Jste-li čistého srdce, to znamená máte-li v sobě onu zvláštní sebečistící schopnost, že vyskytne-li se kolem vás cokoli dobrého a silného, všechna špína z vás vyprchá (kteroužto schopnost má skoro každý, ale je v nás různě hluboko skryta), naskýtá se vám v knihách Viktora Fischla šance k zevrubné "očistě", která nejen na literární scéně, ale ani jiným způsobem nepřichází každý den. Promluvy česko-izraelského spisovatele Viktora Fischla-Avigdora Dagana přimrazují k zemi (nebo pozvedají k nebesům, jak kdo chce) svojí hloubkou, metafyzicky ujištěnou a ukotvenou logikou, trestí do všech nuancí prožitého života:

Viktor Fischl se narodil 30. června 1912 v Hradci Králové. Oba jeho rodiče byli slovenští (lépe řečeno záhorští) židé. Tatínek Viktora Fischla se po absolvování obchodní školy v Kežmaroku a důstojnické akademie přihlásil na inzerát královéhradecké továrny Petrof, která hledala korespondenta se znalostí maďarského jazyka. Krátce po nástupu do zaměstnání se oženil se svou krajankou ze slovenské Skalice, která krátce předtím dokončila studium na učitelském ústavě v Kežmaroku. Většinu války nadporučík Mořic Fischl prožil i se svou rodinou v chorvatském Záhřebu, kde byl velitelem rehabilitačního střediska pro raněné vojáky.

Po návratu do Hradce Králové si Mořic Fischl založil zasilatelský obchod, jehož hlavní náplní byla výměna zboží mezi Československem a Jugoslávií a v roce 1922 se manželům Fischlovým narodil nejmladší syn Pavel. Po počátečník úspěších svého obchodu však Mořic Fischl zkrachoval a pokusil se o sebevraždu: "Dodnes vidím před očima scénu, kdy ho maminka našla u stolu s revolverem v ruce. Vyrvala mu ho. Netušil jsem, co je to dluh. Jen jsem od té chvíle věděl, že život není jenom legrace." Krátce poté však otec VF zemřel "na psychické vyčerpání". Fischlova matka našla smysl života v práci pobočky spolku sionistů. Ve stejné organizaci poznal v Praze poznal student práv Fischl svoji budoucí ženu, Stellu Bergerovou, ve vztahu s níž nalezl nefalšované sjednocení dvou těl v jedné duši, zázrak, který by se mnohým z nás čtenářů mohl zdát nereálný a vymyšlený. Ale slova, která VF napsal po letech ve svém stěžejním díle "Hovory s jabloní" (1999), dávají uvěřit i těm nejrozbolavělejším z nás neposvěcených:

Fischlův literární talent objevili už v útlém mládí dva velcí dvojjazyční čeští židovští literáti Pavel Eisner a Otokar Fischer, který napsal tehdy čtyřiadvacetiletému básníkovi: "Vy máte čistotu, pod kterou se tají průsvitnost a žár i duše..." Toto subtilní vyznání bylo velice pronikavou vizí leitmotivu celého pozdějšího Fischlova díla. Čerstvý student práv Bohumil Hrabal se v roce 1934 pokusil se svou knihou básní o vítězství v grantové soutěži nakladatelství Melantrich. O dva roky později v ní zvítězil Hrabalův spolužák z fakulty Viktor Fischl se svou básnickou sbírkou "Kniha nocí --Hebrejské melodie" (1936). Její autor tehdy pracoval jako novinář, redaktor sionistického týdeníku "Židovské zprávy" a parlamentní mluvčí malé sionistické "Židovské strany." Jako takový byl těsně po okupaci v roce 1939 odeslán do Londýna, aby získal víza pro nejdůležitější představitele československého židovstva. Ve Velké Británii zůstal šest let; stal se tam tajemníkem ministra zahraničí československé emigrační vlády Jana Masaryka.

Londýnský exil znamenal pro mladého básníka emotivně nejsilnějším období dosavadního života, které pro něj znamenalo tolik pro pozdější život určujících změn. Zatímco on pracoval na československém emigračním ministerstvu zahraničí v Londýně, celá jeho rodina prošla doma holocaustem. Oba jeho sourozenci se sice zachránili, VF o tom však přirozeně neměl do poslední chvíle ani tušení. Velkým darem emigrace bylo seznámení s hluboce lidskou osobností Jana Masaryka, z něhož později, po Masarykově násilné smrti, Fischl vytěžil známé "Hovory s Janem Masarykem" (v USA česky 1952, ve vlasti poprvé 1991). V roce 1940 se také stal tajemníkem československého emigračního PEN Clubu (jehož předsedou se po Karlu Čapkovi stal světoznámý český židovský spisovatel a dramatik František Langer) a napsal dvě knihy básní: "Evropské žalmy" (1941) a reflexi lidické tragédie "Mrtvá ves" (1943).

