Každá interpretace je dezinterpretací

Nezlobte se, ale takhle jsem to nikdy neřekl.

Jakýkoliv text (i výsledky jakési analýzy textů, o jejíž metodice toho mnoho nevíme) není jen množinou znaků, ale množinou sdělení, která je sama o sobě sdělením. Interpretace tohoto sdělení objektem není závislá na subjektu, i když je vnucujícím atakem. Interpretace by měla vést k pochopení podstaty původního díla. V metaliterárních polemikách o povaze významu, možnostech a hranicích interpretace verbalizovaných myšlenek do podoby textu se vyskytují pojmy jako misinterpretace (např. Chomsky), nadinterpretace (Umberto Eco) či podinterpretace (Jonathan Culler), dokonce reinterpretace nebo akceptovatelné interpretace a samozřejmě rovněž autointerpretace i spoluinterpretace.

Diskuze vycházejí buď z představy, že text má "podstatu" a legitimní interpretace je schopna ji ozřejmit, nebo naopak nejradikálnější interpretace sahají až k tvrzení, že tajemstvím textu je jeho prázdnota a recipient má při vytváření interpretačních hypotéz absolutní svobodu v hledání rozporů ve vnitřní výstavbě díla. Tolik teorie. Prorokem tohoto dekonstruktivismu je Jacques Derrida. Pochopitelně, že při interpretační libovůli, která nepřihlíží k záměrům autora, pak lze jen obtížně rozlišit interpretaci od misinterpretace či dezinterpretace.

Jaký záměr má mít ale analytik, který zhodnotil statistickou metainformaci o 170 000 textech na základě tříbodového kódování (kladný, neutrální, záporný vůči jednomu z X subjektů) desítkami či stovkami kodérů, z nichž každý přistupoval k původním textům subjektivně na základě svých znalostí o problemaitice, svého hodnotového žebříčku a svého politického názoru?

Meze objektivity

Myslím, že je jen smysluplné hledat a identifikovat struktury autority, hierarchie a dominace ve všech oblastech života, a zpochybňovat je, a není-li možné pro ně poskytnout ospravedlnění, jsou nelegitimní a měly by být odstraněny, aby se tak zvýšil prostor lidské svobody. To zahrnuje politickou moc, vlastnictví a řízení, vztahy mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, naši kontrolu nad osudem budoucích generací (podle mého názoru základní mravní imperativ hnutí na ochranu životního prostředí), a mnoho dalšího. Přirozeně to znamená zpochybnění velkých nátlakových a vládnoucích institucí: státu, nespočetných soukromých tyranií, které ovládají většinu domácí a mezinárodní ekonomiky, a dalších. Ale nejen těchto.

Prvním omezením objektivity jakéhokoliv statistického hodnocení textů o politice a politicích je kvalita a jednotná metodika kódování, daná profesionalitou kodérů, reprezentativností a stabilitou těchto pracovníků. Kdybychom chtěli být skutečně nároční stejně, jako je ve své činnosti parlament, bylo by výsledné hodnocení průměrnou hodnotou minimálně z dvou set hodnocení, které by měly své nositele rozprostřené na politickém spektru stejně, jako je výsledek voleb. Škála by nemohla být tímpádem třístupňová. Zjednodušující hledisko tříprvkové škály a neurčitost hodnotící metodiky nereprezentativním souborem kodérů je tedy prvním omezením.

Druhým omezením je váha informací a jejich vliv - daná prodaným nákladem novin, ve kterých byly články zveřejněny. Náklad čtvrteční Mladé fronty či sobotního Práva je jinak působícím sdělením, než stejný text, zveřejněný v Literárních novinách, Lidových novinách či v Právu z pondělí. Analýza Media Tenor toto převážení výsledků neobsahuje, i když získat naprosto přesná čísla o prodaném nákladu většiny relevantních novin je velmi jednoduché.

