Jsou věci, které věru nemůže říkat kdokoliv a kdykoliv. Třeba takovýto výrok: "XY byl shledán vinným ze spáchání zločinu... a odsuzuje se...". Ten může legitimně zaznít v soudní síni, pokud ho pronese osoba v taláru, které to bylo zúčastněnými dovoleno. Síla rituálu je dána skutečností, že byl v minulosti za obdobných podmínek již tisíckrát opakován a ještě zajisté mnohokrát opakován bude. Zda význam proneseného výroku nějak odpovídá stavu světa před jeho vyřčením je přitom do značné míry vedlejší. Každý přece ví, že byl-li někdo právě odsouzen, ocitne se silou rozsudku ve vězení, ať je ve skutečnosti vinen, nebo ne.

Český, balkánsky maskulinní premiér krátce po jmenování své druhé vlády a obdržení americké žádosti prohlásil, že radar protiraketového systému přinese pod Říp prestiž, prosperitu a bezpečnost. Zda má tento výrok něco společného se skutečností, je tu opět zajímavé teprve druhotně - tím spíše, že se dotyčný ani nenamáhal podložit své tvrzení nějakou argumentací. Podstatné je, že Topolánek vznesl nárok určovat, co že je dnes pod Řípem Archou úmluvy - a že mu tento drzý, formálně (Ústavou) nikterak nepřiznaný nárok prošel. To, co nás nyní čeká, tedy rozhodně není nějaký rutinní provoz parlamentní demokracie; přímo před námi se začíná odvíjet příběh modročernozelené šance na cestu do Zaslíbené země. Kdo neuvěří, nedojde.

Navzdory těmto skutečnostem se moc pokouší - po mém soudu nadbytečně - ve prospěch základny před veřejností také argumentovat. Děje se tak pravda okrajově, na webových stránkách Ministerstva obrany, ale přece. Následující text je analýzou a komentářem k takřka čtyřicetistránkovému Armádnímu bulletinu o protiraketové základně, který pro veřejnost zpracoval kolektiv autorů Odboru komunikačních strategií MO ČR.

Všechny v titulku uvedené pojmy (a po pravdě řečeno mnohé další) se vejdou do zahraniční politiky i poměrně malého státu, jakým je Česká republika.

Jednání současných českých představitelů s reprezentanty spřízněných zemí velkých a blízkých i jedné ještě větší, ač poněkud vzdálenější, také všechny zmíněné pojmy vynesla do pozornosti zpravodajských médií a tím i občanů. Představitele, tedy pravomocnou vládu, má ČR po více než osmi letech zcela novou, ale předpokládá se, že zahraniční politika demokratických států se změnami vlád zásadně nemění... O tradičních demokraciích to platí, s jistými výkyvy, celkem spolehlivě, nové demokracie o tom musí svět, ba i samy sebe, přesvědčovat.

Již několik dní probíhá na stránkách "papírových" i elektronických médií vášnivá diskuse o možném umístění jednoho komponentu americké protiraketové obrany -- radaru -- na území České republiky. Kromě odpůrců okolo iniciativy NE ZÁKLADNÁM a levicových politických stran a hnutí se do ní zapojili i stoupenci z řad konzervativců a pravicových liberálů. Velmi mne v té souvislosti zaujal příspěvek mladého studenta politologie Viktora Dvořáka, který výstavbu radaru podporuje.

Neřešíme otázku, zda a proč jedna a jedna jsou dvě. Je překvapující, jak netolerantní je české publikum vůči názorům, které nesdílí. Je překvapivé, jak netrpěliví jsme, abychom došli na konec debaty ještě dříve, než doopravdy začala. Stojíme přitom teprve na prahu základní školy, která by nás měla vzdělat v občanském sebeuvědomování. V přesvědčení, že ona všechna moc opravdu pochází z lidu. Nikoliv moč, jak se tato věta komolila za takzvaného reálného socialismu. V občanské výchově jsme nepostoupili za sedmnáct let ani o píď. Stále uznáváme principy kolektivní viny, ať už se týká lustrací nebo Němců. Stále si myslí někteří z vás, že jedno sto není stejně mnoho jako druhých sto. Téma americké raketové základny a jejího radaru na českém území v sobě integruje několik základních problémových okruhů.

K tomu, aby se význam demonstrace proti americké základně alespoň opticky snížil, lze použít čísla, jež si mediální konzument vyloží jednoznačně. Této manipulace využívala svého času hojně režimní média, zejména Rudé právo a Československá televize. Klasikem je v tomto směru Jiřina Švorcová: "Také u nás se našla hrstka nespokojenců a zrádců..." začala svůj projev k umělcům sehnaným v lednu 1977 za účelem podpory tzv. Anticharty.

