Kdopak by nevěděl, jak horko-těžko se nakonec v ČR podařilo v pátek, 19. ledna 2007, s úspěchem přestát Topolánkově vládě na druhý pokus hlasování o důvěře? A co se (ne)stalo vzápětí? Hned po onom horečném pátečním jednání v Poslanecké sněmovně ČR následovala spěšná zpráva, že by USA měly zájem vybudovat v ČR antibalistický ("pouze radarový") obranný systém. Lze spekulovat o náhodné shodě okolností. Nelze vyloučit, že Američané čekali až na vhodný okamžik ke svému vyjádření v této citlivé záležitosti. Je zajímavé, že pozitivní vyjádření M. Topolánka souhlasně doprovodil kupodivu i jeho stranický oponent J. Paroubek, byť s výhradou, pokud by to bylo zařízení menšího rozsahu. M. Topolánek J. Paroubka za toto jeho výchozí vyjádření pochválil. Tím pochopitelně nebyl všem toho dnům konec.

Samozřejmě se lze pást hned na tom, "jak rychle" došla americká žádost do Prahy poté, co získala vláda důvěru; a zda by ta žádost v daném termínu vládě došla, kdyby hlasování dopadlo jinak (a bez ohledu na souběžná jednání USA s Polskem). U senzitivního vojenského projektu se samozřejmě dalo předem očekávat "levicové" negativní echo na české politické scéně, navíc zaštítěné tradiční komunistickou averzí ke všemu "Made in USA". Zřejmě si i v USA uvědomili, že projekt americké základny na českém území je možná pro ČR více politikum než branně-bezpečnostní problém. Automaticky jako kdyby jej měli na talíři všichni ti, kdož dali stávající vládě "pravého středu" důvěru.

Vezmeme-li v úvahu, že se tu jedná o cizí (byť spojeneckou) základnu na českém území, okamžitě vyvstává problém jurisdikce přímo na základně, včetně jejího personálu také mimo ni. Starší generace si pamatují sovětskou okupaci a ty ještě starší dokonce okupaci německou. Analogie se nabízejí těmto lidem samy; zpravidla bez nutného přihlédnutí k tomu, že samo rozhodnutí v této věci tentokrát spočívá plně na našich odpovědných orgánech. Bezpečnostní záležitosti se běžně nepředkládají k všelidovému plebiscitu. Když však uvážíme, jak nízký kredit v naší společnosti mají politikové, snadno můžeme podlehnout pokušení svěřit rozhodnutí v této zvažované věci celostátnímu referendu. Pak ovšem končí vidina kvalifikovaného posouzení choulostivého problému a můžeme počítat s tím, že se všechno relevantní zvrtne pouze na nějaká manifestačně znějící hesla, řadu mítingů s populárními zpěváky a hledání ozvěny pro vlastní stranickou politiku ve vodách možné veřejné přízně. (K tomu se ještě vrátím.)

Jsme samozřejmě v rámci NATO partnery také Spojených států. Zamýšlená základna by ale měla vzniknout zřejmě na základě dvoustranné dohody, což vrhá na chystanou dohodu nikoli předem očekávané světlo. Četl jsem nejednou názor, jako kdyby náš souhlas s americkou základnou u nás měl být "kompenzován" zrušením víz pro české občany na cesty do USA. Tato představa mi vůbec nesedí (i když i na tom lze vykřesat nějaké vstřícné body na veřejnosti). Pokud jde o pasové záležitosti, tak jako občané EU bychom se měli podílet na již ustavených a platných právech občana Unie jinou cestou než jakýmsi "barterovým" obchodem. S cestováním našich občanů do ciziny (vč. do USA) otázka vojenských základen nemá věcnou souvislost žádnou.

Začne-li se mluvit o "vojenském" projektu, pak hned se to dá převést do řeči možné války, s rizikem odvetných opatření pro obyvatelstvo v zemi budovaného vojenského objektu. Mnozí publicisté i jinak angažovaní občané si hned dělají starosti s tím, zda je ten projekt obranný nebo útočný, anebo zda je nebezpečnější pro místní obyvatelstvo "radar" (jako "oko" možného zásahu) nebo raketové silo. Někdy se tak děje s tím cílem, aby se mohlo ukázat, že je to vlastně "prašť, jako uhoď". Že taková i onaká základna je tak jako tak první na ráně (a daleko od USA, což může být trnem v oku). Nelze ovšem přehlížet také fakt, že máloco je tak nákladné ve státním rozpočtu jako vojenská výzbroj. Tam se točí peněz! Hegemon (USA, pod jehož "štítem" se schovává i ČR) je vynakládat ovšem musí, i když je otázka, zda ty stovky miliard dolarů ročně jsou přiměřenou daní jeho mocenskému vlivu. Je problémem USA, zda ty závratné sumy utrácí efektivně. Uvažovat jen z perspektivy, že bychom se v dohledné době na tom americkém branném rozpočtu pouze šikovně přiživili, mi připadá neuvážené i neetické (má-li ten přívlastek ještě nějaký smysl). Rovněž nelze ztrácet ze zřetele, že pro USA není prioritou Střední Evropa, nýbrž tzv. "americké národní zájmy".

Stěží je někdo z nás dnes schopen odhadnout důsledky nynější ekonomické expanze Číny a Indie --- dvou nejlidnatějších států současného světa --- za nějakých patnáct dvacet let. Už šest desetiletí senzitivní situace na Blízkém Východě rozhodně není povzbudivá. Roste riziko, že by se mohly "zbraně hromadného ničení" dostat též do rukou mezinárodního terorismu. Současný stav v Iráku neblaze dosvědčuje, že není nutně tak velkým problémem technicky špičkové vedení války, jako pak může být následný "mír". Tzv. civilizovaný svět dosud neumí čelit setrvalým konfliktům se spoustou nevinných obětí zaznamenaných zvláště v Africe. Tento svět politicky zatím neví, zda má vnímat hrozbu klimatických změn jako možná nejzávažnější prioritu.

