Letos se v Karlových Varech fanfárami a fábory vítal Andy García, který dostal Křišťálový glóbus za "vynikající umělecký příspěvek světové kinematografii". Přijel se svým režisérským debutem, filmem Ztracené město, a viděli jsme ho v pondělí dopoledne.

Vždycky doufám, že lidi předčí mé očekávání. Bohužel, to se v tomto případě nestalo, neboť mi tento film připomněl tolik jiných filmů, natočených za stejných okolností -- úspěšný, ano, schopný herec zaujme místo za kamerou i před kamerou, a výsledkem je blyštivý, profesionálně natočený film, který však má v sobě nádech samolibosti. Nechci mu příliš krutě kazit jeho slavný den -- jak říká "Každičký detail, všechno, na čem mi záleží, všechno, co miluju, všechno, na co myslím, všechno, co jsem, je v tomto filmu." Ano, přesně takový dojem to dělá -- je to prostě film a la Andy Garcia.

This year the fanfares and streamers at Karlovy Vary were for Andy Garcia, who was awarded the Crystal Globe award for outstanding artistic contribution to world cinema. He came with his directorial debut, The Lost City, under his arm, and we went to see it on Monday morning.

I always like to hope that people will exceed my expectations. Unfortunately this is not the case here, as the film reminded me of so many others made under the same circumstances - a successful, and indeed accomplished, actor takes his place behind the camera as well as in front of it, and the result is a shiny and professional movie, which has an unfortunate tinge of slight self indulgence. I do not want to rain on his parade too cruelly - as he says, "Every single detail, everything that I care about, everything that I love, everything that I think about, everything that I am is in that movie.", but it does feel like that - the Andy Garcia movie.

V neděli měl na karlovarském filmovém festivalu premiéru nový film Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. Je dobře zahraný a má i vtipné, dobře napsané dialogy. Bohužel, premisa, z níž vychází, a tedy i příběh, jsou schematické. Celé je to taková pohádka.

Kráska v nesnázích - ČR 2006 120 min., námět: Robert Graves, Petr Jarchovský, scénář: Petr Jarchovský, kamera: Jan Malíř , hudba: Aleš Březina, Radůza, zpěv: Radůza, producent: Ondřej Trojan režie: Jan Hřebejk hraje: Anna Geislerová, Josef Abrhám, Roman Luknár, Adam Mišík, Michaela Mrvíková, Emília Vášáryová, Jana Brejchová, Jiří Schmitzer a další.

Klasický český film Ztracená tvář o tom , jaký psychologický zmatek může způsobit změna lidského obličeje, připomněl film korejského režiséra Kim Ki-Duka Shi gan, (Čas), jímž byl v pátek 30. června zahájen letošní filmový festival v Karlových Varech.

Kim Ki-Duk je zkušený režisér a svým dílem věrně svědčí o manické realitě současné jihokorejské skutečnosti. Film plný korejské umanutosti (emocionalitu Korejců, jejich úpornou soutěživost a tvrdohlavost jít ve věci, kterou si usmyslí, až za hrob, to všechno v atmosféře intenzivní komerčnosti a modernosti dobře znám od svých studentů). V tomto smyslu je příběh nového Kim Ki-Dukova filmu pro mě přesvědčivý, i když pro uměřenější a "pohodovější" Čechy se může zdát přepjatou, psychologizující hříčkou.

Problém je, že každý film z železničního prostředí nutně navozuje představu konkurence s Ostře sledovanými vlaky Jiřího Menzela a s Kalamitou Věry Chytilové. Divák se okamžitě musí ptát, když ho režisér a kameraman přivede do "prostředí malé železniční stanice", jestli se nebude opakovat to, co už tady bylo.

Jaký je hlavní rozdíl mezi tímto novým filmem a oběma klasickými díly? Obdobný jako rozdíl mezi českou literaturou, psanou před rokem 1989 a po něm. Předchozí literatura -- i oba tyto klasické filmy -- se vyrovnávaly s obdobím útlaku. Jejich tématem byla, abych parafrázoval Karla Kryla, "myšlenka na lásku v zajetí strachu". Pojednávaly o přirozené realitě v útlaku neživotného ideologického schématu. V Ostře sledovaných vlacích máme "malé jeviště", "malé dějiny" výpravčího Hubičky a eléva Miloše Hrmy; ti se zabývají "vlhkými lidskými problémy", zatímco na scéně "velkých dějin" zuří totalitní útlak nacistického režimu, rozkládajícího se koncem brutální druhé světové války.

