Vládní předloha klopýtala především v kulturním výboru poslanecké sněmovny, kde se předmětem sporů stalo složení nově zřízené rady kinematografického fondu, kterou měli podle Dostálova návrhu volit poslanci. Zasedat v ní měli zástupci státu, filmařů i těch, kteří měli odvádět desátky, pře nastala o to, kdo bude mít kolik míst. Později se hýbalo počtem míst i jejich poměrem.

Když se po bezmála roce kulturní výbor usnesl na komplexním pozměňovacím návrhu, byl už Pavel Dostál po smrti. Zástupcem předkladatele se tak stal Vítězslav Jandák. Poslanci z kulturního výboru navrhli přidat nové odstavce, které rozšířily řady znepokojených subjektů. Kromě komerčních televizí měla nově odvádět příspěvek do fondu také veřejnoprávní Česká televize, a sice půl procenta z výnosů z podnikatelské činnosti před zdaněním. Ve druhém čtení přidali své návrhy i další poslanci, vesměs s nimi však neuspěli.

Neschválená novela měla zajistit asi čtyř- až pětinásobný nárůst prostředků, s nimiž by Státní fond pro podporu a rozvoj kinematografie mohl nakládat. Kdyby platily skutečně všechny navrhované subjekty, tedy televize, distributoři, půjčovny a další, rozdělovalo by se na podporu nových filmů a třeba technický rozvoj kin asi 300 milionů korun ročně.

Mezi hlavní kritiky novely patřila například Česká protipirátská unie. „Předmětný návrh novely nepočítá s přímou podporou státu české kinematografii, a to ani prostřednictvím dotací ze státního či místních rozpočtů, zavedením investičních pobídek či daňových úlev a dokonce ani přijetím státní koncepce podpory české kinematografie. Naopak místo podpory navrhuje ještě více zatížit audiovizuální trh, který je destabilizován i v důsledku vysoké sazby DPH a masivního pirátství," konstatovala znepokojeně unie krátce před druhým čtením ve sněmovně. „Dosavadní návrh považují filmoví a video distributoři stejně jako Česká protipirátská unie a DVD Group za značně nezdařený a pro český audiovizuální trh negativní," zlobila se ČPU. Ani po třetím čtení si sněmovna reputaci příliš nenapravila: „Přesto ještě zbývá naděje, zákon totiž předtím než nabude platnosti a následné účinnosti, musí být schválen senátem, proto nyní Česká protipirátská unie ve spolupráci s filmovými distributory, provozovateli kin, videodistributory a televizními vysílateli lobbuje za navrhované změny přímo v senátu," pochválila se unie na svých stránkách.

Paradoxní je, že se podoba novely nelíbila ani těm, kteří jsou dnes podepsáni pod protesty proti přístupu českých poslanců k prezidentskému vetu. Členskou společností Unie filmových distributorů, která je jedním ze signatářů prohlášení na adresu českých poslanců, je totiž také Bontonfilm. Jeho ředitel Aleš Danielis se v květnu 2005 proti návrhu ohradil ve společném prohlášení s ředitelem jiné distribuční společnosti Falcon, Janem Bradáčem. „V porovnání se sousedními státy obdobné velikosti -- Rakousko, Maďarsko, Slovensko, ale i průměrem EU jako celku musíme konstatovat, že financování kinematografie a naplňování fondu přerozdělováním je neobvyklé a v míře, jakou navrhuje diskutovaná novela, se nevyskytuje dokonce v žádné jiné zemi. Například v žádné z uvedených sousedních zemí nepocházejí zdroje podpůrných fondů ze soukromého sektoru, ale výhradně ze státního rozpočtu nebo regionálních samospráv. Nelze tedy použít pro argumentaci k prosazení novely zákona tvrzení, že tak, jak česká novela navrhuje, fungují mechanismy podpory ve většině zemí EU," napsal Danielis. Prohlášení bylo k dispozici na stránkách Unie filmových distributorů, dnes se musíme spokojit jen se záznamem v Google Cache.

