Tak se na to podívejme. O nic nejde, nic "tu" není, není "o čem" jednat. Ale přesto ministerstvo obrany dostalo mandát od vlády ČR k jednání s americkými experty. Ale o čem tedy vlastně jednají?

Historie protiraketové obrany

Když se k tomu nemá nikdo ze současného establishmentu, je nutné si informace složit do souvislostí samostatně: Tedy o čem se tady vlastně jedná? Obecně lze konstatovat, že smyslem všech možných jednání by byla "ochrana před balistickými raketami schopnými nést zbraně hromadného ničení (ZHN)."

Zde je její stručná historie: Idea ochrany před úderem raket vyzbrojených hlavicemi obsahujícími ZHN se zrodila konkrétně po 4.10.1957, kdy Sovětský svaz vypustil do vesmíru raketu se sondou Sputnik. Následovaly oboustranné mohutné závody v raketovém zbrojení -- nakonec dosáhla koncentrace síly v obou zákopech studeného válčiště takového potenciálního ničivého účinku, že trumfování v tomto směru narazilo na strop totálního zničení. A tak naopak dostaly smysl úvahy o účinné obraně před úderem protivníka. Protiraketový štít by znamenal strategickou výhodu - možnost zasadit beztrestný úder.

S budováním protiraketového štítu začaly USA, konkrétně 23.3.1983, kdy ústy svého prezidenta Ronalda Reagana proklamovaly vojenský projekt "hvězdných válek" (Strategic Defense Iniciative - SDI). Rakety, které by vyslal Sovětský svaz by byly likvidovány stíhacími raketami v tzv. "midcourse faze", tedy ve fázi letu mimo atmosféru (asi 100 km nad zemí) několika vrstvami obrany: raketami (typu HTK -- s hlavicí využívající pouze kinetickou energii - umístěných přímo ve vesmíru, na zemi a na moři) a také lasery. Vše mělo být řízeno mohutnou sítí satelitů, radarů, velínů napěchovaných armádními kšilty. Celý projekt se svou technologickou náročností a rozsahem natolik přiblížil proklamovanému symbolu, že se nakonec vrátil tam, kam patřil -- do říše (typicky) amerických mýtů.

Projekt byl s koncem studené války omezen (zrovna včas -- musel by být ukončen pro technologické potíže a finanční náročnost tak jako tak). ()Radek Kohl: Protiraketová obrana -- shrnutí; str. 2 )

Ovšem i Miloslav Ransdorf ví, že "...není všem dnům konec" a nikdy není vše ztraceno...

Projekt byl tedy nakonec přejmenován a čekal na nové ospravedlnění.

Přejmenován byl z SDI na TMD a NMD, což znamenalo rozdělení a oslabení projektu ve dvou částech -- taktickou protiraketovou ochranu válčiště (TMD) a Národní protiraketovou obranu (NMD). Národní protiraketová obrana měla postupně opět spojit oba prvky a stát se "Global Protection Against Limited Strike", (GPALS), Globální ochranou proti omezeným útokům. To se však republikánovi G.H.W. Bushovi seniorovi nepodařilo. Do úřadu nastoupil demokrat Bill Clinton (1993 -- 2001), jehož osobnost a postoje zrcadlily atmosféru po rozpadu sovětského bloku, tedy názory těch zájmových skupin, které preferovaly důsledně ekonomické podmanění poraženého nepřítele.

Ospravedlnění se projektu dostalo první válkou v Zálivu v roce 1991. Po té Kongres USA schválil Zákon o raketové obraně, v jehož rámci se projekt udržel při životě. Nicméně rozčlenění na dvě části přetrvalo a bylo využito Clintonem: podpora byla ponechána TMD (Theatre Missile Defense -- v zásadě protiraketová obrana bitevních jednotek), zatímco NMD (National Missile Defense -- Národní raketová obrana) byla silně omezena finančně i technologicky a zbyl z ní pouze výzkum technologií a rozmístění pozemního segmentu GBI (ze země odpalovaných raket operujících proti střelám v kosmu). Po celá 90. léta probíhal v USA boj mezi republikány, kteří se naprosto nemínili vdát svého původního projektu, a demokraty, kteří se snažili o kompromis, jež by byl realističtější a nebyl tak nákladný. Národní raketová obrana se stala dokonce jedním z hlavních témat prezidentské předvolební kampaně v roce 1996. Demokratům se nakonec podařilo odrazit republikánský nápor a dalšímu předešli vlastním umírněným návrhem, který se vžil pod označením "3+3". Demokraté zejména usilovali o efektivitu výdajů. Chtěli financovat skutečně funkční a nikoli mamutí projekt, o němž by nekolovaly zvěsti o zmanipulovaných zkušebních testech tak jako v případě předchozích projektů.

