Nicméně, kdyby se američtí stratégové řídili tímto prostým rozdělením rizik i v případě Spojených státu samotných, tak by nemuseli nyní tak bolestně konstatovat, že se zdá, že na něco zapomněli. Jako jednu z možných příčin je možné  uvést to, že důvodem takových fatálních opominutí konstatovaných v článku může být takřka neomezená důvěra ve vůdce a jeho poslání, které má zpravidla nějaký vyšší účel a bývá dáno vnuknutím božím nebo jiné vyšší bytosti. Ostatně prohlašování války proti terorismu (čti islámu) za svatou ústy čelných neokonzervativců a jejich vojevůdců mluví samo za sebe.

Nechci se dotknout velikosti Spojených států a jejich vůdců, ale navrhuji trošku je sesadit z piedestalu jejich velikosti a nedotknutelnosti a představit si je v systémovém pohledu jako úplně obyčejnou kostičku složenou z osmi částí, pro jednoduchost opět kostiček, leč menších. Takové malé, prosté, dětské Lego... Obsahem této kostičky bude to, co někteří nositelé Nobelových cen a řada dalších odborníků nazývají sociálním kapitálem. Ten si pro jednoduchost můžeme definovat jako sumu vztahů mezi osobami a korporacemi v podobě trojrozměrné sítě.  Kvality jednotlivých segmentů bude potom tvořeny kombinací toho, zda se bude jednat o osoby či korporace vnější nebo vnitřní, aktivní nebo pasivní a do třetice tím, zda tyto osoby jsou známé nebo neznámé, jinými slovy viditelné nebo neviditelné. Tak získáme segment vnitřních, vlivných a veřejných osob a korporací, dále segment vnitřních vlivných a soukromých, vnitřních, nevlivných a veřejných, vnitřních nevlivných a soukromých. Obdobně ve vnější vrstvě jsou segmenty vnějších vlivných a veřejných, vnějších vlivných a soukromých, vnějších nevlivných veřejných a nakonec vnějších nevlivných a soukromých osob a korporací. Kostičky jsou pouze názorninou, jinak je jejich přechod z jedné do druhé samozřejmě přirozeně neostrý nebo spojitý.

Zdá se, že nejsme daleko od schématu uvažování Donalda Rumsfelda, jen jsme k jeho kvadrantům v ploše přidali ještě třetí rozměr, tykající se polohy osob či korporací vně nebo uvnitř. Pokládám totiž za  poněkud nedostatečné zabývat se poměrně sveřepě odděleně vnější a vnitřní bezpečností, tak, jak jsme toho svědky už po mnoho set let, zejména ve státních politikách všeho druhu. Američané si to uvědomují a proto vytvořili své superministerstvo, aby zabránili resortismu. Nemohu soudit, zda toho USA dosáhly nebo zda se povedlo pouze to, že na resortismus je méně vidět a on může pod slupkou superúřadu bujet daleko veseleji, než kdy dřív...

Navíc je podle mého názoru v zásadě chybné sledovat bezpečnost v rámci jakýchsi pevných hranic nebo mimo ně. Korporace není tvořena pouze osobami uvnitř jakéhosi plotu nebo jiné formálně právní hranice, ale z celé řady hledisek je přesnější a efektivnější vnímat a sledovat korporaci jako sociální kapitál osob a korporací činností dané korporace dotčených, a také těch osob korporací, jejichž činnost se naopak dané korporace dotýká. Tedy osob, které mají k dané korporaci nějaký aktivní či pasivní vztah. Takové osoby se nazývají cizím slovem stakeholders, česky možná "osoby, jejichž zájmy jsou dotčeny" nebo "držitelé zájmů."

Pokud si namalujeme naši kostičku a budeme se ptát po stavu sociálního kapitálu v jednotlivých segmentech tohoto modelu Spojených států, tak podle mého názoru i naprostý laik narazí na daleko větší problémy, než jaké signalizoval článek v Britských listech. Uvědomme si ještě, že kvalita sociálního kapitálu je pozitivní hodnotou, že by tedy měl růst ve své kladné podobě, ergo kladívko pozitivní vztahy by měly mít převahu nad negativními a tato převaha by se měla minimálně nezmenšovat, když už neroste. Obávám se, že podle mého názoru se dá konstatovat, že rozladěnost ze vztahů ke Spojeným státům roste snad ve všech segmentech a to nechci používat klasického českého výrazu.

