V Kalamitě je tato dichotomie jemnější -- normalizační politická realita, v níž se film Chytilové na malé venkovské stanici odehrává, je jaksi "mimo scénu" -- jistě také z cenzurních důvodů. Ale veškerý život na této stanici je bezpochyby -- politickou -- metaforou života v reálném socialismu, jehož důležitou součástí, vlastně protikladem vůči němuž -- je hledání mladého hrdiny, jehož zosobňuje Boleslav Polívka, po smyslu života. A lavina, která ke konci filmu zavalí vlak, který řídí polívka, je bezpochyby obrazným přirovnáním blížícího se kolapsu komunistického režimu, i když režisérka předvídá, že všechno dopadne dobře -- cestující -- především děti (tj. perspektiva budoucnosti) se ze sněhem zapadaného vlaku dostanou...

Film Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí je vlastně pokračováním diskursu v tomto tematickém okruhu. Film se odehrává na "menším nádraží" Žatec Západ -- a žádný útlak už neexistuje -- v současném demokratickém režimu se politika nestává tématem života lidí, snad jen v náhodné poznámce, že se -- jednomu z hrdinů -- hnusí, že musí hlasovat pro některé z dnešních politických "podvodníků".

Film je jakoby čechovovským svědectvím o "normálním" životě "normálních" lidí -- čechovovským v tom smyslu, že se během devadesáti minut v podstatě nic nestane. Přesto má film- ač je inzerován jako komedie a čeští diváci v sále se občas smějí (hlavně spíš občasným vulgaritám v dialogu, které ale mívají třeba hlubší, nekomický význam) -- má spíš melancholický, hořkosladký nádech. Je obrazem "obyčejnosti" lidské existence -- skupina většinou stárnoucích mužů obhospodařuje "obyčejné" nádraží a "běžný" železniční provoz. Obsahem jejich životů jsou "normální", většinou přátelské, obyčejné každodenní vztahy. U mladších příslušníků této železničářské "ekipy" k normálnímu životu ještě přistupuje určitá míra sexuální promiskuity.

Jinak -- jaký je to život? Kolotoč vysedávání u piva, přesvědčování spolupijáků, že po pivě se netloustne, neboť když se pije studené, člověk ho vymočí teplé, takže při tom procesu jde o ztrátu kalorií :) ("vtip" se opakuje ve filmu dvakrát), sledování fotbalu, chození do hospod a opíjení se na mol, obava z komisního inspektora, který namátkovou kontrolou jednotlivých železničních stanic dělá železničářům ze života peklo.

Film se zdá být sociologicky docela věrným portrétem dnešního Čecha -- ve společnosti jistě převažujícího - plebejce. Až smutně dojemné -- bylo to záměrem obou režisérů? Je, že všichni muži kolem padesátky mají v tomto filmu obrovský pivní břich. Smutek ze stárnutí a z nostalgického vědomí pomíjejícnosti všeho -- život byl obyčejný, druhořadý, nenaplněný, a teď už míjí -- je ještě zdůrazněn závěrem filmu, kdy (film jistě musel skončit nějak) jeden z hlavních protagonistů, Petr Dvořák neočekávaně zemře -- poté, co zřejmě uklouzl na železničním záchodě po zvratcích opilého železničního inspektora a utrpěl tržnou ránu na hlavě. Tímto důrazem na pomíjejícnost života tato melancholická komedie končí. Film mě uspokojil -- připadal mi jako autentický portrét člověka dneška. Toto jsme my, Češi. Žijeme si svým obyčejným životem, jak nám ho definovalo normalizační období sedmdesátých a osmdesátých let (v tom je tento film blízký Kalamitě) téměř beze změny. Na rozdíl od Kalamity, která zaznamenávala pocit z neuspokojivosti světa, a přičítala ho nedokonalosti rozkládajícího se normalizačního komunistického režimu, není už v tomto filmu naděje na změnu. Přišli jsme už o veškeré iluze. Jiný svět není možný. Žijeme v této -- víceméně obyčejné, normální, druhořadé "pohodě". Nic víc nebude a smrt se nezadržitelně blíží.

Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí - Česko, 2005, 90 min Režie: Pavel Göbl, Roman Švejda, Námět: René Levínský, Scénář: Pavel Göbl, René Levínský, Roman Švejda, Kamera: Jan Horáček, Hudba: Vlastimil Paciorek, Produkce: Jiří Konečný, Hrají: Jaroslav Dušek, Igor Chmela, Jiří Vymětal, Petra Beoková, Roman Slovák, Milada Jašová, Jan Turner, Patrik David a další.