Španělsko nepřešlo od diktatury k demokracii revolučním zvratem, ale postupným předáním moci, což znamenalo pro všechny zúčastněné nutnost dělat kompromisy. Zvlášť první léta po Frankově smrti byla poznamenána strachem z polarizace společnosti a politicky motivovaného násilí a z obnovení občanské války. Odstranit represivní zákony a podnítit veřejnou debatu o diskriminaci homosexuálů ve španělské společnosti nepatřilo ani zdaleka k prioriám španělských politiků onoho období. Byla to sama španělská společnost, ze které vyšel impulz ke změně. Dlouhá desetiletí vnucování katolické morálky měla paradoxně za následek, že lidé konečně chtěli vzít svůj osobní život do vlastních rukou, vymanit se z tlaku konzervativních sil, které si osobovaly právo přikazovat lidem, jak mají žít.

Frankova diktatura se vyznačovala značným zasahováním do soukromí jedinců nebo, lépe řečeno, považovala sexuální morálku jednotlivců, zvláště pak žen, za věc veřejnou. Vyplývalo to ze skutečnosti, že diktatura se opírala o nacionálně-katolickou ideologii. Můžeme zde pozorovat významný rozdíl oproti komunistickým diktaturám, které známe ze zemí střední a východní Evropy: oba režimy spojovala restrikce politických práv občanů, ale zatímco komunistické diktatury zasahovaly navíc především do vlastnických práv a ekonomických svobod jedinců, diktátorský režim generála Franka se vyznačoval masovou intervencí do osobního života lidí, ať už přímo či prostřednictvím institucí katolické církve (zákaz rozvodu, potratu, antikoncepce, povinné církevní manželství, pohlavní segregace ve školách do roku 1970, trestnost cizoložství a opuštění společného domova, omezení práce vdaných žen, trestnost homosexuálního chování).

Osvobodit se z tohoto těsného krunýře se stalo velmi motivujícím snem, který se neomezoval na levicové aktivisty, ale zasahoval mnohem širší vrstvy společnosti, včetně lidí, kteří nebyli výrazně politizovaní. Tito lidé nechtěli riskovat následky, které hrozily nonkonformním jedincům během frankismu, ale po rozkladu režimu už neviděli důvod, proč se nadále diktátu katolické morálky podvolovat. V prostředí maloměsta a venkova stále existoval silný tlak na nonkonformní jednotlivce, ale velkoměsta se stávala magnetem, který přitahoval mladé lidi, kteří chtěli žít život podle svého. Prvním ohniskem alternativního životního stylu se stala v 70.letech Barcelona, která ostatně měla pověst tolerantního města již v posledních letech frankismu, aby ji počátkem 80.let následoval i Madrid. Po rozkladu diktatury ve Španělsku naplno propukla sexuální revoluce, dušená a potlačovaná od konce 60.let. Tato exploze svobody a nekonvenčnosti vytvořila příznivé prostředí pro toleranci a uznání lidské důstojnosti gayů a leseb.

Ačkoli stále platil zákon o Společenské nebezpečnosti, gayové a lesby se začali pomalu organizovat a bojovat za svá práva. Vzniklo několik regionálních organizací sdružujících homosexuály. V tisku se častěji objevovaly reportáže s homosexuální tématikou. Reportáže na toto téma vycházely v bulvárním tisku i v posledních letech frankismu, jednalo se však o dehonestující články, jejichž autoři volili skandalizující a zesměšňující tón. Bulvární časopisy spolupracovaly v dehonestující kampani s policií a publikovali policejní fotografie zadržených gayů či transvestitů (viz. Arnalte, A., Redada de violetas, Madrid, Esfera, 2003). V období přechodu k demokracii začaly vycházet reportáže pozitivní nebo neutrální, které poskytovaly prostor homosexuálním aktivistům, aby hovořili o přetrvávající represi, o diskriminaci a hájili svá práva. Homosexuálové, kteří svým coming-outem ( přestat tajit svou homosexualitu se nazývá salir del armario neboli "vylézt ze skříně") nadále riskovali vězení, volali po vzájemném respektu a prosazovali zrušení zákona o Společenské nebezpečnosti a propuštění osob vězněných za svou homosexualitu. Je třeba říci, že podobné vystoupení vyžadovalo značnou osobní odvahu, vzhledem k tomu, že během transición, až do roku 1978 homosexuálové byli nadále odsuzováni k odnětí svobody podle onoho neblahého zákona.

Vedle toho se začaly objevovat časopisy nesoucí se na vlně sexuální revoluce, které se zabývaly odtabuizováním lidské sexuality a nepochybně také komercializací nahoty. Důležitou součástí bylo tzv. destape, tedy odhalení, kdy více či méně slavné osoby, hlavně ženy, odhalovaly v médiích svá těla pod ušlechtilou záminkou překonání dědictví frankistického puritanismu :o) V časopisech, které publikovaly podobné fotografie, se čas od času objevovaly i fotografie mužské nahoty. V tomto směru vynikal časopis Party, kde ženské akty postupně ustupovaly mužským a kde vycházely články s gay a lesbickou tématikou a kde se objevily první seznamovací inzeráty pro homosexuály.