V roce 1998 přišla předzvěst dnešních událostí. V té době byla již překvalifikována možnost napadení USA raketami z masivního útoku na omezený útok, za nímž by stály darebné státy (Irák, Írán, Libye, Severní Korea...) nikoli Rusko nebo Čína. V Národním zpravodajském odhadu hrozeb Spojeným státům (NIE) z listopadu 1995 se však hovořilo o tom, že případné omezené či teroristické napadení balistickými střelami nehrozí v horizontu příštích 10-15 let. (DCI National Intelligence Estimate, President's Summary, Emerging Missile Threats to North America During the Next 15 Years, PS/NIE 95-19, November 1995, )

Na to zareagovala republikánská většina v Senátu zřízením nezávislé komise, do jejíhož čela jmenovala Donalda Rumsfelda. 15. července 1998 vydala komise závěrečnou zprávu, ve které hodnotí zpravodajské závěry NIE jako neopodstatněné a optimistické. Naopak vyjádřila obavy, že "společné snahy řady otevřeně či potenciálně nepřátelských zemí získat balistické střely s biologickými či nukleárními hlavicemi představují rostoucí hrozbu vůči Spojeným státům, americkým silám rozmístěným v zahraničí a spojencům." Tyto rakety nemusí dosahovat kvality amerických zbraní ve smyslu přesnosti či spolehlivosti, nicméně státům, které je vyvinou, umožní "způsobit zásadní škody Spojeným státům během zhruba pěti let od rozhodnutí tyto zbraně získat (deset let v případě Iráku)." A dále, že "hrozba vůči Spojeným státům představována těmito rozvíjejícími se schopnostmi je širší, zralejší a vyvíjí se rychleji, než bylo dokumentováno v odhadech a zprávách zpravodajské komunity." (Executive Summary of the Report of the Commission to Assess the Ballistic Missile Threat to the United States, Executive Summary, Pursuant to Public Law 201, 104th Congress, July 15, 1998, Citace a překlad dle Radek Kohl: Protiraketová obrana -- shrnutí; str. 4 )

Dalším faktorem pak byly úspěchy Severokorejců a Íranců, kteří 21. července a 31. srpna téhož roku dokázali úspěšně vypustit rakety středního doletu Taepo Dong 1 a Shahab 3. Ekonomická stabilita, nevyužitý potenciál technologického pokroku 90. let a obavy ze zneužití ve volební kampani usměrnili demokraty natolik, aby se podařilo prosadit nový Zákon o Národní protiraketové obraně (podepsán prezidentem 22.7. 1999). Přesto bránil jeho plnému využití sám prezident Clinton, který nechal konečné rozhodnutí na příštím prezidentovi. (Clintonův text obsahoval formulaci, že "je politikou USA rozmístit, jakmile to bude technologicky možné, efektivní systém NMD schopný ochrany území USA proti omezenému útoku balistickými raketami". Zároveň ovšem Clinton potvrdil, že jeho podpis neznamená automatické schválení rozmístění systému NMD. Tento postoj Clinton potvrdil 1.září 2000, kdy se rozhodl neautorizovat rozmístění omezeného systému NMD a přenechat toto rozhodnutí příštímu prezidentovi. (Viz Radek Kohl: Protiraketová obrana -- shrnutí; str.6)

Bylo totiž jasné, že realizace zákona by vedla k naprostému zvratu současného statu quo ve struktuře mezinárodní politiky. Například od počátku muselo být republikánům známo, že bude třeba vypovědět smlouvu o omezení raketového zbrojení, známou jako ABM, s Ruskem. Nemluvě o postoji Číny, která nemá naproti Rusku příliš velký balistický arzenál a americký štít by mohl ohrozit její velmocenské postavení...

