Zatímco přesný význam a vzájemné propojení těchto událostí je často těžké rozeznat, jejich celkové směřování je každým dnem jasnější: Svět směřuje k energetické krizi, jaká tu ještě nebyla, zatímco geopolitické aliance se mění tak rychle a v takové míře, jakou jsme neviděli od konce sovětské éry - a možná od konce II. světové války.

Globální těžba ropy vrcholí - ze všech praktických hledisek, právě teď. V minulých týdnech New York Times, Bill Clinton a výkonný viceprezident Ford Motors Company (kromě mnoha dalších) prohlásili, že světová produkce ropy stojí před zlomem. Dokonce jsme viděli, jak jedna z největších ropných společností (Chevron) v mnoha časopisech a novinách otiskla inzeráty ve snaze sice jemně, ale rozhodně a jasně Američanům sdělit, že éra levné ropy a levné energie obecně končí, je po ní, je za námi, je mrtva a je pryč. A právě tato éra  je tou jedinou, kterou dnes žijící Američané kdy poznali.

Ropa není jediným problémem; zemní plyn se v Severní Americe i v Evropě stává předmětem stejně velkých obav a má stejně velkou geopolitickou hodnotu pro ty, kdo ho mají a kdo po něm touží. Obzvláštní nestabilitou se vyznačovaly ceny plynu ve Spojených státech, kde během šesti let vrávoraly od dlouhodobě normálních 2 dolarů za tisíc kubických stop až na 15 a poté zpátky na úroveň necelých 7 dolarů. V globálním měřítku existují enormní zásoby plynu v Rusku a Íránu, avšak dodávat tento plyn na trh v rostoucím množství, které by dovozci rádi spotřebovávali, se s ohledem na geopolitický a ekonomický kontext a vzhledem k praktickým obtížím zdá být složité, drahé a možná dokonce nemožné. To velmi špatná zpráva pro Severoameričany, kteří chtějí stále více spoléhat na zkapalněný plyn importovaný tankery - a budou si muset zvyknout na placení geopolitických nákladů, které sebou tato široce rozvětvená dodavatelská síť nese.

Vítejte v jednadvacátém století. A vítejte ve světě, na nějž nikdo není připraven. Dobře se kolem sebe rozhlédněte: Věci se všude rychle mění a znamení jsou neblahá.

Rusko: Dealer vyhrává

Když Washington na konci 80. let dosáhl ekonomického a politického rozkladu SSSR, někteří hlásali "konec dějin" - a tento úsudek se ukázal být přinejmenším předčasným. Po desetiletí zmatků, během nichž zahraniční firmy (zejména americké) plenily ruské bohatství, byl prezidentem zvolen Vladimir Putin, bývalý důstojník KGB, který právě splnil úkol, když v sanktpetěrburském Těžebním institutu obhájil disertaci nazvanou "K ruské nadnárodní energetické společnosti". Jeho teze: Rusko musí použít své rozsáhlé energetické rezervy k získání geostrategické výhody.

Po nástupu do úřadu v roce 2000 Putin začal obnovovat státní kontrolu nad ropným a plynovým průmyslem. Nyní, když tento úkol takřka splnil, snaží se, jak se zdá, o uskutečnění své disertace. Putin splatil velkou část ruského zahraničního dluhu, stát nashromáždil působivé finanční rezervy, Gazprom právě předběhl British Petroleum a stal se druhou největší energetickou společností na světě.

Putin postupně přebírá kontrolu nad stále větší částí evropského trhu s plynem a ropou (Rusko dodává Evropě zhruba čtvrtinu ropy a třetinu plynu) a stejné je to i v Japonsku. Ví, že jeho země bude potřebovat enormní kapitálové investice, aby udržela produkci uhlovodíků; Evropa a Japonsko tyto uhlovodíky potřebují a mají peníze na investice. Zdá se, že Putinovým cílem je jakýsi OPEC na trhu se zemním plynem, kartel disponující  sítí dodavatelů ve Střední Asii a plynovody zásobujícími Evropu a Čínu.