Drobná poznámka na okraj karlovarského festivalu: Už jsem zase zapomněl, že mnozí čeští konferenciéři při vystupování na veřejnosti mají často neuvěřitelné nutkání sdělovat lidem banality: jaksi rekapitulovat, co každý dávno ví. Jakou to má funkci? Zřejmě jakéhosi psychologického pohlazení: "Jsem jedním z vás , nebudu vás zatěžovat informacemi, uvedu svět frází, který je nám všem tak nějak důvěrně znám. Takže se u nás můžete cítit doma. "

S velkými pochybnostmi jsem zhlédl hodinový film Jana Němce o české surrealistické malířce Toyen a jejím partnerovi, surrealistickém malíři a básníkovi Jindřichu Heislerovi, židovi, kterého celou německou okupaci Toyen skrývala ve svém pražském bytě, aby neskončil v koncentračním táboře.

Jan Němec se rozhodl pojmout svůj film "umělecky", vytvořit vlastní, samostatný, umělecký "artefakt", jímž by pojednal životní historii i dílo obou umělců. Myslím, že je to už od samého začátku koncepčně chybně pojatá záležitost.

Už osm dní tu máme na talířku, že se nám chce stávající vláda poděkovat. Celou tu dobu jako kdyby tu šlo o možný bonus na účet vzájemné vstřícnosti směrem od ČSSD vůči ODS. Za pět dní (30. 6.) se ozval z Hradu hlas, že by to byl nezodpovědný krok; neodpovídající vzájemným funkčním vazbám s poslaneckou sněmovnou. Ještě v neděli v poledne v programu tzv. "Otázek Václava Moravce" (ČT1; 2. 7.) premiér Jiří Paroubek znovu rozváděl onu myšlenku demise své vlády. Připomněl hned tu předchozí neděli (25. 6.; hlasy "ať skončím") a středu (28. 6., s "konsiliantní" ochotou podat v pondělí --- 3. 7. --- demisi vlády). Bez ohledu na páteční vyjádření prezidenta Klause, že demisi Paroubkovy vlády nepřijme, premiér Paroubek ve zmíněném nedělním televizním programu přesto dal najevo, že návrh na demisi vláda v pondělí (3. 7.) "probere". Bylo to míněno panem premiérem jako racionálně podložená úvaha?!

Tak nám od víkendu platí nový dopravní zákon. Po dlouhých přípravách a ještě delších diskuzích, ve kterých odborníci i policie vysvětlovali panu ministrovi, že to je paskvil, pan ministr zákon prosadil. Ze zákona byly sice odstraněny nejkřiklavější případy, kdy řidič mohl přijít o řidičák za pár chybných zaparkování, ale to na věci nic nezměnilo. Základ zákona zůstal zachován. Bude sloužit k otravování slušných řidičů, zatímco skutečné gaunery nechá v klidu.

Je mi skoro 30 let, věk tak zrovna na to, abych si ze svých potlačovaných přání vysnil nějakou krizi středního věku. Prozatím mi to ale nejde, protože převládají některé "adolescentní" sklony, skrze které se vždy ještě dostatek přání ventiluje. To má za následek, že mě oproti většině mých vrstevníků zajímá, jestli existuje nějaká vyšší úroveň popkultury, kterou jsme absolutně obklopeni a která má nevídanou schopnost produkovat sebe sama jako perpetum mobile za stále většího obratu. Přes úvahy o své vyprázdněnosti na jedné straně přitahuje čím dál větší masy teenagerů a na straně druhé stále nepřestala, mimo svůj hlavní proud, vytvářet skutečně zajímavé jevy, které spadají do oblasti k zábavnímu průmyslu tak blízké a tak vzdálené zároveň -- do umění.

