Toto je zřejmě nejrizikovější oblast, jejíž strategická úloha - především pro USA - roste vzhledem k překonání vrcholu a postupnému snižovaní domácí americké těžby od roku 1971 a následné rostoucí závislosti na dovozu. "Ochranná ruka" nad tímto regionem historicky sahá až do období druhé světové války - v současné podobě existuje od roku 1983 se zřízením pro tento účel speciálního řídícího vojenského centra CENTOM (United States Central Command).

Aktualizovaná verze této zprávy pro rok 2005 již hovoří o nákladech ve výši 780 a pro rok 2006 dokonce 825 mld. dolarů z tohoto regionu za jediný rok. Pro představu to v praxi znamená skutečnou cenu paliva vyšší o $5 na jeden galon (3.8l) při zahrnutí do celkové ceny všech importů a zvýšení ceny o $8 pro import jen z tohoto regionu. Cena pohonných hmot je v USA oproti Evropě díky odlišné daňové soustavě a efektu z navázání na hlavní globální rezervní měnu tzv. petrodolar výrazně nižší a v současnosti činní přibližně $2.3 za galon paliva. Je třeba si také uvědomit, že se nejedná jen o vliv na dopravu, kapalná fosilní paliva představují zhruba 40% primárního energetického příjmu západní civilizace ve všech jejích oblastech.

Výdaje na tyto externality americkým daňovým poplatníkem (a rostoucím zástupem jeho mezinárodních věřitelů) jsou často dávány do souvislosti s požadavkem na růst zbrojních výdajů Evropských států, které z tohoto regionu také dovážejí část svých energetických potřeb. Oprávněnost tohoto argumentu je sporná, například tzv. recyklace petrodolaru přináší americké ekonomice zpět řadu investic z části i z evropských zdrojů. Bylo by tedy příliš jednoduché tvrdit, že se Evropa na těchto nákladech nepodílí či snad přímo parazituje.

Stejná organizace (IAGS) spolupořádala v Praze v hotelu Marriott během 22-24. února tohoto roku ve spolupráci s NATO - Forum on Energy Security. Domácí účastníky reprezentoval premiér ČR Jiří Paroubek a ministr zahraničí věcí Cyril Svoboda. Jako hlavní zahraniční hosté byli přizváni ředitelka IAGS Anne Korin, hlavní ekonom Mezinárodní Agentury pro Energii (IEA) Dr. Fatih Birol, generál Charles Wald (zástupce velitele EUCOM) a Reaganův dřívější Národní bezpečnostní poradce a nyní podnikatel v energetice Robert McFarlane. Dále se panelu účastnily představitelé z Pobaltských států, Rumunska a Polska. Účast především tohoto `věrného' křídla aliance není jistě bez zajímavosti, přítomní byli také delegáti Gruzie, Ukrajiny, Maroka a Jordánska.

Tato konference se zaměněním na zajištění budoucích energetických dodávek Západních států v době rostoucí nestability v hlavních exportních oblastech (Nigérie, Irák, Střední východ obecně, Rusko) přinesla několika zajímavých námětů. Prvním bodem bylo identifikování nejdůležitějšího národního bezpečnostního rizika současnosti a to v podobě případného ohrožení stability dodávek těchto energetický zdrojů. Za druhé, přiznání důležitosti postupné diverzifikaci energetických zdrojů směrem k domácím obnovitelným alternativám a přetrvávající úloze zemního plynu.

Tento druhý bod bohužel nic nového kromě omílání známých konceptů nepřinesl. Domnívám se, že existuje dostatečný široký vědecký konsensus který dokazuje, že energetickou densitu fosilních kapalných paliv za současné stále relativně nízké ceny není možné nahradit žádnou alternativou. A to v požadovaném objemu, kvalitě a s takovým tempem, aby bylo možno nahradit jeho budoucí meziroční výpadek o několik procent (4-12%), pokud nedoje k zásadním strukturálním změnám v oblasti celkové spotřeby energie, tedy příklonu k rozsáhlé konzervaci na průmyslové a individuální úrovni. Skok na kvalitativně vyšší energetický zdroj (který se lidstvu zatím vždy relativně jednoduše podařil) nelze vyloučit, ale je zatím v nedohlednu, masové nasazení nové generace klasické jaderné energetiky, či dalšího kroku v podobě fúze nebo tzv. vodíkové ekonomiky nepředstavují aktuální reálné alternativy.

O důvěryhodnosti expertů z IEA, kteří již jednou značně přecenili světové zásoby zemního plynu v polovině 90.let se značně negativními důsledky v mezinárodním měřítku i pro situaci v ČR (státní podpora vytápění plynem) si není třeba dělat iluze. Tato agentura je rovněž v podezření, že se podílí na manipulaci informací nebo jak se také eufemisticky říká `kreativní interpretaci dat`ohledně statistických rezerv v oblasti kapalných fosilních paliv (predikce budoucího vývoje jen na základě prosté extrapolace modelu poptávky nikoliv fyzického stavu naleziště), což je nejen ve prospěch exportujících států.