Ruskočínské vztahy se v posledních letech oteplily. Šanghajská organizace pro spolupráci vznikla 15. června 2001 a jejími zakládajícími členy se staly Rusko, Čína plus čtyři středoasijské republiky bývalého SSSR (Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán). 2)  Zatímco americká média o této iniciativě prakticky nereferují, organizace coby geopolitická protiváha Washingtonu trpělivě zvyšuje svoji akceschopnost.

Spojené státy možná vyhrály studenou válku, avšak nebude tak snadné vyřídit Rusko ve válce energetické. Nyní se Rusko v těžbě ropy takřka vyrovná americkému spojenci Saúdské Arábii (ačkoliv Saúdové exportují více, protože Rusko používá velkou část ropy pro vlastní potřebu). I když objem ruské produkce bude patrně v příštím roce či dvou stagnovat a poté nastane nevyhnutelný a terminální pokles, v podstatě totéž lze říci i o Saúdské Arábii. Mimochodem, ruské zásoby zemního plynu jsou v globálním měřítku bez konkurence. Věc ale není jednoduchá, ruská těžba plynu právě klesá, což v kombinaci s tvrdou ruskou a evropskou zimou může Rusy přinutit k omezení exportu. Ceny plynu pro ruské obyvatelstvo jsou velmi nízké, takže domácí poptávka je enormní. Je to jeden z důvodů, proč Gazprom údajně trpí nedostatkem finančních prostředků například pro masivní těžbu plynu v arktických oblastech.

Východní Asie: Přikrčený tygr, skryté nebezpečí

Čína, která se topí v penězích kvůli přebytku na obchodním účtu, úspěšně soupeří se Spojenými státy o budoucí dodávky ropy, a to nejen v Asii, ale i v Africe, Jižní Americe a také v Kanadě.

Nicméně za touto novou geopolitickou silou a pod současnou spektakulární mírou růstu čínské ekonomiky je z dlouhodobého hlediska skryta zranitelnost. Vzhledem k obrovské populaci a inherentnímu demografickému konfliktu mezi industrializovanými pobřežními městy a zbídačeným zemědělským vnitrozemím Čína vlastně jedná ze zoufalství. Pokud růst nebude udržen, vypuknou vnitřní politické nepokoje - a bez nepřetržitě expandujících dodávek energie se růst zadrhne. 1)

Rostoucí čínský hlad po energiích znamená problémy pro Japonsko a Jižní Koreu, které také potřebují dovážet uhlovodíky. V minulém půlstoletí byly tyto státy pilíři americké globální sféry vlivu. Avšak americká schopnost zajistit jim dodávky energií je ve srovnání s Ruskem nyní sporná - a Korea i Japonsko se budou muset o svůj podíl na tom, co je k mání, přetlačovat s Čínou.

V tuto chvíli jsou Japonsko a Čína ve sporu kvůli územním požadavkům (a přístupu k ropným ložiskům) ve Východočínském moři. Budou Spojené státy schopny Japonsku pomoci v případě, že se soupeření změní v konflikt? Je příznačné, že v Japonsku vypukla živá debata o tom, zda by měla země začít budovat samostatnou obrannou kapacitu.

Japonsko bylo též po mnoho let primárním držitelem amerického zahraničního dluhu, financovalo trvající stabilitu dolaru a umožňovalo Washingtonu tvorbu enormních deficitů. Takže spolehlivost dolaru je také stále více v sázce.

Jestliže Spojené státy nemohou Japonsku zajistit ani dodávky energetických zdrojů, ani spolehlivou vojenskou obranu, ani finanční bezpečnost, proč by mělo Tokio pokračovat v diplomatické podpoře Ameriky? A jaký má důvod pokračovat v podpoře dolaru nakupováním dalších amerických dluhových nástrojů -  kromě snahy chránit své vlastní dolarové rezervy?

