Proto má Čína dnes velmi chabé základy, na nichž by si mohla vybudovat jemnou sít inspekčních a kontrolních institucí, které jsou pro řízení složité moderní společnosti nutné. Je to problém, který bude Čína muset dříve nebo později řešit.

Čína pohlíží na své nedávné úspěchy s obrovským sebevědomím a zároveň má komplex méněcennosti ohledně své minulosti. Vyvolává to hlubokou xenofobii a povrchní aroganci. Čínské hospodářství v roce 2007 bude devětkrát větší než v roce 1978, kdy Deng Xiaoping zvítězil v mocenském boji s maoisty a zahájil oklikami svůj postupný, ale úspěšný program tržně orientovaných hospodářských reforem. Čína je nyní čtvrtou největší ekonomikou na světě, po USA, Japonsku a Německu, a do deseti let se stane druhou největší ekonomikou. Více než 150 milionů zaměstnanců se přestěhovalo do prosperujících čínských měst a 400 milionů lidí bylo osvobozeno z chudoby.

Čína je novým faktorem v globální politice a ekonomice a její vládci i obyvatelé to vědí. Má nyní devizové rezervy vyšší než 1 bilion dolarů, jsou největší na světě. Financuje obrovský obchodní deficit USA. Je druhým největším světovým dovozcem ropy. Do roku 2010 se stane největším světovým vývozcem zboží. Je to druhá nejmocnější světová vojenská mocnost.

Vzniká nová supervelmoc, ale je taková, jejíž sobecké zájmy pozvednou amorálnost moci na úplně novou rovinu. Selháním svých institucí a své morálky by neměla být znepokojena jen Čína, ale my všichni.

V Číně je téměř cítit nová sebedůvěra: je v mrakodrapech, postavených za pár měsíců, v bezostyšné ochotě kopírovat západní značkové zboží bez autorských práv, v civilizovaném a neproniknutelném chování bohatých podnikatelů, sebevědomých státních úředníků a sebejistých univerzitních učitelů.

V Číně vznikla nová třída bohatých podnikatelů, kteří jsou zároveň členy komunistické strany. Vykládal mi jeden takový podnikatel, překvapivě dobrou angličtinou píše autor, s mercedesem čekajícím venku, jak dokonalý je dnešní čínský režim. Západní hodnoty, instituce a postoje jsou, jak se ukazuje, zcela k ničemu -- dokáže to mocná Čína a pragmatismus jejích komunistických vedoucích představitelů.

Jenže západní hodnoty a instituce nejsou k ničemu. Čína se sice do určité míry posunula směrem k západní praxi, ale reformy mají určité hranice, pokud se Čína nemá vzdát vlády jediné strany. Konzervativci argumentují, že s další liberalizací by se stala Čína nezvladatelná -- že například v žádném případě nesmějí lidé dostat právo se odborově organizovat, ani nesmějí akcionáři podniků dostat větší práva. Je to v Číně dnes nejnaléhavější politická diskuse.

Napětí mezi reformami a konzervatismem je tam všude. Například, strana dnes už neřídí plánované hospodářství, ale "socialistické tržní hospodářství". 26 000 komun na čínském venkově, které kdysi bývaly předvojem komunismu, zrušili vesničané sami v letech 1979 -- 1982, byla to největší dekolektivizace zdola jakou svět kdy zažil. Stamiliony vesničanů dnes mají znovu pronajaté pozemky jako jejich předci po tisíciletí předtím. Státní čínské podniky už neposkytují zaměstnancům celoživotní existenční jistoty. Jsou to autonomní firmy, které si většinou mají právo určovat vlastní ceny a postupně se zbavují svých sociálních povinností.

Zároveň vyhlásila Čínská komunistická strana, že třídní boj skončil. Strana prý nyní zastupuje nejen dělníky a rolníky, ale i podnikatele a šéfy podniků. Straničtí činitelé tvrdí, že Čína už nechce bojovat s kapitalismem na život a na smrt, ale chce posilovat svůj vliv mírově.

Přesto však systém zůstává komunistický. A dosahuje svých hranic. Například, státem vlastněné a řízené čínské banky nemají možnost donekonečna investovat stamiliardy dolarů úspor vesničanů do frenetické modernizace infrastruktury a průmyslu. Instituce, které se vypůjčily investice, platí úroky jen zcela nepravidelně a skoro nikdy vypůjčené peníze nesplácejí, přestože hora dluhů narůstá nezadržitelnou měrou.

Čína se také blíží absolutnímu limitu svého vývozu. V roce 2007 přesáhne vývoz Číny do zahraničí 1 bilion dolarů. Touto rychlostí dosáhne Čína do roku 2020 objemu vývozu v hodnotě 5 bilionů dolarů. Je to pravděpodobné? Kam se to všechno bude vyvážet? Zůstanou západní trhy této vlně zboží otevřeny?

