V pátek si mne před odchodem zavolal šéf, myslel jsem si, že mi chce potvrdit to moje přislíbené místo jeho náměstka, ale začal nějak divně.

"Ti Němci nám ten kontrakt zatím něchtěj potvrdit, a taky prej se něco stalo s úložištěm ostatků z dob Wehrmachtu. Pak asi bych musel Tvůj úsek přeorganizovat, ale na ten zlatej padák máš nárok."

Zvykl jsem si, že od té doby, co jsme mezinárodní společností a máme i delikátní drobky pro Pentagon, že se někdy tváří důležitě a mluví jakoby v hádankách. Dodává: ale pro jistotu ten projekt přes víkend zatím nech v klidu.

Odjel jsem tedy domů. Manželka s dětmi byla už na chalupě u tchána a já měl dělat ten projekt doma. Tak jsem si řekl, že místo toho si vyrazím na kole, tam kde jsem jako kluk trampoval. Něco jsem zaslechl v televizi, že někde v míšovškém areálu došlo k provozní nehodě a vyšetřuje to komise. Taky musej vysílat prkotiny z kdejaký Lhoty.

Ráno jsem dojel na nádraží, přeběhl jsem na vedlejší nástupiště, kde "kotvíval" malej motoráček, zcela zastíněněnej těma Inter- a EuroCity. Ještě tam byl, ale prázdnej, kdysi býval plnej trampů, co jezdili za Fabiánem. Dokodrcali jsme se konečně na vedlejší trať. Nějakej děda, co se tu objevil, začal o tom, že ji už Modří co nevidět zrušej. Kromě těch trampů tu nikdy moc provoz nebyl. Otec i děda tu dělali ajzboňáky, a pamatovali i zvýšený provoz v noci. Náklaďáky zakrytý plachtami, s vojákama a pár nenápadnejch pánů v civilu. Jak za války, tak po válce. Jezdily do Zóny. Otec si mi na mé dotazy nikdy nemohl vzpomenout, kde to přesně je.

Pak přišel Samet a začly Odtamtud stěhovat rakety. A my kluci jsme si tam začali vyjíždět trampovat. Až jednou nás chytla hlídka s mladým poručíkem, už tenkrát měl takovou ošlehanou tvář. Pak přišla vysoká a pak zaměstnání ve Firmě. Na vyjížďky nebyl čas.

Konečná, sundávám kolo a vyrážím. Ta závora u vjezdu je nějaká bytelnější. A nedaleko v lese nějaká zeď, že by tu nějaký Krejčíř si budoval své sídlo?, tady a na okraji civilizace?

Obejdu závoru, a zajíždím k Jindřichově vyhlídce. Kulatou zeď Valdeka však nemohu dohlídnout, asi se mi u počítače pokazil zrak.

To stoupání mne nějak unavuje, to bude tím, že nemládnu. U lesního letiště si dávám pauzu a řekněme dvacet. Najednou jakýsi hluk. Přistává vrtulník, vystupuje vysoký podplukovník v parádní uniformě, doprovázený elegantní dámou, rovněž s distinkcemi podplukovníka, že by snad Harmon a Sarah? To tu budou točit snad další díl JAGu? Filmaře zatím nevidím. Další vozidlo, český armádní džíp. Vystupuje český plukovník. Má pořád ošlehanou tvář jako tenkrát, když nás honil coby poručík. Vídával jsem ho v televizi, vyšetřoval "mimořádné události" českých expedičních sborů při Pouštní bouři, v Kosovu, v Afghánistánu, v Iráku. Párkrát dokonce kladl někde nějaké věnce. Harmon se ptá, zda už to po týdnu vědí naši občané. Včera jsme jim v TV dali obecnou neutrální informaci o provozní nehodě. Dobře, náš velící generál je teď na základně v Bavorsku, prej tam místní Zelení něco naměřili. Satah má dotaz, kdy přijede český šéf. Český plukovník odpovídá, že on je zplnomocněný, jeho šéf po Pouštní bouři dostal Pouštní horečku a je v Ústřední vojenské nemocnici, už jako civilista a nevypadá to s ním nikterak dobře.

Procitám a jedu dál. Bolí mne hlava, to bude tím dusnem.

Jordánská plocha mne udivuje tím, jak za ta léta ty bunkry schátraly, jako by je něco rozbombardovalo. A ty jámy po granátech jsou nějaké vetší a čerstvější, zřejmě po bouřkách.