Střední Asie: Mezi Východem a Západem

Ve střední Asii Washington postupoval podle starého známého imperiálního scénáře, když podporoval zkorumpované autokratické režimy poskytující velkorysé smlouvy v energetice a povolující americké vojenské základny, zatímco podkopával  vlády, které na zmíněnou hru odmítaly přistoupit. Scénář se ukázal začátkem května, když Bush v Bílém domě hostil ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva a v úvítacím proslovu zdůraznil důležitost vzájemných vztahů v oblasti obrany a energetiky. Avšak Washington je vzdálen od Baku přes půl glóbu, zatímco jeho rivalové (Rusko a Čína) leží relativně blízko. Kaspické moře bylo v ohnisku zájmů amerických stratégů dokonce ještě před objevením ropných a plynových ložisek v Kazachstánu, k nimž došlo v letech 1999-2000. Takže loňské oznámení Uzbekistánu, že nadále nedovolí americké vojenské základny na své půdě, způsobilo mezi americkými geostratégy dohlížejícími na region skutečný poplach.

Bushova administrativa si přeje potlačit vliv Moskvy ve Střední Asii a oslabit kontrolu energetických dodávek do Evropy a na Kavkaz, kterou postupně v rostoucí míře uplatňuje Gazprom. Washington tak činí podporou nových ropovodů a plynovodů, které obcházejí Rusko a Írán přes loajální Turecko. 15. května kazašský premiér oznámil, že jeho země - s aktuální produkcí ropy kolem 1,3 miliónů barelů denně a očekávanou produkcí 3 miliónů barelů v roce 2015 - příští měsíc zahájí dodávky ropovodem Baku - Tbilisi - Ceyhan (z Ázerbajdžánu do Gruzie a Turecka), který vlastní British Petroleum a jehož výstavbu podporovaly Spojené státy. Jedna nula pro Washington.

Nicméně Rusko spolu s Íránem kontrolují podstatnou část potřebných zdrojů a tyto země jsou z hlediska dodávek na rozvíjející se trhy geograficky vhodně umístěny. Washington je naproti tomu importérem jak ropy, tak plynu, jehož schopnost čelit hrozbám vysláním vojenských jednotek je nyní zpochybněna v důsledku událostí v Iráku.

Zlým snem Washingtonu je ruskoíránské spojenectví zaměřené na ovládnutí těžby ropy a plynu ve Střední Asii a překladových tras. Takové spojenectví je neintuivní, protože Rusko a Írán si na exportních trzích konkurují. Avšak agresivita Bushovy administrativy ve vztahu k oběma zemím je může docela dobře přesvědčit, aby překonaly vzájemnou nedůvěru.

Indie: Čí spojenec?

V minulém roce se prezident Bush dvořil Indii ve snaze učinit z ní geopolitickou protiváhu Číny, přičemž jí nabídl jadernou technologii - zatímco napadal Írán kvůli jeho vlastnímu jadernému programu (ironie možná unikla Američanům, ne však ostatním). Nicméně dlouhodobé indické zájmy jsou přirozeněji spojeny se zbytkem Asie než se vzdálenými Spojenými státy. Indie odmítla americký tlak na zrušení společného ropovodu s Íránem, ačkoliv je ještě třeba zvážit bezpečnostní  rizika plynoucí ze skutečnosti, že trasa musí vést přes území Pákistánu. Pokud jde o Pákistán, ten již oznámil záměr vybudovat ropovod bez ohledu na rozhodnutí Indie.

