Už starší studie Postupimské univerzity poukazovala na to, že jsou na učitele v zaměstnání kladeny obrovské požadavky. Ze studie vyplynulo, že už v roce 2003 byla práce pro učitele ve srovnání s jinými profesemi v oblasti veřejných služeb obtížná. A podle nové studie se tato situace ještě zhoršila, a to hlavně pro učitelky.

Nezvládnutelní žáci, velké třídy, a mnoho pracovních hodin, to se uvádí jako důvody, proč je práce učitelů těžká. V posledních letech se také na německých školách stále častěji vyskyuje násilí Zvláštní pozornost se věnuje případům, kdy byli žáci postiženi amokem, viz moje poznámka 'Hrůza v dětském pokoji, násilí ve škole, aneb Spor o slepici a vejce'. Hlavní potíže jsou tedy násilí na školách, běžné problémy učitelů, jejich pocit, že pořád častěji musejí realizovat stále nové a nové administrativní změny a že nemůžou svou práci dělat v klidu.

Kdo zná moje poznámky, asi tuší, že mi ani dnes nejde o to podrobně popisovat všechny problémy učitelů, nebo dokonce hledat odpověď na otázku, jestli jsou učitele opravdu na tom tak špatně, jak si myslí, anebo si to jen namlouvají, anebo mají vlastně jen falešné zaměstnání, protože měli představy o práci, které se jim nesplnily. Chci však poukázat na to, jak by se ta situace podle mého mohla zlepšit, a to možná nejen v německém školství.

V Německu se budoucím učitelům dostává na vysokých školách hlavně odborného výcviku v tom oboru, který mají pak učit. K tomu jsou přidány také hodiny didaktiky, ale denní práce ve škole je vlastně málo. Proto pravé pochopení své práce pro učitele přichází pozdě a příliš pozdě tedy i k výměně oboru.

V prvních třídách ale učitelé nepotřebují rozsáhlé znalosti v předmětech, jimž vyučují, ale šikovnost v tom, jak stýkat s dětmi, a to zejména, když s nimi musejí jednat ve větším počtu. Na to by se měli adepti učitelství připravovat a začínat s tím už ve škole, a to ohledem na denní práce z hlediska učitele. Tak jako by firmy by měly nabízet a školy víc využívat praktických cvičení v podnicích pro školáky, i ve školství by se měla nabízet praktika pro ty, kdo se chtějí později stát učiteli. A kdyby firmy ani školy nenabízely těch míst dost, politikové by měli proto postarat o řádný právní rámec umožňující rozšíření takovýchto praktik.

Začátek přípravky na profesi učitelů by měla ale začít ještě dřív, a to tak, jak asi o tom každý alespoň už jednou slyšel nebo četl - zatím šlo ovšem jen o soukromé organizování jednotlivých takových případů. Mělo by se začít se soukromým vyučováním slabších školáků. To by neměli dělat učitelé nebo studenti, ale měli by to dělat starší školáci, a to systematickým způsobem, který by hromadně organizovala škola. Není pravda, že by to nebylo možné. Prokázal to úspěch na jednomu gymnázium ve německém Siegenu (viz časopis Stern 46/2006).

Kdyby starší školáci soukromě vyučovali žáky mladší, jimž učivo nejde, pomohlo by to nejen jim, ale i těm mladším. Brzdilo by to agresivitu, bylo by to dobrým příkladem, ulehčilo by to učitelům práci a umožnilo by to všem školákům uvědomit si už v dětství hodnotu znalostí. Zkušenost se školou organizovaným soukromým vyučováním v Siegenu je dobrým příkladem nejen pro Hamburk a Berlín pro celé Německo, ale mohla by být zajímavá i pro Prahu celou Českou republiku. Mohlo by to být výhodné pro práci ve škole, pro učení i poučení, pro spolužití učitelů a mladších i starších žáků. Zároveň by to mohlo pomoci, aby v budoucnosti nebyli učitelé pracovně tak přetíženi.