I.

Program NMD má bohatou historii a jeho dnešní podoba vyrůstá z direktivy NSD 23 prezidenta George Bushe z prosince 2002. Je to neuzavřený program, a to nejen z hlediska technického, ale ani politického. Řečeno jinak, tento program může být proměněn na systém, který by měl bránit i jiné země - například NATO, Evropu, státy zahrnuté v programu Partnerství pro mír atd. Jenže evropský systém je sice diskutován, nikoliv však budován. U nás chystaná základna NMD má sloužit obraně USA. Navíc představa, že by se v blízké budoucnosti s někým dělili o své výsledky ve vojenském výzkumu či o rozhodování o použití NMD je nereálná.

Současné zdůvodnění potřeby NMD se opírá o Strategii národní bezpečnosti Spojených států amerických, kterou americký prezident George Bush podepsal v září 2002. Jádro tohoto pozoruhodného dokumentu tvoří vojensko-politická strategie USA obsažená především v pasážích, které jsou součástí V. kapitoly nazvané Zabránit nepřátelům, aby vyhrožovali nám, našim spojencům a přátelům zbraněmi hromadného ničení. V ní je kromě zdůvodnění orientace na preventivní války "vůči vznikajícím hrozbám ještě před tím, než se plně zformují" ještě jedno důležité sdělení: přestalo fungovat odstrašení.

"Odstrašení" je pojem, který označuje schopnost přesvědčit soupeře o nevhodnosti uchýlit se k určitým akcím tím, že tento protivník předjímá nežádoucí účinky takových akcí. Zakládá se na psychickém ovlivnění rozhodovacích orgánů prostřednictvím vyvolání strachu z možného potrestání nebo prostřednictvím vytvoření podmínek pro racionální kalkulaci, podle níž by eventuální zisk byl nesouměřitelný se ztrátou. Rovnováha Spojených států a Sovětského svazu v robě studené války se opírala právě o takovéto odstrašení: ani Moskva, ani Washington si nedovolili útok proti sobě, protože výsledkem by bylo sebezničení.

Podle Bushovy strategie žádný z dnešních "darebáckých států" (mezi něž Washington v roce 2002 počítal státy "osy zla", KLDR, Írán a Irák) nedisponuje tak zhoubnými zbraněmi, jako kdysi Sovětský svaz. Povaha a motivace těchto států však prý naznačují, že jsou odhodlanější zbraně hromadného ničení použít. Zastrašit tyto státy možnou odpovědí prý nelze, neboť jejich vůdcové jsou ochotnější riskovat, připraveni hazardovat životy vlastních lidí a bohatstvím národů. Dnes USA neohrožují státy, ale "katastrofické technologie zahořklých jedinců".

Raketojaderný program KLDR a Íránu

Od doby podpisu Buschovy strategie přestal být Irák samostatným bodem na ose zla. Zůstaly jen Severní Korea a Írán. Problémem politiky KLDR a Íránu je především malá čitelnost. Ta je, zvláště v případě Pchjongjangu, součástí politické taktiky. Na druhé straně ale vývoj raketové techniky v obou těchto zemích jde mnohem pomaleji než tvrdí autoři NMD.

Aktuální počty strategických nosičů jaderných náloží, které měly rozmístěny velmoci před rokem, uvádí tabulka číslo 1 zpracovaná podle zdrojů Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI). Z této tabulky je patrné trvající bezkonkurenční postavení Spojených států a Ruska v oblasti strategických nosičů. To platí i v případě Číny, kde by - podle amerických odhadů -měl být systém MIRV zaváděn až v roce 2010. V případě Izraele, Pákistánu a Indie jsou údaje SIPRI o nosičích poměrně neurčité.

Strategické nosiče jaderných mocností - leden 2006

a ICBM - mezikontinetální balistické rakety;
b SLBM - balistické rakety na ponorkách;
c včetně 24 letounů z letadlové lodi vyzbrojených jadernými náložemi.

Podle některých autorů Bushovy strategie měly KLDR a Írán představovat raketové ohrožení Spojených států už kolem roku 2003. Právě vize akutního ohrožení Česka či USA ze strany Íránu a KLDR patří k nejčastěji šířeným legendám zdůvodňujícím potřebu americké vojenské základny v Česku. Technicky toto nebezpečí ale neexistuje a ve střednědobém horizontu existovat nebude. Rakety, kterými Írán a KLDR disponují, nemají dnes charakteristiky odpovídající mezikontinetálním balistickým raketám. V případě, že se takovou raketu podaří Teheránu či Pchjongjangu vyrobit, nemůže jich být ani ve střednědobém horizontu dostatečné množství pro zničení USA a vyhnutí se vlastnímu zničení v podobě odvety.

Jako důkaz proradnosti Íránu a KLDR je ale nejčastěji uváděn jejich jaderný program. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o tm, že Teherán a Pchjongjang porušují Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). To je velmi závažné obvinění, neboť NPT je jádrem všech dohod o kontrole zbrojení. Obvinění se týká podezření z pokoutní výroby či případně přípravy výroby jaderných náloží. Část pravdy na tom je. Jenže, to není celý problém. NPT se opírá se tři pilíře:

• nešířit jaderné zbraně,
• zlikvidovat jaderné zbraně,
• právo na mírové využití jaderné energie.