Na šestém, výročním zasedání Rady Českého rozhlasu 28. 6. 2006 a na zasedání předsednictva Rady, které mu předcházelo, vypukla kontroverze o budoucnost Českého rozhlasu. Stalo se tak v době po započetí zásadních kroků Českého rozhlasu k naplnění cílů veřejné služby v období digitalizace médií. Byl to za posledních šest let, co spolupracuji s Českým rozhlasem i jeho Radou a poslední dva roky, po které jsem sám členem Rady, jediný pokus o zákulisní posílení vlivu poslanců politických stran a politiků obecně na rozhodování o podobě vysílání a budoucnosti mediální veřejné služby. Byl to v Rozhlase doposud jediný pokus o nátlak prostřednictvím temného zákoutí sněmovny a apelu prostřednictvím nijak nespecifikovaných názorů nijak nespecifikovaných "odborníků na média" v nijak nespecifikovaných politických stranách, kteří prý nesouhlasí se současným směřováním Českého rozhlasu. Do této chvíle panovala mezi členy Rady otevřenost a korektnost.

Byl to doposud jediný vážný pokus od televizní krize v roce 2000, o kterém vím. Realizovala ho bývalá manželka tajemníka prezidenta Klause, členka ODS v Praze 2, redaktorka internetového serveru Česká média mediálního lobbisty Jaroslava Berky, čerstvě zvolená místopředsedkyně Rady Dana Jaklová.

ČTK: Rada žádá ředitele ČRo, aby zastavil přípravy dalších stanic ZDE

Dne 30.6.2006 zveřejnil v Britských listech pan Michal Petřík, poradce prezidenta republiky, zamyšlení nazvané "Filmaři skórovali v trapnostech" ZDE. Důvodem, proč pan Petřík sepsal svou úvahu, směřující proti protestům filmařů, je pravděpodobně ta skutečnost, že se na Karlovarském festivalu zahajují jednání o možném způsobu financování české kinematografie. Jiný důvod pro věrně věrné opakování slov pana prezidenta na toto téma mě nenapadá. Nic nového totiž neobsahuje. Je nutné respektovat názor lidí, kteří s podporou kinematografie nesouhlasí, ale tito by neměli své argumenty stavět na překroucených faktech a tímto neférovým způsobem vzbuzovat averzi lidí vůči filmařům, zejména vůči těm "největším zločincům" -- filmovým producentům.

Samozřejmě že si tu nebudeme opakovat a komentovat celý sled nedělní polední televizní debaty V. Moravce z ČT1 (2. 7.). Pokud se týká té prodebatovávané demise Paroubkovy vlády, ještě před pátečním varovným poučením prezidenta Klause k možné režii demise jsem do BL zaslal úvahu zvažující tento možný, premiérem Paroubkem zveřejněný "krok". Nedělní moderované uvažování premiéra Paroubka pro televizní obrazovky dodalo do té zatím nedobře čitelné mozaiky některé další stěží přehlédnutelné kontury. Jinak by bylo možno psát jen o tom, jak asi vyhodnocovat rozhodnutí Mirka Topolánka, že nakonec účast na možném medializovaném dialogu s Jiřím Paroubkem s díky odmítl. Přece nemůže nikdo soudný čekat, že se budou hledat --- možná bolavé --- styčné body v záři televizních kamer?! Sám stávající premiér Paroubek v průběhu té zmíněné nedělní relace říkal, že "úkol má Topolánek"; s tím nepřehlédnutelným dovětkem, že zítra "budu se snažit... možná jiným jazykem" dále s M. Topolánkem o překážkách v dalším schůdném postupu jednat. Jako kdyby tím nepřítomného možného nastávajícího premiéra zároveň automaticky omluvil. Ne-li s příslibným dovětkem, že bude při osobním jednání konstruktivní (slyšel jsem krátce předtím z jeho úst výraz "konsiliantní").

V horečkách na lůžku v úvéence se mi to všechno plete.

Ten víkend nezačínal vůbec dobře...