Nové americké století

Jak známo, prezident G.W. Bush junior se postavil k výzvám nového století čelem. Neváhal a pustil se do realizace plánu nevládní americká nadace Projekt pro nové americké století, této ultrakonzervativní instituce, jež mu ještě jako kandidátu na prezidenta předložila v září 2000 návrh jeho příští vojenské a zahraniční politiky. Rovněž návrh nové národní bezpečnostní strategie předložený Kongresu Spojených států na podzim roku 2002 je pozoruhodným dílkem neokons. Na cestě do hlubin intelektu mocných Američanů však skýtá mnoho světla.

Odteď by se asi obeznámenější čtenář vršením dalších známých faktů pouze nudil, neboť je má zřejmě v živé paměti z období kolem okupace Iráku nebo z posledních televizních zpráv, a tak se omezím na konstatování, že tyto a další dokumenty říkají, že americké "hodnoty" a "zájmy" v novém století mají nekonečně (principielně) větší význam a váhu než "hodnoty" a "zájmy" jiných států. Dokonce lze dle těchto dokumentů definovat, že jiné státy ani nemohou mít jiné zájmy než mají USA. Neboť pokud je mají, pak je mají diametrálně v rozporu s tím, co nejlepšího lidstvo vynalezlo a tedy s tím, co vůbec mohou chtít, a ti, kteří se vzpírají blahodárnému vlivu těchto (univerzálních) amerických zájmů jsou buď nevědomí holomci a nebo holomci, kteří to moc dobře vědí, jenže nemají USA rádi a nechtějí to zlomyslně přiznat -- takže si zaslouží zaplatit za svůj výprask surovinami, co je náhodou USA tolik potřebují! (Za což se jich ale Spojené státy hrozně bojí, protože by jim tihle raubíři mohli provést v odvetu někdy, někde, něco tak nějak mlžně nepopsatelně strašného, pročeš se USA musí opevnit vírou v Boha - a prudce zvýšit výdaje na armádu.)

Z těchto pochopitelných důvodů USA došly k závěru, že je třeba vysvětlit představitelům Ruské federace, že smlouva ABM je zastaralá a poplatná době, kdy byly obě země znepřáteleny. Nyní je však nová doba, otvírají se nové možnosti a není proto důvod nechat se tímto reliktem svazovat. 13. 12. 2001 Spojené státy smlouvu jednostranně vypověděly. V lednu 2002 byla zřízena Agentura pro raketovou obranu. Současně se objevuje staronový název pro obrannou raketovou strategii -- nikoli již Clintonova National Missile Defence, ale pouze -- Missile Defence (MD). Bush junior se vrací k odkazu svého otce a jeho prezidentského předchůdce R. Reagana. Clintonem prosazovaná protiraketová obrana (TMD) mající chránit přesně definované a konkrétně zdůvodněné regiony je nahrazena obranným deštníkem použitelným v globální perspektivě proti komukoli a kdekoli. Jejím cílem je maximální ochrana USA proti všem možným hrozbám. Zní to celkem rozumně. Pokud si ale nevíme, jakou roli hraje v Bushově zahraniční politice "terorismus" a bájná Al-Kaida. Zatímco bývalý prezident Clinton by musel konkrétně vysvětlit umístění jednotek perspektivou otázek "proti komu, proč, na jak dlouho, s jakým cílem, v rámci jakého konfliktu, atd." (a tedy pohybovat se v intencích multilaterální mezinárodní politiky) atd., Bush se nemusí díky hrozbě všudypřítomného teroru nijak trápit, jednoduše označí "darebné státy" (podle vlastní škály "dobra" a "zla"; čti: "naše zájmy" a "ostatní") a postaví své síly proti těm "ostatním" představitelným hrozbám. Hrozba se tak z roviny konkrétní (známé záměry a schopnosti nepřítele) přenáší do roviny potencionální (neznámé záměry a schopnosti možného nepřítele) a stává se "hrozbou". Mlhou na hranici říše mýtů, legend o věčném zápase Dobra a Zla...

