Babylónský král Nebuchadnezar, v akadštině snad Nabû-kudurri-uśur, dokončil 10. tevetu (dle židovského kalendáře) roku 586 př.n.l. (dle dnešního občanského kalendátře) obklíčení Jeruzaléma, posléze jej zničil a zničil s ním i posvátný První Chrám, místo spočinutí Archy úmluvy. Tím vyvrcholilo střetnutí Judského království s expandující Novobabylónskou říší. Nebuchadnezar během ničení Jeruzaléma zavraždil tisíce Židů a byl příčinou sedmdesátiletého exilu židovského lidu mimo Svatou zemi. V upomínku na tuto událost se židé již 2500 let v tento den postí. Půst 10. tevetu připadá v občanském roce 2006 na 31. prosince. Podle legendy byl První Chrám zničen pro neustálé porušování základních pravidel judaismu - modloslužbu, smilstvo a vraždy, k pádu Druhého Chrámu roku 70 n. l. vedla vzájemná nenávist a rozdrobenost židovského národa do množství vzájemně se nesnášejících a nerespektujících seskupení. Fanatická židovská sekta, aby vybičovala vojenského ducha obránců Jeruzléma, nechala spálit veškeré zásoby potravin v městských sýpkách. Následný hlad rozložil jeruzalémskou obranu a Titovy legie zničily město a chrám...

Židé přišli na území Judeje v 13.století před n.l. . Svou vlast nazývali erec Jisraél (země Izraele). O 300 let později zde vytvořili silné království pod vedením králů Davida a Šalamouna. Právě Šalamoun nechal postavit Jeruzalémský Chrám. Po Šalamounově smrti se království rozdělilo na dvě části, které do roku 586 před n.l. podlehly útočníkům. Název Palestina měl od počátku osten namířený proti Židům, neboť řecké slovo Palaistiné je odvozeno od jména úhlavních nepřátel Židů, Filištínů. Název Palestina poprvé použil pro jednu část Sýrie Hérodotos v pátém století před n.l.. Seleukovci byli při povstání Makabejských svrženi, ale na podzim roku 63 před n.l. vnikl do Judeje římský vojevůdce Pompeius a dobyl ji. Římané tuto provincii pojmenovali Judaea podle názvu jižní části dnešního Izraele (a hlavního židovského kmene). Konečně po potlačení druhé židovské války roku 135 n.l. nahradili Římané název Judaea starým jménem Palaestina, aby dali najevo, že toto území už nepokládají za území Židů.

Jeruzalémský chrám (hebrejsky bejt ha-mikdaš) stál asi tisíc let. Hlavním architektem byl Tyřan Huram-Abi (Chíram; Hiram). (Letopisy II, Kniha Králů I. 6:2) V roce 586 př. n. l. ho zbořili Babyloňané a o 70 let později, ještě před koncem 6. stol. př. n. l., byl obnoven Zorobábelem. Další, daleko kratší přestávka v chrámovém kultu nastoupila v 2. stol. př.n.l.. Helénský panovník Antiochos IV. Epifanes v roce 167 chrám zneuctil a zasvětil ho Diovi Olympskému. O dva roky později Juda Makabejský obnovil kult Jahve, a chrám znovu posvětil. Na konci 1. století před Kristem rozšířil jeruzalémský chrám král Herodes. Práce na přestavbě pokračovaly ještě v Ježíšově době. V roce 70 n.l. zbořili Chrám Římané a to také znamenalo konec chrámového kultu. Titus se svými legiemi vybudoval kolem města val a pak postupně vytlačoval povstalce z jednotlivých částí města. V průběhu pomalého římského postupu jeruzalémský Chrám shořel a dodnes nebyl obnoven. Za několik týdnů padlo i celé město.

Babylón, akkadsky bāb-ilû, znamená brána k Bohu, byl svatým městem starověku. Hebrejsky Bavel בָּבֶל (Gen 10:10 , 11:1-9) etymologicky se odkazující k daleko staršímu tvaru balal, znamená zničený či zničující. Byl dle biblické tradice byl sídlem krále Nimroda, prvního bohatýrského lovce před Bohem, syna Kúše, vnuka Noemova...

Noe, který před zničující potopou, boží pomstou za hříchy hříšnost světa - za to, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý (Gen 6,5 - 7 & 6,11-13 & 6,17), uchránil zvířata, ženu, syny a jejich ženy a dal lidstvu možnost přežití a založení nových kmenů, je považován biblickou i pozdější tradicí za jednoho ze starozákonních spravedlivých (viz např. Ez 14,14n).