V článku I se státy-vlastníci zavázaly "nepředávat přímo ani nepřímo komukoliv jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení, ani kontrolu nad těmito zbraněmi nebo jadernými výbušnými zařízeními, jakož i žádným způsobem nepodporovat, nepodceňovat a nepovzbuzovat jakýkoliv stát nevlastnící jaderné zbraně k výrobě nebo k získání jaderných zbraní". V článku II pak státy-nevlastníci přijaly závazek "nepřijímat přímo či nepřímo od kohokoliv jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad těmito zbraněmi nebo výbušnými zařízeními, nevyrábět jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení, ani je nezískávat jakýmkoliv jiným způsobem". V článku III se nejaderné státy se zavázaly, že při veškeré jejich jaderné činnosti budou uplatněna bezpečnostní opatření Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Podle článku IV nic v NPT "nesmí být vykládáno tak, aby se to dotýkalo nezadatelného práva všech smluvních stran rozvíjet bez diskriminace a v souladu s články I a II této smlouvy výzkum, výrobu a využití jaderné energie pro mírové účely". Všechny smluvní strany se zavázaly "napomáhat co nejúplnější výměně zařízení, materiálů, vědeckých a technických informací k mírovému využití jaderné energie a mají právo podílet se na takovéto výměně". Zároveň se skupina vlastníků v preambuli a v článku VI smlouvy zavázala k "zastavení závodů v jaderném zbrojení v blízké budoucnosti a k jadernému odzbrojení rovněž o smlouvě o všeobecném a úplném odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou". Signatář po tříměsíční výpovědi může od smlouvy odstoupit. Dozorem nad plněním NPT je povařena Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA).V roce 2006 bylo spolu s oficiálními jadernými mocnostmi (ČLR, Francie, Rusko, USA a Velká Británie) smluvními stranami NPT 189 států. Mezi země, jejichž podpis na NPT chybí, patří i neoficiální jaderné státy - Indie, Pákistán, Izrael a KLDR.

Z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že s plněním NPT nemá problémy pouze KLDR. Dlouhodobý nezájem na plnění článku VI je patrný u oficiálních jaderných mocností, nebo alespoň u některých z nich. Tabulka číslo 2 ukazuje aktuální stav jaderných zásob u oficiálních i neoficiálních nukleárních zemí v minulém roce, tak, jak je spočítalStockholmský institut pro výzkum míru (SIPRI). Podle analýzy Roberta Norrise a Hanse Kristensena zpracované pro Bulletin atomových vědců, který v roce 1945 založili vědci pracující na prvních jaderných bombách a obávajících se užití jaderných zbraní ve válce, v polovině roku 2006 vlastnilo devět států přibližně 27 tisíc jaderných náloží; z nich 97 % patřilo USA a Rusku. Od roku 1945 bylo podle těchto autorů vyrobeno více než 128 tisíc jaderných náloží, z toho 55 % v USA a 43 % v SSSR či Rusku.

Jaderné zásoby - leden 2006

Poznámky:
a V roce 2005 oznámila KLDR, že má použitelné jaderné nálože, ale tuto informaci nebylo možné ověřit.
b Úplný arzenál USA včetně rezerv má přibližně 10 tisíc náloží.
c Úplný arzenál Ruské federace činí přibližně 16 tisíc náloží, z nichž přibližně 10 100 je buď v rezervě, nebo v likvidaci.
d Některé nálože na britských strategických ponorkách mají taktické úkoly.
e Existence čínských taktických jaderných náloží nebyla potvrzena z oficiálech zdrojů.
f Zásoby Indie, Pákistánu a Izraele jsou pouze částečně využitelné pro nosiče.

Za počátek krize ve vztazích KLDR a USA se zpravidla pokládá rok 2003, kdy Severní Korea odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a obnovila činnost svých dvou jaderných reaktorů schopných produkovat plutonium pro jaderné bomby. Jenže to není celý příběh. Obavy ze severokorejského jaderného programu jsou mnohem starší. Tento problém se pokoušeli řešit i prezidenti USA před Georgem Bushem. Podle smlouvy mezi KLDR a USA z roku 1994, podepsané za prezidentství demokrata Billa Clintona, měly být oba zmíněné reaktory odstaveny. Podle téže dohody byla započata stavba jaderné elektrárny, která měla odstavené energetické zdroje do roku 2003 nahradit lehkovodními reaktory, které plutonium neprodukují. Američany vedené konsorcium podepsalo v prosinci 1999 kontrakt za 4,6 miliardy dolarů na výstavbu dvou takovýchto reaktorů.

Úspěchy Clintonovy diplomacie byly založeny na přímých jednání s KLDR. V roce 2000 se dokonce tehdejší ministryně zahraniční USA Madeleine Albrightová stala prvním vysokým západním diplomatem, který navštívil Pchjongjang a se setkal s Kim Jong-ilem. Pchjongjang navštívili i jihokorejský prezident a japonský premiér. Také John Kerry, demokratický kandidát na prezidenta, během své předvolební kampaně v roce 2004 požadoval přímá jednání USA s KLDR a Íránem jako nejefektivnější cestu k řešení problémů.

Republikány ovládaný kongres USA od počátku pokládal tyto dohody za nepřiměřené usmiřování s totalitní komunistickou diktaturou. V roce 2001 pak příchod republikána George Bushe do Bílého domu znamenal zásadní změnu. Přímá jednání byla zastavena. Zastavena byla i práce na nových reaktorech, ale i další pomoc a spolupráce. KLDR byla vyhlášena za "darebácký stát" na ose zla a invaze do Iráku v roce 2003 byla signálem, jak by se s takovými zeměmi mohlo zacházet. Navíc autoři jako Henry Kissinger varovali, že uklidnění na Korejském poloostrově by mohlo ohrozit přítomnost amerických jednotek v celém regionu, a to včetně Japonska. Následně KLDR oznámila odstoupení od NPT. Nová eskalace napětí byla nastartována. 9. října loňského roku pak KLDR provedla svůj první jaderný test.

Tabulka číslo 3, která je aktualizovanou verzí dat převzatých od americké www.armscontrol.org/act/1998_05/ffmy98.asp>Asociace pro kontrolu zbrojení, ukazuje, jak se jednotlivé nukleární mocnosti podílely na testech jaderných zbraní. Překvapení, které způsobily indické a pakistánské testy v roce 1998, a to včetně způsobu provedení pomocí souběžných explozí, naznačuje, že mohou existovat neznámé jaderné arzenály.

počty testů jaderných zbraní v letech 1945 až 2006

* Podle definice nukleárního testu ze Smlouvy o zákazů jaderných pokusů se souběžné výbuchy pokládají za jeden test. Ovšem 11. května 1998 provedla Indie souběžně tři exploze a 13. května téhož roku dvě, následně 28. května 1998 Pákistán provedl pět souběžných výbuchů.