Každoročně získává Čína dalších 200 miliard dolarů zahraničních deviz, vzhledem k tomu, že uměle drží na nízké úrovni kurs své měny, aby dobře prodávala své výrobky. Dokáže Čína izolovat svůj domácí finanční systém před tak obrovskými růsty devizových rezerv, aby nevznikla inflace? Už nyní vznikají inflační tlaky.

Všechny tyto problémy mají komunistické kořeny. Je to právě absence nezávislé kontroly, která je důvodem obrovského plýtvání zdrojů a obrovského ničení životního prostředí v Číně. Oblasti, kde je v Číně dnes poušť, se za dvacet let zdvojnásobily, a v Číně je dnes 25 procent území poušť. Ročně umírá předčasně na znečištěné ovzduší 400 000 osob.

Obrovským způsobem se plýtvá energií. Nejhorším problémem je voda. Dvacet procent čínských měst trpí extremním nedostatkem vody. 500 milionů čínských vesničanů stále nemá přístup k bezpečné pitné vodě.

Podniky nejsou za to, co dělají, odpovědné nikomu, jen komunistické straně. Neexistuje žádná občanská společnost, neexistují pluralitní veřejné instituce ani nezávislá média, která by vyvíjela nátlak na podniky, aby se chovaly ekologicky.

Inspekční orgány a "hlídací psi demokracie" nejsou jen užiteční jako strážci spravedlnosti, způsobují také, že se kapitalismus chová poctivě a efektivně a vedli by k výraznému poklesu ekologických nákladů, které dosahují v Číně 12 procent HDP.

V Číně chybí zázemí evropského osvícenství: nezávislý veřejný prostor, který by umožňoval svobodné a kritické intelektuální myšlení, svobodné odbory a nezávislé auditorství. Je-li člověk vězněn nespravedlivě bez soudu po mnoho let, je to součástí téhož maligního systému, který znemožňuje podniku vysoudit si u nezávislého soudu spravedlivý komerční rozsudek, pokud je to proti zájmům strany.

Dopad toho všeho je zhoubný. Důvodem, proč nikdo nezná značky žádných čínských firem, navzdory tomu, že se všude prodává čínské zboží, je to, že žádné čínské firemní značky neexistují. V autoritářském státě jedné strany je nemožné, aby vznikly. A kromě toho, tři pětiny veškerého čínského vývozu a téměř veškeré vývozy nejmodernější technologie vyrábějí nečínské, zahraniční firmy, to je další výraz čínské slabosti. Stát stále ještě vlastní většinu čínské ekonomiky a i nad tím, co nevlastní, si osobuje právo rozhodovat.

Welšan Mark Kitto vydává tři vysoce úspěšné časopisy s programy místních kulturních institucí v Pekingu, v Šanghaji a v Guangžu. Po sedmi letech práce se nyní dověděl, že časopisy budou absorbovány do čínského státu. Může si zachovat svou licenci pouze potud, pokud akceptuje, že jeho časopisy převezme státní podnik China Intercontinental Press, který je řízen Čínským státním výborem pro informace, propagandistickou institucí komunistické strany. Takhle se to děje se vším.

Odhaduji, píše autor že někdy kolem roku 2010 začne rostoucí čínská střední vrstva požadovat od čínských politiků, aby se zodpovídali z toho, jak vydávají jejich daně a jak rozhodují.

Nikdo nedokáže předpovědět, zda to vyvolá útlak či válku, anebo dojde k čínské verzi sametové revoluce a vzniknou politické svobody. Ať je tomu jakkoliv, další vývoj Číny nebude jednoduchou extrapolací dnešních trendů.

Při jedné večeři s čínskými vládními úředníky s autorem této analýzy se diskutovalo právě o těchto věcech. Číňané opakovali zdvořile a přesvědčivě, že Čína jde svou vlastní cestou a vytváří si svá vlastní hospodářská a politická pravidla. Čína je jiná.

Po večeři jsem měl možnost pronést pár slov o samotě s jedním stále vlivnějším vládním činitelem. Díval se do země: "Nenechte se přesvědčit, navzdory tomu, co jste slyšel. Máte pravdu, že Čína není jiná. Chci, aby mé děti žily v Číně s lidskými právy a demokratickými institucemi. A nejsem sám." Skočil do taxíku a byl pryč.

Často přemýšlím o tom náhodném rozhovoru. Británie a Západ berou své dědictví osvícenství příliš na lehkou váhu. Neuvědomujeme si, jak ústřední je toto dědictví pro všechno, čím jsme, ať už jde o technologický pokrok, o důvěru či o prosperitu. Příliš lehce sdílíme kritiku nezápadních společností, že jsme pokrytci. To, co mě, paradoxně, Čína naučila, je vážit si západních hodnot a uvědomuju si, jak nesmírně důležité je, abychom dělali v praxi to, co hlásáme.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Kniha Willa Huttona The Writing on the Wall: China and the West in the 21st century vychází v nakladatelství Little, Brown 15. ledna 2007, cena 20 liber.