V USA představují slova "v zájmu národní bezpečnosti" magické zaklínadlo. Používá se pro prosazení nejrůznějších věcí motivovaných velmi mnoha různými zájmy. V posledních letech jsme svědky situací, kdy pod pláštíkem "zájmů národní bezpečnosti" administrativa prezidenta George W. Bushe prosazuje politiku, která v žádném případě nevede ke zvýšení bezpečnosti. Ani bezpečnosti USA. Nezákonné věznění stovek zajatců na základně Guantánamo, války v Afghánistánu a Iráku nijak nezvýšily bezpečnost USA. Zájmy národní bezpečnosti jsou však zdůvodňovány i ryze ekonomické zájmy úzkých skupinek jednotlivců či firem. A nejde jen o zbrojní obchody. Zběhlejší čtenáři článků s iráckou tématikou asi znají teorie motivací amerického útoku zájmy ropných koncernů, z nichž vyšel současný prezident USA, nebo stavebních a strojírenských firem, v nichž řadu let působil viceprezident Dick Cheney. I proto vyvolává u řady českých čtenářů použití magické formule "v zájmu národní bezpečnosti" nádech čehosi odporného, neslučitelného s principy demokracie, ochrany lidských práv a obecně slušné společnosti.

V Česku se kupodivu docela málo píše i o jiných projektech, které také byly realizovány v zájmu národní bezpečnosti. Sluší se tedy připomenout, že nebýt vojenského projektu ARPANET, tak by jste si tento článek nemohli na Britských listech přečíst. Žádný internet by totiž neexistoval. Nebýt masivních vojenských investic do počítačových technologií, které byly následně uvolněny k civilnímu použití, tak by autor tento článek nikdy ani nenapsal. Na klasickém psacím stroji by mne článek nedonutila napsat ani sebesilnější inspirace. Takto by se ve výčtu užitečných vynálezů -- původně zkonstruovaných pro vojenské účely, které přispěly k mohutnému rozvoji ekonomiky dalo pokračovat ve formátu, který by zaplnil slušně velkou knihovnu.

Vojenství a ekonomika se vzájemně silně ovlivňují. Armáda vyvíjí, vyrábí a posléze do civilního sektoru dodává technologie, které přispívají rozvoji ekonomiky. Současně však dlouhodobě není možné budovat silnou armádu bez zázemí silné ekonomiky. V zájmu národní bezpečnosti je tedy nejen budování silné a akceschopné armády, ale i rozvinutého hospodářství. Nejde přitom jen o to, že na budování a provoz armády jsou potřeba peníze, peníze a znovu peníze, jak napsal klasik válečného umění von Clausewitz. Peníze, které stát na armádu musí vybrat od občanů formou daní. Peníze se však bez zboží, které za ně armádní logistici pro vojáky nakoupí, stávají jen kousky papíru. Nedostatek zboží - nejen zbraní a munice, ale i jídla, oblečení, pohonných hmot a tisíce dalších položek -- v situaci války znamená nebojeschopnost armády. A v horším případě i zničení národa. Výstižně na tyto souvislosti upozornil Richard Seeman v článku "Den, který Hitlerovi prohrál válku" (BL 23. 6. 2006).

Při úvahách o společné zemědělské politice EU a její reformě a zejména při snaze o pochopení logiky CAP je vhodné se vrátit na úplný počátek evropské integrace. Je důležité si připomenout za jakých okolností integrace započala a proč k ní členské státy přistoupily. Prvním předchůdcem dnešní EU bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Založeno bylo smlouvou uzavřenou v Paříži na přelomu let 1951 a 52 státy, které byly příjemci americké pomoci nazývané Marshallův plán pomoci zničenému evropskému hospodářství. Pařížské smlouvě předcházela tzv. Schumanova deklarace (1950), která vyzývala k vybudování mírové stabilní Evropy. Jako prostředek navrhla francouzská vláda regulaci těžby uhlí a výroby oceli, která v té době byla základní "vojenskou surovinou". Za účelem organizace regulace trhu v těchto segmentech byl Pařížskou smlouvou zřízen Vysoký úřad, který se později vyvinul v dnešní Evropskou komisi.

