Současná česká společnost může leccos odkoukat, nastudovat, poučit se a lecčemu se vyhnout. Sotva ale vymyslíme pro všechny trvalý ráj na zemi. Bez ohledu na to, zda vládne takzvaná pravice, či takzvaná levice, jinými slovy zda budeme mít stát minimální, či maximální, anebo něco mezi tím -- i to vše už zde bylo, případně to zde je.

Nejvíc státu v Evropě mají dnes zřejmě na Bílé Rusi, to asi u nás nechce nikdo. Dost státu mají v Rusku, i když o hodně méně, než Rusové bývali zvyklí. Některým Rusům se to snad docela líbí, některým jiným možná spíše ne. Myslím si, že u nás by si podobné společenské uspořádání dnes nepřála ani většina komunistů a jejich voličů, ani extrémní pravice, pokud zde nějaká významnější je.

Bez konkurence nejméně státu mají ve Švýcarsku, ale tam mají také svou specifickou politickou tradici a ekonomickou jistotu. Takzvaná subsidiarita, termín donedávna hojně užívaný v Evropské unii (EU), znamenající, že problémy se řeší na úrovni, nejblíže k občanům, jichž se týkají, je ve švýcarské demokracii dovedena až do možné krajnosti: Kantony, nedosahující ani velikosti našich krajů a obecné občanské referendum rozhodují ve švýcarské společnosti podstatně více důležitých otázek, nežli spolková vláda. Prezident s krátkým funkčním obdobím má sotva vůbec nějaký politický vliv.

V Evropě nejběžnější je systém parlamentní demokracie, který, podle platné ústavy, existuje také v České republice. Společenská moc je v tomto systému rozdělena na zákonodárnou, náležející jedno- či dvoukomorovému parlamentu, soudní, se soudy různé specializace a úrovně, které zákon tlumočí a rozhodují o jeho uplatňování a na výkonnou, náležející vládě, jež za svou činnost odpovídá parlamentu. Prezident je v systému parlamentní demokracie formální hlavou státu (jako ve Švýcarsku) a formálně také součástí výkonné moci. Jeho role, definovaná ústavou, se v různých parlamentních demokraciích nepatrně liší, obecně lze říci, že výkonnou moc může prezident ovlivňovat jen nepatrně a jeho vliv závisí na tom, jak úspěšně plní úlohu jakéhosi zprostředkovatele mezi politiky a na respektu, který si svou osobností získal ve společnosti. Vliv zde má určitě také demokratická tradice dané společnosti a ta je, přiznejme si, v naši společnosti dost omezená.

Současný český prezident, Václav Klaus, formálně, ale i způsobem výkonu svého úřadu z výše uvedeného popisu výrazně vybočuje. Nevím o žádném současném (ale ani bývalém) prezidentovi v systému parlamentní demokracie, který by po svém zvolení zůstal členem politické strany, ani (jenom?) čestným předsedou. Pokud si vzpomínám, jediný, kdo občas veřejně vyslovoval vlastní - někdy kritické - názory na výkon politické moci ve své zemi, byl německý spolkový prezident Richard von Weiszäcker. Dělal to zřídka a opatrně, ač byl ve své zemi všeobecně respektován pravicí i levicí. Nevzpomínám si, že by zaujímal ideologicky vyhraněná, neřku-li autoritativní stanoviska. Nezasahoval do výkonu politiky, domácí ani zahraniční. Názory na zahraniční politiku své země určitě měl -- mluvil jsem s ním mezi čtyřma očima několikrát, tudíž jsem si tím jist. Nikdy je ovšem veřejně nevyslovoval, v rozporu a bez dohody se svoji vládou v žádném případě.

Existuje ovšem i systém demokracie prezidentské, typický pro Spojené státy americké a země, kde demokracie vznikala pod vlivem USA: například v Latinské Americe, či na Filipínách. V Evropě podobný systém existuje ve Francii, zavedl ho Charles de Gaulle a od jeho časů byl několikrát korigován. Na rozdíl od systémů amerického typu existuje ve Francí i vláda, řízená jejím předsedou, a stává se, když je u moci prezident jedné strany a v parlamentních volbách zvítězí a vládu vytvoří strana jiná, že dojde k takzvané kohabitaci, tedy souvládí odlišných stran. V prezidentském systému amerického typu prezident vládne sám a do resortů, odpovídajících vládním, si vybírá a jmenuje úředníky, kteří podléhají schválení parlamentu, neboli Kongresu.

I v demokraciích prezidentského typu, kde na rozdíl od parlamentních demokracií prezident vládne, je ovšem výkon vlády kontrolován parlamentem (Kongresem) podle procedur definovaných ústavou a případnými dodatky. Parlamentu se musí zodpovídat za svůj způsob vládnutí i prezident Spojených států, dokonce snad ještě více, než prezident francouzský.

Parlament, ani občan ale necenzurují českého prezidenta -- česká ústava dokonce říká, že za své činy -- až na jeden -- není prezident odpovědný! Tím jedním je velezrada, což prezidenti obvykle nepáchají a prokázat ji prezidentovi ... no, nevím. Jak by se to dělalo? Pak se může stát, jako v případě názorů na EU, že prezident třeba naprosto ignoruje zahraniční politiku státu a veřejně hlásá své názory, které jsou s - vládou přijatou a parlamentem schválenou - politikou v rozporu. Může se také stát -- a stává se -- že současný český prezident si zákony, včetně svých ústavních práv a povinností, sám vykládá a sám uplatňuje. Tu tak, tu onak. To překračuje i hranice moci a vlivu prezidentů, vládnoucích v rámci prezidentských systémů.