Lesbické ženy našly v období transición své místo v ženském hnutí. Feministky kritizovaly nejen právní, ekonomickou a politickou diskriminaci žen ve španělské společnosti, ale také nedostatek sexuální svobody a "dvojí metr" pro ženy a muže, pokud jde o nakládání s vlastním tělem. Významná španělská feministka Victoria Sau v roce 1976 přímo vyzvala lesbické ženy, aby se zapojily do feministického hnutí. Podle ní je základním kamenem feminismu právo na autonomii nad vlastním tělem, což povzbuzuje lesby k tomu, aby se i ony staly feministkami. (Gimeno, B., Historia y análisis político del lesbianismo. La liberación de una generación, Gedisa, Barcelona, 2005)

Poté, co lesbické ženy začaly bojovat za svá práva a za společenské uznání v rámci feministického hnutí, odpůrci samostatného ženského hnutí proti němu začali využívat přítomnost lesbických žen v jeho řadách. Vědomi si předsudků panujících vůči lesbám ve společnosti, tito lidé rozdmýchávali lesbofobii s přáním, aby `v jejích plamenech' zahynulo i ženské hnutí. Feministky byly (a v Česku nadále občas jsou) "osočovány" z lesbismu a z nedostatku ženství, tzv.mužatkovství.

Narozdíl od dob frankismu musely ženské aktivistky čelit odpůrcům nejen z řad konzervativní pravice, ale nově také zleva. Jednalo se o změnu oproti období frankismu, kde antifrankistická opozice "držela basu" v kritice postavení španělských žen. Během transición se však machisté na levici nerozpakovali vytáhnout "obvinění" z lesbismu proti feministkám, aby zdiskreditovali samostatné ženské hnutí, které se vymykalo kontrole levicového hnutí a jeho mužským vůdcům. Útlak žen byl i nadále jedním z argumentů levice i liberální pravice proti Frankově diktatuře a jejím pohrobkům, nicméně mnozí levicoví aktivisté hleděli nelibě na to, že se ženské hnutí nechtělo podřizovat stranické disciplině levicových stran a také proto, že feministický diskurz zpochybňoval, že by za útlak žen a machismus ve Španělsku mohl jen kapitalismus a reakční síly jako konzervativní hierarchie katolické církve. Feministky se odvážily formulovat vlastní politickou a společenskou agendu nepodřízenou marxistickým poučkám a dokonce upozorňovaly na machismus v samotném levicovém hnutí, za což se jim dostalo od tradičních představitelů více či méně radikální levice nenávistných či výsměšných reakcí.

Na druhé straně panoval mezi španělskými demokraty a demokratkami na levici i na pravici značný konsensus kolem jistých feministických témat jako odstranění diskriminačních zákonů (všeobecná `pravo-levá' shoda) či možnost rozvodu (je třeba říci, že zatímco levice hájila právo na rozvod jako jeden muž, na pravici se i mezi "liberály" našlo mnoho odpůrců zákona, který by rozvod umožňoval; dekriminalizace potratů byla pravicí vehementně odmítána). Politické strany přebraly tu část feministické agendy, která byla pozitivně přijímaná podstatnou částí španělské společnosti. Mnohé feministky viděly možnost prosadit zásadní body feministické agendy v rámci politických stran, což je vedlo k hledání konsenzu a k ústupu od některých požadavků a mnohdy také k distancování se od lesbických žen. Nešlo však jen o taktickou kamufláž, ale především o to, že i mezi feministkami se vyskytovalo mnoho žen ovlivněných společenskými konvencemi a lesbofobií, které toužily dát feminismu jakousi "počestnou, asexuální image", v čemž jim lesbické ženy překážely pro samotnou povahu jejich požadavků, založených na respektu k pluralitním formám sexuality. I když se mnohé od sedmdesátých let změnilo, i v současnosti můžeme některých španělských feministek pozorovat podobný asexuální diskurz, což se odráží například v jisté neviditelnosti lesbických žen v akademickém a mediálním feministickém diskurzu.

Tento vývoj vedl k tomu, že lesbické ženy, včetně lesbických feministek, začaly v druhé polovině osmdesátých letech zjišťovat, že je pro ně výhodnější zakládat vlastní organizace na bázi sexuální orientace nebo se spojit s gayi. Různé organizace gayů a leseb se ukázaly jako účinný nástroj k senzibilizaci společnosti vůči homofobní diskriminaci a k prosazování tolerance a respektu k homosexuálním osobám ve španělské společnosti.

V roce 1977, několik dnů po prvních svobodných volbách od nástupu Franka, se v Barceloně konala demonstrace gayů a leseb za zrušení Zákona o společenské nebezpečnosti a za sexuální svobodu. Počátkem roku 1979 byl díky iniciativě španělské Komunistické strany (PCE) konečně tento zákon zrušen a homosexuální chování depenalizováno. Homosexuálové byli sice propuštěni z vězení, ale mělo trvat ještě desítky let, než se alespoň někteří perzekvovaní dočkali odškodnění za léta strávená za mřížemi či v koncentračním táboře. Také policii, soudům a médiím trvalo několik let, než přestaly vnímat homosexuály jako zločince a přestaly je pod nejrůznějšími záminkami pronásledovat s tichou podporou lokálních konzervativních pravicových politiků. (Arnalte, op.cit., p.243). Až kolem roku 1981 bylo možné konstatovat, že chovat se homosexuálně, zobrazovat homosexualitu či o ní pozitivně psát přestalo být pro soudní systém důvodem k otevřené represi jednotlivců, ať už vydavatelů a publicistů či soukromých osob. (Arnalte, op.cit.).