Kdysi mohutné borůvčí je uschlé, to zřejmě ta tropická vedra.

Zcela vyčerpaný dorážím na Tockou pláň. Jak je jen možné, že je vítr a pod mrakem a přitom je mi takové horko. Konečně sjezdy. Zastavuji u potoka a omývám si ruce. Nějak se mi nelíbí ta pěna na vodě opodál. Čert ví, kdo tam zas vylil nějaké sajrajty?

Zvolna dojíždím ke Třem Trubkám, místo toho "Tři Trosky". To ten zámeček nemohli nechat a musili ho demolovat!?

Zcela vyčerpaný si to došlapu k Padrťským rybníkům, párkrát musím sesedat a obcházet vyvrácené stromy. Místo luk plných kosatců jen uschlá tráva. A najednou mrtví ptáci. Ptačí chřipka, to by mi ještě tak chybělo! Navíc vidím vojáky v ochranných oblecích, jak něco měří. Rychle se vzdaluji, nechci platit pokutu. Nemohu nalézt na obzoru věž meteoradaru.

Přece nepřemístili největší meteoradar v Čechách? A co to sem dali za nové dopravní značky?

Trojůhelníkovité a celé žluté?

Ruce mne začínají pořádně svrbět, že by mne pokousali komáři?

Křečovitě žertuji sám pro sebe: Ty žluté trojůhelníky jsou vybledlé volební plakáty Oranžových.

Místo výjezdní závory pořádná brána s vojákem plynové  masce. Jen taktak mu uteču.

Konečně jsem v civilizaci.

Zkouším mobil, žádný signál!

Zajíždím do první hospůdky.

Obsluhující chlapík mi sděluje, že nemá nic k jídlu a nesmí točit pivo, prej to zakázal hygienik. Jen balenou vodu.

Běžící televize má velmi špatný obraz a chrčivý zvuk, a navíc tři místní pod ní se o čemsi vyděšeně dohadujou.

Z televize něco slyším, že to už vyšetřuje mezinárodní komise, nevím přesně co.

Štamgasti pořád opakujou, že když to bouchlo, tak prej bylo vidět takovej kulovej blesk a pak se v poledne úplně zatmělo.

Jdu na záchod. Močení mne pálí, ruce mám popraskané a tvář nějakou nateklou. Z pusy vyplivuju krev.

Mátožně se vracím a ztěžka dosedám na židli. Najednou se mi rozjasňuje. Ten Míšov, nebo jak se ta díra jmenuje, tam přece měli Rusáci rakety. Ti pak po Sametu odjeli.

Po letech tam dali ostatky německých vojáků. Tím se o to veřejnost přestala zajímat.

Po vítězství Modrých pak tam v Zóně vzniklo přece to RZZPčko (raketová Základna Zámořských Přátel).

Z okna si všimnu pobořenou věž skořického kostela. Už mi to dochází, to je od tlakové vlny!

Poslední na co si pamatuji, je velký plakát zvítězivších Modrých: Dokázali jsme, že to dokážeme.

V Ústřední vojenské nemocnici mi lékař vysvětluje, že mi musejí transplantovat kostní dřeň. Že já je jako úspěšný manažer taky volil!

Teď už mi musí být jedno, zda na tom RZZPčku to udělali terorističtí fundamentalisti nebo selhal onen lidský faktor, když ta dávka byla prostě letální!

Už zase blouzní, říká doktor sestře a dodává, jak na tenkrát fakultě demonstrovali, že Sametem i černobylskou radiaci navždy vymetem!

Podobnost lokalit, postav i (možných) událostí se současnou realitou, natož se současným politickým děním, je ryze virtuální.

Autor do vyřazení z evidence byl důstojníkem Civilní obrany v záloze. Fragmenty znalostí o účincích ZHN se pokusil vtělit do prózy a do Zóny někde v české kotlině.

Bez dovolení si vypůjčil název z Nezvalova eposu, neboť podle novověkých pověstí i bájnou Atlantidu smetla jaderná katastrofa a již ve starověku Archimédés konstruoval rakety. Od té doby uplynulo více jak 2400 let nepřetržitého boje za mír za pomocí stále zdokonalovaných zbraní. Stejně tak si autor vypůjčil název z knihy archeologa a záhadologa Ericha von Dänikena a motiv Zóny ze zfilmované povídky bratrů Arkadije a Borise Strugackých, kterou čtenáři znají pod názvem Stalker.