The Financial Times informují, že Washington "varoval Indii, že její jaderná smlouva s USA může být zrušena, pokud Indie nebude hlasovat pro předvolání Íránu před Radu bezpečnosti OSN". Dillí se přizpůsobilo, ale možná si to rozmyslí, pokud Írán pohrozí zrušením ohlášené investice do indického plynovodu ve výši 20 miliard dolarů. Indie v tuto chvíli spotřebovává pouze plyn těžený z vlastních zdrojů, ale mohla by jej spotřebovat více, kdyby byl k dispozici.

Hlavním pojítkem mezi Indií a USA je obchod a bezpečnost. Pokud americký dolar padne a irácká šlamastyka se zhorší, Amerika nebude schopna tyto výhody zajistit a Dillí třeba nebude mít jinou volbu než připojit své významné kapacity k šanghajské skupině. Zástupce editora listu The Hindu již postřehl, že "pokud 21. století bude Asijským stoletím, pasivita Asie v energetickém sektoru musí skončit." Zatímco na kontinentě sídlí "největší světoví producenti a konzumenti energie, jejichž spotřeba roste nejrychleji", Asie dnes závisí na "institucích, obchodních soustavách a armádách z vnějšku regionu, které zajišťují její obchod." Zdá se nepravděpodobným, že by zmíněná situace mohla trvat i do budoucna. 

Z druhé strany růst indického průmyslu závisí na dodávkách energie - a s ohledem na rostoucí ceny ropy a také na nedostatek uhlí, který se již rýsuje,  jsou vyhlídky dlouhodobého růstu této země pochybné.

Evropa: Hochu, můžeš ušetřit kalorii?

Dochází k rapidnímu vyčerpávání evropských zásob ropy a plynu v Severním moři, přičemž těžba ropy ročně klesá zhruba o 7%.

Evropa byla dlouho spojencem USA a v tomto ohledu vedla Británie. Premiér Tony Blair, jenž vsadil svou kariéru na podporu Bushe v invazi do Iráku, je zřetelně na sestupu. Jeho země, nyní importér ropy a plynu, bude čelit prohlubující se závislosti na zahraničních zdrojích, přičemž v případě dodávek plynu je to Rusko, kdo z dlouhodobého hlediska představuje  logickou volbu.  Británie a zbytek Evropy (? -kd-) se obávají záměrů Moskvy, ale jednají z pozice slabšího partnera: Evropa má jen málo potenciálních alternativních dodavatelů, avšak Rusko má ochotného a blízkého alternativního odběratele - Čínu.

Gazprom dodává zhruba třetinu svého plynu do Evropy, minulý rok jeho prodej přesáhl hodnotu 25 miliard dolarů. Avšak obchod s Evropou zahrnuje nepřiměřenou část výnosů teto firmy,  protože ceny energií jsou v Rusku stále dotovány. Dvanáctisetkilometrový plynovod do Německa vedený po dně Baltiku, který Gazprom nyní buduje, obchází Polsko, Pobaltí a Ukrajinu - země, které jsou obecně považovány za loajálnější k Washingtonu nežli k Moskvě. Rusko neskrývá politické implikace: Jeho velvyslanec v Bělorusku nedávno řekl, že "jakmile bude vybudován Baltský plynovod, Gazprom bude schopen odpojit Bělorusko bez toho, aby také odpojil Německo. To také znamená, že může odpojit Polsko." Polský ministr obrany přirovnal plynovod k paktu Molotov - Ribbentropp, který v roce 1939 jeho zemi rozdělil. 

Vazby mezi Evropou a USA jsou hluboko zakotvené a nezdá se, že by se rozplynuly přes noc. Navíc každý odklon od tradičního transatlantického spojenectví by narušil křehkou Evropskou unii. Avšak je nepochybné, že Washington nadále nemůže počítat s automatickou diplomatickou podporou z Bruselu a brzy již nejspíše ani z Londýna, kvůli rostoucímu ruskému sevření v oblasti evropského přístupu k plynu a ropě; ale také Evropa nemůže nadále počítat s ekonomickou silou USA nebo s americkou schopnosti zajistit (v případě potřeby i vojensky) trvalé dodávky energií.