Vítězství socialistů (PSOE, ideově odpovídá sociální demokracii) ve volbách v roce 1982 znamenalo završení španělského demokratizačního procesu, na němž měli velký podíl nejen pravicoví a levicoví politici, ale také demokratické odhodlání španělské veřejnosti. Španělé odolali vábení sirén, jež volaly po návratu k vládě pevné ruky, k níž jako by se svými vraždami a atentáty snažili vyprovokovat různé teroristické skupiny z obou extrémů politického spektra. Když pravice v klidu předala moc levici, lidé si uvědomili, že frankismu definitivně odzvonilo a Španělsko se zařadilo mezi evropské demokracie.

Daná situace přinesla jistý klid a stabilitu a mladí lidé nabyli dojmu, že si již mohou dovolit "odpočinout si od politiky" a soustředit se na to, jak předělat vlastní život podle své chuti. Muži a ženy si také uvědomili, že změna zákonů neodstraní mávnutím proutku stopy, které zanechala v mentalitě lidí frankistická diktatura a konzervativní rekatolizace, které následovaly po porážce II.Republiky. Mladí lidé se snažili v krátké době setřást způsob myšlení minulých desetiletí, kdy muži vyžadovali, aby jejich ženy vstupovaly do manželství jako panny, kdy existoval dvojí metr pro ženskou a mužskou sexualitu, kde homosexuálové byli napadáni, kde mluvit o sexu bylo tabu a masturbace byla vydávána za zdraví škodící hřích, kdy muži nesměli sejmout masku tvrďáka, kdy sestry stlaly postele svým bratrům, kdy muži a ženy byli ze zákona nuceni setrvávat v nešťastném manželství, atd.

Některá témata i nadále vyvolávala silnou polemiku. Například lidé, kteří si přáli dekriminalizaci potratů, si uvědomovali, že se o ni musejí aktivně zasadit pořádáním demonstrací a tlakem na politiky, aby vyvážili silný vliv dobře organizované opozice. Občanský aktivismus byl efektivním způsobem jak přimět politiky zabývat se kontroverzními tématy a zaujmout jednoznačné postoje.

Jiné změny předpokládaly především pracovat na sobě samém, překonávat výchovou získané předsudky. Vůle k takovému "přerodu" pramenila mnohdy z lidské potřeby být uznáván ve skupině, z touhy po společenském uznání. Vzhledem k tomu, že některé postoje či způsob chování, jako například homofobie či otevřený machismus, začaly být pod vlivem diskurzu rovnosti, svobody a sexuální revoluce čím dál častěji zesměšňovány a považovány za nemoderní přežitek, jako v porevolučním Československu tesilky a trabant, mladí lidé se vehementně snažili dokázat svému okolí, že oni jsou moderní a nezatížení předsudky minulého režimu. Čím dál tím více svobodných žen se odmítlo podvolit diktátu kdysi povinného panenství, čím dál tím více mužů přestalo dělat rozdíl mezi "ženou, s níž spí" a "budoucí matkou svých dětí". Průkopníky této revoluce v partnerských vztazích byly střední a nižší vrstvy, zatímco značná část vyších vrstev se nadále podvolovala diktátu konzervativní (či spíše dvojí, jak dokazuje rozšíření luxusní prostituce) morálky.

V této sexuální a společenské revoluci hrála významnou roli popkultura, změna se odehrávala převážně mimo tradiční politiku. V 80.letech to byl Madrid, kde se soustředila bouřlivá movida -- spontánní rozkvět alternativního umění a životního stylu. V rámci tohoto neformálního hnutí došlo k zpochybnění tradičního modelu mužného tvrďáka směrem k experimentům s volnými partnerskými svazky, s androgynitou a bisexualitou. Mladí muži si po vzoru Davida Bowieho a jeho španělských epigonů pohrávali s atributy ženskosti, s gay-estetikou, odvážili se překročit silné tabu tradiční mužnosti a prezentovat se nejen jako dobyvatel, ale take jako pasivní objekt touhy žen i ostatních mužů. Tato nová, hravá, alternativní maskulita znamenala rozchod nejen s frankistickým modelem autoritativního pater familias, ale také s neméně samolibým a nabubřelým modelem asketického levicového bojovníka. Experimenty s genderovou identitou sbližovaly muže a ženy, rozvolňovaly rigidní normy a ve svém důsledku oslabovaly staleté spojení mezi mužností a kulturou násilí, které dost neblaze poznamenalo španělskou (a evropskou) historii v první polovině 20.století. Lidé s homosexuální orientací byli mezi protagonisty movidy, ale především se mohli těšit z nové, uvolněnější a tolerantnější společenské atmosféry, na níž měla movida velkou zásluhu.

