Nemáme to věru s přesvědčováním lehké, tím spíš, že si své národní zájmy sami pro sebe a pro občany a voliče nejdříve musíme srozumitelně a nedvojznačně definovat. Teprve z toho pak můžeme, ba musíme odvodit obsah naši zahraniční politiky a tudíž také naše stanoviska k jednotlivým konkrétním situacím. V těch nejsme sami a nejednou se, dokonce ve vlastním zájmu, musíme přizpůsobovat. Na rozdíl od socialistické minulosti, nejde o ohledy nekonečné -- ani věčné časy nakonec a naštěstí nebyly věčné. Věčnost se zřejmě bude dál zkracovat, nejen pro nás. Uplynulý týden donutil nové politické vedení ČR zaujmout našim jménem stanovisko v řadě důležitých otázek mezinárodní a bezpečnostní politiky, s nimiž si ani zkušenější země a politikové nemusí vědět rady.

Zdá se mi, že stojíme před několika okruhy otázek, k nimž se bude třeba poměrně rychle politicky vyjádřit. Cosi, co Evropa (dříve západní Evropa) nikdy příliš neovládala.

Světové ekonomické fórum v Davosu - místě, kam se dříve hrnuli špičkoví politici a manažeři v touze urvat trochu prestiže alespoň z pouhé přítomnosti, letos zřejmě v centru zájmu nestojí. Asi proto, že se tentokrát soustředilo na problematiku těžko řešitelnou, na níž najít společného jmenovatele nebylo, není a nebude jednoduché.

Severoatlantická politika

Jde o otázky životního prostředí, změny klimatu a jejich následků, budoucnost energetiky a jejich zdrojů pro země chudé i bohaté, vztahy starých a nových hospodářských mocností (a o bezpečnou existenci chudých i bohatých ne-mocností mezi nimi). Řeší se i otázky masové nelegální migrace -- hlavně z chudých zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky do bohatých Spojených států a Evropy.

V Bruselu se sešli ministři zahraničních věcí členských zemí NATO a vysoko na pořadu jejich jednání jistě stála problematika terorismu, sektářského násilí a snad i reorganizace strategie a struktury společné obrany severoatlantického prostoru (do něhož Česká republika, abychom si rozuměli, patří). Jsem přesvědčen, že se diskutovalo i o možnostech dalšího postupu směrem k mírovému řešení na Blízkém východě, v Kosovu a dál na východ přes Irák, Irán, Afghanistán, Pakistán, až po tu Severní Koreu na samém konci oné symbolické 'osy zla`.

Aby to nevypadalo, že se svět zabývá pouze téměř neřešitelnými těžkostmi, zmíním alespoň jednu dobrou zprávu -- vytvoření společného, více než pět set kilometrů dlouhého 'údolí míru` podél hranice mezi Izraelem, Jordánskem a Palestinou, avizovaného místopředsedou izraelské vlády Šimonem Peresem. Uvidíme, jak dlouho vydrží.

Chci ale poukázat, že mírové řešení musí být dlouhodobé, jazykem pracovních a bytových smluv 'na dobu neurčitou`, nikoli 'určitou`. Každá smlouva je vypověditelná, když se zruší bez vypovězení, jde o válku.

Ústavní politika

Všechny zmíněné otázky, jež byly na pořadu minulého týdne se nás samozřejmě týkaly, i když jsme se o českém politickém stanovisku k nim v podstatě nic nedozvěděli.To budou muset naši odpovědní politici rychle napravit. Zde je také úloha politické opozice ale i českých zástupců v Evropském parlamentu, z nichž někteří se holedbají jakousi nezávislostí, což v jejich představách asi znamená, že nikomu za svou 'práci` v Bruselu neodpovídají. Oni ale odpovídají nám všem, občanům České republiky, bez ohledu na to, kdo je volil a ve jménu čeho.

Tím se dostávám k problematice Evropské unie, jež byla jedním z hlavních témat uplynulého týdne. Zmínil jsem se o tom nedávno, dnes ale už mohu něco shrnout. Německo s velkou koalicí, jíž sotva může opozice v Bundestagu ohrozit se postavilo od začátku svého šestiměsíčního předsednictví v EU rozhodně do čela úsilí oprášit starý návrh Ústavní smlouvy, mnohomluvného spisu, zamítnutého dvěmi referendy. K věci patří, že dávný 'motor Evropy`, tandem Francie-Německo, již neexistuje. Francouzské referendum Ústavní smlouvu jako první odsoudilo a Francie se v celé řadě zájmů s Německem rozchází. Platí to například o finančně důležité snaze změnit společnou zemědělskou politiku a o řadě dalších, hlavně, ale nejen hospodářských otázek.

