Chápal jsem jej, a dosud chápu, jako příklad odlehčujícího žánru, postaveného především na osobních názorech (slavného) hosta. Brát něco takového vážně a chtít po takovémto druhu pořadu, aby respektoval třeba kritérium vyváženosti, mi, upřímně řečeno, přijde trochu zcestné - výhoda a osvěživost osobního názoru je právě v tom, že si může dovolit být nevyvážený. Jinými slovy - pořad, v němž rozhovor s Yvonne Přenosilovou zazněl, vnímám jako, zjednodušeně řečeno, okénko méně seriózních (= hospodských?) řečí uprostřed serióznějšího rámce veřejnoprávního vysílání.

Patřím proto mezi ty, jimž reakce vedení ČRo přijde značně přepjatá a svým způsob em alarmující - tím více, že mám z českých médií pocit, že si objektivitu až příliš často pletou s absencí názoru a že se do kvality jejich práce neblaze promítá neustálé zvažování možných společensko-politických dopadů každého "odvážnějšího" kroku.

A jen závěrem - když už se pan Čulík ve svém článku několikrát zaklíná "férovostí" - jeho interpretace citovaného názoru ing. Brunera příliš férová není: čtenář neusuzuje na spiknutí mocných, ale na bázlivost a servilitu vedoucích pracovníků veřejnoprávního média. Aby člověk k takovémuto úsudku dospěl, věru nemusí být manipulován či trpět paranoiou; stačí běžná míra pozorovacího talentu.