V roce 2004 jsem to zkusil. Bohužel v Olomouci, kde žiji, není možné studovat filozofii jednooborově (pokud vím, lze to jen na UK v Praze). Obrátil jsem se tedy na vedoucí zdejší katedry historie, zda by mi vyšli vstříc a umožnili mé individuální studium při zaměstnání, jež jsem teprve sháněl. Dal jsem jasně najevo, že netoužím stát se historikem a že po druhém bloku zúžím, což bylo možné, své studium jen na filozofii. Stále děkuji tamním akademickým kolegům za tak rozumný postoj. Na katedře filozofie byli stejně vstřícní. Písemné přijímací zkoušky jsem spolu se středoškoláky úspěšně zvládl. Na ústní jsem musel jít pouze na filozofii, tam jsem se zdržel několik minut: ukázal jsem své texty a řekl, čemu bych se chtěl ve filozofii věnovat. Vše spělo jako na drátku k úspěšnému konci, stal jsem se po zápisu řádným studentem FF UP, jen tu práci jsem sehnal až v Kojetíně, na gymnáziu. Dojíždění a potom aklimatizace v nové práci na Lékařské fakultě mé studium zhatily. Bylo ovšem zřejmé, že se k němu budu moci vrátit kdykoli později po nových přijímačkách. Studium jsem tedy zrušil.

Letos v únoru jsem se rozhodl přihlásit ke studiu znovu. Vybral jsem si ovšem místo historie, která je faktograficky náročná, divadelní vědu. Důvod je jednoduchý. Sám jsem autor dramat, o světové literatuře (včetně dramatu) a estetice píši desítky článků do literárního časopisu Téma, jejž vydávám už čtvrtým rokem, byl jsem pozván ředitelem Letní filmové školy Jiřím Králíkem v roce 2005, abych napsal text Stručné dějiny revolty, který se stal součástí oficiální brožurky této prestižní akce, čili asi -- usoudil jsem -- nebudu mít mezi ostatními uchazeči moc velkou konkurenci a své texty využiji během studia. Každý uchazeč musel do půlky května na katedru poslat seznam své četby, své texty atd. Učinil jsem to a myslil jsem, že tím by asi věc měla skončit. Řídím se totiž tím, co anglosaské soudy nazývají pojmem reasonable, čili podle mne bychom my a společnost, kterou tvoříme, měli upřednostnit úvahu před šablonou, měli bychom se bránit sklouznutí na úroveň Haškem parodované c&k úřednické mašinérie. Zvláště by to mělo platit pro univerzity.

Připravoval jsem se pouze na přijímací zkoušky z divadelní vědy. Katedra poslala uchazečům list, v němž označila za povinnou četbu knihu J. Bernarda Co je divadlo? -- knihu, která mne překvapila normalizačními ideologickými frázemi a zkratkovitým obsahem. Vedle skvělých Dějin divadla O. Brocketta byly dále doporučeny jakési medailony českých herců, podivná polistopadová kniha o vývoji moderního českého divadla atd. Byl jsem znechucen, nicméně u písemné zkoušky na divadelní vědu (a samozřejmě i na filozofii) jsem uspěl. Filozofové ústní zkoušku už neměli, čili před definitivním přijetím mne čekala jen ústní zkouška z divadelní vědy. Byl jsem přirozeně optimistický. Odskočil jsem si v horkém dni z práce do budovy Konviktu a byl postaven před tribunál docenta Štefanidese a docentky Lazorčákové (měli ta jména napsána na visačkách). Ještě jednou načrtnu, jak jsem si představoval jejich reasonable přístup: pane kolego, z vámi předložených textů a z vaší literární aktivity je zřejmé, že máte dobré studijní předpoklady pro humanitní studia, rozumíme vaší motivaci, jistěže díky tomu z náročnosti studia neslevíme, ale v technických a organizačních věcech vám vyjdeme vstříc. Tečka. Ostatní je věc domluvy racionálních, vzdělaných lidí. Ale... nechejte si to povyprávět.

