Křesťanská víra je jednou z takových cest k plnému životu. A pro mnohé křesťany, kteří by rádi viděli křesťanskou víru jako jednolitou nauku, je možná překvapivé, že i v samotném Novém Zákoně, v tomto kánonu křesťanů, jsou také různé tradice, které přinášely odlišné výklady víry v Ježíše Krista. A i když možná nejsou přímo protichůdné, jsou rozhodně mnohotvárné.

Počátky křesťanství totiž rozhodně nelze chápat jako monolitickou jednotu, která by se teprve později rozdrobila jako výraz úpadku. Naopak: od počátku byla víra vyjadřována rozmanitými způsoby. Tato rozmanitost není znamením slabosti, nýbrž výrazem svobody, myšlenkové plodnosti a kreativnosti prvokřesťanských společenství. Těmto společenstvím -- sborům - rozhodně byla cizí jakákoliv fundamentalistická vyprahlost a rigidnost, po které by dnes mnozí toužili: prvá církev dokázala pro vyjádření své víry rozvinout značně rozličné výrazové prostředky.

Neváhala k tomu použít různých náboženských tradic a symbolů, s jejichž pomocí svědčila o svém hledání své cestě. Vzala přitom v potaz všechny dobové souvislosti, uměla naslouchat historii i kultuře těch, mezi kterými žila a všímala si sociálního postavení lidí, ke kterým se obracela. Ta prvá církev byla zajedno v poznání, že v Ježíši Kristu se událo něco pro náš svět a pro naše životy zásadního, že to má obrovský význam pro smysl naší existence. Každé společenství, každý prvokřesťanský sbor však o tom svědčil po svém, podle specifické situace, ve které ten který sbor žil. Nový zákon je sbírkou dvaceti sedmi knih: každá je jiná a každá mluví svým vlastním hlasem, zachycuje často značně odlišnou tradici od ostatních knih. Jinak se vyjadřovali synoptici, jinak Pavel, jinak Jakub, jinak Jan....

Máme dnes před sebou Janovo evangelium, které je také odlišné, a to značně, od ostatních tří evangelií, a prvou z Janových epištol. Tyto knihy Nového Zákona jsou zachycením víry janovských sborů, které sice historicky nakonec splynuly s ostatní církví, avšak Janovo evangelium a epištoly, toto svědectví víry janovských sborů zůstalo a může nás dodnes obohatit ve své originalitě. A také -- může nás až podnes povzbudit a dodat odvahu v našich pokusech vyjádřit smysl života a víru jinak, po svém, nedogmaticky.

Z mnoha originálních myšlenek janovské theologie zmiňme alespoň dvě: jednak její pohled na eschatologii, tedy na poslední věci člověka a lidstva. Pro Jana se poslední soud neváže ke konci časů, až se lidské dějiny uzavřou. neváže se k příchodu Syna člověka ve slávě, až přijde soudit živé a mrtvé. Poslední soud se koná tady a teď, v setkání s Ježíšem, který je jakýmsi obrazným velvyslancem Božím. Velvyslancem, který od Boha přichází, zde vyřizuje jeho vůli a zase se k němu vrací.

Právě při setkání s tímto Božím velvyslancem se rozhoduje o konečném údělu každého z lidí. Poslední soud zde není ani nějakou hrozbou, ani slibem v nejisté budoucnosti, ale je každodenní událostí. Poslední soud a vzkříšení už nepatří kamsi za smrt těla, ale děje se tady a teď. Tady a teď je člověk vysvobozován z odcizení, z úzkosti a strachu, tady a teď se mu nabízí ukojení jeho žízně po životě v plnosti, nebo -- řečeno s Janem - dostává život věčný. Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života (5,4) .

S touto "přítomnou eschatologií" souvisí druhá janovská myšlenka: základní metodou k naplnění života je láska.

Nejprve Boží láska ke světu a lidem: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný". Bůh není krutě spravedlivý soudce, před kterým je třeba se třást strachy. Bůh posílá svého "vyslance" ne aby světu dokázal, jak "ve zlém stojí", ale aby tento svět zachránil. Tato myšlenka probleskuje Biblí na mnoha místech. Už ve Starém Zákonu například vzpomeňme příběh o Jonášovi, příběh, který vypravěčskou formou mluví o Bohu "milostivém a dlouhoshovívajícím" a to natolik, že to Jonáše vede k totálnímu rozhořčení na takového Boha. Láska je samozřejmě důležitá i v jiných novozákonních knihách, ale u Jana je to přímo základní postoj víry. Láska je to, na čem záleží, na čem se lámou lidské osudy, co přináší světlo do často tak temných lidských životů. Nedostatek lásky vede k tomu, že člověk si sám na sebe přivolává soud který spočívá v setrvání v temnosti vlastního osudu. Není to Bůh, který trestá. To člověk sám sebe odsuzuje k životu ve tmě.

A jestliže Bůh takto bez-podmínečně miluje svět, a jestliže toto nám přišel vyřídit jeho velvyslanec Ježíš, potom ježíšovská, křesťanská víra musí být také taková! "Jestliže Bůh nás tak miluje, i my se máme navzájem milovat! Boha nikdy nikdo neviděl, ale milujeme-li se navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle".

Jsou různá hledání smyslu života, různé cesty k plnému bytí. Sami křesťané jsou rozdrobeni do stovek denominací. Každá církev má jinou spiritualitu, jiné důrazy, jinou představu o tom, co anebo kdo je poslední skutečností nade vším, ale vždy platí: O té poslední skutečnosti toho moc neumíme říci -- Boha nikdo nikdy neviděl -- ale pravdivá cesta je jen ta, která je v prvé řadě bezvýhradně laskavá, milosrdná, odpouštějící, nesudičská, nezatracující, tolerantní, vstřícná.

Z historie víme, že janovská církev byla víceméně násilně vtělena do církve většinové. Řadu jiných důrazů, které v janovských spisech jsou, tato většinová církev nepřevzala. Ale tento základní cantus firmus laskavosti obohatil křesťanskou tradici už navždy.

A není snad třeba dodávat, že toto pravidlo lásky vůbec neplatí jen pro nějaký náš privátní "duchovní" svět, ale pro všechno lidské konání. Od mezilidských vztahů až po mezinárodní politiku platí: pravdivé a smysluplné je jen to, co je laskavé. Proto je tak strašlivý každý fanatismus, každé sudičství, každý fundamentalismus. Není v nich laskavost. Proto vedou pravidelně své vyznavače na scestí. Bůh není zákon, soud a trestající spravedlnost -- Bůh je láska. Dokonce nespravedlivá láska, protože vždy odpouštějící, vždy milosrdná a vždy velkorysá a chápající. A právě takovou víru a lásku boží máme mít i my.

Amen