Ještě před návštěvou německé kancléřky minulý pátek v Praze se proto neobvyklým způsobem obrátil německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeyer na kandidáty pravice a levice ve francouzských prezidentských volbách, jež se uskuteční v dubnu 2007 s výzvou, aby se zdrželi vyhraněných stanovisek k 'ústavní smlouvě` ve volebním boji. Později sice svou výzvu rozšířil na '..země, v nichž se mají volby uskutečnit`, ale není pochyb, že mínil především Francii. Má ale smůlu, Francie má ve volbách zřejmě jiné zájmy. Podle všeho bude paní Royal a její socialisté trvat na změně velké a podstatné části odloženého návrhu ústavní smlouvy a jeho předložení voličům k vyjádření. Pravicový kandidát Sarkozy naopak nemá na referendu zájem, podporuje ale zcela nový, stručný text, což se Němcům také nezamlouvá. Francie a Německo se také rozcházejí v názoru na úlohu Evropské centrální banky. Oba hlavní francouzští prezidentští kandidáti kritizují ECB, že se soustředila na boj s inflací a zanedbává hospodářský růst a boj s nezaměstnaností.

Turecká politika

Ostatně i německé politické strany , a nejen ony, ve volebních kampaních rády používají zahraničněpolitické argumenty. Ty totiž bolí domácí voliče, bez ohledu na stranické sympatie, ze všech nejméně a jsou účinné. Německý kancléř Helmut Kohl tak například po podpisu společné deklarace s ČR nenamítal proti zatažení otázky takzvaných Sudetských Němců do volební kampaně CDU/CSU, ačkoli vyzýval (úspěšně) českou stranu, aby to nedělala.

Německo se v rámci svého předsednictví v EU také chystá znovu rozběhnout jednání s Tureckem o jeho případném budoucím členství v EU. Na rozdíl od většiny českých politiků (a snad i občanů) jsem přesvědčen, že to je správné. Nejsekulárnější islámský stát, navíc ležící na hranici se Středním východem, zdrojem ropy, zemního plynu, ale také terorismu a sektářského násilí, by měl být co nejdříve na naší, evropské straně. Skutečnost, že v Německu, ve Francii a ve Spojeném království žijí několikamilionové islámské menšiny, je podle mého názoru spíše argumentem pro Turecko, než proti němu.

Energetická politika

Dalším problematickým kamínkem v mozaice německého předsednictva EU jsou vztahy Evropy s Ruskem. V nich jsou právě teď nejaktuálnější dva problémy: Spolehlivost dodržování smluv o zásobování Evropy energii a chystaný návrh smlouvy o jakési částečné autonomii Kosova. Zatímco o dodávkách ropy a plynu nejspíš k dohodě (o jejíž době trvání bych se nesázel) dojde, pokud jde o Kosovo bude záležet na stanovisku nové srbské vlády. Rusové jsou jedinými spolehlivými spojenci Srbů a nedovedu si představit, že by je teď jednoduše nechali na holičkách, budou-li Srbové trvat na změnách v návrhu finského exprezidenta Ahtisaariho. Nedovedu si ale ani představit smířlivou reakci kosovských Albánců, kteří mají navíc dost špatnou mezinárodní pověst pro pašování drog a jiné formy organizované kriminality.

Pokud jde o zhodnocení návštěvy německé kancléřky Merkelové v Praze, výsledky se daly očekávat. Sám jsem nikdy nebyl euroskeptikem, ale pro odložený návrh textu ústavy bych určitě nehlasoval. V tom, myslím, jsme s Francouzi, Holanďany, Brity, a Poláky na stejné a celkem spolehlivé lodi. Pokud jde o postoj k takzvané federalizaci Evropy, cosi, co také odmítají český prezident a hlavní vládní strana ODS, nedomnívám se, že z federalizace hrozí samostatnému českému státu nějaké nebezpečí. Toto stanovisko jsem již několikrát zdůvodnil podrobněji. Nemyslím ovšem, že by dnes byla EU zralá na nějakou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. V mnohém se zahraničněpolitické ba i bezpečnostní zájmy členských států liší, ne-li rozcházejí. Zato se domnívám, že komisariát, který by posuzoval a definoval otázky společného zájmu v mezinárodních vztazích a hledal společná stanoviska k nim je potřebný. Ještě důležitější je podobný společný institut pro definování otázek bezpečnostní politiky a společného postupu. Z těchto, již existujících instancí, i když ta bezpečnostní se komisariátem nenazývá by mohly vzejít i případné příští formy společné strategické obrany. Při liknavosti (nejen) EU v těchto otázkách se obávám, že má generace se toho zřejmě nedožije a ta další sotva.