Konec movidy byl bohužel poznamenán masivním průnikem heroinu na španělskou a obecně západoevropskou scénu, který měl ničivé následky na nikoli zanedbatelnou část španělské mladé generace 80.let, a také prvními případy nemoci AIDS. Narozdíl od Spojených států amerických a některých dalších zemí však AIDS ve Španělsku nebyl spojován s homosexuály a nesloužil homofobním kruhům k jejich nové stigmatizaci. Tato nemoc totiž ve Španělsku v 80.a 90.letech postihovala především uživatele heroinu a s ním byla také v povědomí veřejnosti nadlouho spojena.

I když se ve Španělsku vytvářely oázy svobodného projevu pro gaye a lesby i pro experimentování se sexualitou, vylézt ze skříně, tedy zveřejnit vlastní homosexualitu, bylo ale stále pro většinu lidí velmi náročné. Homosexuálové, mnohdy zavrženi vlastní rodinou, se proto stěhovali do velkých měst, kde se vytvářely gay a lesbické komunity, kde si lidé vzájemně poskytovali podporu. I když odmítavý postoj rodiny byl často bolestnou zkušeností pro homosexuály, v mnoha případech naopak rodina gaye a lesby podporovala proti nepřátelskému postoji veřejnosti ("Lepší teplouš, než fašoun" byla odpověď některých otců na narážky okolí). Láska k dítěti často pomohla překonat předsudky a mnozí rodiče (obzvlášť matky), když viděli, jak velké intoleranci musejí jejich "jiné" děti čelit, zakládali organizace vzájemné podpory nebo se začali angažovat v gay a lesbickém hnutí.

Stejně jako se pozvolna měnilo společenské klima, také v rámci politického života se začaly projevovat výsledky úsilí gay a lesbického aktivismu. Diskurz rovných práv působil ve Španělsku velmi účinně na moc zákonodárnou, výkonnou i soudní, což přispívalo k omezení diskriminace. Účinnost tohoto diskurzu rovných práv vynikne na příkladu zákona o umělém oplodnění. Když byl tento zákon koncem 80.let přijat, nebyla do něj vnesena omezující podmínka, že žena, žádající o umělé oplodnění, musí býti vdaná (lépe řečeno, že o umělé oplodnění může žádat jen manželský pár). Mnozí zákonodárci jsou si ve Španělsku velmi dobře vědomi, kam vede zasahování do lidského soukromí a prosazování monolitních rodinných modelů (za frankismu si toho užili dosytosti), takže se ve své zákonodárné iniciativě vyhýbají vágním dojmologiím na téma "co považuji za přirozené" a snaží se neomezovat zásadní princip rovnosti před zákonem, pokud to není nezbytně nutné. Právo španělských žen na umělé oplodnění vynikne v porovnání s Českem, kde svobodné ženy (ani registrované partnerky) toto právo nemají. Španělský zákon ušetří lesbickým (a neprovdaným heterosexuálním) ženám ponížení, kterému jsou i nadále vystaveny v Česku -- tedy žádat o sperma kamarády či spát s muži proto, aby mohly mít dítě (obojí navíc obnáší, narozdíl od umělého oplodnění, riziko nákazy pohlavními chorobami). V roce 2005 byla ve Španělsku zákonem dokonce výslovně zakázána diskriminace při umělém oplodnění, protože některé soukromé kliniky předtím odmítaly oplodňovat ženy, které neměly biologické potíže s plodností.

Podobně je tomu i v případě adopce. O adopcích se samozřejmě rozhodovalo a rozhoduje individuálně s ohledem na zájmy dítěte, ale z procesu nebyli (a nejsou) předem vyloučeni svobodní lidé --muži i ženy- jako jednotlivci. I když v 90.letech registrovaní partneři neměli možnost adoptovat děti jako pár, jako jednotlivci nebyli předem vyloučeni z adopčního řízení, jako je tomu dodnes v Česku. Ve Španělsku existuje mnoho heterosexuálních i homosexuálních lidí, kteří se tak mohli stát adoptivními rodiči a dnes vychovávají děti, které by jinak zůstaly v dětských domovech.

Právě tato snaha nevnucovat lidem ze zákona jediný model rodinného soužití a také potřeba poskytnout jisté právní zázemí stále rostoucímu počtu párů, které nechtěly či nemohly uzavřít manželství (mnoho lidí ve Španělsku vnímá i občanský sňatek jako rigidní instituci příliš ovlivněnou doktrínou katolické církve), vedly v devadesátých letech k tomu, že orgány regionální samosprávy na úrovni autonomních oblastí začaly vytvářet registry partnerských dvojic. Průkopnicí v tomto směru byla radnice města Vitoria, 5.března 1994. V témže roce vznikl registr partnerských dvojic při radnici města Barcelony. Jeho zprovoznění mělo za cíl vyvolat debatu, která by vedla k zavedení registrovaného partnerství jako v zákoně zakotvené instituce. Dalším úkolem tohoto registru bylo podchytit tyto partnerské svazky tak, aby partneři mohli později, "v lepších časech", kdy bude partnerství uzákoněno, dokázat délku svého soužití (nárok na výživné, vdovský důchod, dědictví, odškodnění, apod.). Podobný registr vznikl roku 1997 také v Extremaduře. Registrované partnerství se dočkalo právní úpravy na přelomu století: první právní úpravou se pyšní Katalánsko (1998) a brzy poté se jí dočkal i Aragon (1999), Navarra (2000) v roce 2001 regionální úpravy registrovaného partnerství jen pršely: Valencia, Madrid a Baleárské ostrovy. V roce 2002 se připojila Andalusie a Asturias, následovaná v roce 2003 Extremadurou, Baskickem a Kanárskými ostrovy. Cantabria přijala podobný zákon v roce 2005. Navarra byla první, která přiznala registrovaným párům právo na adopci, což umožnilo gayům a lesbám nejen adoptovat "cizí" děti, ale také zlegalizovat svůj existující rodičovský vztah k biologickým (či adoptivním) dětem svých partnerů. Adopce umožnilo také Baskicko a Aragón (rozšířením v roce 2004 původního zákona z r.1999).

