ČSSD začala zelenat už od roku 1992, kdy začala cílená podpora feministických témat v rámci kampaně "Ženy do politiky". Z této kampaně vzešlo několik političek sociální demokracie - organizační tajemnice ČSSD, katolička Jana Volfová, feministka a zahraniční tajemnice ČSSD Světlana Navarová, poslankyně a předsedkyně Rady vlády pro rovné příležitosti Anna Čurdová, ministryně Vlasta Štěpová, a další ženy SDŽ.

Sociálně demokratické ženy stály u revitalizace MDŽ. Volfová a Čurdová stály u projektu stínové vlády žen. SDŽ bylo v té době propagátorem zipového systému kandidátek, mělo v orgánech ČSSD po deset let kvótu 30%. Ekologickou problematiku do ČSSD přivedl poslanec a atomový fyzik Laštůvka, ekologickou komisi ČSSD vedl dlouhá léta vedoucí odboru MŽP Miloš Kužvart, pozědji ministr životního prostředí. Zelená platforma ČSSD vznikla v roce 1995, o několik let později - v říjnu 1999 - pak Kužvartova Platforma trvale udržitelného rozvoje. Signatáři základního prohlášení zelené platformy byli místopředsedkyně ČSSD Petra Buzková, jihočeský poslanec Pavel Seifert a Miloš Kužvart. O ekologii pozdější ministryně školství Petra Buzková zajímala daleko dříve - stejně tak i další zelení sociální demokraté, sdružení původně v rámci "hradního křídla ČSSD" v liberálním Euroklubu. Buzkové divoké protitemelínské intermezzo bylo častokrát terčem vnistrostranického posměchu a sporů ve vládě Miloše Zemana. Buzková či středočeský poslanec Bláha byli v dobách minulých i v porotě ankety o Ropáka roku. Poslankyně Iva Šedivá pak byla aktivisty Zeleného kruhu dekorována jako nejzelenější poslankyně...

Od roku 1996 je komplexní program ochrany životního prostředí ve všech programových dokumentech strany. Realistický blok Miloše Zemana přizval ke spolupráci tehdejší zelené. Vrcholu stranického zájmu se zelená vize ČSSD dožila za premiéra Špidly, kterému jeho mediálně alternativní poradce Patočka sugeroval skvělou budoucnost takovéto "evropské" koalice ještě v roce 2001, když ho v kavárničce na václavském náměstí brífoval jako řečníka pro demonstraci "na obranu demokracie" v ČT, která probíhala "pod vocasem". Zelenou frakci dlouhou dobu šéfoval pozdější náměstek ministra životního prostředí Ambrozka Petržílek, dnes šéf sboru poradců premiéra Paroubka. Zeleným sociálním demokratem byl vždy i filozof Erazim Kohák.

Zpráva Evropské komise o připravenosti ČR na vstup do EU kladně hodnotila to, že v dubnu 1999 vláda vzala na vědomí novou Státní politiku životního prostředí, ve které je příprava na vstup ČR do EU prioritou. Ekologické zákony byly přijaty a ČR neměla nakonec v době přijetí do Evropské unie se životním prostředím problém. A to neměla Bursíkovy Zelené...

Tolik většinou pražská historie, z Brna neviditelná.

Viděno čísly: v roce 1993 za vlády Václava Klause bylo na ochranu životního prostředí věnováno místními rozpočty 5 mld. Kč, v roce 1998 za vlády Miloše Zemana už 12,5 mld. Kč. Rozdíl více než znatelný. K tomu je nutno připočítat výdaje státního rozpočtu 4,7 mld. Kč a výdaje Státního fondu životního prostředí 2,3 mld. Kč.

Stejně od samého počátku nazelenalá byla Cesta změny i Naděje Moniky Pajerové, vzhledem k cílové protestní skupině městských "alternativních" prvovoličů takové musely být.

To v "liberální" Unii svobody-DEU vznikla Zelená platforma až v roce 2004... Jejím mluvčím se stal místopředseda strany a "nejzelenější" poslanec František Pelc, bývalý ředitel Správy chráněných krajinných oblastí.

Autor si plete mladé komunisty kolem serveru Mladá levice, inspirovaná Dolejšovým asistentem Petrem Gočevem, tehdy mladičkou nestranickou poslankyní Kateřinou Konečnou a "rudozeleným" pražským radním z Duhy Prokešem a neostalinský Komunistický svaz mladých... Mladí komunisté, anarchokomunisté, trockisté a revoluční marxisté, kteří měli blízko k alterglobalistickým aktivitám squattingu, legalizaci marihuany a odporu vůči MMF, vzešli z pražských demonstrací let 1999 - 2003 a nikoliv z lůna aparátu KSČM, jako KSM.

Kavárenští zezelalí podporovatelé environmentálních aktivit z dalších levicových a liberálních uskupení už ovšem většinou nedokázali završit své verbální úsilí odbornou ochranou životního prostředí. Zůstalo jen u slov. Opravdoví ochranáři nekandidují ve volbách a zelené politikaření se jim většinou hnusí... Pokud jsou v politice, pak tam, kde má jejich činnost smysl. Jedni činí vše potřebné v lesích a mokřadech při ochraně zvířat, druzí v místních institucích veřejné správy či v terénu jako pracovníci chráněných krajiných oblastí. Zž odtud vede cesta do parlamentu. Jen pár právníků povětšinou z Brna a Prahy se díky sorosovským grantům vrhlo na zelený boj se státní správou. Tak vznikaly soudní souboje o D47, D5, D6, D8, Labe, Nemak, území Natura 2000 a další zelené , "protiprůmyslové" spory. A to je dnes i doktrína Zelených. O odsíření elektráren, CITES či hlídání ptačích hnízd už nejde...

O "pravicovosti" Zelených začali všichni psát v souvislosti s organizovaným převratem, završeným předsednictvím Martina Bursíka. Jeho "pravicovost" spočívá v jeho předešlé orientaci ministra Tošovského vlády, příklonu k "moldanovské" linii a odklonu od radikálně levicových teorií a ochranářské praxe minulé doby. Bursík loví své dušičky na zelená hesla, nikoliv na práci v krajině. Namísto vesnické a maloměstské mládeže zamířil do velkoměsta mezi yuppies středních vrstev. Typickým voličem Zelených není nyní fousatý přírodovědec s triedrem na krku a batohem na zádech, ale makrobiotickou stravou pohublá blondýna, kupující ekologické potraviny, vonné tyčinky a svíčky z včelího vosku v luxusním obchodu v centru Prahy. Blondý, které chtějí žít zdravě a chtějí změnu, je více.Do "bursíkovské" etapy "modrozelené politiky" by si jen blázen dovolil Patočku či Beránka označovat za "pravicové"...

Výdaje místních rozpočtů na ochranu životního prostředí v roce 1998 v tis. Kč

Zdroj: MF, MŽP