Dnes jsou USA stále ještě ekonomicko-politickým hegemonem na naší zeměkouli. Na věky tuto svou převahu stěží udrží. Je otázka, zda dnešní vojenské plány kalkulují s nějakými potenciálními globálními ekonomicko-politickými riziky v časovém rozmezí na generace. Jistě by měly. Není snadné odhadnout možná kritická ekonomicko-politická a sociální pnutí ve světě kolem roku 2030. Do roka a do dne nám ve Střední Evropě zřejmě žádné riziko nehrozí. Opakovaně tlumočený náhled, že uvažovaná "radarová" základna v ČR je namířena proti Rusku, nemá nárok na to, aby odpovídal současným americkým strategickým obavám. Jako údajně "přesvědčivý" argument ovšem snadno poslouží, i když ne mezi odborníky. Vypadá však --- pro případné referendum --- důvěryhodně pro mnoho lidí; pro ty, kteří prožili ta čtyři desetiletí tzv. studené války mezi dvěma supervelmocemi. Že Rusko dnes už takovou supervelmocí (bez ohledu na svou rozlohu a nerostné bohatství) není, nemusí být pro případné mediální hrátky s tímto "argumentem" záměrně zohledněno. Kdo by za tento propagandistický provaz tahal, nemusíme asi dát hádat. Účel světí prostředky?

Už z toho, co tu zatím bylo jen letmo naznačeno, vyplývá, že nejde o jednoduchou otázku. Přesněji: samo řešení této otázky vyžaduje mnohem komplexnější a kvalifikovanější znalosti, než odpovídá navenek jednoduchému zadání, jaké se tu nejednou prezentuje. Samotní vojáci nemusí mít plně v kompetenci jak účinnost očekávaného nasazení předpokládané techniky, tak doprovodné účinky na zdraví obsluhy i okolního obyvatelstva. Přitom otázka pro případné referendum musí být jednoduchá a snadno srozumitelná. Ne že bych chtěl podceňovat cit občana pro to, co je správné nebo co je v jeho zájmu (což automaticky není totéž!). Ne že bych si byl hned jist tím, že to politikové věcně hned chytnou za správný konec. Samozřejmě že žádný politik v zodpovědné funkci nemá automaticky patent na rozum. Ale ještě více mám obavy z toho, že politik se bude chovat zase poněkud jinak, pokud by mělo dojít v předmětné záležitosti k referendu. Politik pak v potřebě něco po svém vysvětlovat voličům vystihne zároveň kýženou možnost zabodovat v ringu veřejné přízně především pro vlastní politickou stranu, ne už tolik v zájmu státu a jeho občanů, na něž bude verbálně odkazovat.

Jako platformy řešení tohoto problému se bojím OBOU nabízejících se alternativ ; jak partajními a osobními mocenskými zájmy oslepované suverenity politiků a vojáků, tak jinak rovněž tak ne dost kvalifikované suverenity běžných občanů, jimž by byla předhozena sugestivně simplifikující, a takto ne dost adekvátní otázka k možnému kritickému rozhodnutí. Negativní přístup k pevnějšímu propojení ČR s brannými zájmy USA na základě možných obav ze spálení jiných možných "mostů" dost prozíravý dnes není. Nadto malý stát nemůže zůstat v soudobém světě bez tváře. Nepřevzít svůj díl odpovědnosti za odvrácení možného příštího rizikového stavu světa také není dobře možné. Za vše se platí; nezbytnou míru svobod nelze udržet pokusem vyhnout se podílu ze společné odpovědnosti za ně. Převzít svůj díl odpovědnosti je ovšem vždy nevděčnější, dobrodružnější a riskantnější, než dočasně vyvolat v život vlastní popularitu. Komplexně zahrnující a solidně zvážená reakce na shora uvozený problém je ovšem výzvou, v níž je nepřehlédnutelná role také pro korektní parlamentní opozici. Přitom jednoznačnost odpovědi na dané zadání automaticky se nenabízí; dána předem není. Mnohá fakta jsou víceznačná nebo zatím mlhavá, anebo možnými efekty riskantní či nejistá.

Poněkud stranou pak zde zůstala nikoli podružná otázka: Chystaná branná opatření mají fakticky a jmenovitě sloužit... proti kterému již vytipovanému "nepříteli"? Jenže to přece předem vojáci neříkají! Některá rizika v našem současném světě mají ovšem již nějakou dobu svůj "globální rozměr". Jen strkat před nimi hlavu do písku adekvátní samozřejmě není. I takto se ukazuje, že my občané "zdola" se svými životními perspektivami --- navíc se zjevným nedostatkem věcných podkladů --- moc platní pro řešení vyvstalého problému nebudeme... Kéž nedojde k zatmění těch mozků, které se ujmou řešení této složité otázky. Kéž "tam nahoře" pochopí, že takový projekt není scénářem k vlastní osobní a stranické exhibici. Velikost politika roste nebo padá s tím, jak dokáže i potenciálně náročné, ne-li dokonce jistou újmu vyžadující úkoly svým občanům důvěryhodně zdůvodnit. V antickém světě se tací lidé rodili. Bude nám stačit výsledek práce odpovědných ústavních činitelů ve shora citované otázce k tomu, abychom jej s ulehčením a s důvěrou přijali?

(25. 1. 2007)