Mnozí experti tvrdí, že KLDR má ještě daleko k výrobě nukleární nálože, která by se dala vměstnat do hlavice rakety, ale i k výrobě použitelných raket, jež by měly charakteristiku "mezikontinentální". Je ale jisté, že vývoj zbraní se v KLDR sám od sebe nezastaví. Přitom sankce či embarga, jejichž omezenou podobu přijala 14. října 2006 i Rada bezpečnosti OSN, narazí vždy na jednu bariéru: představa, že by Čína zastavila pomoc a spolupráci s KLDR, je málo pravděpodobná. Navíc na loňském jednání APEC (Asijsko-tichooceánské hospodářská spolupráce) se ukázalo, že neexistuje jednota ani mezi spojenci USA: například Japonsko je pro tvrdý postoj, Jižní Korea pro měkký - obává se, že KLDR zahnaná do kouta představuje umocněný problém.

Po odstoupení Severní Koreje od NPT byla v Pekingu zahájená šestistranná jednání - USA, KLDR, Korejská republika, Rusko, Japonsko a Čína - o severokorejském jaderném programu. Ta bývají z nejrůznějších důvodů přerušována. Jejich obnovení koncem minulého roku bylo už v nové situaci: už nejde pouze o to, zda KLDR zastaví výrobu jaderných zbraní, ale o to, zda své jaderné zbraně zlikviduje. Pchjongjang dává najevo, že základem všech ujednání musí být dohoda KLDR a USA o neútočení a vsadil na to, že nikdy žádný stát nezaútočil na zemi, která vlastní jaderné zbraně.

Dalším problémem v oblasti šíření jaderných zbraní je Irán. Jeho nukleární program začal v 50. letech za podpory Spojených států. Orientaci na výstavbu jaderných elektráren oznámil šáh počátkem 70. let minulého století; elektrárna v Busheru měla být již tehdy první íránskou jadernou elektrárnou. Pomoc USA byla zastavena o islámské revoluci v roce 1979. V roce 1995, po odchodu západních firem, převzala výstavbu jaderné elektrárny v Busheru Rusko, přičemž jeho spuštění se očekává letos. Tento reaktor neprodukuje plutonium.

Írán má ale též laboratoře, v nichž se pokouší vytvořit podmínky pro celý cyklus potřebný pro jadernou energetiku - tedy k produkci obohaceného uranu. Právě v této souvislosti se vede spor. Proces výroby paliva pro reaktory a nakládaní s vyhořelým palivem je totiž velmi obtížné oddělit od výroby obohaceného uranu a plutonia pro jaderné zbraně. A to již NPT zakazuje, respektive iránský podpis na této smlouvě obsahuje závazek takovéto zbraně nevyrábět.

• Iránské vedení tvrdí, že o výrobu jaderných zbraní neusiluje, že jeho jaderný program je pouze pro mírové účely - což odpovídá duchu i liteře NPT. Jako důkaz uvádí, že do svých výzkumných pracovišť v Isfahánu vpustil inspektory MAAE, kteří tam práci průběžně monitorují.
• Podle USA a některých dalších západních mocností se ale jedná o přípravu pro výrobu jaderných zbraní, což v rozporu s NPT. Americké zdroje tvrdí, že Írán inspektorům MAAE umožnil jen částečný monitoring ve vojenských prostorech v Parchinu a žádný v prostorách v Lavisan II. Počátkem srpna loňského roku ovšem deník Washington Post zveřejnil informaci, která prý odráží konsensus americký zpravodajských služeb: Írán by neměl být schopen vyrobit jaderné zbraně dříve než v polovině příštího desetiletí. To je ovšem velmi odvážné tvrzení, které se pravděpodobně zakládá na odhadu vývoje iránské technologie na separaci Uranu 235, který se užívá k řízené i neřízené jaderné reakci. Jenže tento uran či plutonium lze získat i z jiných zdrojů než pomocí vlastní výroby.

Od prosince 2004 se v úsilí o zastavení programu pro přípravu celého jaderného cyklu angažuje Evropská unie, následně i Rusko. Inspektoři IAEA přímé důkazy o porušení NPT ale nepřinesli. Přesto ale Rada bezpečnosti OSN přijala loni v prosinci rezoluci číslo 1737, která zavádí omezené sankce na dovoz jaderných technologií do Íránu.

Zdaleka ne všechny státy souhlasí s tvrdým postupem vůči Íránu. To platí především o muslimských státech. Například loňský summit D-8, skupiny osmi muslimských rozvojových zemí, který se sešel na ostrově Bali, podpořil stanovisko Íránu týkající se práva na vlastní mírový program obohacování uranu. Nejvyšší představitelé Indonésie, Íránu, Pákistán, Nigerie, Turecka a Malajsie plus ministři z Egypta a Bangladéše dali najevo mnohem větší pochopení pro politiku íránského prezidenta Mahmouda Ahmadinejada než zaznívá ze západních metropolí. "Náš lid potřebuje více vzájemné pomoci," řekl indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono a dodal, že "hrdé islámské země" musejí spolupracovat při rozvoji obnovitelných a alternativních zdrojů energie. Za obdobný diplomatický úspěch íránského prezidenta lze pokládat summit Organizace ekonomické spolupráce. Ten se sešel v Baku na pozvání ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva. Zúčastnili je jej vedle Íránu a Ázerbájdžánu představitelé takových států jako je Afganistan, Pákistán, Turecko a středoasijské postsovětské republiky. A tak by bylo možné pokračovat.