Pokud vím, tak téměř všude, kde jsou americké vojenské základny, jsou i problémy, leckdy vážné. Pravda, čtenář většiny českých periodik či divák veřejnoprávní televize - o těch ostatních ani nemluvě -- se toho mnoho nedoví. A to nemluvím o vojácích ve válečných zónách, ale v zemích, kde jsou dlouhodobě. Japonsko -- opakované problémy se sexuálním násilím. Stejně tak na Filipínách. Itálie -- frajeření pilota s podlétáním lanovky se smrtelnými následky, konflikty v Koreji a další a další.

Monika si stěžovala, že od rána do večera všude z rádia slyší refrén: "Najdu si malý byt a tam si budu žít -- a snít."

Všechny česky vysílající (nikoliv všechny české) rozhlasové stanice, od rána do večera a snad několikrát za hodinu, vysílají nový český hit. Ústřední refrén je vskutku důrazný. Máte si sehnat malý byt, v něm se schovat a snít. Proč zadavatelé a tvůrci tohoto popěvku (mantry) použili zrovna tato slova?

České stádo je nyní hnáno do hypoték.

Státnický nadhled a zdrženlivost v politice nebývaly zrovna charakteristickými vlastnostmi moderních českých politických vůdců -- ani předválečných. V době vzniku Československa ale byla demokratická teorie i praxe v plenkách a troufám si tvrdit, že první dva naši prezidenti svou politickou činností a společenským vlivem k nikoli nevýznamnému rozšíření všeobecné demokratické zkušenosti přispěli. Malý, nový stát kdesi uprostřed Evropy si v historicky neuvěřitelně krátkém čase, přes svůj nedobrovolný dočasný konec, v mnoha směrech a v nejednom případě získal obdiv a respekt svých, často mnohem vlivnějších a mocnějších partnerů.

Od dob původního Československa se ovšem demokratická zkušenost všestranně rozrostla. Pokud přijmeme tezi, že společnost funguje na úrovni politického řízení a forem a způsobu občanského života, pak se některé moderní společnosti s demokracií dokonce někdy i dost rozcházejí. Stále ještě ale platí, že menší zlo než nějaký politický systém zastupitelské demokracie pro otevřenou společnost zatím nikdo nevymyslel.

Budeme-li hledat nosné proudy současné evoluce musíme se ponořit do fenoménů tvoření a reprodukce sociálního a především do utváření a vývoje vztahu mezi jedincem a společností. Při zkoumání evoluce se tak od přírodních věd dostáváme ke společenským vědám a k vědám o člověku.

Prizmatem těchto postulátů se podívejme na fenomén volného času jako na kategorii historickou a sociální. Volný čas je společenským produktem, který se objevuje na určité úrovni rozvoje člověka a společnosti. Představuje významnou hodnotu, dosaženou předchozím vývojem, a instrument dalšího společenského vývoje a evolučního pohybu. Volný čas není doba zahálky a pasivity, ale naopak kvalitativně nová potencialita homo sapiens, objevující se souběžně s osvobozováním se od permanentních aktivit nutných k přežití. Volný čas je potencialitou a prostorem vznikající a rozvíjející se lidské subjektivity, rozvoje myšlení, kreativity, filozofické reflexe a vnášení lidské subjektivity do vnějšího prostředí.

Administrativa amerického prezidenta George W. Bushe se obořila na The New York Times poté, co tento deník nedávno odhalil snahy Bílého domu sledovat bankovní toky v USA. Jestřábi to označili za zradu USA.

Bush a jeho viceprezident Dick Cheney nazývají The New York Times bezectným plátkem, jeden republikánský kongresman se ho snažil obvinit ze zrady Spojených států a žádal žalobu šéfredaktora a jedno pravicové rádio vykřikovalo, že co lze čekat od protiválečného deníku, "když většina jeho čtenářů musí být naprostí džihádisté", napsal britský deník The Times.