Blízký Východ: Seismické projevy

Zatímco se Irák rozkládá (někteří spekulují, že Bushova administrativa rezignovala a smířila se s rozkladem země podle etnických linií), oči se upínají k sousednímu Íránu. Zdá se, že v tomto směru existuje mezinárodní diplomatický konsensus, podle nějž vztahy mezi Íránem a USA degenerovaly do té míry, že se staly nejvíce znepokojující mezinárodní konfrontací za celá desetiletí.

Americké obavy z íránského obohacování uranu a jaderných ambicí, jakkoliv reálné, současně maskují hlubší problémy - nevyřešené stránky historických vztahů mezi oběma národy, jejichž kořeny leží v hluboké minulosti, a americké podráždění z íránského postavení coby uzlu ve vznikající asijské energetické síti. Co se týče íránských představitelů, ti opravdu chtějí získat schopnost vyrábět elektřinu jaderným štěpením: Mají potřebný kapitál na investice (díky vysokým cenám ropy a plynu) a vědí, že zdroje uhlovodíků, jimiž jejich země disponuje, se vyčerpávají. Íránská produkce ropy klesla do té míry, že nedosahuje kvóty dohodnuté v rámci OPEC; mimo jiné musí Írán dovážet polovinu benzínu, který spotřebuje, kvůli nedostatečné kapacitě rafinérií. Írán také z různých důvodů dováží zemní plyn z Turkmenistánu, stejně jako Rusko.

Na příštím summitu Šanghajské organizace pro spolupráci, jenž se uskuteční 15. června, bude Írán přijat za plnoprávného člena. Indie, Mongolsko a Pákistán budou také přizvány. V dubnu v Moskvě náměstek íránského ministra zahraničí Manúčehr Mohammadí řekl agentuře ITAR-Tass, že členství jeho země v šanghajské organizaci učiní svět spravedlivějším." Mohammadí také hovořil o vznikající rusko-íránské "plynové a ropné ose".

 Mezitím Čína, další zakládající člen ŠOS, podepisuje s Teheránem stomiliardový kontrakt na dodávky ropy a plynu. Washington vyvinul na Číňany enormní diplomatický tlak, aby se dohody vzdali, avšak bez úspěchu.  Jak je zmíněno výše, vzniká také dohoda o plynovodu mezi Íránem, Indií a Pákistánem a dosud probíhají rozhovory o afgánském plynovodu.

Bushova administrativa - která je v Iráku v diplomatické, politické a vojenské defenzívě - naléhavě hledá způsob, jak zabránit vzniku centra moci a vlivu v Eurasii. Íránský prezident Ahmadínežád dělá na USA dlouhý nos a hodlá vést protiamerické povstání muslimských zemí v regionu. Američtí neokonzervativci evidentně chtějí bombardovat íránská jaderná výzkumná zařízení, ale Írán může hrát silnými odstrašujícími kartami v podobě vznikajících vztahů s Ruskem, Čínou a Indií. Starý zahraničněpolitický establishment ve Washingtonu vidí tuto americkoíránskou konfrontaci (celkem správně) jako další vznikající strategickou katastrofu. Vlivné síly za washingtonskou scénou pracují rychle, ale metodicky na sesazení Bushovy administrativy ještě před tím, než bude schopna jednat, nebo přinejmenším na ochromení její schopnosti  jednat, pokud přežije. Pokud neuspějí a dojde k útoku, konflikt se zřejmě rozšíří a zasáhne celý region. Důsledky jsou potenciálně kataklyzmatické.

Afrika: Dělení kořisti

Je zřejmé, že průmyslový svět vidí Afriku (s částečnou výjimkou Jižní Afriky) spíše jako hromadu zdrojů zralou k rozebrání než jako vznikající trh.

