Vývoj, kterým Libanon prochází od února 2005, kdy došlo k atentátu na expremiéra Rafíka Harírího, je zneklidňující nejen z pohledu budoucnosti Libanonu samotného, ale i z hlediska celkové situace v blízkovýchodním regionu. Text, uveřejněný v Middle East Briefing ZDE v loňském prosinci hovoří o tom, že obě strany v libanonském konfliktu přinutila současná bezvýchodná situace k usilovnému hledání dalších stoupenců. Pouliční politici dnes v Bejrútu nahrazují politiky ústavní. Obrovské demonstrace jedné skupiny vyvolávají obrovské demonstrace skupiny druhé. Dnes už nejdou pučisté proti demokratům, nejde o povstání lidu proti nelegitimnímu státu, ačkoliv média (včetně těch českých) tuto pohodlnou simplifikaci donekonečna opakují. Dnes už stojí jedna bejrútská ulice proti jiné bejrútské ulici, jeden Libanonu proti Libanonu druhému. Získávání masové podpory ale představuje pouhý způsob vedení konfliktu, ne jeho řešení. Jisté je dnes to, že se v Libanonu výrazně prohloubily rozpory mezi šíity a sunnity, přičemž vládu podporuje sunnita Saad al-Harírí, v opozici jsou pak šíitská hnutí Hizbulláh a Amal. Křesťané jsou ve své podpoře jednotlivým stranám nejednotní.

Neúspěch nedávných jednání předsedy Ligy arabských států A. Moussy s vůdcem Hizbulláhu H.Nasralláhem a premiérem F.Siniurou znamená, že protesty a demonstrace v Bejrútu budou i nadále pokračovat s rostoucí intenzitou a brutalitou a tlak na Siniurovu vládu jistě neustane. Protestující budou nadále požadovat větší prostor pro opozici v rámci kabinetu, o němž dnes tvrdí, že je protiústavní, neboť nereprezentuje všechny libanonské náboženské menšiny, jak by měl a budou žádat vytvoření vlády národní jednoty. Nicméně už to, jak by měla vláda národní jednoty vypadat, je téma, na němž se dnes znesvářené strany nejsou schopny shodnout ani teoreticky.

Libanon je již tradičně bodem, v němž se střetávají zájmy mnoha mocenských skupin a příčiny současné krize jsou tak domácí i zahraniční, přičemž obě kategorie jsou zde úzce propojené -- sektářská a klanová struktura země, slabé a nedůvěryhodné státní instituce, všudypřítomná korupce, to vše umožňuje a podporuje vnější vlivy, na které mnoho libanonských politiků přímo spoléhá. Nemusí přitom jít jen o Hizbulláh, kterému se z Íránu a Sýrie dostává politické i materiální podpory, ale i současnou vládu, která závisí na podpoře Západu, ať již politické, tak materiální, spočívající zejména v plánované donorské konferenci v Paříži. To vše způsobuje třenice, které oživují často nezahojené rány z dlouholeté občanské války, která libanonskou společnost hluboce zasáhla a jednou provždy změnila.

Libanon je v této chvíli průsečíkem politických her, v nichž jde o mnoho -- "nový" Libanon je základem regionální strategie Bushovy administrativy, na situaci v Libanonu do značné míry závisí bezpečnost Izraele, k Libanonu se vážou i životní zájmy režimů v Teheránu a v Damašku. Válka v létě 2006 ukázala, kdo všechno proti sobě vlastně stojí na libanonském bitevním poli -- Sýrie proti Izraeli, Bushova administrativa proti syrskému baasistickému režimu, "prozápadní" sunnitské arabské režimy vedené Saúdskou Arábií proti sílícímu Íránu a šíitským militantním kruhům a v neposlední řadě Washington proti Teheránu. Je dnes na místě připomenout si hořký vtip, který v době loňské války v Libanonu koloval v arabských zemích: "Co mají Izraelci, Syřané a Peršané společného? Všechny tři strany jsou rozhodnuty bojovat až do posledního Libanonce."

Problémy, s nimiž se dnešní Libanon potýká, však sice mají mezinárodní význam a souvislosti, klíč k jejich řešení však leží doma. Britský politolog Patrick Seale v článku Jak vyřešit blízkovýchodní krize během 48 hodin!, uveřejněném nedávno v londýnském al-Hayat ZDE upozorňuje, že jádro libanonského problému tkví v šíitské komunitě, které se v Libanonu dlouhodobě nedostává adekvátní účasti na státní moci. Libanonský Národní pakt z roku 1943 o rozdělení moci mezi maronity a sunnity, který byl roku 1989 v Taifu doplněn, dnes již podle Seala nereflektuje demografickou ani politickou realitu Libanonu a je nutné jej nahradit modelem, který by lépe vyjadřoval zastoupení všech menšin v libanonských státních strukturách. V ideálním případě by již nešlo o model, postavený na konfesním dělení, které bylo vždy zdrojem mnoha sporů, ale na sekulárním občanském principu, který by umožnil každému schopnému Libanonci či Libanonce bez ohledu na vyznání zaujmout ve státě ty nejvyšší funkce.

Avšak Seale upozorňuje, že navzdory nutnosti výše zmíněných domácích změn se Libanon nemůže dočkat změny k lepšímu, pokud se nezmění mezinárodní klima na Blízkém východě, fatálně změněné Rushovou politikou. Neokonzervativní "jestřábi" jako Eliott Abrams neustále hledají cesty k destabilizaci Hizbulláhu v Libanonu pomocí podpory Vnitřních bezpečnostních sil Seniorovy vlády či tlakem na to, aby se generál Michel Aoun rozešel s Hizbulláhem. Jde však o kroky, které přinášejí více škody než užitku, zvyšují popularitu Hizbulláhu nejen v Libanonu, ale i v celém arabském světě a pouze přilévají oleje do ohně. Cesta přímé konfrontace však nepovede v Libanonu k úspěchu (jak se vloni přesvědčil Izrael), stejně tak, jak k němu nevede ani v Iráku.

Nebe Bejrútem počátkem tohoto týdne zahalila mračna černého kouře z hořících pneumatik a vraků aut. Nabízí se přirovnání o mraku, který se vznáší nad libanonskou společností a je snadné sklouznout ke zjednodušujícím černobílým formulacím o "hodné" prozápadní vládě a "zlé" proíránské a prosyrské opozici. Svět a to ani ten na Blízkém východě, není černobílý a podstata problému v Libanonu zdaleka tak jednoduchá není.

Autor pracoval v letech 1998 až 2005 jako diplomat a v letech 2001-5 působil v syrském Damašku jako konzul.