Třetím omezením je samotná povaha původní informace. Jinak působí tvrdá investigativní obvinění, vzešlá z řízeného úniku informací vzešlých od zpravodajské služby, od cíleného sledování politika médiem, nebo náhodným zachycením, na která se nenajde v následné mediální turbulenci obecně přijatelné vysvětlení (Mackova facka, Kalouskovo dědictví, Grossův byt, Bursíkova restituce, Dalíkův výlet).

Jinak ale působí průběžné "měkké" nadávání na vládu od "komentátorů", jejichž politický postoj je znám už deset let a kteří tvoří jedovaté sliny jako ozvláštnění daného vydání. Bez přidané informační hodnoty interpretujíce účelovým způsobem jinde zveřejněná fakta. Tito "novináři" se domnívají, že jsou opinion makery a místo toho jsou pouze uštěkanými ratlíky mediálního zvěřince. Klasifikace informací na základě povahy informací také chybí.

Čtvrtým omezením objektivity metazkoumání působení žurnalistických textů na čtenáře či diváky je jejich situační a časový kontext. Jinak působí texty v okurkové sezóně a jinak týden před volbami.

Pátým omezením je kombinace autoritativnosti zdrojování a serióznosti zdrojů spolu se seriózností žurnalisty. Tímto kritériem se liší bulvár od "seriózních" novin. Nenechme se mýlit "vlivem" informace, daným prodaným nákladem. Většina žurnalistické produkce Mladé fronty Dnes je sama bulvární interpretací faktů bez odpovídající klasifikace zdrojů a kontextu, bez serióznosti samotných novinářů. Vzpomeňme na umělou kauzu Krejčíř a její interpretaci Mladou frontou Dnes ve světle odhalení, které přinesl před časem deník Metro o konstrukci "Krejčířovy" knihy na zaplacenou objednávku.

Šestým omezením a zároveň jedním z nejdůležitějších, je frekvence citací názorů, jmen a názvu strany. Množství prosotru, které dostanou jednotlivé politické subjekty k prezentaci svého stanoviska, je přímo úměrné známosti jejich představitelů, pocitu užitečnosti těchto politiků a nakonec i výsledkům voleb. Své by mohla vyprávět v posledním období naprosto mediálně ignorovaná Unie svobody, která "zklamala" novináře svým pobytem v koalici s ČSSD a KDU-ČSL, či "zrádce" Kasl, jehož Evropští demokraté jsou dnes interpretováni jako zbytečný "kolorit" českého předvolebního klání. Své by mohli vyprávět i komunisté, kteří mediální izolaci mainstreamových médií zažívají od roku 1989. Pokud bychom srovnali mediální prezentaci co do množství ve vztahu k volebním výsledkům, pak KSČM je jako parlamentní strana mediálně blokována takřka na úrovni neparlamentních stran - Pajerové "neviditelné" Naděje, Lobkowiczovy Cesty změny či Pravého bloku "věčného kverulanta" Petra Cibulky. Zatímco Unie svobody či KDU-ČSL byly prezentovány daleko více, než by jim vzhledem k volebním výsledkům příslušelo.

Že tomu nerozumíte? A je to vůbec pro vaše rozhodnutí, koho budete za týden volit, podstatné? Ti politici, které média bijí každý den, se přesto ucházejí o váš hlas.

Jak jsem to myslel aneb co jsem neřekl

Teze, že jedinou interpretaci zveřejněného může provést autor sám, je nesmysl an sich. Je ukázkou skrytých cílů takového výzkumu, nikoliv jeho objektivity. Síbrt píše:

Samotný název článku se snaží z analýzy vyvodit to, co z ní samotné explicitně vyvodit nelze. Analýza, kterou obdržely LN a Britské listy je obecným dokumentem, který popisuje míru negativní a pozitivní prezentaci jednotlivých stran v hlavních českých médiích.

V textu samotné analýzy, kterou autoři nazvali "Analýza vlivu médií na volební rozhodování" ovšem doslova uvádí:

Lidové noviny a MF Dnes vytvářely ČSSD a KSČM nejhorší mediální profil.