Nejen veřejné instituce, ale také soukromé firmy se přidaly k této iniciativě za zrovnoprávnění homosexuálních partnerských dvojic s heterosexuálními. V roce 2002 španělská pobočka Citibank a její odborová organizace dospěly k dohodě, která zajišťovala vdovský důchod a jiné obdobné platby nejen manželům (v té době ještě gayové a lesby nemohli uzavírat manželství), ale také partnerům zaměstnanců. Firma vytvořila k tomuto účelu zvláštní fond.

Koncem 90.let nebylo již pochyb o tom, že Španělsko prošlo působivou společenskou změnou, která nezůstala jen na úrovni politických a intelektuálních elit. Na této změně měly velký podíl občanský aktivismus, sdělovací prostředky a (pop)kultura. Středisko sociologických výzkumů (CIS) zveřejnilo v roce 1997 statistiku, z níž vyplynulo, že většina Španělů je příznivě nakloněna registrovanému partnerství, ba dokonce manželství osob stejného pohlaví. 57% dotázaných prohlásilo, že je pro to, aby byla homosexuálům žijícím v partnerském svazku přiznána stejná práva jako mají heterosexuální manželé (33% bylo proti). V otázce adopce byly názory méně příznivé, z 57% souhlasících bylo pro adopci homosexuálními páry 59% a proti 41%. (http://www.thegully.com/espanol/articulos/gay_mundo/040418_espana_en_el_umbral.html)

Na druhé straně existovala samozřejmě silná opozice, která považovala podobné zákony za útok na tzv.tradiční rodinu a na institut manželství. Z historického hlediska je velmi zajímavé pozorovat, že konzervativní katolické kruhy uplatňovaly a uplatňují velmi podobné katastrofické argumenty jako před více než sto lety, koncem 19.století, když se ve španělském parlamentu projednával zákon, který by umožnil občanský sňatek (tedy by znamenal např. možnost uzavřít manželství lidem různého vyznání či lidem bez vyznání). Nicméně na druhé straně je třeba říci, že ve 21.století španělská pravice dokázala odlišit kanonické manželství od zcela občanského institutu registrovaného partnerství a podpořila zákonné normy toto partnerství upravující, i když se postavila proti zákonu o manželství osob stejného pohlaví. I mnozí poměrně konzervativní lidé obhajují registrované partnerství jako podporu stabilním svazkům.

Většina národa, včetně mnoha věřících, ovšem byla ochotna podpořit i homosexuální manželství. Podle Střediska sociologických výzkumů (španělského statistického úřadu) CIS bylo v létě 2004 celých 62% Španělů pro manželství osob stejného pohlaví.

V dubnu 2004, měsíc po vítězství socialistů (PSOE) v parlamentních volbách, vystoupil ve španělské poslanecké sněmovně předseda vlády José Luis Rodríguez Zapatero a prohlásil: "Přišel čas učinit jednou pro vždy konec netolerovatelné diskriminaci, kterou dosud trpí mnozí Španělé z jediného důvodu, jímž je jejich sexuální preference...Řeknu to jasně, homosexuálové a transsexuálové si zaslouží stejný přístup (z hlediska veřejných institucí) jako heterosexuálové a mají právo žít svobodně život, který si sami zvolili...Změníme Občanský zákoník tak, aby jim přiznával, na základě principu rovnosti, právo na manželství s důsledky z toho plynoucími ve věci dědického práva, pracovních práv a sociálního zabezpečení..." Zákon byl prosazen za podpory vládnoucí PSOE (Španělská socialistická dělnická strana, sociální demokraté), IU (Spojená levice) a většiny poslancu pravicových i levicových regionálních stran. Španělsko se tak stalo jednou z prvních zemí na světě, která umožňuje manželství, včetně práva na adopci, osobám téhož pohlaví.

Z analýzy Zapaterova projevu je zřejmé, ze se vyhýbá argumentaci o biologické podmíněnosti homosexuality. Tím Zapatero upřednostnil diskurz rovných práv a svobodné volby občanů, bez ohledu na dosud nerozhodnutý vědecký spor o tom, je-li homosexualita vrozená či nikoli. Z jeho slov vyplýva, že ať už je to s homosexualitou jakkoli, lidé mají právo svobodně si zvolit sexuální život a pokud chtějí vytvořit rovnoprávné partnerské dvojice, homosexuálové mají stejné právo jako heterosexuálové, aby se jim v takovém případě dostalo od státu plné podpory.