Jednoznačně ale vyzní i srovnání.

O počtu účastníků včerejší demonstrace z Václavského náměstí se vyjádřily tři zdroje nezávisle na sobě takto:

• Česká televize uvedla, že se zúčastnilo 400 demonstrantů
• Televize NOVA odhadla počet na 1000
• mluvčí iniciativy Ne základnám Jan Tamáš sdělil zpravodaji ČTK, že účastníků byly nejméně dva tisíce.

Co myslíte: který z těch tří zdrojů neříká pravdu a proč?

Reakce ŠK: Čtyři stovky lidí mohly být přítomny "pod vocasem" ve chvíli oficiálního zahájení akce. Jeden ze spolupořadatelů demonstrace, pražský zastupitel Miroslav Prokeš, počítal účastníky během trasy pochodu na Karlově mostě. Dopočítal se čísla 910. Na Václavském náměstí podle počtů redaktora Britských listů mohlo být od 1200 do 1500 osob ve chvíli, kdy projevy končily, nepočítéme-li dvacet tajnejch a čtyřicet novinářů. Všechna čísla mohou být tedy správná. Když čelo demonstrace bylo už na Zlatém kříži, poslední voj byl ještě pod sochou sv. Václava. Demonstrace se proplétala mezi turisty a kolemjdoucími.

Ne všem účastníkům jejich nohy dovolily "dlouhý pochod" k magistrátu, k americké ambasádě a ke Strakově akademii. Starší lidé odpadávali na trase, či se neúměrně opožďovali. Jen někteří došli k Úřadu vlády, kde demonstrace ofoiciálně skončila. Zvláštní na demonstraci byla její generační skladba. Většinou dědové a vnuci, někdy i pravnuci... Mezi sedmdesátiletými sedmnáctiletí. Ptali se, diskutovali. Společně. Říkali si pravdy staré půl století. Tatam byla běžná pohrdavost mladých, tatam byla arogance skupinek radikálů. Tentam byl odpor starých vůči "zkaženému" mládí. Humanisté vedle komunistů a demokratických socialistů, anarchisté či revoluční socialisté vede liberálů. Chyběli ale otcové. Že by střední generace byla po frustraci z demonstrací v listopadu 1989 a lednu 2001 ještě stále naprosto znechucená a lhostejná k tomu, kam politické elity kráčí?

Demonstrace proti základně FOTOGALERIE

Jak se zdá, tak nejdůležitějším tématem posledních dnů je instalace americké vojenské základny na území České republiky.

V ohni neobyčejného významu -- ochrany bezpečnosti Česka - spojenců USA a přilehlých galaxií a vesmírů, zcela zanikají zcela podružné otázky jako je zdravotnictví, školství, dopravní infrastruktura, snižování mandatorních výdajů - rozuměj dotace státního rozpočtu prostřednictvím odebrání části naspořených peněz ze sociálního pojištění či zadržování nemocenské rovněž naspořené z neodmítnutelných odvodů.

(Autor je primářem v Klaudiánově nemocnici v Mladé Boleslavi.)

Vážená redakce, chápu snahu o vyváženost Vašich novin, nicméně zvažte, zda je nutné tak činit za každou cenu. Argumentace pana Čáslavka pouze kopíruje mediální propagandu, nepřináší vůbec nic nového, je nepodložená, povrchní a nejde k podstatě věci. Pan Čáslavka se domáhá zveřejnění svého stanoviska v novinách, které zřejmě ani nečte, neboť jinak by musel zaznamenat, že debata na stránkách Britských listů se dávno posunula do širších a hlubších souvislostí.

Argumenty, které předkládá, byly podrobně rozebrány a z velké části zpochybněny v mnoha článcích, jež v uplynulých dnech BL přinesly.

Jeho příspěvek tak působí, v záplavě těch dobře připravených a z mnoha nezávislých zdrojů čerpajících, poněkud naivně. Pokud má být pan Čáslavka typickým reprezentantem příznivců umístění radarové základny na našem území, pak jistě má uveřejnění jeho příspěvku v tomto kontextu svůj význam a vypovídací hodnotu, míní čtenář Jan Škorvánek.

Vyjádření Tomáše Čáslavky z iniciativy "Pro základnu", publikovaná v Britských listech dne 29. 1. 2007 pod titulem "Proč je dobré mít v ČR americkou základnu" mne opět utvrdila v přesvědčení, že připravenost české veřejnosti k seriózním diskusím (na jakékoli téma) je bídná.