Tyto diplomatické neúspěchy jsou vyvolány především dvojími standarty západní diplomacie. Loni v září IAEA odmítla návrh rezoluce předložený 20 státy - mezi nimi bylo 15 arabských - vyzývající Izrael zastavit snahu získat jaderné zbraně a připojit se k NPT. Dalším příkladem dvojího přístupu západní diplomacie může být Indie. Ta již jaderné zbraně odzkoušela a odmítá se připojit ke smlouvě NPT. Přesto loni v březnu americký prezident George Bush poprvé po třech desetiletích odsouhlasil spolupráci USA a Indie v oblasti nukleární energie, a to hlavně pokud se jedná o nákup zařízení ve Spojených státech. Tento postup západní diplomacie rozhodně neposiluje autoritu NPT. Což ve světě, v němž podle dostupných údajů sice pouze osm až devět států vlastní jaderné zbraně, ale třicet má potenciál k jejich výrobě, rozhodně nenapomáhá stabilitě. Nejen pouze o to, aby se nešířily jaderné zbraně, ale také, aby se nešířily dvojí standarty.

Rusko a NMD

Že Rusko není výstavbou základny v Česku bezprostředně ohroženo, je bezesporu pravda. Jenže nikdo neví, jaký bude další vývoj NMD. A jak věřit politikům, kteří veleli zaútočit na Irák se zdůvodněním, že Bagdád má zbraně hromadného ničení a ohrožuje jimi svět? Tvrzení, že NATO a Rusko spolu jednají, je sice pravdivé, ale nic neříká o tom, zda jsou schopny v dané otázce dosáhnout kompromisu. Možnost takového kompromisu je nabouraná i faktem vypovězení smlouvy o omezení protiraketové obrany, což prezident Gerge Bush provedl k v prosinci 2001 - a  13. června 2002 Spojené státy od smlouvy odstoupily.

Smlouva o omezení systémů protiraketové obrany (ABM Treaty) byla podepsána jakou součást SALT 1 v květnu 1972. Tato smlouva se opírala o logickou úvahu, že pouze ten, kdo má v podmínkách možnosti odvetného úderu zajištěnou obranu, si může dovolit zaútočit. V tom je též základní bezpečnostní problém Česka související s případnou americkou základnou: každý, kdo by chtěl na USA zaútočit, nebo se před nimi bránit, musí zničit jejich protiraketovou obranu. Tedy udeřit i na případnou základnu v Česku. A to co nejsilnějšími možnými zbraněmi. Z tohoto hlediska znamená základna USA na našem území jednoznačné zvýšení bezpečnostního rizika.

Nesouhlas s vypovězením smlouvy ABM nedávaly počátkem 21. století najevo pouze Rusko nebo Čína, ale i další státy, například Francie a Německo. Hlavní argumenty obou stran lze shrnout takto:

• Pro vypovězení: Smlouva ABM v mnohém zastarala. Opírala se o jinou podobu mocenské rovnováhy a o jiné technické možnosti - Sovětský svaz neexistuje a například ruské mezikontinentální rakety Topol M již nepotřebují podzemní sila a jsou mobilní. Vztahy USA s KLDR, Íránem a Irákem jsou problematické, přičemž vojenské možnosti těchto zemí mohu růst. Většina americké veřejnosti s programem NMD souhlasí.
• Proti vypovězení: Porušení smlouvy ABM vyvolá nové kolo zbrojení - realizace programu NMD by zvýhodní USA, neboť kvalitnější obrana umožňuje útok. Výsledkem NMD tak budou nové závody ve zdokonalování balistických raket. Zároveň efektivnost i cena systému NMD jsou neurčité. A navíc: nevětší ohrožení nepředstavují rakety států, které by americká odpověď vymazala z mapy, ale jaderný terorismus - a sním i zbraně hromadného ničení chudých, tedy chemické a biologické zbraně.

Lze samozřejmě namítnout, že budování systému NMD není přímo zaměřeno proti Rusku. Jenže kde vzít důkaz? Loni byl v prestižním akerickém časopise Foreign Affairs otištěn článek Keira Liebera a Daryla Presse nazvaný Vznik nukleární nadřazenosti USA. Základní ideou této stati je teze, že padesát let trvající možnost vzájemného zaručeného zničení mezi USA a Ruskem zmizela. Už prý neplatí, že v případě překvapivého napadení Ruska by byly Spojené státy ohroženy odvetou. "Po skončení studené války byl (americký) nukleární arzenál významně vylepšen," a to ve všech charakteristikách. Naopak ruský upadal. Citovaný článek zdůrazňuje, že modernizace jaderných sil USA nebyla namířena proti "darebáckým státům" či terorismům. Současné a budoucí jaderné síly USA jsou projektovány tak, aby byly "schopny preventivního odzbrojovacího úderu proti Rusku nebo Číně". Autoři tvrdí, že vypočítali, že překvapivým americkým útokem může být ruský i čínský jaderný arzenál zničen a případné jeho zbytky mohou být zachyceny novou protiraketovou obranou. Dlužno dodat, že Lieberovy a Pressovy výpočty se staly předmětem kritiky i v USA, a to také v časopise Foreign Affairs.

Každá obrana vyžaduje zničení obrany útočníka. Na vypovězení smlouvy ABM a výstavbu systému NMD mohou Rusko a Čína odpovědět formou asymetrických strategií, které budou levnější a v konečném důsledku dostatečně efektivní. Má-li se Rusko v této situaci zajistit před prvním úderem, musí zamířit své zbraně na základny NMD. Buď střely s plochou dráhou letu, nebo rakety středního doletu. Lze přehodnotit i zákaz umístění systému MIRV na mezikontinetální balistické rakety.

Význam NMD se letos po 11. lednu významně snížil. Ten den Čína raketou středního doletu sestřelila vlastní meteorologickou družici ve výši 865 km nad Zemí. V tomto okamžiku se základní navigační systémy NMD staly snadno zničitelné - jak to ostatně předvídali už kritici Reaganovy koncepce hvězdných válek počátkem 80. let minulého století. Ostatně sami Američané provedli obdobný test v roce 1985. Rusko - přesněji Sovětský svaz - se jednostranně v 80. letech zavázalo tyto testy neprovádět. Jenže situace se mění. Rusko se sice na základě dohody s USA z roku 1987 zřeklo raket středního doletu, ale od slibu se dá odstoupit a smlouvu lze vypovědět - jak to učinila Bushova vláda v případě ABM.

