jim vzepřít, leda ještě větší silou. Tedy pro český národ utopie. Je moudré, pokud člověk nenaletí na to, čím si velké silové celky vylepšují image. Evropská unie hodně staví na kultuře, porozumění, na podpoře všech krásně vypadajících projektů, demokracie, humanity, lidských práv a svobod. Člověk by řekl, že samou láskou přetéká její bruselské srdce.

To všechno je, pochopitelně, součást hry na vylepšenou vlastního obrazu. Předpokládat u tvrdých pragmatických politiků, kteří mají ruce většinou dost svázány spoustou finančních a ekonomických vazeb, že jim opravdu jde o blaho lidí, je absurdní. Jejich osud je zajímavý pouze potud, aby nezačali dělat větší problémy. Aby se nezačali vzpouzet a bouřit. Každý dobrý ovčák je rád, když má stádo v klidu. Tak je, podle mého názoru, třeba rozumět všem těm velkolepým humanitárním a charitativním akcím politiků ve světle kamer. Navíc, absolutním vrcholem politické kariéry je dosažení popularity. Tedy, když si lidé začnou opravdu myslet, že jde o velkého a laskavého člověka. Nepřehánějme touhu po svobodě a nezávislosti. Mnozí lidé se rádi vzdají části obojího v naději, že je někdo charismatický, velký a silný převede přes řeku. Proto ty obrázky laskavých státníků s dětmi, proto se pracně a cíleně vybírají exemplární případy křivd a nespravedlností, které politici pak odhodlaně a se vší mediální popularitou řeší, ač milióny jiných nepravostí je ponechávají lhostejnými.

Odhlédneme-li od divadélek a estrád, které velmoci nabízejí k vylepšení obrazu svého, objeví se zřetelněji jejich v hloubi uložená podstata. Tou je neveselá realita nelítostného boje o suroviny, trhy, o hegemonii, o potraviny, vodu. Účastnit se tohoto souboje na úrovni malého izolovaného státu je sebevražedné. Co ale Česká republika dělat může, je vylepšení své pozice i svého obrazu v EU. Ten, navzdory domácímu sebevědomí představitelů státu, není valný. Nemůže být valný, neboť svět si jej tvoří na základě zkušeností především s českými politiky. A ti jsou zřídka jiní než buď servilní a bez názoru, nebo naopak disponují názory konfliktními. A to nemluvě o některých figurkách ryze komických, které jakoby připutovaly z jiných časů nebo spadly z Marsu. (Čtenář se snadno dovtípí.)

Skutečnost, že máme vynikající fotbalisty v evropských klubech a mimořádně dobré pivo, nás nezachrání. České předsednictví EU tedy nebude bez významu pro reputaci. Pokud jsme je ale pochopili tradičně, tedy jako příležitost, jak dát pouze vydělat sobě, rodinným příslušníkům, přátelům a dětem svých přátel, pak se náš kredit spíše zhorší, než vylepší. Ne, že bychom vyvolali krizi a posunuli Unii až někam nad strmá skaliska v Normandii, ovšem může se ukázat, že jsme k předsednictví pro nával příbuzných a známých pustili jen málo odborníků.