Každoroční zpráva IEA posouvá opatrně tzv. peak oil tedy stav přibližně 50% vyčerpání kapalných fosilních paliv na časové ose z poloviny tohoto století směrem dolů, tedy pravděpodobně blíže k realitě. Na druhé straně experti francouzské, venezuelské, či iránské vlády a ropného průmyslu, případně švédské akademie věd nebo mezinárodní geologičtí a fyzikální experti ze sdružení ASPO hovoří v podstatě o dosažení tohoto vrcholu již během konce této dekády. Překročení tohoto vrcholu bez možnosti nahrazení výpadku dodávek jinou adekvátní alternativou bude mít pravděpodobně značné globální důsledky nejen pro další ekonomický růst, ale i pro pouhé udržení současné průmyslové kapacity a zajištění životní úrovně vůbec o dosavadní byť nedostatečně podpoře zemím třetího světa ani nemluvě.

Pokud je předpoklad dosažení tohoto zlomového bodu (ve skutečnosti se jedná o období několika málo let) již koncem této dekády správný, lze očekávat masivní hospodářský šok, trvalý. Například tzv. Hirschova zpráva pro americké ministerstvo energetiky hovoří o potřebě národního přípravného programu s předstihem minimálně 15-20 let pro úspěšné snížení důsledků podobného šoku, tato zpráva má však analogickou vypovídající hodnotu i pro evropské země kde je sice energetická spotřeba na hlavu téměř o polovinu menší. Kromě několika výjimek ve Skandinávii žádna vláda podobné přípravy neorganizuje. Na druhé straně řada států tento fenomén de facto uznává, nečinnost nebo naopak zvýšená aktivita pouze v oblasti posilování vojenské přítomnosti v energeticky strategických regionech spíše svědčí o zvoleném přístupu k `rešení' tohoto problému.

První bod konference ohledně bezpečnostních rizik v dodávkách energie, který byl zřejmě tím hlavním tématem tohoto pražského setkání přinesl v tomto světle do diskuze některé opravdu svěží impulsy. Například náměstek polského ministra hospodářství Piotr Naimiski, navrhnul vytvořit alianci NATO a EU, která by jednala koordinovaně v případě ohrožení energetický dodávek nejen z důvodu přírodních katastrof a terorismu, ale také v případě změny politiky exportujících států. Pan náměstek Naimiski si takový projekt představuje pod heslem a teď cituji, "jeden za všechny, všichni za jednoho." Polští představitelé mají zřejmě ještě v čerstvé paměti jejich jen několika denní a značně zoufalý pokus o diverzifikaci na ruském plynu z letošní lehké zimní energetické krize, kdy jim z jejich pohledu jediný perspektivní partner Norsko na jejich dotaz promptně oznámilo, že nabídku přijmout nemohou neboť export plynu je již dlouhodobě zamluven pro jiné partnery a produkce se bude do budoucna nadále z důvodu vyčerpání nalezišť spíše snižovat.

Jedním z nejvýraznějších trendů v současné situaci s produkcí ropy je růst domácí poptávky s vlivem na menší volnou kapacitu pro vývoz v tradičních exportujících státech a to za podmínek pokračujícího vyčerpání nalezišť. Tímto šokujícím vývojem od čistého exportéra k importérovi dnes například prochází Velká Británie, Indonésie a další.

Pokud tedy nějaký exportující stát usoudí, že je načase snížit vývoz surovin z vnitropolitických důvodu ať již jsou jakékoliv, pan Naimiski zřejmě navrhuje jim ropu sebrat úplně. V podobném duchu vystoupil i náš ministr zahraničí Svoboda, "otázka zabezpečení energie je o našem přežití. Nejen našeho fyzického přežití, ale i přežití naší kultury."

Pokud někdo rád inklinuje k mocenské politice v tradici teoretiků realistické školy pak by to měl přiznat otevřeně a naplno, schovávání se za fráze o šíření demokracie již dnes neobstojí. Spatřovat přežití naší kultury v organizování převratů demokraticky zvolených vlád, či v krajním případě z nedávné minulosti již často realizovaném scénáři podnikání přímé násilné intervence je po nepřehlédnutelné sérii vedlejší negativních efektů a neúspěchu této strategie poněkud zvláštní, proč opakovat stejné chyby?

Neustále lpění na prodloužení našeho`fosilního rauše` jen o pár let déle, byť třeba za cenu flagrantní manipulace mezinárodního práva či `excesů` jako plošného použití napalmu či munice s ochuzeným uranem na civilním obyvatelstvu, naposledy v Irácké kampani, nemá se záchranou naší kultury nic společného.

Domnívám se, že je načase veřejnost otevřeně seznámit s fakty v zásadě máme na výběr jen dvě možnosti, na jedné straně poměrně razantní a dočasně bolestné uskromnění, přehodnocení našich materiálních požadavků a snahu o skutečnou mezinárodní spolupráci. Na druhé straně se nabízí údajné zabezpečení budoucí prosperity podporou nekončící energetické války s morálně zdiskreditovaným vedoucím partnerem takovéto koalice v čele. Zatím směřujeme jako obvykle s bezstarostným úsměvem spíš po té pohodlnější druhé stezce, jako již tolikrát v nedávné historii.

Toto dilema je důležité si připomenout právě nyní 'v předvečer' konfliktu s Iránem o kterém jak se zdá je v tuto chvíli podle některých informací Daily Telegraph a Foreign Policy již rozhodnuto.

NATO Forum ZDE