Nikdy nebylo nejdůležitější otázkou, zda je smlouva ABM z roku 1972 zastaralá, ale jakým způsobem má být překonána. Její překonání mohlo mít dvojí základní podobu

• vypovězení, jak to předvedl George Bush,
• nahrazení novou, moderní smlouvou buď mezi USA a Ruskem, nebo na širší bázi.

Kdyby skutečně existovaly "darebácké státy" a bylo nutné vytvářet protiraketovou obranu, pak stabilizujícím řešením by byla redefinice cílů amerického programu NMD, která by celý program internacionalizovala. To znamená, že by kromě obrany území USA zahrnula i ochranu Evropy včetně Ruska, ale i dalších velmocí, především Číny a Indie, přičemž by do projektu zahrnula i politickou a vědeckotechnickou spolupráci těchto center moci. Zároveň je důležité mít na paměti, že po celá desetiletí Čína, Rusko, ale i další země navrhují přijetí mezinárodní konvence o zákazu války v kosmu i zákazu její přípravy.

Z toho je zřejmé, že výsledkem případné výstavby americké základny v Česku bude zhoršení bezpečnostní situace naší země. A nejen to - zhoršení politické atmosféry ve světě. Řešením pak nejsou závody ve zbrojení, ale přímá diplomatická jednání Washingtonu s Teheránem a Pchjongjangem - jak to naznačují první setkání americké a severokorejské delegace letos 16. ledna v Berlíně, které vracejí situaci před nástup George Bushe do Bílého domu. A kdo se může cítit víc ohrožen? U hranic NATO není žádný íránský voják. Naopak státy NATO mají u hranic Íránu přibližně 200 tisíc vojáků, a to na všech azimutech.

II.

Obhajoba NMD je pozoruhodná i tím, že je novým zdůvodněním starého programu. Tím byla Strategická obranná iniciativa (SDI), známá jako program "hvězdných válek". Ten byl oficiálně vyhlášen americkým prezidentem Ronaldem Reaganem v březnu 1983. Počátky tohoto programu však sahají až do druhé poloviny 40. let minulého století ke studiím RAND Corporation, jednoho z nejpozoruhodnějších amerických politicko-analytických pracovišť. Samotná SDI předpokládala vytvoření v kosmu takového obranného štítu, který by "učinil raketojaderné zbraně zastaralými".

Porovnání programu NMD a "hvězdných válek" ukatuje, že se jedná o stejný cíl, který je však odlišně zdůvodněn: idea nepředvídatelných "darebáckých států" na hradila tezi o "oknu zranitelnosti". Vize "okna zranitelnosti" je z konce 60. let minulého století. Tehdy americký ministr obrany Melvin Laird v jednom ze svých vystoupení přisoudil sovětským mezikontinentálním balistickým raketám tzv. faktor efektivnosti o velikosti 80 %. To znamená, že osm z deseti sovětských raket by mělo být schopno s dostatečnou přesností zasáhnout cíl v USA. Laird rozvedl tento propočet do úvahy, že v případě útoku tisíce sovětských mezikontinentálních balistických raket proti tisíci amerických raket téhož typu osm set raket patřících USA bude zničeno. Když pak zbylé americké rakety zaútočí proti sovětským městům, potom při osmdesátiprocentní efektivnosti to bude znamenat zničení 160 sovětských měst - tedy jedné třetiny populace a poloviny průmyslového potenciálu. To podle amerického ministra mělo být dostatečně veliké riziko, které by mělo Sovětský svaz odradit od zahájení války. K této matematice Laird ovšem připojil ono příslovečné "ale": zavedení systému MIRV, tedy raketových hlavic s více samostatně naváděnými náložemi, i při osmdesátiprocentní efektivnosti umožní tisíci sovětským raketám zasáhnout 1200 cílů. To podle amerického ministra znamenalo vážnou hrozbu pro přežití amerických mezikontinentálních balistických raket.

Právě tyto propočty a úvahy Melvina Lairda se staly základem pro rozpracování vize "okna zranitelnosti" USA, která se ve Spojených státech stala šlágrem konzervativní propagandy v polovině 70. let minulého století. Velkou zásluhu na úspěších této propagandy měl Výbor pro současné nebezpečí, jehož vůdčí postavou byl Paul Nitze. Ten se sice podílel na přípravě smlouvy SALT l o omezení strategických arzenálů SSSR a USA, ale po rezignaci z vládních funkcí se stal velkým kritikem smlouvy SALT 2. Obraz "okna zranitelnosti" byl motivem Reaganovy předvolební kampaně i organickou součástí slovníku Reaganova ministra obrany. Po vítězství Ronalda Reagana v prezidentských volbách byl Nitze napřed jmenován vedoucím americké delegace na jednáních se Sovětským svazem o strategických zbraních, později hlavním poradcem prezidenta pro otázky odzbrojení. Za kritický rok pro Spojené státy byl z hlediska "okna zranitelnosti" vyhlášen rok 1986. Za nástroj, jehož pomocí mělo být okno zranitelnosti zazděno, byly vyhlášeny právě "hvězdné války".

Obdobně jako teze o akutním nebezpeční hrozícím z "darebáckých států", také úvahy Melvina Lairda, Paula Nitzeho a dalších jim podobných politiků a teoretiků byly matematickou polopravdu a politickou propagandou. Celá vize "okna zranitelnosti" pominula skutečnost, že nikdo nemůže myslet na zničení amerických mezikontinentálních balistických raket a přitom nepočítat strategické bombardéry a raketonosné atomové ponorky, a to v situaci, kdy právě na ponorkách mají Spojené státy umístěno největší množství svých strategických jaderných náloží.