V rámci otevření nové Agentury stanovil ministr obrany USA Donald Rumsfeld tři její priority:

1. Ochrana území USA, amerických sil, spojenců a přátel;

2. Rozvoj integrovaného systému MD složeného z více vrstev a schopného zasáhnout raketu ve všech fázích jejího letu;

3. Rozmístění částí systému MD co nejdříve a jeho postupné vylepšování.

(Viz. zpráva o Missile Defense Agency na www.fas.org/ssp/bmd/mda.html a memo D.Rumsfleda z 2.1.2002, tamtéž)

Na podzim roku 2002 proběhl summit NATO v Praze, který se mimo jiné věnoval i otázce protiraketové obrany. Hlavy států a předsedové vlád členských zemí NATO se shodli na nutnosti zabezpečit spojence proti jakémukoli útoku, včetně raketového. Přesnější by bylo říci zejména raketového. Závěrečné komuniké zdůrazňuje, že potenciální hrozbu nepředstavují strategické arzenály Ruska nebo Číny, ale spíše rostoucí šíření balistických raketových střel, kde nemalou úlohu sehrává i potenciál skýtaný jejich spojením s chemickými, biologickými a atomovými zbraněmi hromadného ničení. Spojené státy prý usilovně pracují na poli technologií s cílem čelit této hrozbě. Ostatní státy mají za úkol oplátkou zhodnotit příslušné otázky a zvážit možnosti reakce na tuto potenciální hrozbu, včetně toho, zda by měly sehrávat nějakou úlohu v programu USA. Státy se shodly, že bude nutné nově analyzovat tyto "potencionální hrozby", a tak na pražském summitu iniciovaly vznik nové studie identifikující hrozbu útoku balistickými raketami na členské státy NATO.

To bylo v roce 2002. Od té doby ale jako by se zem slehla.

O ničem se nejedná, nic "tu" není, ani zprávy o studii nemáme víc než žádné...

Náhle se těsně před českými sněmovními volbami (když pomineme dřívější pokusné balónky) objevuje článek v New York Times. (22.5. 2006; také Jan Čulík: Americká vojenská základna v ČR..., Metro 26. 5. 2006, str.9)

"'Česká republika se záměrně rozhodla vyhnout veřejné diskusi o tomto projektu protiraketové obrany -- pozn. red., protože se obává, že by se otázka americké protijaderné základny mohla stát tématem červnových parlamentních voleb. Proto americká strana dosud nehovoří otevřeně o potenciálním umístění základny v České republice. Avšak obě strany budou o základně jednat soukromě,' uvedl americký činitel pod podmínkou, že nebude jmenován, vzhledem k tomu, že jde o důvěrná jednání," píše list. (Pro zajímavost: Zde se opět užívá výrazu "potencionální", a také v souvislosti s "hrozbou", ale cítíme, že zde má poněkud konkrétnější zabarvení a význam než jak je tomu u výše zmíněných případů.)

Aby následující bylo ještě lépe osvětleno, všimněme si té pozoruhodné okolnosti, že státy jako Rumunsko a Bulharsko podepsaly celkem nedávno dohody s USA o umístění amerických základen na jejich území.

Není pochyb, že Američanům už dochází trpělivost a očekávají od svých spojenců "zhodnocení příslušných otázek" a "zvážení možností reakce", tedy splnění úkolu z roku 2002.

A přesto se v našem tisku dočteme maximálně o potencionálním (ovšemže potencionálním -- není k čemu přece!) vyjádření z úst českého premiéra Paroubka, že "k tomu teď nevidím žádný důvod..."

Ale zdá se, že pan premiér ani nemohl vidět -- viděli totiž jiní, kteří si zřejmě nepřáli, aby viděno bylo -- alespoň před volbami.

Šifra mistra Blaira

Jak již zveřejnily Britské listy, pan předseda branně bezpečnostního výboru, poslanec Jan Vidím, údajně dostal 25. 2. 2003 z ministerstva obrany dokument od britské vlády, jenž měl zahájit diskusi na téma protiraketové základny v ČR. Dokument jsem rovněž získal v kopii z důvěryhodného zdroje, tudíž mu potencionálně důvěřuji.