Je smutné, že zásadní otázky, týkající se různých společenských témat, kladou často reprezentanti názorových a politických uskupení, kteří se pohybují v extrémní části politického spektra, navíc zatížení nepříliš lichotivým obrazem z minulosti, píše Miroslav Jašurek.

Philip E. Coyle, uznávaný americký expert na protiraketovou obranu a bývalý poradce prezidenta Bushe, sdělil české kanceláři Greenpeace, že ČR by měla následovat kanadského příkladu: Nepodílet se na budování nespolehlivého a drahého zařízení, které destabilizuje systém mezinárodní bezpečnosti a uzavírá cestu k řešení problémů kreativní diplomacií. Greenpeace na základě dlouhodobých postojů k zajištění světové bezpečnosti rozhodně odmítá úvahy o umístění komponent amerického protiraketového deštníku na českém území.

Kompletní článek v češtině ZDE

Volné pokračování článku "Homosexualita ve Frankově Španělsku"

Jenom okolnosti, za kterých se toto kolečko odehrává, se mění. Po půlroce zmrazených jednání o liberalizaci a pravidlech obchodu si zhruba dvacet ministrů členských států Světové obchodní organizace v Davosu na Světovém ekonomickém fóru opět potvrdilo, že mají zájem o pokračování a ukončení jednání. Ovšem stále je ve hvězdách, jak a kdy.

Rád bych vám, nebo čtenářům Britských listů, položil jednu otázku. Můj otec (55 let) mi tvrdí že hospodářský růst a skutečnost, že se na západě (Německo, Rakousko, Švýcarsko atd...) dělníci, řemeslníci, živnostníci a obecně všichni zaměstnanci a "obyčejní lidé " atd. po druhé světové válce až do současnosti měli a mají lépe je ten, že socialismus a komunismus byla pro kapitalisty konkurenční ideologie a důchody, zdravotní péči, vyšší mzdy atd. mají díky tomu, že se na západě báli úniku pracovníků, dělníků k nám, nebo obecně do zemí komunistického bloku. To je pro něho taktéž důvod, proč jsou komunisté "dobří" a kapitalisté "špatní" a proč je KSČM jeho preferovanou volební stranou.

Vzhledem k tomu že můj otec neuznává jiné argumenty než svoje a v debatách reaguje velmi emocionálně, požádal bych vás o jednoduché a nestranné vysvětlení, jak tomu vlastně je, ptá se Michal Majer:

Odpověď Jana Čulíka:

"The devil is in the details", píše Jan Čulík v Britských listech. Jsem stavební inženýr a proto dodávám: ano, to je bezpochyby pravda a ti, co stavěli třeba jen obyčejný rodinný dům, vědí dobře, o čem je řeč.

Nicméně na začátku si musí každý odpovědět na základní otázku: "Opravdu to chci?", pokud odpovím ano, řeším detaily, které vyplývají z ano, pokud odpovím ne, řeším detaily, které vyplývají z ne. Ale na začátku se "musím" rozhodnout. Nebo také nemusím, ale pak budu řešit zase jiné detaily. A tak dále....

To je zajímavá otázka. Takže mě napadlo, že zkusím napsat, co bych tak těm mezinárodním studentům řekl jako obhájce americké základny na českém území. Chci napsat, že já sám osobně nemám na tuhle otázku jednoznačnou odpověď, nejsem ani sveřepý obhájce ani urputný odpůrce americké základny, možná právě proto, že jsem nikde nečetl nebo neslyšel přesvědčivé argumenty pro a proti, pokud vůbec existují, většina toho, co jsem se o daném problému dozvěděl, je podle mě spíš jen propaganda závislá na politických, filozofických a jiných názorech různých lidí. To, co napíšu dál, může být považováno za propagandu či argumenty, jak je komu libo. Pro mě je to pouhý pokus o odpověď na otázku, která mě zaujala. Takže jsem momentálně obhájce americké základny, píše Martin Maděra:

Občanské sdružení Šalamoun se od r. 2004 zabývá pomocí pí. Adéle Rajdlové, odsouzené původně v r. 2004 k trestu odnětí svobody v trvání 10 let za pokus o vraždu v důkazní situaci "tvrzení proti tvrzení", kdy se soud navíc snažil důkazní nouzi překonat nesprávně provedeným vyšetřovacím pokusem a jednostranným usměrněním znalce v její neprospěch. V následném řízení se nepodařilo dosáhnout zproštění viny, protože soudy hájí stabilitu soudního rozhodnutí a myšlenka, že nespravedlivým rozsudkem svévolně ničí život mladé ženy, svědomí soudců nijak netíží.