EU řadu let diskutuje o reformě Společné zemědělské politiky (CAP) na níž je vynakládána polovina komunitárního rozpočtu. Diskuse o změně CAP se vedou nejen se zdůvodněním, že ušetřené peníze by Unie mohla použít na jiné projekty jako stavu dálnic. Ale i v souvislosti s jednáním o liberalizaci světového obchodu, která je projednávána na půdě Světové obchodní organizace (WTO). Otázky odbourávání obchodních bariér v sektoru zemědělství jsou již několik let tématem jednání summitů WTO. I právě probíhající liberalizační kolo by se podle původních záměrů mělo zabývat zemědělstvím. Od summitu v Seattlu, kdy poprvé zkrachovala jednání WTO - mimo jiné právě z důvodu odporu k odbourávání ochranářských opatření v sektoru zemědělství, proces deregulace světového obchodu zpomaluje. Politici prosazující ekonomickou globalizaci narazili na politiky hájící zájmy národní bezpečnosti.

Aktéři divadla před zraky voličů zahrávají si se svým jménem, sousedé z nás musí mít legraci, neboť kolikrát jsme o nich psali a radili jim -- sobě ale neporadíme. Špičkování otupělých špiček nezdá se příliš vhodným k následování.

"Jsme v krizi", těmito slovy zhodnotil generální ředitel WTO Pascal Lamy situaci, ve které se členům nepodařilo na zasedání ministrů v Ženevě prolomit dlouhotrvající rozpory a sblížit odlišné pozice a dosáhnout minimální podstatné shody.

Krize však prozatím neznamená paniku, neboť je stále ještě možno shodnout se na základních postupech v liberalizaci obchodu a uzavřít současné kolo jednání v uvažovaném termínu ke konci 2006, jak s optimismem dodal generální ředitel WTO.

Nebývá mým zvykem psát rozbory o vnitropolitické situaci. Zahraniční politika toho kterého státu je však vázána na vnitropolitické poměry, takže i jejich hodnocení je relevantní a často zvláště u velmocí pro formování svého zahraničně politického směřování rozhodující. Zůstaňme ale doma. Naše vnitropolitická scéna se stala nebezpečnou. Ne jako "zrada na voličích" odklonem od "ideologií" a "politických zásad", které nám do omrzení a do podrobností omílají různí politologové s odbornými tituly, mediální komentátoři a - mlží. Ani politici sami, kteří najednou v sobě nacházejí odpovědnostní přístup v souladném vedení společnosti v zájmu její stability a snad i prosperity jsou schopni přes všechno řečené i napsané se dohodnout. A to po kolikáté již. Mohli jsme to již rozpoznat. Příležitostí bylo dost.

Z demokracie se stala bezobsažná fráze.

Všemi lidmi hýbe žízeň po životě. Ta touha je nám všem společná: nejen zachovat život, ale dosáhnout života intenzivnějšího, plnějšího, dokonalejšího. Jsou tisíce receptů a návodů jak toho dosáhnout. Od východních nauk až po - u nás tolik populární - spotřební náboženství reklamy a obchodních řetězců. Tato obrovská žízeň po životě -- po životě naplněném, svobodném, radostném, láskyplném -- neustále pohání svět a vede jej často ke zcela protichůdným pokusům, jak toho cíle dosáhnout.

Tento formulář slouží Českému Telecomu k přijímání stížností zákazníků. Stížnost, kterou jsem na něj tento víkend v noci ze soboty na neděli poslal, poskytuji veřejnosti, neboť nevěřím, že na ni bude společnost, jakou je Český Telecom, reagovat, kdyby zůstala jen věcí jeho stránek.

Nedávno jsem se dostal do hádky se zarputilými odpůrci Temelína. Býval jsem také jeho zuřivým odpůrcem, ale potom jsem náhle obrátil svůj názor o 180°. Ale to až potom, když jsem pochopil pravý účel, proč se staví. Nebylo to ale díky tomu, že bych uvěřil zdůvodňování a chlácholení dobře placeného temelínského managementu.

Atomové bomby a elektrárny mi nikdy nešly příliš pod nos. Jsou moc složité (dokonalost je v jednoduchosti) a nevznikají přirozenou činností přírody, ale vypětím nezdravého lidského rozumu, který je odpoután od té spoušti, které se dopouští na naší pozemské přírodě. A vůbec, kdo by se nebál o svůj kejhák?