Skladba současné české koaliční vlády, jejíž polovina, včetně ministra zahraničí má údajně na europolitiku jiný názor než ODS a prezident Klaus, naznačuje, že pokud tato vláda vydrží své volební období, budou se muset postoje ODS k EU alespoň navenek poněkud změnit.

Alternativně není vyloučeno, že malé koaliční strany budou své 'principy` a stanoviska 'pružně` a často měnit ve jménu více, či méně pomyslného podílu na moci. To je totiž také podíl na rozhodování o věcech nelegislativních, jež nejsou podrobeny hlasování v parlamentu a ten podíl není vůbec zanedbatelný. Již proto se sociálně-demokratičtí, vládu tolerující, poslanci dopustili vážného prohřešku vůči své straně a svým voličům.

Raketová politika

Tím se dostávám k poslední otázce zahraniční a bezpečnostní politiky, již jsem zde chtěl zmínit. Je to žádost vlády USA o možnost zřídit na českém území radarovou stanici, která by byla součástí komplexu obrany proti raketovým střelám, především dlouhého doletu a hlavně údajně z Iránu (podle USA), či, podle Rusů na navádění (a z Polska případně odpalování) střel proti Rusku a snad jeho spojencům v SNS. Napadá mne v té souvislosti argumentace spojenci a přáteli, proto jsem ta slova použil v titulku. Nejsem expertem na logistickou a technickou problematiku raketových zbraní a protizbraní ani na radarová zařízení. Na rozdíl od mnoha současných 'diskutérů` se proto k těmto otázkám vyslovovat nebudu.

Bezpečnostní politika ale má i jiné, než logistické aspekty. Například politické, včetně mezinárodních, právní, etické, hospodářské a strategické. O tom tedy pár slov. Spojenectví a přátelství mezi národy a státy funguje stejně, jako mezi lidmi. Sahají daleko, mají ale své hranice. Mohou, ale nemusí být vysloveny, či sepsány a podepsány. Jako manželství, uzavírané s nejlepšími úmysly mohou také být rozvázány. Jako do manželství, ani k úmluvám o přátelství a spojenectví se nepřistupuje už předem s úmyslem z nich vystoupit. Vystoupit, rozvázat smlouvu ovšem předpokládá zachovat respekt a vnější formu k partnerovi.Samotné přátelství, či spojenectví partnery k ničemu nezavazuje a není mi známo, že by ČR měla s USA nějakou závaznou vojensko-strategickou smlouvu.

Je ale nutné uznat, že s Atlantickou aliancí NATO takovou smlouvu máme. K věci patří, že NATO má dvě větve, politickou a vojenskou. Připomenu, že již za prezidenta De Gaulle - a Francie své členství v politické větvi NATO zrušila, ale ve vojenské zůstala. Přesto je nadále spojencem i přítelem. Často se s USA v něčem neshoduje, ať jde o otázky politické, či vojenské a dává to najevo. To ovšem dělají i jiní členové NATO, sedící v řídících orgánech obou částí Aliance, tak jako dnes i my. Z titulu vlastní osobní zkušenosti si dovolím konstatovat, že Spojené státy mají poslední slovo v politických i vojenských otázkách rozhodování - a to přesto, že dle dohody je vojenským nejvyšším velitelem vždy Američan, politickým šéfem vždy Evropan, konkrétně generální tajemník. Tolik pro ty, kdo dnes argumentují, že dohoda s USA o radaru je snad něco jiného než souhlas NATO. Kdyby to tak bylo, USA by sotva měly problém si takový souhlas zajistit.