Čínský prezident Hu nedávno navštívil Nigérii - pátého největšího amerického dodavatele ropy - kde produkce čelí vzrůstajícímu ohrožení dobře organizovanými povstalci. V jediném týdnu na začátku května byli uneseni tři italští těžaři, jeden Američan byl zavražděn a produktovod s ilegálním odběrem vybuchl, přičemž zabil 200 vesničanů, kteří se snažili ukrást benzín. Existují rozšířené spekulace o tom, že přinejmenším část povstalců je tajně cvičena a zásobována zeměmi, které se zajímají o nigérijskou ropu a plyn - včetně USA, Číny, Británie, Pákistánu a Indie.

Jestliže ropovody a plynovody jsou v Evropě, Asii a Jižní Americe výnosnými geopolitickými investicemi, totéž platí o Africe. Čadsko-kamerunský ropovod, který dopravuje denně 160.000 barelů, je rukojmím čadského prezidenta Idrisse Debyho, jenž se snaží zbavit věřitelů ze Světové banky. Současně s tím čadští povstalci hrozí sousednímu Súdánu, jehož ropné zdroje lačně sledují jak USA, tak Čína. Posledně jmenovaná odmítla odsoudit Súdán za nedávný masakr v Dárfúru poté, co Súdán Pekingu povolil postavit pětisetmílový ropovod vedoucí z vnitrozemí na pobřeží.

Třetímu největšímu africkému vývozci ropy, Rovníkové Guinei, vládne diktátor Teodoro Nguema (nedávno pochválený Condoleezzou Ricovou jako přítel USA), který se vloni stal terčem puče vedeného Sirem Markem Thatcherem, synem bývalé britské premiérky.

Jižní Afrika, který je ekonomickým motorem kontinentu, má enormní zásoby uhlí a nejnovější technologii na výrobu tekutých paliv z něj, ale přesto dováží většinu ropy z Blízkého Východu. Lákavé plány na výrobu biopaliv hrozí narazit na omezenou produkci potravin v zemích, kde je hlad již nyní takřka endemický.

Mezitím USA v Západní Africe potichu hromadí  vojska, když personál byl vyslán do Nigérie a flotila do Guinejského zálivu.3)

Jižní Amerika: Vynořování ze stínu USA

Znárodňování bolívijského plynu Evo Moralesem přistupuje k rozvíjející se rebelii proti "Washingtonskému konsensu"  ohledně neoliberálních obchodních dohod dominovaných USA  (nesouhlas je patrný zejména ve Venezuele, ale také v Argentině, Chile, do jisté míry i v Brazílii). Spojené státy tradičně považovaly latinskou Ameriku za svůj zadní dvorek a tamním představitelům neponechávaly mnoho prostoru pro nezávislé rozhodování (abychom to pochopili, stačí si vzpomenout na osudy Torrijose, Noriegy, Arbenze a Allendeho). Ale možná, že tentokrát se jim věci už příliš vymkly z rukou, než aby byly zvládnuty obvyklými metodami. Vraždy a svržení režimů se mohou zle vymstít vzhledem k rozšířené mobilizaci protiamerického veřejného mínění v mnoha jihoamerických a středoamerických zemích. Navíc je totální vojenská intervence prakticky znemožněna uvíznutím USA v Iráku a nyní v Íránu.

Zdá se že se stalo něco, co si ještě před pěti lety nebylo možno ani představit: Jižní Amerika se vysmekává z washingtonského chomoutu a může být dokonce sjednocena v nepřátelství ke svému severnímu sousedu. Jestliže Daniel Ortega vyhraje volby v Nikaragui, Střední Amerika se případně může připojit.

Spojené státy: Co lze koupit za bomby a vztek?