Rada Českého rozhlasu žádá generálního ředitele rozhlasu Václava Kasíka, aby zpracoval programový audit ČRo a aby do vypracování tohoto auditu pozastavil přípravu dalších plánovaných formátů a stanic. Požadavek dnes rada většinou hlasů schválila na svém zasedání v Brně. V přípravách nových formátů a stanic by se podle rady mělo pokračovat až po auditu a schválení plánu dalšího rozvoje ČRo.

Dalším cílem mezinárodního finančního spekulanta a zakladatele Fondu Otevřené společnosti (OSF) a na něj napojených dalších nadací a institutů George Sorose se zřejmě stává Arménie.

Soros to naznačoval před několika dny na tiskové konferenci v tureckém Istanbulu, kde pobýval na jednání jím založeného fondu. Konkrétně řekl: "Chtěli bychom Arménii poskytnout pomoc, ale k tomu je nutné přání vlády." Jsou to slova podobná těm, která používal před tzv. "revolucí růží" v Gruzii. Jinými slovy, když vláda nepožádala o pomoc, byla vyměněna.

Sám Soros v Turecku také přiznal, že "barevné revoluce" na Ukrajině, v Gruzii a Kyrgyzstánu byly jím a jeho organizacemi podporovány. Pomoc novým režimům však pokračuje i nadále. Podle gruzínských sdělovacích prostředků jsou vládní představitelé Gruzie stále placeni z fondů, které Soros v zemi založil.

Financování "neziskových" struktur TÉMA BL

Již před třetími volbami zásadně změnil politickou scénu nástup nového spasitele. Předminule strana Důchodci za životní jistoty, minule Čtyřkoalice, letos strana Zelených.

Co je tedy dnes na programu Zelených tak nového a spásného? Kupodivu, v ekologii nepřekročili svůj tradiční jídelníček i s jeho jednostranností, a to i ve vztahu k jaderné energetice, byť velká část tohoto jídelníčku je nesporná. Zásadně nové je však to, že jej spojili s tvrdě pravicovým ekonomickým a sociálním jídelníčkem.

Jiřímu Paroubkovi jsou často vyčítány totalitní sklony. Přihlouplými figurkami z prostředí politického zábavního průmyslu je přirovnáván k Mussolinimu a jeho protivníci si z něj v tomto směru udělali univerzální terč. Pravdou je, že do Paroubka se docela dobře strefuje, protože dětinskost v uvažování většiny lidí, politiky nevyjímaje, jim bez skrupulí dovoluje vysmívat se skrze jeho tělesné charakteristiky a sám Jiří Paroubek k tomu rád přidá některá vystoupení z repertoáru politického cirkusu.

Povrchní asociace pak mají volné pole působnosti a "opčan" typizovaný normou "nic nevím, ale mám názor" na to pochopitelně slyší. Jak rozporuplné ale musí být zjištění, že Paroubek -- Mussolini požaduje k řešení otázky protiraketové základny USA vyjádření lidu v referendu, a jinak vcelku lidový, i když už poněkud "mrtvý", kandidát na premiéra Topolánek nejdemokratičtější z demokratických rozhodovacích procesů odmítá?

Četl jsem Váš sloupek a musím reagovat, určité zážitky a zkušenosti mi v tuto chvíli nedají být chladným, byť se úplně do důsledku nebudu držet vašeho tématu, píše Petr Pojar.

Když jsem v roce 1990 nastoupil na vysokou školu, také - jako vy - nebudu konkrétní, rozneslo se mezi studenty, že v prváku jsou dva mlýnské kameny, přes které musí alespoň 50% studentů vypadnout. Byla to organická chemie a botanika. Velmi hezké a velmi náročné obory. Nejprve jsem se tomu smál, než se ukázalo, že je to pravda. Profesor na organickou chemii, který měl letitou úlohu jednoho z mlýnských kamenů, však na začátku zimy zemřel (spadl někde při výletu spojeném s jakýmsi odebíráním vzorků ze skály a zabil se). Mezi studentstvem z něj šel takový strach a tolik lidí už i naprosto nesmyslně vyhodil, že se okamžitě roznesla fáma, že není možné, aby spadl náhodou, že se asi někdo zbláznil a pomohl mu. Určitě to byla jen fáma, doufám, však krátce poté jsme poznali, že vlastně máme štěstí, jelikož ten zbylý mlýnský kámen úplně stačil. Mnozí v botanice neprošli ani přes poznávačku.