Na druhé straně, ani nejmenší a nejslabší členský stát NATO se nemusí nutně podrobovat kdejakému diktátu. Vliv členství záleží více na strategickém významu členského státu, než na jeho velikosti, bohatství, či síle. Dva přesvědčivé příklady: Norsko, zakládající členský stát NATO, téměř vždy s levicovou, sociálně-demokratickou vládou, s dlouhým atlantickým pobřežím a s necelými čtyřmi milióny obyvatel, si na vrcholu studené války odhlasovalo zákon, že nepovolí uskladnit na svém území jaderné zbraně, ba ani nepovolí do svých přístavů vstup lodí poháněných na jaderný pohon. Navíc nepovolí pobyt cizích vojsk na svém území, kromě v době války. NATO, nejmocnější vojenské uskupení na světě, muselo tyto podmínky přijmout, předělat své strategické plány, což je záležitost obtížná a nákladná a přizpůsobit se zákonům svého členského státu, jehož prestiž nijak neutrpěla. Na vlastní oči jsem viděl místo, kde se hranice NATO a Varšavského paktu na nejzazším severu Evropy stýkaly. Na Nordkapu je z norské strany hlídala četa vojáků základní služby, pod velením desátníka. V Murmansku, několik desítek kilometrů odtud, byla sovětská námořní základna s největší koncentrací ničivé jaderní síly na světě, síly schopné několikrát zničit zeměkouli. Samozřejmě fungovala na obou stranách hranice také citlivá zařízení sbírající a analyzující nutné informace. Budou i v Brdech, bude-li tam radar

Jiným příkladem je Island, nejmenší člen obranného systému NATO, který ani nemá armádu. Ostrov s posádkou amerického válečného letectva v Keflaviku a s příslušným zpravodajským vybavením ale sloužil jako jakási letadlová loď v severním Atlantiku, chránící mimo jiné území severoamerického kontinentu proti případnému nečekanému útoku sovětských jaderných ponorek, či proti jiným nepřátelským akcím.

V jednom období studené války měl Island komunistickou vládu. Z NATO nevystoupil, americké základny nevypověděl a jeho komunistická vláda byla považována, snad s jistými rezervami, jež ale bylo možné z bezpečnostního hlediska elegantně vyřešit, za rovnocenného partnera v alianci.

Závěrem si dovolím poukázat, že jsem četl dva obsáhlé texty, v nichž se kromě jiného, na téma americké základny vyjadřují dva přední politici menších koaličních stran. Pan Liška, poslanec Strany zelených namítá hlavně proti dvoustrannosti smlouvy bez ohledu na NATO (a nijak nepopírá vnitřní rozštěpenost nejvyšší politické reprezentace SZ). Poslanec Liška se odvolává na dokumenty, jež dal ministr Schwarzenberg k dispozici, které ale neodpovídají na otázku o souhlasu NATO. Ministryně obrany Parkanová mluví o čistě obranném systému protiraketového deštníku, jenž chrání nás a další naše spojence dříve, než Američany. Otázkou je, odkud tyto informace paní ministryně má? Nechce se mi věřit, že od svých podřízených vojáků. Pokud totiž ano, pak se snad informátoři museli dopustit trestného činu.

Osobně se domnívám, že podobná základna a rozhodnutí o jejím umístění na českém území nemá být předmětem referenda, ale důkladných expertních vojensko-strategických a bezpečnostně-politických úvah. Občané přece referendem také nerozhodují, kdy má velitel vydat rozkaz k útoku tanků. Bude ale nutné zajistit, aby široké veřejnosti bylo poskytnuto maximum možných informací, včetně skutečnosti, že podobná základna předpokládá i velmi vyspělý zpravodajský systém obrovského dosahu a že takový systém lze samozřejmě použít i ke shromažďování informací o hostitelské zemi a jejích občanech.

Důležité bude proto zajistit, že takové informace nebude možné shromažďovat a věcně a pravdivě o tom informovat občany.

To vše by nutně nemuselo být argumentem proti umístění této vojenské techniky v České republice. Jisté utajení kolem citlivých bezpečnostních zařízení je samozřejmě potřebné. Na nesmyslnost zbytečného utajování v otevřené společnosti ukazuje fakt, že nejvyšší velení CIA v Mc Lean, Virginia, USA je umístněno v lokalitě, do níž lze vjet autem a projet jí kolem ústředí CIA, že všude jsou tabulky s označením co v budově sídlí. To vše dosud žádné bezpečnostní problémy nezpůsobilo, lidská úplatnost a zrada ovšem ano.

Autor je bývalý místopředseda vlády pro zahraniční a bezpečnostní politiku a jako takový náměstek předsedy Bezpečnostní rady státu.