První věc, kterou bylo nutno řešit, byl fakt, že jsem dosud neodevzdal maturitní vysvědčení. Mohli mi to sdělit takto: víme, pane kolego, že je to absurdní, ale snad se nějak dohodnete na studijním oddělení. V roce 2004 jsem se snadno se studijním oddělením FF UP domluvil. Což nejsem absolvent této univerzity, což jsem v té chvíli nebyl student jejího doktorského studia, což jsem za docenty z divadelní vědy nepřišel z pracoviště naší univerzity, kde pracuji a jsem placen jako vysokoškolský pracovník? V jednom trezorovém filmu o bílé paní v závěrečné scéně pan Brodský shledává, že místo chůze po údajně nově postaveném mostě plave zástup nadšeného lidu, který slaví úspěšnou dostavbu neexistujícího mostu, v řece... když se nad tím podiví, řekne mu jeho vedle něj plavající žena: drž hubu a plav! Proč bych měl ve stejné situaci ve svobodné společnosti držet hubu já? Vždyť by to bylo pod lidskou důstojnost.

Zejména docentka Lazorčáková mne chtěla přesvědčit, abych se podřídil... načež jsem jí řekl, že je to ze strany studijního oddělení buzerace a že si to vyřídím sám. Mohli jsme tedy přejít k přijímacím zkouškám. Otázka zněla, kam chodím do divadla. Začal jsem vážně pochybovat o tom, zda tu pojem reasonable má nějakou moc. Podle pravdy jsem odpověděl, že jsem dřív chodil do Moravského divadla, dokud se mi nezprotivilo svým ztvárněním Jindřicha IV. (to jsem odcházel v polovině inscenace). Jako příklad podařené činohry jsem uvedl Schillerova Dona Carlose, jejž jsem shlédl v témž divadle před jedenácti lety. Chtěla po mně jména těch režisérů... neznal jsem. Chtěla tedy jména nějakých současných českých režisérů, vzpomněl jsem si na Kačera a Lébla. Otevřeně jsem však řekl, že tím jsem se nikdy příliš nezabýval a že je to věc faktografie (již se jako student mohu později snadno naučit). Nastínil jsem stejně jak před dvěma lety šéfce katedry historie své motivy pro studium divadelní vědy, načež mi bylo řečeno, že individuální studijní plán na katedře docentky Lazorčákové a docenta Štefanidese udělují až od třetího bloku (který jsem nota bene už nechtěl studovat). Snažil jsem se oba ještě upozornit na své texty a svou zálibu v dramatu, ale to bylo už jen nervózní a ponižující.

Tím zkouška skončila. I začal jsem se pídit po tom, kdo mne to vlastně zkoušel. Ti dva za normalizace vystudovali vzdělávání dospělých a na pracoviště, kde pracují dosud, nastoupili ve stejné době (1990). Jsou to asi dobří známí -- může být jejich ústní zkoušení vůbec uznáno za objektivní, když tu hlídá pro objektivitu kámoš kámoše? Existuje zápis z takového zkoušení, mohu se s ním seznámit? Nebo snad přijímací zkoušky probíhají zcela guberniálním způsobem, kdy na základě subjektivního uzdání dvou parťáků je člověk zbaven možnosti stát se vysokoškolským studentem? O mně vlastně ani tak nejde... já mám slušnou práci a mohu bez nejmenších obav napsat do novin tento článek. Co však odmítnutý maturant, jehož osud je díky paní gubernátorce a panu gubernátorovi, placeným z peněz daňových poplatníků, třeba zásadně negativně ovlivněn?

Výmluvný je seznam publikací obou zralých akademických pracovníků, docenta Štefanidese a docentky Lazorčákové: uvádějí v něm hodně příspěvků v obyčejných novinách. Z tohoto pohledu jsem napsal možná víc opravdu intelektuálně náročných článků z oblasti humanitních disciplín než oni oba dohromady (a to je mi třicet let a věnuji se profesionálně chemii) -- už jen v Britských listech jich vyšel slušný počet. Možná se mne zalekli.

Mám právo podat odvolání a mohl bych se na té katedře divadelní vědy v Olomouci bít až do vyčerpání všech sil, nosit si ke zkouškám diktafon a čelit nechuti lidí, o nichž si každý asi může učinit obrázek sám. Ale kdo by po tom toužil? Filozofii stejně dříve nebo později, jak věřím, vystuduji, a docentku Lazorčákovou a docenta Štefanidese si dávám do kroniky našich dnů jako významný symbol určitého typu českého vzdělance.