Libanon udělal další krok ke ztrátě své křehké vnitřní rovnováhy, když v tomto týdnu propukly v Bejrútu demonstrace za odstoupení vlády premiéra Fuada Siniury a předčasné volby. V době, kdy v zemi začala předem avizovaná generální stávka, demonstrující zatarasili hořícími auty, pneumatikami a sutí hlavní komunikace včetně té na letiště. Následné násilnosti si vyžádaly přes sto zraněných a tři mrtvé.

Jak vím, že se právě svým postojem proti radaru/základně nestavím na špatnou stranu? ptá se Kateřina Jírová.

Se zájmem jsem si přečetl desatero Tomáše Čáslavka ohledně vyvracení "mýtů", které zasévají mezi lid odpůrci této základny. Nechci reagovat na většinu argumentů, kterými zde pan Čáslavka operuje, neboť by to bylo vzhledem k množství článků, které se této problematice podstatně podrobněji na Britských listech věnují, zbytečné. Jeden bod tohoto soupisu "argumentů pro základny" mě však málem povalil ze židle, píše Petr Stratil:

Nemohu si pomoci, ale zamrazilo mne, když paní ministryně obrany Parkanová ve veřejném televizním vysílání prohlásila, že veřejnost je proti americkým základnám na území České republiky jen proto, že je špatně informovaná a že pokud ji bude (vláda) informovat správně, tak nemůže být nikdo, kdo by byl proti... Zvláštní, jak mi to nechutně zavání propagandou, ale na tu zde byli jiní kumpáni, například doktor Goebbels. Nechci věřit, že by se osoba tak ostře hájící výrazy jako demokracie snížila k takovým praktikám, nebo ano? Jak si mám vysvětlit slova paní ministryně, osoby, která by měla v prvé řadě hájit zájmy své vlasti a svých občanů? Že hodlá manipulovat veřejným míněním pečlivě volenými expertizami vyhotovenými na zakázku? Analýzami, které budou situaci analyzovat přesně tak, aby výsledek odpovídal zadání? Asi ano, jistě, pane ministře... Či vlastně ministryně.

Od té doby, co před deseti lety skončila studená válka, Spojené státy zahájily válku v Iráku, Somálsku, Jugoslávii a Afghánistánu. Tyto intervence byly propagovány jako "humanitární" rozmístění sil s cílem zastavit agresi, svrhnout diktaturu nebo zastavit terorismus.

Po každé americké intervenci se pozornost jak jejích zastánců, tak kritiků zaměřila na spekulace o tom, které země budou další na řadě. Do značné míry nepovšimnuto však zůstalo to, co za sebou americké intervence zanechaly. Když skončila studená válka, Spojené státy byly konfrontovány s konkurencí ze strany dvou vznikajících ekonomických bloků v Evropě a Východní Asii. Ačkoliv Spojené státy byly považovány za poslední světovou vojenskou supervelmoc, měly co do činění s relativním úpadkem své ekonomické síly vůči Evropské unii a východoasijskému ekonomickému bloku sestávajícímu z Japonska, Číny a asijských "čtyř tygrů".

27. ledna si každoročně připomínáme den památky obětí holocaustu. Při té příležitosti vytanou na mysli hrůzná slova jako Osvětim, Eichmann či SS. Člověk si musí opakovaně uvědomovat, že právě lidé z masa a kostí byli něčeho takového schopni. Tímto krátkým článkem bych chtěl upozornit na jednoho z nich, šumperského rodáka Hermanna Krumeye, předního nacistického zločince s velkým podílem na vyhlazování tzv. méněcenného obyvatelstva.

Pane Čulíku, svou poznámku, k mému názoru, jste rozčlenil do tří bodů. Dovolte mi, abych na ně ještě zareagoval, píše Ivo Mareš:

Asi nejvýstižnější komentář k postoji "veřejnosti" k těm základnám u nás je asi, že když se dva perou, třetí se směje. Ti, co se perou jsou ne-zaákladnisti a pro-základnisti a ti, co se smějí, jsou politici a podílníci Boeingu, píše Aleš Suchánek.

Byl jsem velice zvědav na příspěvek od pana Čáslavky s titulem "Proč je dobře mít v ČR americkou základnu" a se zklamáním jsem našel v nejlepším případě cosi na téma "proč to není špatně". A navíc bohužel velmi slabé.

Debata nadále zůstává bohužel v rovině emocí, i když iniciátoři petice pro základny deklarují opak - ZDE

Já bych chápal třeba: Právě díky USA se podařilo vůbec založit samostatnou CSR po 1. s.v. a proto jsme jim neustále povinni prokazovat vděk. Nebo: jedna se o vojenský projekt, který je z podstaty tajný a neveřejný, proto se o něm žádná veřejná debata vést nebude.