Analyzujeme-li jednotlivé části, dospějeme podle mého mínění k tomuto závěru:

1. ÚVOD -- je alarmující, s jakým bohorovným klidem mohou oficiální představitelé národa s tak kultivovanou úrovní veřejné diskuse vydávat ničím nepodložená tvrzení za věcné argumenty. Tuto "argumentaci" lze shrnout do tvrzení, že "čím dál více států již získalo či nyní pořizují vyspělou techniku spojenou s balistickými raketovými střelami dlouhého doletu." Nacházíme také utvrzující: "Rychlost šíření raketových prostředků a záměry států, které mohou představovat hrozbu, jsou obtížně odhadnutelné. Hrozba vůči území Velké Británie není bezprostřední, ale rozvíjející se potenciál nemůže být přehlížen(...)."

Britové definují hrozbu jako činitel složený ze schopností a záměru. Ze srovnání této definice a citace z Úvodu je patrné, v jakém směru není argumentace věcná. Žádným způsobem, ani zde, ale ani na jiném místě textu, se nedokládají "schopnosti a záměry" nějaké země v kontextu této definice.

2. ČÁST PRVNÍ -- Zde se konkretizují státy, které by mohly napadnout Velkou Británii či spojence v NATO. Británie se pravděpodobně dostane na dostřel zemím, které "mohou mít záměr prosazovat svou vůli prostřednictvím hrozby útoku balistickými střelami," konstatuje se.

Viz komentář k úvodu. Je pikantní, že za zdaleka největší nebezpečí a "globální hrozbu" je zde označován Irák. Někdy je nesmírně poučné číst včerejší noviny... Jakou představoval Irák hrozbu z hlediska ZHN a jak nás naši britští přátelé srdceryvně zapřísahali, abychom se ptali až potom, co oni budou střílet, ví dnes už i malé děti. K tomu se dá říci jen jediné: No more!

3. ČÁST DRUHÁ -- Britové deklarují svou snahu chápat raketové systémy až jako poslední prostředek prosazení vlastních zájmů. Na prvním místě stále zůstává multilaterální diplomacie. Tento moment poukazuje na vnitřní nepevnost britského postoje, rozpínaného v protichůdných směrech na jednu stranu loajalitou k USA a na druhou vědomým své omezené pozice v rámci světového společenství a také v EU. Britové vidí deštník jako jednu z možností ochrany svých zájmů.

Britové podporují vstup svého průmyslu do programů výzkumu a vývoje antiraketových systémů. Vláda ovšem váhá nad samotným zapojením do rozmístění systému. Klíčová je kapitola Možnosti protiraketové obrany USA a Evropy.

Američané budou proti údajné hrozbě ze Severní Koreje chráněni zařízeními na zkušební základně v Pacifiku. Proti hrozbě ze Středního východu by měla být k dispozici základna na Aljašce (dnes víme, že by měla být zprovozněna někdy ke konci letošního roku). Přesto by měli Američané ještě potřebovat další postavení ve Fort Greely v USA. Přesto to nebude dostačující, protože není spolehlivě dlouhá doba výstrahy. USA podle dokumentu uvažují o předsunutí radaru na severozápad Evropy -- do Velké Británie (konkrétně radarová základna Fylingdales).

Dodatečné stanoviště by mělo poskytnout nejen dost času Američanům, ale i ochranu části Evropy. Mimochodem: Vhodným řešením polohy radaru by bylo jeho předsunutí co nejblíže ke zdroji hrozby -- někam do jihovýchodní Evropy. Tím by byla chráněna většina Evropy. Nicméně stále je tu jeden problém. Území dále od radaru k nepříteli na Středním východě by bylo stále vystaveno hrozbě úderu. Britové tedy ČR navrhují, zda by se to nedalo vyřešit rozvinutím systému taktické protiraketové obrany do předních oblastí Evropy...

Britové evidentně nejsou nadšeni představou, jak Rusové a Číňané zaměřují na Buckinghamský palác podstatnou část svého arzenálu jen kvůli jednomu zmodernizovanému radaru, navíc montovanému jen kvůli ochraně národních zájmů USA. Snaží se z pasti vyklouznout. Proto se zdá být poněkud podezřelé (mírně řečeno) tvrzení, že "Vhodným řešením polohy radaru by bylo jeho předsunutí co nejblíže ke zdroji hrozby -- někam do jihovýchodní Evropy." Možná, že Rumuni či Bulhaři budou nadšeni o poznání více, ale přesto si tahle věta společně s návrhem (tvoří zřejmě výbušnou třešínku na dortu) na rozvinutí taktické raketové obrany někde v okolí našich středoevropských humen zaslouží rozsáhlou celospolečenskou diskusi.