Pokud se podíváme například do vnitřní vrstvy a pohlédneme do kvadrantu osob a korporací aktivních nebo chcete-li vlivných a soukromých, tedy do světa velkého byznysu, tak si povšimneme, že těmto osobám a korporacím záleží na samotných Spojených státech stále méně a méně. Jejich priority leží někde úplně jinde. Symbolem nejsou nejen katastrofální bankroty typu Enronu nebo WorldComu, ale i pád amerického automobilového průmyslu a stále silnější vliv zahraničních investic. V politické oblasti vnitřních, vlivných a veřejných je to dramatický odklon od prosazování tradičních svobod, které dělají Spojené státy právě jimi samými. Nedávný výrok George Bushe o tom, že si Američané musejí vybrat, zda USA budou společností přátelskou nebo společností zákona, je symbolem tohoto odklonu více než cokoliv jiného. Snad jen politické rozhodnutí o prodeji klíčových amerických přístavů arabským vlastníkům vypovídá o naprostém zmatku v tomto segmentu s podobnou silou.

Pohled do vnitřního segmentu těch soukromých, slabých a nevlivných stále bolestněji ukazuje, že se jejich americký sen značně vyčerpal. Jsou stále více vytlačováni ze střední vrstvy a je jim dáváno neustále najevo, že jsou vlastně na obtíž, že je musí někdo živit. Vnitřní segment veřejných nevlivných, možná bychom ho mohli nazvat segmentem občanské společnosti, vytváří nejrůznější i velmi silná hnutí neprivilegovaných, ale korelace jejich záměrů se záměry establishmentu je v zásadě nulová. Naopak často působí přímo proti němu. A to nikoliv proti jeho současnému obsazení, ale přímo proti jeho podstatě. Schopnost absorbce takového společenského pohybu nebo přímé změny poměrů uvnitř USA dramaticky klesá právě díky zvýšené rigiditě establishmentu. Dovolil bych si vyřknout soud, že vnitřní sociální koheze americké společnosti, která dlouhodobě stála na sdílení společných hodnot, je vážně narušována a blíží se k bodu, kdy dojde k jejímu jen obtížně zastavitelnému rozpadu.  

Pohled do světa vnějších vztahů USA neposkytuje také utěšený obrázek. Ve světě už není pomalu nikdo, kdo by nebyl legitimován říci, že "USA jsou vůl..." Naposled se v tomto smyslu vyjádřil o americké vízové politice i Václav Havel a to už je opravdu silná káva, protože podezřívat právě jeho z nějakého antiamerikanismu by bylo pošetilé.

Je lhostejno, o koho ve světě jde. Každý si dokáže velice snadno vzpomenout na příklad, kdy si Spojené státy osobovaly právo strkat nos do jeho věcí a to často způsobem velice nepříjemným. V posledních patnácti letech tento trend díky přesvědčení USA o vlastní výjimečnosti a nepostradatelnosti jako jediné supervelmoci eskaloval. Tento pocit hlubokého rozladění nemůže být vyvážen ničím z pozitivního, co Spojené státy pro svět znamenají. Na to je nahlíženo jen jako na chladný kalkul a nevzbuzuje to žádné pozitivní pocity. Spíše jen reakci typu "No, to je dost..."

Na růžích ustláno nemají USA ani u zahraničních ani u vlastních sdělovacích prostředků. Ty patří mezi ty soukromé a vlivné, lhostejno, zda vnitřní či vnější...

Aby bylo jasno, nejsem odborník na Spojené státy americké a nechci se dostat do polemiky o jednotlivých souvislostech. Jsem přesvědčen, že argumenty mohou být různé a názory na jednotlivé segmenty a jejich stav rovněž. Chtěl bych jenom upozornit, že stačí jen velmi jednoduchý, přehledný, obecně přístupný, ale přitom dostatečně úplný model nějakého systému a jeho srozumitelný obsah, abychom se mohli podívat na svět kolem sebe vlastníma očima a sami si udělat vlastní názor na věci, na které nám až dosud tvořily názor media a analytické týmy v bůh ví jakém zájmu. Nemusíme být pořád jenom ve vleku cizí manipulace.

Nicméně jsem přesvědčen, že jen naprosté minimum lidí může dojít k závěru, že sociální kapitál Spojených států amerických zaznamenává nějaký dlouhodobější pozitivní vývoj.

Zkuste si namalovat svoji kostičku a podívejte se kolem sebe. Mne to docela zaujalo... Můžete se "kostičkou" pokusit podívat i sami na sebe. Ale opatrně...