Zapatero, ženatý otec dvou dětí, se také nechal vyfotografovat na obálku gay a lesbického časopisu Zero, kde obvykle vycházejí fotografie lidí nejrůznějších povolání, kteří se přihlásí se ke své homosexualitě (policisté, četníci, vojáci, piloti, novináři atd.). Zapatero -jako heterosexuální muž- tak prokázal osobní odvahu, protože překonal velké tabu tradiční mužnosti - strach být považován za homosexuála. PSOE jako politická strana se rozhodla vytěžit maximum z popularity, kterou jí prosazení zákona přineslo v gay a lesbické komunitě a mnozí její přední politici a političky si užívali ovací na oslavách Dne hrdosti gayů v létě roku 2005.

Největší španělská pravicová strana Partido popular (PP, Lidová strana) sice hlasovala proti zákonu o manželství osob stejného pohlaví (s výjimkou poslankyně Celie Villalobos, bývalé ministryně zdravotnictví), odmítajíc právě termín manželství, nicméně navrhovala prohloubení institutu registrovaného partnerství, institutu, který španělská pravice podporuje. Toto na první pohled paradoxní jednání je důsledkem jedné již zmíněné skutečnosti: pro mnohé lidi ve Španělsku je institut manželství velice spjatý s katolickou doktrínou a jaksi splývá s manželstvím kanonickým. Církev jako by v povědomí mnoha lidí měla na manželství monopol. Někteří lidé právě proto manželství odmítají, zatímco jiní z téhož důvodu manželství "brání před homosexuály" jako posvátný svazek muže a ženy. V jádru obou protikladných postojů je ale stejný předpoklad: nedocenění občanského sňatku jako svobodné občanské smlouvy, která může existovat a existuje zcela nezávisle na kanonickém církevním manželství, aniž by ho nějak ovlivňovala nebo jím byla ovlivněna.

Poté, co byl zákon o manželství osob stejného pohlaví v parlamentu přijat, PP podala stížnost k Ústavnímu soudu, nicméně většina starostů se rozhodla zákon respektovat a homosexuální páry oddávat. Starostové PP v případě takových svateb většinou delegují pravomoci na radní jiných stran. Někteří starostové za PP, především starosta Madridu Alberto Ruiz-Gallardón, se však rozhodli zákon podpořit činem a homosexuální páry osobně oddávat. Předseda PP v Galicii Núñez Feijoo se spolu s dalšími lidoveckými politiky zúčastnil svatby dvou gayů, z nichž jeden je také členem Lidové strany. Dokonce i ostřílený matador a nestor španělské politické scény, bývalý frankistický ministr a donedávna předseda galicijské autonomie za Lidovou stranu (PP) Manuel Fraga se v rozhovoru pro list ABC na adresu manželství osob stejného pohlaví vyjádřil ve smyslu, že zákon je zákon a pokud byl přijat, má být respektován.

Zákon o manželství osob stejného pohlaví vstoupil v platnost v červenci 2005. Od té doby do konce roku 2005 se ve Španělsku uskutečnilo 1275 svateb osob téhož pohlaví, z nichž 923 byl uzavřen párem mužů a 352 párem žen. Nejvíce svateb se odehrálo v provincii Madrid (238), následované Barcelonou (216), Valencií (139) a Alicante (57). (Instituto Nacional de Estadística - INE, http://www.ine.es/prensa/np418.pdf). V první polovině roku 2006 zaznamenala tato manželství strmý nárůst, z čehož je vidět, že výsledky za první půlrok platnosti zákona jsou ovlivněny byrokratickými průtahy a dlouhými čekacími dobami na radnicích. Situace se opět stabilizovala v druhé polovině roku 2006.

První léta 21.století představují ve Španělsku období, kdy gayové a lesby požívají společenského uznání. Homosexualita není už spojena výlučně s uměleckým světem, mladickou či bohémskou transgresí či politickým aktivismem. Čím dál tím více zdomácňuje, normalizuje se. "Ze skříně vycházejí" soudci, politici, vojáci, policisté, učitelé atd., ne proto, aby se se svou homosexualitou "předváděli", jak jim vytýkají homofobní odpůrci, ale proto, aby nemuseli lhát či mluvit v dvojsmysech, když se jich ptají na rodinu či na partnera. Z počtu veřejně známých homosexuálně orientovaných osob lze soudit, že homosexuální muži jsou ve snazší situaci, než lesbické ženy. Ženy jako jedinci čelí většímu tlaku být společensky konformní, nevybočovat. Lesbické ženy se obávají, že vylézt ze skříně by v jejich případě vedlo například k prohloubení diskriminace v zaměstnání, které často čelí už jako ženy.