Pěkná je také argumentace, jež má přesvědčit, že Američané neusilují o budování jaderného štítu proti zbylým dvěma velmocím na východě. Program byl prý Američany přejmenován z ambicióznější "Národní protiraketové obrany" /NMD/ na "Protiraketovou obranu" /MD/, což má svědčit o jejich skromnosti. K tomu viz výše, kde je ukázán pravý opak, svědčící o tom, že přídomek "národní" se naopak vázal ke Clintonově dvoudílnému redukovaném projektu, kdežto mamutí projekt Hvězdných válek má blíže k terminologii MD.

1. MEZINÁRODNÍ ASPEKTY -- Velká Británie podporuje odstoupení USA od ABM. Americko -- Ruské vztahy jsou nyní stavěny na "novém strategickém základě." K poškození mezinárodních vztahů tímto aktem údajně nedošlo. Okolnosti se za 30 let od uzavření smlouvy "dramaticky změnily" a to je třeba respektovat. Na druhé straně Moskevská smlouva (květen 2002), spolupráce na úrovni NATO-Rusko zaručují dostatečnou komunikaci a transparentnost vzájemných vztahů.

Čína představuje větší problém. Je více než Rusko poškozena možným jaderným deštníkem USA. Přesto jednání trvají a Čína navíc podporuje dohodu o nešíření ZHN.

Velká Británie podpoří použití svých zařízení k účelům protiraketové obrany USA pouze v případě, že uvěří, že se tím zvýší bezpečnost Velké Británie a Severoatlantické aliance. Británie se obává, že bude vystavena většímu riziku napadení než doposud.

Z hlediska bezpečnosti ČR je poslední odstavec varováním. Pokud nad požadavkem Spojených států váhá i loajální Anglie, znamená to, že proto existují závažné důvody.

K opatrnosti velí zejména výsledek porovnání proporcí chystaných opatření a potencionálních "hrozeb." Řečeno po lopatě: jak víme, které režimy jsou ochotny se nechat anihilovat i s vlastním státem, jeho dějinami a kulturou kvůli zničení několika měst v USA? Víme to potencionálně asi tak, jako jsme to věděli o Iráku... Potenciálně vědět znamená nevědět nic. Kdo kdy odsoudil potencionálního zloděje? Ukažte mi takový soud! Existuje tu jednoduchá logika: nechceme-li se vrátit do světa mechanizmu Darwinovy teorie, musíme se držet zásad mezinárodního práva co to jen půjde...

Proto si musíme, jako občané ČR, klást tyto otázky: Jak takové jednání přijmou Rusko a Čína? Jaká bezpečnostní, ale i ekonomická opatření to způsobí? Pročpak je Rusko připraveno zaměřit rakety na své přátele ze summitů NATO-Rusko? Že by jim nevěřilo? Ale proč? A pročpak se nemluví o amerických základnách ve střední Asii (Tádžikistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán), proč mají USA zájem o vstup Ukrajiny do NATO, proč budují své základny v Rumunsku, Bulharsku, Turecku? Že by kvůli Iránu či Libyi? Nebo spíše kvůli ropě a dalším surovinám v Asii a také kvůli mocenské hegemonii, která jim velí držet protivníky pěkně pod krkem, tím silněji, čím víc se s nimi houpe vlastní ekonomika? Tedy kvůli čemu to všechno?

Závěrem chci vzpomenout obětavou roli pana poslance Jana Vidíma z ODS, který nás těchto drásavých starostí z jakéhosi (nejspíš transcendentálního) důvodu na dlouho ušetřil.

Nyní nám, všetečným rejpalům, nezbývá, než se naplno ponořit do toho, co jsme sami chtěli - do existenciálního marasmu všetečných otázek... Kdo že to za ČR rozhodl vyhnout se veřejné diskuzi o tomto tématu v předvolebním období? A jak se asi zachová po volbách?? A, potencionálně vzato, kdo vlastně teď vyřeší v soukromých rozhovorech tuhle šifru mistra Blaira...?