Jediné, co na podivném propočtu "okna zranitelnosti" je logické, je skutečnost, že strategická triáda - tedy atomové ponorky s balistickými raketami, strategické bombardéry a mezikontinentální balistické rakety - vznikla ve Spojených státech živelně na základě ambicí jednotlivých složek ozbrojených sil. Proto též její přívrženci požadují, aby úkoly "zaručeného zničení" byly schopny plnit všechny tři složky samostatně. To ovšem není otázka zranitelnosti USA, ale problém iracionality některých stratégů. Iluzorní představa "okna zranitelnosti" navíc podsouvala sovětským ozbrojeným silám útočnou strategii odzbrojujícího prvního úderu, ačkoli Sovětská armáda vyznávala tzv. strategii proti městům - rakety tedy nebyly zaměřeny na vojensko základny, ale na města. Navíc koncem 60. let minulého století, kdy Laird se svou matematikou rozvahou vystoupil, to byly právě Spojené státy, které začaly se zaváděním systému MIRV - poprvé v roce 1970 na mezikontinentální balistické rakety Minuteman III., následující rok pak systémem MIRV na raketách Poseidon začaly být vybavovány ponorky. Sovětský svaz přistoupil k zavádění tohoto systému až poté, když Spojené státy odmítly sovětský návrh na dohodu o zákazu systému MIRV: první zkoušky systému MIRV provedl až v srpnu 1973. Pozoruhodné bylo, že smlouva SALT I nevěnovala pozornost této nastupující technologii. Toto opomenutí a následná americká iniciativa poškodily účinnost a věrohodnost kontroly zbrojení.

Již v dobách, kdy "hvězdné války" patřily k leitmotivům prezidentských projevů, vystoupili někteří lidé s kritikou celého programu. Za klasický lze pokládat článek Prezidentská volba: Hvězdné války, nebo kontrola zbrojení, který v zimě 1984/1985 vydal časopis Foreigna Affars: řada z argumentů v něm použitých v té či oné podobě pomáhá porozumět i současnému programu NMD. K napsání oné stati se spojili poradce prezidentů Johna Kennedyho a Lindona Johnsona McGeorge Bundy, diplomat a teoretik George Kennan, ministr obrany v Kennedyho vládě a později prezident Světové banky Robert McNamara and Gerard C. Smith, hlavní americký vyjednávač při přípravě smlouvy SALT I a první předseda Trilaterální komise. Podle jejich názoru tím, "co je obzvlášť a zásadné chybné na prezidentově záměru, je to, že nemůže být uskutečněn". Základním problémem je totiž to, že "v případě všeobecné jaderné války ani devadesátipětiprocentní možnost zničit (jaderné nálože protivníka) by nestačila k záchraně jedné či druhé společnosti. Přitom ani jeden z Reaganových technických poradců netvrdí, že taková úroveň ochrany je dosažitelná." Projekt hvězdných válek nepočítá s protiopatřeními Sovětského svazu, jeho efektivnost není možné vyzkoušet, účinná reakce systému bude vyžadovat na veškerá rozhodnutí dobu pouhých 60 sekund, během nichž musí dojít ke zjištění nepřátelských raket, k rozhodnutí o protiakci, zaměření, zaútočení a zneškodnění střel. Sám vysněný kosmický štít není nikterak chráněn a jeho odhadovaná cena bude jistě mnohokrát překročena. Přes všechna prezidentova prohlášení o tom, že "strategická obranná iniciativa" udělá z jaderných zbraní "bezcenné a zastaralé nástroje", "vláda důrazně trvá na tom, že program hvězdné války nikterak neomezuje potřebu šesti nových systémů útočných zbraní". Na rozdíl od reaganovské koncepce "mír prostřednictvím síly" dospěli autoři článku k závěru, že program hvězdných válek "zmaří Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany, což je nejvýznamnější dohoda o kontrole zbrojení". S tím souvisí i jejich konstatování, že "jedním z nejnešťastnějších aspektů iniciativy usilující o hvězdnou válku je skutečnost, že byla zahájena bez jakéhokoli pokusu projednat ji seriózně a předem se sovětskou vládou".

Ani potíže, které vedly k určitým úpravám původních plánů "hvězdných válek", ani podpis společného sovětsko-amerického prohlášení v prosinci 1987 Reagana nedonutily, aby se vize "strategické obranné iniciativy" zřekl. V roce 1984 byla na Ministerstvu obrany USA zřízena Organizace strategické obrané iniciativy (SDIO), která přípravu "hvězdných válek" dostala za úkol. Ta však byla v roce 1993, tedy za prezidentství Billa Clinotna nejen přejmenována Organizaci pro obranu proti balistickým raketám, ale hlavně změnila své zaměření: z globálních cílů přešla na cíle regionální.

V roce 1998 však Kongres USA zřídil Komisi na vyhodnocení raketové hrozby pro Spojené státy. Ta nebezpečí našla v Rusku a v Číně, přičemž ale dospěla k závěru, že hrozba představovaná řadou nepřátelských rozvojových států "je širší, bezprostřednější a rozvíjí se rychleji, než bylo uvedeno v odhadech a zprávách zpravodajské komunity" a že "Spojené státy nedostanou skoro žádné nebo vůbec žádné varování před operačním nasazením" raket schopných zasáhnout území USA. Komise ve své zprávě uvedla, že Írán a Severní Korea budou představovat pro Spojené státy raketovou hrozbu během pěti let a Irák během deseti let. Šéfem této Komise nebyl niko jiný než Donald Rumsfeld, pozdější ministr obrany USA ve vládě George Bushe ml.

III.

Problémem případné americké vojenské základny v Česku je i skutečnost, že se naše politická kultura od americké v řadě rozměrů liší. To platí i o strategickém myšlení, a to přinejmenším ve třech ohledech: v představě o bojové hranici, v iluzi o řešení politických problémů technologickou převahou a ve významu militarismu.