Samozřejmě všechny problémy nezmizely jako mávnutím proutku, dokonce se objevily i problémy nové. Stále existuje latentní homofobie, která vyvře na povrch ve vyhrocených situacích: homosexualita se může objevit jako neformální přitěžující faktor pro souzené, jak se ukázalo v případe Dolores Vázquez, oběti asi nejzávažnějšího justičního omylu posledních let (žena odsouzená za vraždu dospívající dcery své partnerky strávila dlouhé měsíce ve vězení, než byla propuštěna na svobodu poté, co byl zatčen Brit, který je nyní souzen za tuto a další vraždu. Během procesu byly `mužské vlastnosti' Vázquez, jako rozhodnost, samostatnost a organizační schopnosti použity jako argumenty pro schopnost obviněné dopustit se vraždy). Není zřejmé, že by komentátoři, kteří při procesu s D.Vázquez nešetřili více či méně zastřenými projevy lesbofobie, ze svého jednání vyvodili njaké důsledky. (Tento případ analyzuje ve své knize B.Gimeno)

Také i nadále dochází k ojedinělým homofobním útokům, např. v červenci 2006 několik romských mladíků napadlo homosexuální pár na veřejném koupališti (konzervativní morální hodnoty v rámci španělské romské komunity jsou důvodem, proč zmiňuji enticitu útočníků. Zásluhou těchto konzervativních hodnot je naopak např. skutečnost, že španělské Romky nejsou předmětem prostituce).

Na druhé straně je exemplárně trestáno homofobní jednání u policistů či v armádě. Za šikanu homosexuálního muže byli dva policisté před několika lety odsouzeni do vězení (zneužití pravomoci veřejného činitele, neoprávněné zadržení, homofobní projevy jako přitěžující okolnost). Zásadovým postojem se podařilo docílit toho, že obě instituce mohou být v současnosti příkladem pro mnoho evropských zemí, pokud jde o eliminaci incidentů tohoto typu a přístup k homosexuálům ve vlastních řadách.

Problémy, které přináší současná doba, jsou však většinou subtilnějšího rázu. Jak říká lesbická aktivistka Beatriz Gimeno: "Být lesba je moderní a přijatelné tehdy, pokud je dotyčná dostatečně krásná, moderní a má glamour a hlavně když se nakonec ukáže, že není tak docela lesba a je svolná k sexu s muži."(Gimeno, B., op.cit., p.287). Zde vstupuje na scénu problematika tzv. mýtu krásy (teorie `mýtu krásy' viz. Naomi Wolf, Mýtus krásy, Aspekt, 2000), v jehož rámci je největším hříchem nesnažit se odpovídat dobovému ideálu krásy. Mýtus krásy působí i na muže, ale v případě žen nabývá zvlášť normativní podoby (viz.např. 90-60-90, který nemá mužskou obdobu). Je třeba být krásná, aby ženě bylo `odpuštěno', že je lesba, feministka (spíš v Česku, než ve Španělsku, kde hlásit se k feminismu patří k demokratické kultuře) či úspěšná podnikatelka.

V případě leseb vyvstává mýtus krásy na povrch zvlášť ostře: lesby jsou potencionálně nebezpečné pro tento patriarchální nástroj společenské kontroly, protože narozdíl od heterosexuálních žen a gayů nemají důvod snažit se vtěstnat do mužské vize atraktivnosti. Lesby jsou na tom podobně jako heterosexuální muži: tlak ze strany potencionálních partnerek na to, aby odpovídaly jasně vymezenému ideálu krásy, není zdaleka tak veliký. Důvodem je skutečnost, že ženy --narozdíl od mužů- nejsou zvyklé, případně nemají srovnatelnou moc a prostor (některé možná ani chuť) vytvářet veřejný diskurz ve smyslu jasné definice jejich ideálu krásy ani klást striktní požadavky na vzhled potencionálních nebo stávajících sexuálních partnerů. Narozdíl od mužů nejsou ženy vedeny a podněcovány k tomu, aby kladly jasně definované požadavky ohledně vzhledu na svůj abstraktní či konkrétní objekt touhy, ale zato jsou vedeny a podněcovány k tomu, aby kladly striktní požadavky samy na sebe a na své `rivalky' - sebemrskačské pozorování a `převažování', dietářství, plastické operace a sžíravé hodnocení ostatních žen jsou příznakem působení mýtu krásy. Proto není náhodou, že podle průzkumů se kvůli svému vzhledu trápí (a chorobami jako anorexie a bulimie trpí) především heterosexuální ženy, následované homosexuálními muži, po nich teprve následují lesby a heterosexuální muži.

