Zapojili se do závodů o snižování daní v době, kdy u nás i v Evropské unii podniky doslova přetékají ziskem. Za poslední dva roky vzrostl nadnárodním společnostem výnos z akciíí v Německu o 100%, v Japonsku o 70%, ve Francii o 50% a v USA o 35% (Economist, únor 2006), ale využívají jej méně ke zvyšování investování než ke zvyšování dividend. A kdy kapitál vypovídá společenskou smlouvu o svém podílu na financování sociálního státu a snaží se jej oklestit.

Požadují částečnou privatizaci solidárního penzijního systému odčerpáním prostředků do kapitálového systému, v němž však kupní síla penzí je dlouhodobě nejistá a přesto tento systém spolkne 30% pojistného jen na svou režii, zatímco solidární systémy jen 3 až 5%. Ohrožují tak dokonce již dosaženou shodu parlamentních stran o finanční stabilizaci dosavadního systému nejméně do roku 2020.

A v neposlední řadě prosazují privatizaci elektrárenské společnosti ČEZ, přestože ta snáší zlatá vejce navzdory představám, že všechno státní je mizerné a musí být privatizováno. A přesto, že bolestně vysoké zdražení elektřiny v EU je do značné míry právě důsledkem liberalizace tohoto přirozeného monopolu. A že sílí poznání, že to nejdůležitější je zde energetická bezpečnost.

Co není na tomto přístupu Zelených pravicového? A je na něm zeleného?

Také cestu k těmto cílům zvolili nevšední. Slibují snížení daňového zatížení na úroveň, ke které beztak směřuje v důsledku opatření přijatých již Paroubkovou vládou. Ústup od topení uhlím dotvrzují zákazem. Co je na tom důvěryhodného?

A slibují tuto spásu zcela noví, dosavadní politikou nezatížení politici? Je právě Martin Bursík politickým novicem? Co je zeleného na recyklaci pravicové politiky i pravicových politiků?

Uvedené, před volbami vyvolané moje obavy byly volbami potvrzeny. Jejich výsledek zvrátili především Zelení. Podařil se jim husarský kousek -- překlopili tři až čtyři procenta levicových hlasů na šest pro pravici, když sami sebe překlopili z levicové na pravicovou stranu. Násobně více, než několik dnů před volbami rozdmychané aféry, které zadržely vzestup ČSSD o tři procenta pod ODS.

Dosáhli toho ale nestandardním způsobem, když byli převzati pravicovými politiky, kteří přišli zvenčí. V ekonomice by to bylo považováno za nepřátelské převzetí. Nechci a nemohu tuto ekonomickou terminologii mechanicky uplatňovat v politice, natož používat terminologie našeho politického bulváru -- sarajevský atentát. Jde mi spíše o střízlivý popis skutečnosti. Je to v politice normální změna kurzu, když v souhře vnějších a vnitřních aktérů se strana převrátí naruby personálně i programově? A když ani to není u nás poprvé, ale takový pokus byl již dříve  učiněn vůči ODS i vůči ČSSD? Nejde o něco více než jen o jednu politickou stranu a jen o jedny volby? Nejsou to hrátky s pluralitou politických stran?

Kdo tedy vlastně u nás vyhrál volby? Nikdo, pat? Nebo spíše Zelení nejen tím, že k němu nejvíce přispěli, ale zatím v prvním kroku i tím, že se snaží hrát úlohu rozhodujícího jazýčku na váze a přestože nejmenší, ve svém úsměvném opojení všem nejvíce a nejmilitantněji diktují, aby se sklonili? A dokonce neomaleně vyzývají k přeběhnutí poslanců, což by smazalo výsledky voleb -- to si snad po listopadu ještě nikdo veřejně nedovolil! A nebo ještě hůře -- není vítězem neregulérnost?

S výsledky voleb si nelze zahrávat nejen kvůli důvěryhodnosti vůči zahraničí, ale zejména i pro domácí stabilitu. Může ale být takto dosažený výsledek stabilní? Nemělo by alespoň právě tohle být společnou starostí všech odpovědných politických stran?

Autor je ekonom. Článek vyšel v přibližně polovičním rozsahu v deníku Právo