Projekt Evropského společenství uhlí a oceli, jakožto základního kamene budování sjednocené Evropy, která podle Schumanovy deklarace měla být cestou k míru, se ukázal jako vysoce životaschopný. Kombinace vytvoření regulovaného, ale velkého společného trhu s uhlím a ocelí (Francie, Německo, Belgie, Holansko, Luxembursko a Itálie) vedl k rychlému rozvoji ekonomiky.

Schumanova deklarace - ve francouzštině ZDE

Hospodářství "šestky" v té době rostlo násobně rychleji než hospodářství evropských zemí, které se projektu nezúčastnily. Evropa zničená válkou se znovu postavila na nohy". Integrační projekt zásadním způsobem přispěl k obnově západoevropské ekonomiky -- civilní, ale i vojenských kapacit. Nesmíme zapomínat na fakt, že projekt Společenství vznikal v době, kdy hrůzy druhé světové války byly v čerstvé paměti. Politici však zároveň stále měli před očima hrozby přechodu "studené války" do fáze "ostré" nebo "horké" války. Cílem integrace bylo vybudování mírové Evropy. Projekt však byl od počátku konstruován tak, aby si Společenství bylo schopné dlouhodobě udržet mír uvnitř, ale i ve vztahu k vnějšímu světu. Tehdy především k východnímu bloku. Což tehdy znamenalo schopnost si mír "vynutit" cestou odstrašení od pokusu o válku.

Ekonomické úspěchy integrace, ale i zvyšování napětí mezi oběma mocenskými bloky (západ -- východ) podnítily prohloubení integrace v dalších sektorech. V roce 1957 bylo zřízeno Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropské hospodářské společenství (EHS). Na půdě EHS pak o rok později vznikla Společná zemědělská politika. Architektura CAP byla založena podle vzoru Evropského společenství uhlí a oceli. Cílem CAP je zajištění potravinové soběstačnosti Společenství. Za nástroje k dosažení tohoto cíle byly zvoleny regulovaný společný trh a podpory zemědělské a potravinové produkce.

Zde se sluší dodat, že CAP vytčený cíl splnila. EU je schopna vlastními silami zajistit zásobování svých obyvatel potravinami. V době, kdy se v Evropě neválčí, se tento fakt může řadě politiků jevit jako banální zdůvodnění stovek miliard EUR vynakládaných na podpory zemědělství. Řada politiků a ekonomů zejména v ČR, ale i v jiných státech, CAP líčí jako neefektivní a špatně fungující komunitární politiku. Terčem kritiky je fakt, že na podporu zemědělců jsou vynakládány miliardy EUR, které by bylo možné vynakládat na jiné -- pro někoho bohulibější účely, jako je stavba dálnic. Kritika je vedena s poukazem na to, že zemědělci produkují nadbytek potravin, které je nutné v zájmu stability vnitřního trhu vyvážet za pomoci exportních dotací, které polykají další miliardy EUR. V době, kdy lze potraviny levněji dovážet ze zemí mimo EU se CAP na první pohled jeví jako nesmyslně drahá. Při ekonomické -- nikoli jen účetní analýze však zjistíme, že CAP není až takový nesmysl, jak někteří politici tvrdí. Celý rozpočet EU představuje 1,01 až 1,25% hrubého národního produktu (HNP) Evropské unie. Na CAP je vynakládána přibližně polovina komunitárního rozpočtu. Na zemědělství je tedy vynakládáno asi 0,6% evropského HNP. Jde sice o stovky miliard EUR. Je však třeba mít na paměti, že díky subvencím může být přímo v zemědělství zaměstnáno 3% evropské populace.