Babylón byl posléze okupován Amority, nomádským semitským kmenem. V osmnáctém století př. n. l. byl hlavním městem říše Chamurapiho, který přinesl Babylónii první kodifikované právo. Jeho ruiny dnes leží 88 kilometrů jižně od Bagdádu, poblíž města al-Hillah u Eufratu.

Podle biblické knihy B^erešít (ברשית) , první ze tří částí Tanachu (תנ״ך - akronym tří skupin celkem 24 knih - torah, neviim, kethuvim), první z chamišá chumšé tórá (חומש), pěti knih Mojžíšových, se lidé rozhodli postavit z pálených cihel spojených asfaltem věž až do nebe -- Babylónskou věž (nejspíše zikkurat Etemenanki). Dle Gen 11,4: Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." Hospodin totiž řekl. "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže sestoupíme a zmateme jim tam řeč aby si navzájem nerozuměli." (Gen 11,6-7) Slovo Babel se tak v hebrejské mytologii stalo synonymem exodu, vyhnání (... a lid rozehnal po cele zemi), zmatení, chaosu. (Gen 11,9) Babylón byl v dobách své největší slávy největším městem na světě.

Návodem k použití zůstávají slova Bible i pro dnešek. Zničením Iráku a jeho opuštěním okupanty bude dokonán dějinný úkol - nejprve oslabení a rozbití islámského světa uměle a záměrně vyprovokovanou mocenskou destabilizací regionu, ve kterém se střetává moderní sekularismus Sýrie, teokracie Iránu a bezvládí Iráku válkou sunnitů se šíity, do které budou zataženy všechny země až po Izrael. A poté opětovné sjednocení muslimů v boji proti společným nepřátelům. Nepřátelům Boha a jeho proroka.

Podle židovské tradice byly desky Zákona věnovány Bohem Mojžíšovi v současném Izreali, dříve Palestině, na hoře Sinaj až okolo roku 1220 př. n. l., krátce po exodu z Egypta. Rozbity byly tamtéž jen o nedlouho později - na prostest proti hříchu zlatého telete. To je tři tisíciletí stará a nebo moderní, docela nedávná historie?

Saddám Hussein se při instrumentálním využití nacionalismu, společných mýtů abrahámovských náboženství a dávných tradic země ve své politice často odkazoval na velikost, odvahu, moudrost a současně i krutou nesmiřitelnost vládce Nabuchanodozora. Během 80. let 20. století vynaložil na rekonstrukci a obnovu starověkého Babylonu půl miliardy dolarů. A stejně jako každá původní cihla v Babylónu nesla nápis o slávě krále, za nehož byl jeden ze sedmi divů světa postaven, 60 milionů cihel na jeho obnovení neslo nápis, že "byly vyrobeny v době Sadáma Husajna, ochránce Iráku, který znovuvybudoval civilizaci a Babylon". Takto byla označena i většina zdiva trůnního sálu Nebuchadnezarova paláce.

Husseinova slova o arabské Palestině pak patří do kategorie skrytých poselství, která pochopí jen ti, kteří znají kulturní tradici obou pojmenování i propast, která je dělí.

Jako kouzlo nechtěného s budoucími neblahými důsledky je i symbolika popravy den před půstem 10. tevetu, v Bagdádu, 80 kilometrů od Nebuchadnezarova paláce v starověkém městě Babylon...

Smyslem postů je roznítit naše srdce a pohnout je k lítosti; připomínáme si vlastní špatné skutky i zlé skutky dávných předků , jež byly příčinou všech pohrom. Budeme-li mít ony události na paměti, zlepšíme vlastní chování. Tak je psáno : " Vyznají svou špatnost i špatnost svých otců" (Lv 26:40). Půst má být přípravou k lítosti. Při popravě Saddáma nikdo lítost nepociťoval. Tupili jej a ponižovali do posledního okamžiku jeho života. Života muže, který udržel mnoho kmenů a mnoho náboženství v jedné, znovu vybudované říši. Muže, který zradu trestal nemilosrdně - smrtí. Muže, který nesnesl odpor a rozbroje, opozici a separatismus, neboť by uvrhly stát do chaosu. Muže, který nerozlišoval mezi svými a cizími, ale jen mezi věrnými a zrádci. Muže, kterého mnozí zrazovali. Pro peníze, pro moc či pro obé. Muže, který stál v cestě mnohým, kteří měli mocné přátele. Který vládl své zemi železnou rukou. Muže, který vládl příliš dlouho.

