Zatímco islámské právo šaría včetně trestu smrti ukamenováním za nevěru byl a je dodnes běžnou součástí života okolních zemí, včetně onoho Amerikou vzývaného Kuvajtu či vlasti teroristů - Saudské Arábie, v saddámovském Iráku se ženy začlenily do všech oblastí života společnosti a dle zákonů byly mužům rovné. Ale stejně jako jsou rozdíly mezi feminismem Prahy a šovinismem Slovenska či Ukrajiny, popření kulturních tradic během několika desítek let je nemožné. Irácké ženy byly přesto profesorkami univerzit, učitelkami, inženýrkami, vedoucími, diplomatkami i političkami. Uchovat sekulární společnost v zemi ze dvou stran obklopené buď absolutistickou teokracií (Írán) či rigidním islamistickým šejchátem (Saudská Arábie), jejíž rozloha od Al Rusbah přes Arbil po Al Basrah je 437 072 km² , je nadlidský výkon pro jednoho politika a jednu politickou stranu. Splnění takového cíle kdekoliv na světě je vyváženo buď politickou nestabilitou, a nebo absencí složitých a křehkých mechanismů vzešlých z tradic evropské politické demokracie.

Říše se nikdy neudržovaly parlamentním hlasováním, ale krutým a nekompromisním výkonem moci. Včetně trestu smrti pro neposlušné. Bylo tomu tak ve všech říších, kde součástí kulturní tradice byly ideály pyšné hrdosti, odvahy, velmocenské neporobitelnosti. Bylo tomu tak ve většině arabských, středovýchodních a asijských říších - Turecku, Persii či Afghánistánu, i v Mongolsku, Číně, Japonsku. Stalinovým či Brežněvovým vzorem nebyl evropský Leningrad, ale asijský Ašchabád. Ano, stejně jako SSSR v sedmdesátých letech, ani Irák nebyl nikdy demokracií evropského střihu. Ani jí nemohl být. Stejně jako v SSSR sedmdesátých let, stejně tak i v Iráku se politická či náboženská opozice netrpěla. Pokus o neposlušnost a odpor se musel ztrestat - třebas i smrtí. Náboženství oddělené od výkonu státní moci má tendenci vytvářet militantní opozici - své vědí Turci, své ví i Egypt či Sýrie. Řešením je udržení mas v poslušnosti strachem , nikoliv volbami.

Zhodnocení těchto civilizačních aspektů a kulturních tradic musí být východiskem pro jakýkoliv životopis, který nemá být jen dodatečným alibi pro vítězný státní převrat, zpackaný soud s bývalým vůdcem a následnou popravu "tyrana", ale alespoň tochu objektivním pokusem o historickou črtu. O analýzu , nutnou k pochopení, nikoliv jen k odsouzení.

O to ale Davidu Hirstovi, ani většině českých politických komentátorů nešlo. Bezduše papouškují propagandistická klišé, vytvořená světem euroamerického PR k odůvodnění dvou válek, které proti Saddámovi doposud "demokratické" Spojené státy vedly.

Univerzální spravedlnost neexistuje. Stejně jako neexistují univerzálně platná kritéria demokracie.

Vestfálský princip suverenity národních států je stále platným základem mezinárodního práva, ačkoliv ekonomický neokolonialismus globalizace tento princip den ode dne zpochybňuje či relativizuje. Odůvodňuje "humanitární intervence" strategickými bombardéry , tanky a raketami do jakéhokoliv státu, s nímž mocní tohoto světa z nějakého důvodu nesouhlasí. Apologet hrdinné a humanistické tradice liberálně globalizující se neokolonialistické Evropy David Hirst už delší dobu vysvětluje, proč je to tak správně. A přitom je to špatně.

David Hirst ZDE