Při ekonomickém pohledu zjistíme, že tito lidé nejenže vyrábí potraviny, ale platí daně z příjmů, zdravotní a sociální pojištění. Dále sami kupují výrobky, které produkují firmy z jiných sektorů ekonomiky. Z těchto výroků je do veřejných rozpočtů odváděna DPH a spotřební daně. Díky zemědělcům mají práci nejen lidé v tzv. návazných oborech, jako výroba hnojiv, zemědělských strojů, obalů na potraviny a další a další. Zemědělci, kteří mají práci však kupují i oblečení, auta, videa a další spotřební zboží. Jejich prodej je také zatížen DPH, které přispívá k plnění státních rozpočtů z nichž jsou členskými státy odváděny příspěvky do rozpočtu EU. Lidé, kteří tyto produkty vyrábí také platí daně, zdravotní a sociální pojištění. Ekonomickou efektivnost je tedy nutné posuzovat komplexně. Podle nezávislé analýzy, kterou si nechalo zpracovat francouzské Sdružení spotřebitelů činily v roce 2004 celkové veřejné podpory zemědělství v EU asi 45 miliard EUR (CAP + podpory vyplácené z národních zdrojů novými členskými zeměmi + úlevy na daních). Při započítání všech multiplikačních efektů se však do veřejných rozpočtů vrátilo asi 41 miliard EUR. Zpráva však dále konstatuje, že odbourání dotací by vedlo k likvidaci 80% pracovních míst v přímo v zemědělství. Další tisíce pracovních míst by zanikly poklesem koupěschopnosti na venkově. Což by vedlo nejen k poklesu daňových příjmů veřejných rozpočtů, ale i ke zvýšení výdajů na sociální podpory. Ale i ke zvýšeným výdajům ve zdravotnictví v důsledku zhoršení životního prostřední, nárůstu alergií a v neposlední řadě i chorob způsobených nekvalitními potravinami ze zemí, kde nemají tak přísné výrobní normy. Podle analýzy by v důsledku těchto faktorů došlo ke zhoršení bilance veřejných rozpočtů v rozsahu 2 až 10 miliard EUR. Viděno touto optikou tedy zemědělství není až zase takovou koulí na noze, jak jej někteří politici líčí. Jiná věc samozřejmě je, že nastavení CAP není spravedlivé vůči zemědělcům z nových členských zemí EU, kteří dostávají menší podpory než západní kolegové. To však není důvod ke škrtání CAP, ale ke spravedlivějšímu rozdělení peněz.

Při posuzování CAP však nemůžeme zůstat jen u ekonomického pohledu. Při diskusi o reformě je nutné se ptát především po účelu. Společná zemědělská politika má totiž silný bezpečnostní aspekt, kterým je schopnost zajištění výživy populace -- tzv. soběstačnost. I díky CAP je dnes evropské zemědělství schopné zajistit výživu evropské populace. Saldo evropského zahraničního obchodu se zemědělskými produkty je kladné. Evropa tedy více vyváží než dováží. V případě Česka je bohužel záporné, k čemuž přispívá i fakt, že západoevropští zemědělci dostávají větší subvence než čeští, takže jejich zboží je na vnitřním trhu konkurenceschopnější. Proto je třeba CAP upravit ve prospěch nových členských zemí. A to spíše než škrtáním dotací pro západoevropské zemědělce, které by vyvolalo problémy v tamním zemědělství, přidáním peněz navíc pro zemědělce z nových členských zemí.

Fakt, že EU je schopna díky CAP zajistit z vlastních zdrojů dost potravin pro své občany, je nesmírně důležitý. Důležitost může vyniknout v případě zhoršení mezinárodní situace. Nejen v případě války a s ní spojené např. námořní blokády. Ale i v případě ropných krizí, které by mohly prodražit dopravu. Schopnost zajistit potravinou soběstačnost je ze strategického hlediska otázkou národní bezpečnosti.

Liberalizace světového obchodu, pokud by měla být provázena rušením podpor zemědělcům, představuje ze strategického hlediska pro Evropu nebezpečí. Zrušení či omezení podpor a otevření trhu produkci z třetích zemí, které by vyvolalo krachy evropských zemědělců a omezování výroby potravin v Evropě je v rozporu se zájmy národní bezpečnosti. V této oblasti dostoupila ekonomická globalizace na hranici, jejichž překročení není pro odpovědné politiky přípustné. Pokračování snah o liberalizaci zemědělského obchodu v intencích, v nichž se ubírá jednání WTO, je z pohledu evropských ekonomických zájmů, ale i evropské bezpečnosti nežádoucí.