Když Ježíš vyháněl kupce z Chrámu, přirovnal k němu své vlastní tělo. Řekl: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím" (J 2,19). Na mysli měl v tu dobu své vzkříšení. Je to už jiný příběh? A nebo budoucí mír a rozkvět Iráku čeká také na vzkříšení - myšlenky o velkém, i když krutém panovníkovi, který bude muset zničit cizí náboženství, rozbít jeho chrámy a pozabíjet jeho vyznavače, aby opět obnovil slávu a moc své říše, uvrženou do poroby okupace a otroctví ?

Irák bez Saddáma bude rozbit a poroben. Říše krále Nebuchadnezara zanikne v chaosu vzájemných náboženských válek. Obyvatelé si totiž dnes už navzájem nerozumí a rozumět hodně dlouho nebudou. Stejně jako Jugoslávie, kterou sjednocoval jeden jediný muž, bez Saddáma Husseina či jiného, stejně odvážného ale i krutého bojovníka a vládce, Irák jako stát zanedlouho zmizí. Euroamerická, křesťansko osvícenecká parlamentní demokracie a mýtus lidských práv jsou sny, které do Alláhovy pouště a stepi nepatří a dlouho patřit nebudou. Dávné symboly mají totiž tu sílu, že spojují zničující silou minulost praotců s tušenou budoucností. Teprve pak nebudou chtít Iráčané ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nejdříve ale musejí být jeden lid a mít jednu řeč. Musí postavit svůj vlastní chrám. I kdyby to měl být zikkurat, který se bude dotýkat nebes. Musí být ale bránou k Bohu. Jejich Bohu.

"Toto je nejlepší dárek lidstvu u příležitosti svátku Eid al-Adhá.", řekl bývalý kuvajtský ministr informací Saad bin Tafla al-Adžmi. Měl na mysli potupnou smrt Saddáma Husseina. Bývalý irácký velvyslanec v OSN Mohamed al-Dúrí řekl, že Husseinova smrt není triumfem USA. "Oni si myslí, že poprava prezidenta Sadáma je vítězství. Nemají nic jiného, co by mohli označit za vítězství. Není žádný nový Irák, žádná demokracie, žádný vzor pro region." Náměstek ministra obrany Izraele Ephraim Sneh vyjádřil obavu ohledně post-sadámovské éry Iráku. "Musíme mít obavy z toho, co se nyní stane," řekl. Sneh v sobotu v izraelském rozhlase uvedl, že Irák se stal regionálním "zdrojem energie" pro terorismus. Prohlásil také, že v šiítských oblastech Iráku, stejně jako v irácké ústřední vládě vzrostl íránský vliv. Gerorge Walker Bush Saddámovu smrt označil za "důležitý mezník iráckého lidu."

Popravený irácký prezident byl v noci 31. prosince 2006, kolem třetí hodiny ranní místního času pochován v rodné vesnici Audža poté, co jeho tělo sunnitští duchovní nejprve rituálně omyli, oblékli do bílého rubáše. Tělo uložili do země v rakvi, zahalené iráckou vlajkou. Pohřbu přihlíželo několik stovek předních příslušníků sunnitského kmene Albá Násir, místních úředníků, kmenových vůdců a příbuzných.

V Iráku už podle oficiálních údajů zemřelo od invaze v březnu 2003 nejméně 3000 vojáků USA, 127 vojáků Velké Británie a 123 vojáků dalších národností. Za tři roky a 287 dní už také podle agentury Reuters v Iráku bylo zraněno 22 057 amerických vojáků. Příslušníky soukromých bezpečnostních složek, různých poradců a soukromých armád, kteří v Iráku tvoří páteř ochrany ropných a dalších společností, tato statistika nezahrnuje. Podle Reuters o život přišlo 4900 až 6375 příslušníků iráckých bezpečnostních sil a 52 až 57 tisíc civilistů. Irácké údaje hovoří o desetinásobku mrtvých Iráčanů. Ve vietnamské válce (1964 až 1973) zemřelo 58 209 Američanů (zraněno 153 303), během války v Koreji (1950 až 1953) to bylo 54 246 mrtvých a 103 284 zraněných.