Titulek je interpretovanou citací. Takže není o čem diskutovat. Názor Marka Síbrta, že převažující negativitou nedochází k poškozování pozice stran u voličů, je úsměvnou ukázkou analytikovy logiky - zvláště ve světle předchozí věty, odcitované z základních zjištění celé analýzy a z názvu celé analýzy. Fakt, že titulek "základních zjištění" je směrován k období "leden - prosinec 2004", ačkoliv analýza se věnuje období leden 2005 - 15. květen 2006, je ukázkou pečlivosti práce firmy. Ale budiž, považujme tento úsměvný lapsus za pouhý překlep.

Ze samotného podílu negativních a pozitivních zpráv nelze vyvozovat to, že média kohokoliv "poškozovala", není-li Š. Kotrbovi známa způsob vyznění a intenzita, s níž se média věnovala jednotlivým tématům. Některé aspekty v sobě již negativní konotace nesou samy o sobě, a to, že je média tímto způsobem prezentují, je zcela pochopitelné (Obecně lze konstatovat, že skandály zástupců politických stran v sobě nesou negativní mediální prezentaci při jejich zveřejnění jako své apriori).

Autor má v poslední větě samozřejmě pravdu, ale to neznamená, že politické strany "škodí" společnosti tak, aby poměr negativních a pozitivních zpráv o jejich činnosti musel být 10-15:1. Hyperkritičnost českých novinářů vůči politikům prakticky všech stran je ukázkou liberálně pravicového anarchismu, tak jak ho popisuje Noam Chomsky. K tomu se váže i další Síbrtova věta, navazující na mé původní konstatování o politické nevyváženosti zpravodajství a publicistiky médií veřejné služby:

"K vyváženosti informování o politice měla v uplynulém období obě média veřejné služby daleko.." Tato teze není nesprávná, je prostě ne-smyslná, protože ji z dané analýzy vyvodit nelze. Tento analytický dokument vzhledem ke své obecnosti nemůže činit závěry o vyváženosti jednotlivých médií.

Tento analytický dokument si vzhledem ke své obecnosti nemůže podle jeho autora činit závěry skoro na vůbec nic, jak to tak vypadá... Ale omyl. Média veřejné služby mají povinnost objektivity, vyváženosti a onen podíl 10-15:1 tomu neodpovídá, ani kdyby se rozkrájela. Kdyby se občané řídili pouze mediálním obrazem politiky (včetně toho, který reprezentují ČT a ČRo), vznikla by už dávno v zemi občanská válka. Naštěstí jsou občané moudřejší než novináři, které bývalý premiér považuje - pohříchu většinou právem - za ty nehloupější a nejnevzdělanější...

Podíl programových témat a věcných návrhů v mediální prezentaci ODS od března klesal na úkor zpráv vnitrostranického charakteru, což ze strany činí v předvolebním období obtížně čitelnou alternativu současnému politickému uspořádání.

To napsali autoři analýzy na straně 12 jako uvozující větu, věnovanou konfrontaci názorů ODS a ČSSD. Připomínám ji proto, abych nepsal jen o těch stranách, kterým média vytvářela jednoznačně nejhorší pověst... Komunisty totiž tatáž média nejvíce ignorovala či prezentovala v negativním kontextu. Což vyplývá z jiné analýzy.

Marek Síbrt tvrdí, že

převaha negativity v prezentaci etablovaných politických subjektů je v nezávislých médiích naprosto běžná, a opak je výjimkou potvrzující pravidlo.

A já se ptám - spolu s šéfredaktorem Čulíkem, je tento tisk zaujatý, i když míra subjektivního zkreslení informací o jednotlivých politických "aférách" není třeba měřitelná?

Je konstatování, že média zkreslují skutečnost, a že hlavní média v ČR ji zkreslují v neprospěch levice, opravdu dezinterpretací?

Domnívám se, že ne. Fakt, že mainstreamová média realizují snahu poškodit levicové subjekty před volbami, je dostatečně zřetelný - i bez analýzy Media Tenor.

Lidové noviny: "Paroubek pomohl ČSSD v médiích" ZDE