I zde je Daniela křehká bytost, usilující o znovunalezení síly k plnohodnotnému život, a přitom podléhající smutku, jenž ji neustále oslabuje. A nyní je to její lékař-psychiatr, kdo zde vypovídá o zvolené terapeutické metodě, která vedla k cíli -- pacientčinu uzdravení, ale poznamenala i jeho. Jako by převzal část tíhy, které se jí snažil zbavit. "Pochopil jsme, že naše setkávání nebudou dialogem, spíš jsem se připravoval na dlouhá mlčení," uvažuje hned na začátku díla. "Patřím mezi doktory, kteří by nemohli dělat nic jiného než psychiatrii. Já jsem si našel tišinu, v níž se snažím záplatovat potrhané duše."

Jakým způsobem přistupuje k terapii své introvertní klientky? Jak dokáže vstoupit do jejího světa? -- Výměnou dopisů a textů. Nutno zdůraznit: oboustrannou, vzácně vstřícnou. Jako by se mezi nimi otevřela hra vycházející z paměti zážitků, vůní, tónů, barev a slov.

Ze zamlženého zrcadla začíná doktoru Ká i čtenáři vystupovat obraz ovdovělé ženy, která v praktických záležitostech se ještě dokáže o sebe posarat, ale se svým nitrem si neví rady. Nalézá však v sobě dar objevování bohatství a krásy mateřského jazyka. Větné skladby, básnických metafor, neotřelých slov. Pomíjivě rozmarnou náladu dokáže vyjádřit rýmovačkami či jazykovými hříčkami, rychle ji střídá naráz se dostavujícími výrazy depresivních stavů, ale vzápětí zas v podstatě bezdůvodnou nečekanou euforií /str. 34-35/. jindy bravurně a promyšleně vloží do korektně polopřímé řeči tvar přejatý z obecné češtiny a tak -- jednoslovnou zkratkou -- společensky mluvčího zařazuje. Má rovněž cit pro nenásilné novotvary typu: vyplevelený byt, jitřitel, rozcupovávač. Umí jedinečně popsat krajinu, např. německé město: Odvracím hlavu a zvedám ji ke zdem domů, k svéráznému vyšivačskému stylu, který tmavě natřeným dřevem stahuje a sešívá bílé plochy zdí kolmo, šikmo a vodorovně (str. 57).

Novinka Ludmily Romportlové je pozoruhodná ještě z dalších úhlů. Pomocí pouhých náznaků a nápovědí ponechává čtenáři dostatek prostoru pro vlastní dotváření charakterů literárních postav, jak mrtvého manžela Marka, tak postavy titulní, samotného doktora Ká, což není nedostatkem ani přehlédnutím, nýbrž zřetelným záměrem (viz jeho zkratkovité kafkovské jméno!). Sama Daniela si nedovolí překročit práh lékařova soukromí, přestože jejich vzájemný vztah je důvěrnější, než bývá mezi lékařem a pacientkou obvyklé, nepřerůstá v erotický. Vyvinul se v dokonalé porozumění: "Při přemýšlení o Daniele jsme napsal, že zpětná zachycení někdy čerstvých, jindy zasunutých událostí považuji za stylizaci, která zhusta neodpovídá pravdě."

Za druhé: autorka se neuchýlila k módně zjednodušenému vyřešení konce, východisku sebezničením. Jak tedy končí zvláštní, korespondenčně-setkávací léčení? "Pane doktore, znáte zlomy v duších svých pacientů. Mně se najednou zdálo, že šeero zesvětlelo a bylo v něm léto, klidno a jasno. Čas se ve vědoucí bělavé tmě vracel nazpátek a kreslil dávné obrazy, které ožívaly.....Vystupovala jsem schody k obydleným výškám, k naší jarní a červnové zahradě a kvetoucími hlohy a ještě výš, k podzimním stráním plným vřesu, živoucí zvěře a lidí. A v těch voňavých a světlých krajinách jsem byla zase klidná a vyrovnaná, jak jsem bývala a mohla být jen s Markem ...." "Vyšli na chodbu....Šli vedle sebe blízko, ale nikoli nejblíž..."

Třetím a snad hlavním důvodem mého upozornění na knihu Pacientka doktora Ká je právě již zmíněný autorčin jazyk. Zvlášť po přesídlení, delším pobytu v cizině nebo hlubším studiu bohemistiky má čtenář jen zřídka příležitost setkávat se s kultivovanou současnou češtinou, v škále tak pestré, jakou nabízí Ludmila Romportlová.