Spojené státy, které v uplynulých patnácti letech byly jedinou světovou supervelmocí, pokulhávají. Těžba ropy v hájemství tohoto někdejšího světového energetického vládce již desítky let prudce klesá (těžba ropy v přírodní rezervaci na Aljašce ani ropné vrty u pobřeží to nemohou změnit). Těžba zemního plynu rovněž klesá, elektrická síť potřebuje renovaci, dopravní systém je neefektivní, silnice se rozpadají a městská infrastruktura je navržena tak, že funguje pouze v případě masivního a nepřetržitého přísunu levné energie.

Jako by to nestačilo, americký dolar je v úzkých v důsledku neobyčejně vysoké míry zadlužení plus daňových škrtů a rostoucího obchodního deficitu. Tlak na znehodnocení dolaru může ještě zesílit, pokud Írán a Venezuela nebudou dbát hrozeb a začnou prodávat ropu za EURa a jestliže Rusko uskuteční ohlášený záměr oceňovat suroviny v rublech. Po desetiletí byl prakticky veškerý mezinárodní obchod s ropou počítán v amerických dolarech,  což vedlo státy k tomu, že držely významné dolarové rezervy a zajšťovaly tím vysokou hodnotu a stabilitu této měny. Dalekosáhlé vyloučení dolaru z obchodu s ropou může mít podle řady komentátorů pro americkou ekonomiku vážné až fatální důsledky.

Domácí politická situace v Americe je podobně ubohá. Stávající administrativa nastoupila do úřadu na základě slibu dosažení a udržení prakticky úplné globální hegemonie prostřednictvím odrazování kteréhokoliv národa nebo skupiny národů od snahy získat vojenskou nebo ekonomickou paritu (což je naznačeno v "Národní bezpečnostní strategii Spojených států" z roku 2002).  Tento slib také obsahoval cíl získat nezpochybnitelnou kontrolu nad světovým oběhem ropy a plynu. Taktiky určené pro tento cíl zahrnovaly preventivní válku a "změnu režimu" kdekoliv, kde to bude třeba. Elita amerických korporací, bank a armády ponechala exekutivě ovládané neokonzervativci pro dosažení těchto cílů prakticky volné otěže. Protože tato skupina neměla dostatečnou veřejnou podporu, znamenalo to falšování voleb, mobilizaci médií, vyhození nezměrných částek vládních příjmů, přehlížení ústavy, mezinárodního práva i smluv a přípravu spektakulárního teroristického útoku.

Parta Bush-Cheney-Rumsfeld dostala svou šanci a takřka všeobecně se má za to, že ve všech ohledech dosáhla kolosálního selhání. Toto selhání bylo ve skutečnosti mnohými předvídáno - včetně miliónů lidí, kteří pochodovali ulicemi ve snaze odvrátit invazi do Iráku. Avšak nynější tragikomedie neokonzervativní ztráty důstojnosti může sotva komukoliv poskytnout zadostiučinění, neboť sebou nese mimořádná rizika jak pro národ, tak pro svět.

Během posledních několika měsíců se konsensus tradičních mocenských elit dramaticky proměnil: Soudě podle jejich prohlášení a stanovisek mainstreamových médií, zjevně dospěli k závěru, že neokonzervativní klika musí odejít. Washingtonští žalobci podporovaní starými zahraničněpolitickými "realisty" z řad establishmentu ve vládě i mimo ni připravují odhalení skandálů podání dalších žalob.

To by mohlo být samo o sobě dobré. Nicméně pokusy neokonzervativců mezitím vedly k vyplýtvání nezměrných objemů fiskálního, politického a diplomatického kapitálu. A k těmto pokusům došlo - nikoliv náhodou - v době, kdy globální energetické toky vysychají. Americké mocenské elity vsadily vše na neokonzervativce a prohrály. Možná, že druhá šance už nebude. Obnovení předchozího amerického postavení, nezpochybnitelné dominance, z níž se těšila pouze před několika lety, není na pořadu dne. To nejlepší, v co lze doufat, je částečná konsolidace založená na ústupu a usmíření v zahraničí a masivní inflaci doma. To je obrat skutečně historických rozměrů.