Po svém poválečném návratu do Československa, po hrůze, jež ho zasáhla po smrti Jana Masaryka a která byla dovršena zakázáním jeho knihy "Píseň o lítosti" (z níž je úvodní citát), kdy Fischl prostřednictvím svého přítele, vysoce postaveného komunisty Eduarda Goldstückera protestoval proti jejímu zákazu, ale dostalo se mu zprostředkované odpovědi, že "byla zakázána právě proto, že je apolitická", odchází VF i se svou ženou, dvěma dětmi a holocaust přeživším bratrem Pavlem, hercem Divadla E. F. Buriana, do Izraele, kde coby tajemník světoznámého diplomata Jana Masaryka dostal okamžitě místo na izraelském ministerstvu zahraničí v Tel Avivu (v němž potom působil až do svého důchodového věku jako izraelský diplomat v Japonsku, Barmě, Polsku, Norsku, Rakousku, Jugoslávii). Toto zaměstnání ovšem dostal s podmínkou, že se do půl roku naučí dokonale hebrejsky. Zároveň přijal funkci dramaturga v telavivském divadle Kameri, kde jeho bratr (který se stal později klinickým psychologem a rovněž spisovatelem) nastoupil jako herec. Oba bratři si také přeložili svá první jména a jako příjmení si chtěli zvolit hebrejský překlad německého slova "Fisch-l" ("ryb-ka"). Z neznalosti jazyka však spojili hebrejské slovo "dag" ("ryba") s deminutivní příponou "-an", která se k němu nedá slovotvorně připojit. Později zjistili, že slovo "dagan" znamená hebrejsky žito.

Překotné životní kotrmelce inspirují umělce k tradičně hlubokým otázkám po původu, průběhu a smyslu překotného života. Na tyto otázky mu byly odpověďmi lítost, soucit a solidarita, city, které jedině činí život snesitelným:

Čtenář tak srovnáním autorova díla s jeho životem postupně odhaluje tajemství vyrovnaného postoje VF k životu, postoje, který nebyl samozřejmý, ale bylo nutné se k němu postupně perně protrpět, o čemž svědčí jeho typické postavy, které mnohdy prochází údobími silné vnitřní rozervanosti (např. Strýček Jakub z románu "Všichni moji strýčkové", 1987, ve vlasti 1995, který je nucen strádat svým nutkavým záletnictvím, žonglér Adam Wahn z románu "Dvorní šašci", 1990, který řeší otázku zda se pomstít na dozorci z koncentračního tábora, který jen pro svůj krutý žert zastřelil Wahnovi před očima jeho manželku). Fischl se také obírá "holocaustovou" otázkou otřesené víry ve chvílích, kdy se člověku událo něco tak drastického, že přestává věřit v Boha, ve smysl bytí:

Diplomat Fischl v jiných souvislostech své "víry" otevřeně vypovídal o svém diplomatickém působení na mnohdy protiizraelskou politiku legendárního jugoslávského prezidenta J.B. Tita nebo židovského (sic!) rakouského kancléře Bruna Kreiského, o svých odborných diplomatických publikacích v angličtině, němčině a hebrejštině, které se vždy nesly v duchu neotřesitelného sionismu, dokonce ještě v době, kdy už jiní židovští spisovatelé začali radikální politiku mateřského státu kritizovat. Politika je věc, která VF-AD přišla příliš málo hlubokou, příliš pomíjející věcí na to, aby o ní tvořil beletrii. Jediným jeho průsečíkem s dneškem, s věcmi, které by se nedaly najít v každém čase a prostoru (protože především ty jsou alfou a omegou jeho díla), je kritika stále větší mělkosti dnešní společnosti:

Literární teoretička Milada Kaďůrková, která velice správně označuje umělce za básníka i v místech, kde by ho "technolog" zařadil do prozaiků, nazírá Fischlovu současnou tvorbu takto:

Fischlovo-Daganovo poslání bylo o to těžší, že si do evropských (němčina, angličtina) jazyků z českého originálu překládal svá díla sám, zatímco ve vlastní zemi (v Izraeli) vždy spolupracoval s někým, kdo mu dílo přeložil oklikou přes angličtinu do hebrejštiny (jak tomu bylo například u jidiš spisovatele I. B. Singera, pro kterého tuto práci vykonával jeho syn I. Zamir). Fischl však získal zálibu v biblické starohebrejštině, z níž do češtiny poprvé přímo z originálu přeložil zlomky starozákonní biblické poezie (Kniha žalmů, 1998, Píseň písní, 1999).

Poslední léta strávil Viktor Fischl v přízemním bytě ve čtvrti Kirjat Moše v Jeruzalémě, v bytě, jehož zdi jsou do posledního místečka pokryty obrazy kohoutů, které básník po celý svůj život sbíral.

Kohout je symbol, který si VF-AD vybral jako svůj osobní erb, zvíře, které plaší noc, něco, co nás zmrtvělo a přivolává den a světlo. Je to symbol snad nejcharakterističtější pro mnohdy nelehký život a tvorbu člověka, jenž musel dvakrát emigrovat z rodné země, v jejímž jazyce psal, ale který si z každé životní etapy, kterou prožil, vybíral to nejhlubší, aby to připomínal jak těm, kteří tak hluboko dohlédnou, ale zase odvrátí svůj zrak, tak těm, kteří tak hluboko nedohlédnou.