Právě v rámci výše popsané dynamiky se lesby vymykají diktátu mýtu krasy. Za podobnou nonkonformitu jsou trestány zneviditelňováním, když se ideálu krásy nesnaží dostát a když odmítají hrát roli `lesbičky na hraní', která nakonec vždy ráda svolí k sexu s muži (nebo je alespoň ochotná se tak tvářit). Příkladem tlaku na `normalizaci' budiž případ, který ve sví knize popisuje Beatriz Gimeno: jedny významné španělské noviny chtěly udělat reportáž o lesbách. Několik partnerských dvojic bylo pozváno do studia, aby se vyfotografovaly. Ženy se odmítly nechat `normalizovat': nechtěly se podrobit stylizaci do nepřirozených pozic, obléci se do připraveního oblečení a nechat se učesat a nalíčit způsobem, který neodpovídal jejich běžnému stylu. Za svůj postoj byly zkritizovány přítomnými zaměstnanci: heterosexuálními ženami a gayi. V jiném časopise zase heterosexuální žena prohásila něco ve smyslu: je třeba ukázat, že lesby jsou sexy, hezké ženy (rozuměj podle heteronormativních kritérií, aby byly `přijatelné'). Tento mediální heteronormativní tlak začíná na lesby v poslední době úspěšně působit (lidé logicky touží po společenském uznání): Gimeno píše, že když bylo lesbictví pro média tabu, ideál přitažlivosti vytvářela sama lesbická komunita: ideálem byly některé sportovkyně, herečka Sigourney Weaver, silné, zdravě působící, ženy. V současné době vliv médií masíruje i lesbické ženy ve smyslu, aby se identifikovaly s heterosexuální normou ideálu krásy (pokud někdo pochybuje o moci médií, nechť srovná vkus starších mužů, kteří byli `odkojeni' filmy s italskými herečkami, a dnešních mladíků, kterým byly předkládány `objekty' zcela jiných fyzických parametrů).

Podobným tlakem trpí v menší míře i gayové: je třeba být šik (glamuroso), aby bylo přijatelné být gay - z toho vyplývá např. společenská neviditelnost starých gayů. Jako muži mají však gayové lepší příležitost chovat se alternativně, nonkonformně: příkladem budiž hnutí tzv.medvědů (los osos), kteří odmítají šlechtěné, z posilovny vypracované depilované tělo a prosazují nedbalý `přírodní' styl. Zatímco jejich postoj je hodnocen jako sympatický a dojemný, ženy, které by se k požadavkům mýtu krýsy stavěly podobně nekonvenčně, by byly zesměšněny a odsouzeny, dokonce by jejich `nedostatek glamouru' byl hodnocen jako škodlivý pro společenské uznání leseb (mají se přeci snažit svým přizpůsobením normě učinit lesbismus společensky přijatelný, nikoli vyvolávat nesympatie).

Gimeno poukazovala na to, že zatímco reklamy jsou plné objímajících se rádobyleseb, pokud někdo skutečně žije v lesbickém partnerství, seriózní noviny o tom mluví zastřeně, nepřímo, jako by to považovaly za něco bulvárního, pikantního, prostě údaj, co patří do soukromí a nemá být zmiňován, narozdíl od heterosexuálního partnerství/rodiny, která je dávána na odiv. Toto tvrzení přestává v posledních letech odpovídat skutečnosti: situace se značně změnila v souvislosti se zákonem o manželství osob stejného pohlaví a o partnerech téhož pohlaví se začíná veřejně hovořit obdobným způsobem jako o partenerech heterosexuálních, a to nejen v případě celebrit, ale i v případě významných osobností jako jsou spisovatelé, soudci či politici, ale i tzv.obyčejných lidí. Homosexualita přestává být `senzací' a stala se jednou z mnoha charakteristik toho či onoho jedince.

Výzvou do budoucna zůstává otázka translidí: v automomní oblasti Andalusie je již operativní změna pohlaví transsexuálům hrazena v rámci zdravotního pojištění, ostatní autonomní oblasti uvažují jít stejnou cestou. Translidem je také zaručeno, že se po operaci mohou vrátit na své pracovní místo, konkrétně k tomu došlo například v armádě.

Závěrem:

Čtvrť Chueca, základna madridské gay a lesbické komunity, je výstižnou metaforou postavení homosexuálů v současném Španělsku. Nejde o žádné ghetto, naopak. Starousedlíci se radují, protože ze zanedbané čtvrti se díky finančnímu přínosu i občanské angažovanosti gayů a leseb stala jedna z vyhledávaných madridských adres. Tamější stylové podniky --od kaváren a resturací až po kluby a diskotéky jsou vyhledávány zákazníky bez rozdílu sexuální orientace. Módní, stylová a trochu snobská, Chueca ztratila auru revoluční nekonvenčnosti, aby se stala místem soužití, zábavy a podnikání.

Ve Španělsku dosáhli homosexuálové plné rovnosti před zákonem, stejně jako heterosexuálové mohou uzavírat manželství a adoptovat děti. V tomto ohledu patří španělská legislativa mezi tři nejodvážnější na světě. Výzva současné doby spočívá v uniformním, normalizačním tlaku mýtu krásy, v přežívající subtilní diskriminaci v pracovní sféře, zvlášť v případě lesbických žen a v přetrvávající netolaranci v některých konzervativních regionech. Každopádně je pro historika i pro laického pozorovatele ohromující, za jak krátkou dobu byla španělská společnost schopná překonat předsudky a dovést do důsledků osvícenský diskurz rovnývh práv.

Tento článek není originálním výzkumem, spíše spočívá v shrnutí prací historiků a historiček, teoretiček a teoretiků kultury a LGTB aktivistů a aktivistek a doplnění o statistické údaje a jisté prvky komparativní analýzy.

Článek byl psán pro Britské listy, www.bengales.cz a www.feminismus.cz

(příště 3.a poslední část: Gayové a lesby ve španělské popkultuře)