Prvotní motivací zápletky je neurotická a žárlivá reakce hlavní hrdinky, mladé dívky, která usoudí, že po dvou letech vztahu začala svého milence už nudit, že se prý poohlíží po jiných ženách. Není to pravda, ale ona mu zmizí ze života a podstoupí bolestivou plastickou operaci tváře, aby pro něho "byla zase jiná". Po půl roce, kdy se rány zahojí, mu opět vstoupí do života -- který byl samozřejmě jejím náhlým zmizením vážně narušen.

Jenže to, co v sobě máme, nenapravíme plastickou operací. Dívka nyní žárlí na to, že se ukázalo, že její milenec -- i když s ní začne mít erotický poměr -- stále miluje její bývalou podobu. Hraje si s ohněm -- pošle mu dopis, že se k němu jako jeho bývalá milenka vrací. Přijde však na schůzku jen ve fotografické masce svého někdejšího já a když mladíkovi prozradí, co kvůli němu udělala, chlapec je šokován. Nakonec je dívčinou proměnou ztraumatizován i on sám, takže i on podstoupí plastickou operaci.

Hra s ohněm, kterou zahájila ve své neurotické žárlivosti a umanutosti hlavní hrdinka, se jí nevyplatí -- svého chlapce totiž už v nové podobě nemůže poznat. Film je zajímavými variacemi na paradoxní téma: naše sexuální touhy možná požadují neustále nové erotické zkušenosti, psychologicky je však hlubší vztah založen na trvalých, dlouhodobých zážitcích partnerovy osobnosti. Jako by film varoval: jen si zahrávejte s promiskuitními sexuálními vztahy, nikdy nedocílíte skutečně hlubokého souznění se svým partnerem.

Hrdinka svým "experimentem" o partnerský vztah skutečně přijde -- oslovuje zoufale v ulicích a v kavárnách různé mladé muže, ale už nemůže poznat, kdo je kdo. Možná -- nakonec -- by se bývala setkala se svým původním milencem, mladého muže, který v ulicích velkoměsta vystartoval směrem k ní, však přejede nákladní automobil, usmrtí ho a -- symbolicky -- mu zcela rozmačká jeho (novou?) tvář. Hrdinčinou reakcí je vrátit se na kliniku plastické chirurgie a nechat si obličej pozměnit tak, aby ji už nikdo nikdy nepoznal. Spolu s tváří mizí i totožnost osobnosti -- dívka tak, jak existovala, přestává být na tomto světě.

Můžeme si stěžovat, že je inspirace filmu vlastně konzumní: lidé ve vyspělých "kapitalistických" společnostech nemají "roupama co dělat", že řeší své pseudoproblémy plastickými operacemi. Lze namítnout -- v mnohých zemích světa lidé hladovějí!

Jenže taková je současná jihokorejská -- a vlastně do určité míry i současná česká společnost. Všechno je relativní -- to, že jsou motivací našich problémů prkotiny, anebo že si je často neuroticky sami způsobujeme, neznamená, že je nepociťujeme autenticky . Kim Ki-dukův nový film je navzdory korejsky přepjatému námětu v tomto smyslu docela přesvědčivou studií mezilidských vztahů.

Shi gan (Čas, Time) - Korea, 2006, 96 min , Scénář, režie, střih a produkce : Kim Ki-duk, Kamera : Sung Jong-moo, Hudba : Noh Huyng-woo, Výtvarník : Choi Keun-woo, Hrají: Sung Huyn-ah, Ha Jung-woo