Proč Pro-zakladniste argumentují ZDE takovými věcmi, že tu personál základen udělá útratu a že o nás budou doma vyprávět?

Když mám smysl pro morálku, snažím se být slušná, poctivá -- vyvolává to shovívavý úsměv. Proč je ten, kdo nemá problém být nemorální, borec a já působím dojem naivního blba? píše "z chaloupky v Liberci pod Ještědem" Helena Šemberková, tlumočnice, překladatelka a učitelka němčiny:

Generále, ověřte si informace! O nás bez nás. Kde jste, pane Kocábe? Chceme zemřít přirozenou smrtí. Naříkají, vždyť by nemohli do lesa na jahody a borůvky, aneb americký protektorát Čechy a Morava, píše Dagmar Milotová.

Úderné titulky se sypou ze všech médií, jako by se nechumelilo. Jenže ono chumelí. Obrazně i doslova. Přesvědčovací kampaň (za naše peníze) o potřebnosti základy, leč bez možnosti se k této blahodárnosti -- již vládní akcí náležitě poučeni -- vyjádřit... Jak se vám líbí mocný argument, že 200 vojáků už něco sní?

Chápete to?

Nemít svobodu volby, to je bezmocnost. V našem případě historicky naučená. Cosi jako mnichovský syndrom. Žijeme s hlavou v písku? Vládne únava, ze které si neodpočineš? Vítězí umění pověsit své sako na dobově správný věšák, praví klasik.

Měli bychom zčipernět.

29. ledna 2007 - Mezinárodní trestní soud se sídlem v Haagu dnes potvrdil obžalobu proti Thomasi Lubangovi, bývalému prezidentu Unie konžských vlastenců. Tímto rozhodnutím může být zahájen historický první případ instituce, jejíž založení 1. července 2002 je považováno za nejvýznamnější událost v mezinárodních vztazích od vzniku OSN.

Česká republika ovšem činnost tribunálu nepodporuje a dodnes ani neratifikovala zakládající Římský statut z roku 1998. "Tímto postojem ukazuje Česká vláda světu svou lhostejnost k obětem těch nejzávažnějších mezinárodních zločinů posledních desetiletí," říká Jan Kratochvíl z Ligy lidských práv.

Ano, docela mrzce jsem si "vypůjčila" titulek Štěpána Kotrby ze 7. března roku 2006, který zněl: "České dráhy: Psycholog Matoušek a psychologie Pendolina".

Tentokrát škoda spočívá jednak ve zhruba 17 milionech, které byly vyplaceny firmě Medistyl jako mimosoudní vyrovnání při vyvázání z naprosto nevýhodné smlouvy, kterou za ČD s.o. podepsal právě Milán Matoušek. Možná se na tento případ podívá i "velký čistič" - ministr vnitra MUDr. Mgr. Ivan Langer. PhDr. Milán Matoušek je uveden na internetových stránkách CEVRO jako jedna z osobností, s touto společností působících.

Celý článek v březnu 2006 mě totiž inspiroval k tomu, abych se začala zajímat a pídit po tom, proč PhDr. Milán Matoušek nesnášel ředitelku plzeňské železniční polikliniky MUDr. Helenu Němcovou.

Vytčený problém mi poslouží k přemýšlení o tom, co se může v našich hlavách stát, když události vzbudí pozornost svým načasováním; když navíc tu nutně jsou jisté generačně registrované reminiscence; když tu zároveň jsou jinak "jisté" současné mezinárodně-politické souvislosti; a když v takových případech by to byl zázrak, aby si přitom taky někdo nechtěl přihřát svou poťouchlou polívčičku.

Pan Čulík v pátečním vydání Britských listů píše, že by rád publikoval argumenty pro stavbu americké základny v České republice.

Tady je 10 nejčastějších poplašných tvrzení odpůrců základny a jejich vyvracení, píše Tomáš Čáslavka z iniciativy "Pro základnu".

"Proč je hrozba [z] Íránu a KLDR reálná a proč by se o rozmístění [sic, autor myslí "umístění"] základny nemělo rozhodovat v referendu," píše v čtyřdílném článku student mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě v Brně Viktor Dvořák, který zdůrazňuje, že "veřejná debata o tomto problému se vede nevěcně a je plná dezinformací, mlžení či lží, což je případ například občanské iniciativy NE základnám." ZDE ZDE ZDE ZDE

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

V prosinci 2006 přispělo celkem 126 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 59 492.24 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31. 12. 2006 částku 176 537.77 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,711.41 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raffeisen Bance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raffeisen Banky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.