Shodou okolností se v těchto dnech dostali do choulostivé situace prezidenti Francie i USA. Francouzský prezident Chirac se minulé pondělí pokusil projevem na živo, před kamerami televize, podpořit autoritu vlády a hlavně jejího předsedu, který je současně jeho favoritem pro prezidentské volby příští rok, kdy Chirac sám už nemůže kandidovat. K věci patří, že prvním velkým protivníkem v boji o prezidentskou funkci bude pro předsedu francouzské vlády de Villepina jeho vlastní ministr vnitra (a předseda strany) Sarkozy, jenž si úspěšně buduje popularitu a svého předsedu vlády dlouhodobě znevažuje.

Prezident Chirac, který Sarkozyho příliš nemiluje, si svým televizním projevem vysloužil všeobecný výsměch médií odprava doleva. Le Figaro, pravicový deník, obvykle na straně vlády, srovnal prezidenta se stárnoucím kapitánem francouzských fotbalistů Zidanem, který je pomalu na odchodu z reprezentace a všeobecně kritizován médiemi za svou hru.

'Jako Zidane i Chirac vyhrál každou soutěž, ale to bylo velmi dávno. Všichni víme, že Zidane i Chirac budou muset brzo pověsit kopačky na hřebík` píše Figaro. To bylo, pravda, ještě před Zidanovým skvělým výkonem v utkání proti Španělsku. Regionální tisk komentuje prezidentovo vystoupení jako popření skutečnosti až do krajnosti, anebo '...nic neposlouchá, nic neslyší, nic nevidí.`

Levicový Le Monde nazývá prezidentův televizní projev cvičením v sebeukájení a poukazuje, že už uplynulý rok byl pro Chiraca příšerný. Na rozdíl od Česka, ve Francii média dovedou křičet stejným hlasem zprava doleva.

George W. Bush, prezident USA, se v uplynulém týdnu zase stal předmětem ostré kritiky v Senátu pro údajné zneužívání takzvaných prezidentských 'stanovisek k podpisu`. Jde o texty, připojené přímo ke schváleným návrhům, instruující výkonné úředníky, o tom, jak mají zákon provádět. Nezřídka je to způsob, jak obejít záměr, který vedl Kongres k formulaci a schválení zákonného opatření. Deník Boston Globe spočítal, že prezident Bush taková stanoviska uplatnil ve více než 750 případech, což je mnohem více, nežli všichni dosavadní prezidenti, od Washingtona po Clintona, dohromady. Děje se tak přesto,že v obou komorách Kongresu mají republikáni -- tedy prezidentova strana, většinu.

Případ otevřel předseda výboru pro soudnictví, demokratický senátor Specter, přidali se další demokraté, poukazující, že prezident Bush sice právem tvrdí, že nikdy žádný schválený zákon nevetoval, ale těmito dodatky vlastně říká, že zákon sice podepsal, ale řídit se jím stejně nemíní. Účastníci slyšení uvedli řadu závažných příkladů podobného postupu a senátor Durbin ze státu Illinois vyjádřil obavy, že přinejmenším od útoku na mrakodrapy Světového obchodního centra a na Pentagon se tento postup stává pravidlem a že tímto způsobem, Kongres krok za krokem ztrácí autoritu a vliv ve prospěch výkonné moci. Přidali se další demokratičtí členové Senátu, ale nejen oni. Konzervativní politický Cato Institut ve své analýze konstatoval, že Bush svým pozoruhodně širokým tlumočením prezidentských pravomocí vyjádřil pohrdání ústavou a lhostejnost vůči ní. Ukazuje se, že tato snaha o získání nekontrolované moci na úkor Kongresu a soudů reprezentuje pohrdání mezemi ústavy, píše se ve zprávě Cato Institutu.

Zdá se, že i v prezidentském systému demokracie lze prezidentovo vládnutí kontrolovat, ba i omezit. V naši malé české parlamentně demokratické idyle prezident sice nemá odpovědnost -- pozoruhodně žertovní termín v ústavě, kterou kdysi tuším prezidentova strana připravila -- a tudíž ho nelze volat k odpovědnosti, lze se ale bránit. Lepší než agresivní slovní útoky politických protivníků, či obecně těch, kdo jsou přesvědčeni, že prezident porušuje pravidla, vymezená ústavou, je obracet se ve vážných případech na Ústavní soud. Ten, komu to zákon neumožňuje, může vždy oslovit prostředníky, kteří mají právo se na Ústavní soud obrátit. Jinak nám nezbude nic jiného než se pokusit náš politický systém změnit. To je ale ještě obtížnější.

Osobně mám z vlastní lidské zkušenosti i z politické teorie slušnou znalost evropských konstitučních monarchií. Jsou to bez výjimky parlamentní demokracie, kde funkce voleného prezidenta vykonává dědičný monarcha. Výhodou pak je, že dědičná funkce je dlouhodobě definovaná a všeobecně akceptovaná jako reprezentativní a nepolitická. Nejistota výběru kandidátů do prezidentské volby a poté prezidentovy osobní interpretace jeho úlohy, to vše v podstatě odpadá.

Mně by se konstituční monarchie líbila, nevidím ale u nás kandidáta na monarchu. Prostě, nejsou lidi...