Prosíme, posílejte nám, nejlépe zdokumentované, případy neprofesionálního chování a šikany od učitelů na vysokých školách. Děkujeme. Red.

Je mi trapné, když jsem léta svědkem toho, jak někteří Češi nadšeně lezou kamsi mocným. Kdysi to býval "náš největší spojenec" Sovětský svaz, v současnosti jeho roli převzaly Spojené státy. Rektální alpinismus je u některých lidí prvotním impulsem. Jako by se báli svobody. Něco by se jim stalo, kdyby stáli vzpřímeni za svým samostatným názorem a za svou vlastní, nezávislou, svobodnou Českou republikou?

Po čtyři sta letech nastala nyní zahraničněpolitická situace, v jejímž důsledku se Češi mohou chovat opravdu nezávisle a svobodně. Snad nikdy za posledních čtyři sta let se Čechům nevedlo tak dobře jako nyní. Nemělo by to být pod jejich důstojnost, zastávat názor, že si musejí vykupovat si tuto svobodu (i když to po nich nikdo dnes nechce!) uctivým předklonem vůči jediné zbývající velmoci?

Vyšlo v deníku Metro v pátek 30.6. 2007, ZDE str.8

Tisková zpráva Ligy lidských práv

Brno, 30. června 2006

V návaznosti na rozhodnutí Inspekce ministra vnitra (IMV) o odložení trestního oznámení na neznámémho pachatele, který způsobil zranění účastnici taneční oslavy CzechTek 2005, podává poškozená prostřednictvím Ligy lidských práv vedle stížnosti na rozhodnutí IMV trestní oznámení na velitele zásahu.

V květnu 2006 dosáhla opět čtenost internetového deníku Britské listy ve všech sledovaných ukazatelích rekordu. Oproti dubnu 2006 stoupl o 18% počet unikátních návštěvníků z 128 892 na 152 440, o 26% stoupl počet návštěv z 312 543 na 358 536, o 31% se zvýšil čas strávený sledováním stránek na celkový počet 1 273 380 minut za měsíc květen. A o 28% oproti dubnu 2006 se zvýšil počet zobrazených stran z 715 986 na doposud absolutně nejvyšších 915 673 stran. Počet shlédnutých stran se tak blíží magické hodnotě jednoho miliónu měsíčně. Vysokou sledovanost ovlivnily události předvolební kampaně do parlamentních voleb, fotoreportáž a následná kontroverze okolo incidentu Kateřiny Jacques s policií, prozrazení jednání okolo americké raketové základny na českém území, či pokus o ovlivnění voleb prostřednictvím policie a zpravodajských služeb - tzv. Kubiceho aféra.

vývoj ukazatelů návštěvnosti v měsíčních průměrech od října 2004 do března 2006 ZDE

V roce 2005 přitom Britské listy četlo o polovinu více čtenářů, než v roce 2004. Server během pracovních dnů v květnu 2006 navštěvovalo v průměru 11 335 unikátních návštěvníků denně a zobrazilo přitom 35 252 stran za den. Páteční, "víkendové vydání" si pak přečetlo v průměru 22 929 čtenářů, kteří si stáhli 61 950 stran. Měsíční "reach" Britských listů - podíl na trhu internetových médií - stoupl v květnu 2006 na 3,55% z 1,90% v prosinci roku předchozího a 2,3% z února 2006. Pro Britské listy zpracovává ověřený monitor návštěvnosti kontinuálně společnost iAudit už od října 2004. Tehdy byl počet unikátních návštěvníků serveru třetinový - 49 715 za měsíc. Metodiku i data ověřuje pro všechna relevantní média v Česku ABC ČR.

vývoj počtu unikátních návštěvníků v týdenních průměrech od října 2004 do května 2006 ZDE

iAudit 200410 PDF

V dubnu přispělo celkem 131 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 20 876..00 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 1,321.99 USD. Příjem z reklamy byl 2600 Kč. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než deset tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.