Muž s tímto zlověstným jménem se v Šumperku (Mährisch Schönberg) narodil v roce 1905 do bohaté, vyhraněně nacionálně-velkoněmecky orientované rodiny, která byla silně křesťansky založená (jak typická geneze pro mnoho nacistických válečných zločinců). Jeho otec Adolf Krumey byl známým textilním faktorem, který získal své jmění coby typický představitel drsného kapitalismu 19. století.

Hermann se vyučil drogistou, dobře se oženil a zdánlivě ničím nevynikal. Na konci 30. let ovšem začala kariéra tohoto - dalo by se říci bezvýznamného -- měšťáčka, závratně vzrůstat. Fascinován nacistickou ideologií nejprve vstoupil do šumperského Turnvereinu a posléze i do SdP, kde zejména v nechvalně známých "ochranných sborech" FS (Freiwilliger Schutzdienst) vynikal svou bezohledností a radikální nenávistí, namířenou zejména proti všemu neněmeckému a levicovému (nedaleko Šumperka se nacházely známé rapotínské sklárny, jejichž početné osazenstvo bylo baštou levice v kraji). Ne náhodou byl v květnu 1938 hlavním štábem FS jmenován krajským tajemníkem FS pro celou oblast severní Moravy.

Krumey na veřejných henleinovských akcích nevystupoval. Raději v duchu Reinharda Heydricha preferoval zákulisní intriky a splétání plánů kdesi v ústraní. Mlčí o něm také seznamy henleinovských funkcionářů i šumperský tisk. Přesto figuroval v seznamu nebezpečných henleinovců, který vyhotovil šumperský policejní úřad pro brněnské zemské prezidium. Vedle jeho jména můžeme číst krátkou výmluvnou poznámku: "Nebezpečný a všeho schopný".

Mnichov znamenal pro Krumeye další vzestup mezi nacistickou elitu. Ihned je přijat do SS a ještě v prosinci 1938 je jmenován coby nositel hodnosti SS-Obersturmbannführera velitelem 98. standarty SS se sídlem v Šumperku. Město je mu ovšem pro jeho zločineckou kariéru malé. V roce 1939 odchází ze Sudet a již následujícího roku působí v roli vedoucího tzv. Ústředny pro přesídlence v Lodži (Umwandererzentralstelle). Krumeyovým přímým nadřízeným je Adolf Eichmann a šumperský rodák se vypracovává do pozice jeho pravé ruky, kterou si pro jeho "pracovitost" a bezohlednost cení i samotný Himmler. Hermann se ostatně účastní celé řady důležitých porad až v Berlíně, které se týkají "konečného řešení".

Během několika měsíců svého lodžského působení zorganizoval čtyři velké koncentrační tábory, jimiž prošlo přes půl miliónu lidí. Krumey byl doslova opojen svou mocí nad ostatními lidmi (osobně se účastnil výslechů a mučení), což dokumentují jeho slova, která napsal jednomu kamarádovi z SS: "Připadám si jako polobůh". Krumey se osvědčil nejen při deportacích na území tzv. Vartské župy, ale osud ho během války zavál mimo jiné i zpět do bývalé ČSR, kde jako odborník pomáhal zřizovat terezínské ghetto. Není bez zajímavosti, že se sem nechal převelet na vlastní žádost, s níž se v říjnu 1941 obrátil přímo na Eichmanna. Ještě předtím byl vyslán se "zvláštním úkolem" do Chorvatska, kde organizuje vyhlazování jugoslávských židů. Po splnění úkolu se vrací do Lodže, odkud organizuje mnoho transportů židů i do nechvalně proslulého KT Osvětim-Birkenau. Navíc má osobní podíl na likvidaci lidických dětí, které nechal převézt ze sběrného tábora u Lodže do vyhlazovacího tábora v Chełmnu.

Na sklonku války v roce 1944 již z pozice prvního Eichmannova zástupce řídí likvidaci půl miliónu maďarských židů.

V květnu 1945 se zdálo, že ho konečně dostihla spravedlnost, když byl zadržen Spojenci v Itálii. Ovšem již za tři roky může díky dobrozdání kontroverzního maďarského sionistického aktivisty Rudolfa Kasztnera hltat svobodu plnými doušky. Tíha jeho zločinů na něj opět dolehne až v průběhu 60. let.

Mezitím se spokojeně usadil v hesenském Korfbachu, kde si otevřel drogerii. Spravedlnost je často bohužel slepá a tak Hermann dokonce dostává odškodnění 12 000 marek jako ubohý "německý přesídlenec z východu". Krumeyova proměna z nacistického zločince první kategorie, na jehož rukou ulpěla krev tisíců lidí, byla dokonalá. Opět se stal tím nenápadným a spořádaným občanem jako kdysi v rodném Šumperku, kde pravidelně chodil do kostela a kdy se před každým jídlem nezapomněl pomodlit.

Liknavost německých soudů na pozadí probíhající studené války byla v případech potrestání nacistických válečných zločinců (včetně představitelů Wehrmachtu, kteří nejen při zločinech holocaustu vydatně pomáhali) sama o sobě trestuhodná. Nicméně v roce 1960 byl Krumey díky opakovaným žádostem o jeho potrestání konečně znovu uvězněn. O pět let později mu vyměřil frankfurtský soud směšný trest v podobě pěti let těžkých prací, což vyvolalo vlnu pobouření. Na základě nově snesených a nezvratných důkazů si Krumey v obnoveném procesu vysloužil za své činy doživotí. Tento trest potvrdil na začátku roku 1973 i spolkový soud v Karlsruhe.

Jednoho z největších nacistických katanů se sudetskými kořeny po mnoha letech spokojeného života dostihla spravedlnost.

Nebylo to ale až příliš pozdě?