Nespokojenost distributorů zmiňuje také zpráva o stavu českého filmu, vypracovaná ministerstvem kultury v létě 2005. Píše se v ní: „Problémem je navíc fakt, že proti novele zákona o Fondu vedle veřejnoprávní a komerčních televizí vystoupili také distributoři a kinaři, kteří nakonec vlastním zájmům dali přednost před zájmy oboru jako celku."

Cesta zákona k prezidentovi a zase zpátky

Filmaři se tak i nadále budou muset spokojit se současným systémem. Kromě zmíněného kinematografického fondu podporuje stát filmový průmysl ještě ze státního rozpočtu (dotace na festivaly) a prostřednictvím grantové komise ministerstva kultury pro média a audiovizi.

Z rozpočtu ministerstva šlo jen letos na podporu devíti projektů 73,7 milionu Kč. Nejvíc dostal třeboňský AniFest (10 milionů), festival v Karlových Varech (30 milionů) a zlínský festival pro děti a mládež (17 milionů). Stát také financuje činnost Českého filmového centra, které se stará o propagaci českých snímků v zahraničí. Letos na tyto aktivity dostalo bezmála tři miliony korun. Grantová komise umožňuje například financovat specializované televizní pořady, zpravodaj Filmového a televizního svazu FITES či kulturní časopisy. Dvě stě tisíc dostali také studenti FAMU na svůj festival.

Velkým problémem by se mohl stát zrušený stánek v Cannes, který filmaři zavřeli na protest proti nepřehlasování prezidentova postoje sněmovnou. Platilo ho totiž přes České filmové centrum právě ministerstvo kultury, tedy úřad Vítězslava Jandáka, na kterého se filmaři obořili také. Protože propagace neproběhla, mělo by České filmové centrum peníze ministerstvu vrátit. „V případě, že se projekt neuskuteční, je ukončen předčasně v průběhu roku nebo je realizován částečně, je subjekt, který dotaci obdrží -- příjemce dotace povinen poskytnuté peněžní prostředky nebo jejich poměrnou část vrátit spolu s finančním vypořádáním dotace nejpozději do 30 dnů od  oznámení nebo ukončení projektu na účet, který bude sdělen MK," stojí v podmínkách ministerstva kultury k poskytování dotací.

STATISTIKA HLASOVÁNÍ

(Zdroj:www.psp.cz)

„Zákon byl projednáván v době, kdy velká část filmařů byla na festivalu v Cannes, kde jsme se snažili reprezentovat Českou republiku, protože jsme věřili tomu, že Česká republika obráceně chce také nás podporovat v té reprezentaci České republiky. Já osobně jsem byla přesvědčena o tom, že [ve sněmovně] jde o uzavřené jednání, kam už filmaři nemají přístup. Na druhou stranu, pan ministr nebyl přítomen jednání sněmovny takřka celý den, takže mě spíše překvapilo to, že on celý den se nesnažil pracovat na tom, aby ten zákon vůbec prošel," vysvětlila v rozhovoru pro server Česká média Helena Uldrichová z Asociace producentů v audiovizi, proč filmaři nepřišli podpořit zákon na galerii poslanecké sněmovny. A tak jen podotkněme, že sněmovna jedná veřejně a stát svou vůli propagovat Českou republiku v Cannes deklaroval už tím, že na projekt ČFC přiklepl tři miliony.

Už zmíněná zpráva ministerstva kultury z června 2005 naťukla i postoj filmařů k jejich milovanému řemeslu: „Pokračující, dokonce sílící příliv nových jmen nesvědčí ani tak o přetlaku dosud opomíjených mladých talentů jako o tom, že renomovanější tvůrci nejsou ochotni pracovat za mnohdy nestandardních a improvizovaných podmínek." Jinými slovy, známí tvůrci točí teprve tehdy, mají-li pod sebou dostatečně pohodlný polštář.

I přes „mnohdy nestandardní a improvizované podmínky" bylo od roku 1993 uvedeno do kin 225 českých filmů. To je necelých devatenáct nových českých filmů ročně, asi tři premiéry každé dva měsíce. Na tak malou zemi solidní výkon. Na Slovensku nám mohou závidět.