• Obraz hranice jako frontové linie není pouze výplod geopolitického myšlení, které vnímá stát jako rostoucí a umírající bytost. Pravdou je, že hranice USA byla získávána dobýváním "svobodného území" (kultivací půdy a bojem proti Indiánům), až se dostala ke svému "přirozenému rozhraní" - pobřeží Pacifiku. Americký historik Frederick Turner vše "vysvětli" svou teorií dynamické hranice, která za symbol amerického pionýra označila sekeru a pušku. Podle této vize je americkému způsobu života vlastní expanzivní charakter, který se ještě nevyčerpal: "Pohyb - to je jeho hlavní faktor". Po dosažení Pacifiku následoval vstup na moře, kolonizace Filipín. . . I koncepce "hvězdných válek" byla někdy vnímána v kontextu této ideologie - hovořilo se o tzv. vysoké hranici.
• Úsilí o technologickou převahu je v západním vojenské myšlení patrné od 15. století. Kombinace techniky a vojenského umění je spojena s mimořádnou krutostí, nemilosrdností, pohrdáním tradicemi a zvykovými normami. Morální či právní zábrany byly kolonizátory chápány jako nevhodný předsudek, což byl jeden z faktorů "snadného" vítězství například nad indiánskými říšemi v Americe. Válečná důslednost v podobě nehumánnosti se stala "civilizační" samozřejmostí. Navíc je západní politická kultura spojena s tendencí využít jakoukoliv příležitost k vítězství - tato "soutěživost" znamenala v určitých dobách vojenský aktivní průnik do "volných prostor" mocenského vakua, nebo do sféry relativní slabosti.

Vizi vojensko-technologické převahy jako řešení politického problému doprovází rezignace na možnosti kontroly zbrojení a odzbrojení. Toto téma se po porážce Sovětského svazu ve studené válce vytratilo z velké politiky. Ovšem už v roce 1989 Zbignew Brzezinski v knize Plán hry při obhajobě programu "hvězdných válek" napsal, že "strategická stabilita musí být hledána spíše prostřednictvím jednostranných iniciativ založených na technologické inovaci než prostřednictvím osnování smluv o kontrole zbrojení". To podle Brzezinského znamená, že "dohody o kontrole zbrojení neznamenají ani politické urovnání, ani konec strategické konkurence. Inovace ve vojenské technice budou vskutku průvodním jevem každé smlouvy o kontrole zbrojení".

V určitém smyslu má Brzezinski pravdu. Dosavadní zkušenost s procesem odzbrojení a kontroly zbrojení je rozporuplná. Ukazuje se, že byly zakázány či redukovány zpravidla ty zbraně, které mají pro mocnosti malý - jestli vůbec nějaký - význam. Zvláštním problémem je snaha vlastníků jaderných zbraní zabránit jejich šíření do dalších států bez ohledu na vlastní programy, přičemž článek VI Smlouvy o nešíření jaderných zbraní týkající se zastavení závodů v jaderném zbrojení a jaderného odzbrojení nebyl plněn. Zákaz jaderných pokusů v atmosféře a pod vodou nastoupil tehdy, když už to podstatné bylo zjištěno a zdokonalily se techniky sledování podzemních jaderných výbuchů a počítačové modelování.

Klasickým příkladem rozporuplnosti výsledků omezení a kontroly je kvalitativní zbrojení v souvislosti se smlouvami SALT - například ve smlouvě SALT I byl zmrazen počet odpalovacích zařízení, ale množství jaderných náloží v amerických strategických silách vzrostlo po této smlouvě z 1 710 na 7 274 v roce 1978. Úspěchy týkající se raket středního a kratšího doletu se odehrávaly hluboko pod hladinou raketojaderného patu zajišťovaného ponorkami, mezikontinetálními balistickými raketami a letectvem. Nelze též zapomínat, že smlouva o likvidaci těchto raket byla podepsána v době, kdy byly do výzbroje zaváděny moderní střely s plochou drahou letu.

Zásadnější omezení strategických zbraní nejsou výsledkem dohod v době rovnováhy, ale po faktické porážce Sovětského svazu ve studené válce - a i pak si USA a Rusko zachovaly potenciál pro druhý, odvetný úder. Ratifikace smlouvy START II, kterou lze z řady důvodů pokládat za asymetrickou, proběhla v ruské Dumě v roce 2000 až poté, kdy bylo zřejmé, že řada systémů podléhající podle smlouvy likvidaci již zastarala a Rusko nemá dostatek prostředků na jejich modernizaci, přičemž řada důležitých podniků po výrobu strategických raket zůstala po rozpadu Sovětského svazu na Ukrajině. Také smlouva SORT (poslední smlouva USA a Ruska o redukci ofenzivních strategických sil podepsaná v roce 2002, která přepokládám že každá z těchto zemí počet operačně rozmístěných nukleárních náloží na 1700 až 2200) ponechává Spojeným státům a Rusku jaderný arzenál, který podle některých propočtů zaručuje zničení života na planetě. Navíc její text umožňuje, aby odstraněné jaderné hlavice nebyly zničeny, ale uskladněny a později případně znovu instalovány.

Dosavadní praxe skutečně prokazuje, že mocnosti většinou neberou vážně kontrolu zbrojení tehdy, ukáže-li se nevýhodná pro realizaci jejich zájmů. Přitom ústup od programu NMD by pro USA znamenal zřeknutí se technologických a ekonomických výhod, které Spojené státy mají ve srovnání s ostatními mocnostmi. Rozvíjení programů kosmických válek jim - alespoň na první pohled - umožňuje upevňovat hegemonistické postavení.

Na druhé straně vývoj v průběhu studené války ukázal, že se nenaplnily nejhorší obavy o masovém šíření jaderných zbraní a o zákonitém vypuknutí jaderné války v důsledku růstu jaderných arzenálů. Byla přijata řada opatření proti náhodnému vypuknutí války a proti nekontrolovanému šíření jaderných zbraní. Některé státy, které mají ekonomický potenciál k výrobě jaderných zbraní - např. Japonsko, Itálie, Kanada, Švédsko a Německo - se těchto zbraní zřekly. I dohody o kontrole zbrojení s omezenou působností spoluvytvářejí kulturu soužití v jaderném věku. Jejich nedokonalost by neměla znamenat rezignaci na cíle kontroly zbrojení a ideály odzbrojení, ale zvětšení úsilí za jejich naplnění.