Existuje ovšem nebezpečí, že neocons se nebudou chtít vzdát bez boje a počty obětí v této válce mohou případně jít do miliónů.

Krátce, nejsme svědky ničeho menšího než začátku rozkladu amerického impéria v zahraničí a odvěkých národních ekonomických a politických struktur doma. Je důležité vyvarovat se zveličování: USA jsou stále ve vojenském a ekonomickém ohledu nezměrně silným národem, takovým, který stále vzbuzuje respekt přinejmenším v některých kruzích. Avšak stupeň rozkladu tohoto respektu, i když je těžké ho kvantifikovat, je nepochybně značný a bezpříkladný.

Se zánikem "celospektrální dominance" Washingtonu pozorujeme vznik protipůsobících mocenských bloků, především v Asii, ale také v Jižní Americe. Liberální učenci se občas vysmívali slibu z Bushovy kampaně, že bude "spíše spojovat než rozdělovat" a tvrdili, že prezidentova politika ve skutečnosti spojuje zbytek světa proti USA. V tomto tvrzení  lze objevit větší než malé množství pravdy.

Toto je konec jedné éry. Změna  směrem k jakkoliv stabilnímu geopolitickému uspořádání, jež musí teprve vzniknout, pravděpodobně zabere jistý čas, bude extrémně nebezpečná a  složitá.

Pokud chcete sledovat postup této změny, sledujte energii.

Původní článek v angličtině naleznete ZDE

Poznámky

1) Dodávky energetických surovin ovšem nejsou jediným kritickým faktorem ohrožujícím růst čínské ekonomiky. Další představuje například nedostatek kvalifikované pracovní síly.

Navíc tak jako předtím v Japonsku nebo v Koreji - nebo v dobách Klausových vlád v ČR - bankovní sektor působí pod trvalým politickým tlakem, který žádá množství levných úvěrů. Výsledkem je pak špatná alokace kapitálu. Renomované instituce jako Price Waterhouse Coopers, McKinsey Global Institute nebo Fitch nedávno upozornily na znepokojivou skutečnost, že velká část úvěrů poskytovaných čínskými bankami je fakticky nedobytná. Podle Fitche problémové úvěry dosáhly celkového objemu 673 miliard dolarů. Čínské finanční rezervy činí 819 miliard. Pokud bude Čína nucena přistoupit k sanaci bankovního sektoru, její ekonomiku to silně zasáhne a růst kolem 9% bude stěží udržitelný.

Je tedy možné, že ČLR brzy nebude schopna tak jako dosud financovat velkou část amerického státního dluhu - bez ohledu na to, zda Írán, Venezuela a Rusko uspějí ve snaze sesadit dolar z pozice hlavní rezervní měny. Případný pád dolaru by způsobil zdražování amerických importů. Pokud se tak stane, exportně orientovaná čínská ekonomika, která již čelí klesající míře zisku, může být v takovém případě zpětně zasažena poklesem americké poptávky po dováženém zboží.

2) Předchůdkyní ŠOS bylo neformální uskupení nazývané Šanghajská pětka, které vzniklo 26. dubna 1996, tedy ještě v době Jelcinova prezidentství, přičemž jeho smysl byl původně politický a interně bezpečnostní. Putin tedy není otcem této organizace. Po přistoupení Uzbekistánu se 15. června 2001 ustavila formálnější ŠOS a postupně docházelo k modifikaci její agendy do podoby, kterou popisuje Heinberg.

3) CIA vloni na jaře vydala zprávu, která varuje před možností verbování al-Kájdy v prostředí současných či bývalých dětských vojáků, jichž jsou v Západní Africe statisíce a "recyklují se" z jedné občanské války do druhé. Údajně by tito lidé mohli svrhnout některý místní  režim. Každopádně jde o dobrou záminku pro vojenskou přítomnost v ropné Nigérii