• Militarismus, který byl pro otce-zakladatele Spojených států jedním z největších nebezpečí pro mladou republiku, se stal realitou života v USA. Už v roce 1961 prezident Dwight Eisenhower při odchodu z prezidentské funkce varoval před nebezpečím toho, co nazval"vojensko-průmyslovým komplexem" pro americkou společnost. Přitom ekonomický, politický, a dokonce i ideologický vliv vojensko-průmyslového komplexu pokládal Eisenhower za patrný v každém městě, v každém orgánu státní správy, na každém ministerstvu federální vlády a varoval před potenciální možností katastrofického růstu jeho moci.

Jak ukazuje tabulka číslo 4, převzatá z ročenky SIPRI, bezkonkurenčně nejvyšší vojenské výdaje připadají na Spojené státy - v roce 2005 tvořili 48 % světových výdajů. Spojené státy jsou též odpovědné za 80 % meziročního růstu 2004/2005 těchto výdajů. Podle rozborů SIPRI zdaleka největší vojenské výdaje mají ekonomicky rozvinuté země s liberálně-demokratickým režimem, což ukazují údaje za OECD a NATO, ale i za Evropskou unii.

Státy s největšími vojenskými výdaji - 2005

Spojené státy jsou přezbrojenou společností. Jejich vojenské výdaje přesahují jakoukoliv rozumnou politickou potřebu - jsou bezkonkurenčně nejsilnější a přesto dál ženou vpřed vývoj i výrobu nových zbraní. Tím destabilizují sebe a celý světový politický systém. A nejen to: přemrštěné zbrojení USA zachovává za sebou nesmazatelnou ekologickou stopu a ohrožuje trvale udržitelný rozvoj vyčerpáváním omezených světových zdrojů.

Problémem militarismu v USA je fakt, že zbrojní výdaje slouží v USA jako jeden z nástrojů řízení ekonomiky. Stačí připomenout, že v roce 2000 byl rozpočet Ministerstva obrany USA 281,2 miliardy a na fiskální rok 2007 je 448,8 miliardy dolarů. Projekt NMD má důležitou funkci: zajistit přerozdělování zisků ve prospěch vybrané části vojensko-průmyslového komplexu, což je cíl, který nemusí být vždy spojen s propočtem vojenské efektivnosti a politické výhodnosti nového zbraňového systému. Zastavit NMD či dát mu jinou orientaci vyžaduje obtížný zásah do americké ekonomiky a lobbyistické organizace rozhodování v americké politice. Takovouto zásadní změnu mohou pravděpodobně přinést pouze prezidentské volby. Rozhodnutí o tom, že americká vojenská základna v systému NMD nebude v Česku, je ale možné přijmout snadno a dnes.

Závěr

V souhrnu lze říci, že zřízení americké vojenské základny USA v České republice jakou součásti Národní protiraketové obrany Spojených států:

• Je v rozporu s přísliby o tom, že na našem území nebudou žádná cizí vojska. Tento příslib, který byl formován v době odchodu Sovětské armády, se stal součástí nové státní ideje v tom smyslu, že byl přijat většinou veřejnosti a politické elity jak při formování nového režimu po 17. listopadu, tak i při vzniku samostatné České republiky;
• Zřízení základny NMD znamená pro Česko velké bezpečnostní riziko. Česko se stane součástí obraného systému, který bude chránit stát, jehož zahraniční politika je rozporuplná. Svým kontraproduktivním pojetím tzv. války proti terorismu si masově vytváří protivníky, kteří si mhou za cíl svých aktivit vybrat i základny na našem území;
• Vytváření nové protiraketové obrany USA je vnímáno jako snaha získat převahu nad Ruskem a Čínou. Převaha v obraně se chápe jako možnost zahájit útok - hovoří se o tom, že modernizace jaderného arzenálu plus nová NMD by měla umožnit útok Spojených států na Rusko a Čínu, po němž zasažené země ztratí sílu na odvetný úder. To vyvolává nejen nepříznivou politikou reakci ze strany Moskvy, ale též odpovídající změny v zaměření ozbrojených sil Ruska: hrozí nebezpečí, že na základny NMD u nás budou zacíleny ruské střely s plochou drahou letu či rakety. A není důležité, zda na těchto základnách budou rakety nebo "pouze" radary.
• Funkčnost NMD je velmi sporná: každá země schopná vyslat rakety s dlouhým doletem bude schopna NMD zničit, program je založen na špatných technických kritériích a testy se neopírají o realistická protiopatření. Zdá se, že idea vybudovat na území Česka část NMD slouží víc jako test loajality místní politické elity než jako snaha vytvořit funkční protiraketový deštník.
• NMD je součástí zbrojních programů, které představují nezměrné plýtvání omezenými zdroji Země.
• Zatím od jakéhokoliv případného útoku kohokoliv na Česko i USA více odrazuje apokalyptický potenciál NATO pro odvetný úder než děravá protiraketová obrana.
• V případě, že raketové nebezpečí ze strany tzv. darebáckých států je reálné, je nutné budovat evropsko-americkou obranu, ne obranu USA na území Evropy. Na výstavbě takovéto obrany se musí podílet i Rusko (a pokud možno i další mocnosti, a to nejen evropské), protiraketová obrana nemůže být zaměřená proti němu.
• Základem trvalého řešení bezpečnostních hrozeb tohoto typu mohou být pouze přímá jednání Spojených států s KLDR, Íránem a dalšími obdobnými státy, za nimiž budou následovat mezinárodní úmluvy garantované mezinárodním právem a světovým společenstvím.