Spojené státy stály před perspektivou, že z velké části Euroasijského kontinentu ekonomicky "vypadnou". Velké americké intervence po roce 1990 by měly být nahlíženy nejen jako reakce na "etnické čistky" nebo militantní islám, ale také na tento nový geopolitický obraz.

Každá z velkých amerických intervencí po roce 1990 za sebou zanechala šňůru nových amerických základen v regionu, kde Spojené státy nikdy před tím žádný opěrný bod neměly. Americká armáda proniká do strategických oblastí světa a v těchto oblastech zakotvuje americký geopolitický vliv v době, která je historicky velmi důležitá. S tím, jak je na vzestupu "blok eura" a "blok jenu", americká ekonomická moc možná slábne. Ve vojenských záležitostech jsou však USA stále nezpochybnitelnou supervelmocí. Tuto vojenskou převahu vysílají do nových strategických oblastí jako budoucí protiváhu svým ekonomickým konkurentům, k vytvoření vojensky podepřeného "bloku dolaru" jakožto klínu geograficky umístěného mezi hlavní konkurenty Spojených států.

Války o základny

Při plánování každé z intervencí se plánovači zaměřili na budování nových amerických vojenských zařízení nebo zajištění práv na umístění vlastních jednotek v cizích zařízeních s cílem podpory pro nadcházející válku. Avšak poté, co válka skončila, americké síly se nestáhly, ale zůstaly na místě, což často vytvářelo u místního obyvatelstva podezření a nevoli podobné těm, s jakými se setkávala sovětská vojska po druhé světové válce po osvobození východní Evropy. Nešlo jen o to, že nové americké vojenské základny byly postaveny proto, aby napomáhaly při intervencích; tyto intervence také skýtaly pohodlnou příležitost k vybudování základen.

Vybudování nových základen vlastně může být z dlouhodobého hlediska pro americké válečné plánovače dokonce důležitější než války samotné, a pro nepřátele Spojených států také. Masakr z 11. září nebyl bezprostředně spojen s válkou v Zálivu; v této válce Usáma bin Ládin podporoval saúdskoarabskou fundamentalistickou diktaturu proti irácké světské diktatuře. Útoky měly své kořeny hlavně v americkém rozhodnutí ponechat základny v Saúdské Arábii a v dalších státech v Zálivu. Permanentní rozmístění nových amerických sil na Balkánu a v okolí a v Afghánistánu by snadno mohlo ode dneška za pár let vyvolat podobný teroristický "zpětný ráz".

To neznamená, že všechny americké války během uplynulého desetiletí byly výsledkem nějakého koordinovaného spiknutí s cílem učinit z Američanů pány pruhu území mezi Bosnou a Pákistánem. Jde však o to, podívat se na intervence jinak, jako na oportunistické reakce na události, které umožnily Washingtonu získat opěrné body v "centrálním území " mezi Evropou na západě, Ruskem na severu a Čínou na východě, a změnit tento region stále více v americkou "sféru vlivu". Tato série intervencí také prakticky zajistila kontrolu amerických firem nad ropnými zásobami jak pro Evropu, tak pro východní Asii. Není to spiknutí. Je to jen byznys jako obvykle.

Válka v Zálivu

V rozporu s původními sliby Spojených států jejich arabským spojencům po válce v Zálivu z roku 1991 zůstaly velké vojenské základny v Saúdské Arábii a Kuvajtu, a práva na rozmístění vojsk v dalších státech Perského zálivu, Kataru, Ománu a Spojených arabských emirátech. Tato válka také upozornila na nenápadné již existující americké letecké základny v Turecku. Válka završila převzetí dědictví ropné oblasti, ze které se Britové stáhli počátkem 70. let, Američany. Spojené státy samy však ze zálivu dovážejí jen asi 5 procent své ropy, zbytek je vyvážen hlavně do Evropy a Japonska. Francouzský prezident Jacques Chirac správně spatřoval americkou roli v Perském zálivu jako zajištění kontroly nad ropnými zdroji pro evropské a východoasijské ekonomické mocnosti. Američané se rozhodli nastálo umístit své základny kolem perského zálivu po roce 1991 nejen proto, aby tam čelili Saddámu Husajnovi a podporovali pokračující bombardování Iráku, ale aby potlačili potenciální vnitřní disent v ropných monarchiích.

Válka v Somálsku

Intervence v Somálsku v letech 1992-93 skončila porážkou Spojených států, je ale důležité pochopit, proč se tato takzvaná "humanitární" intervence vůbec uskutečnila. V 70. a 80. letech Spojené státy podporovaly somálského diktátora Siada Barrého v jeho válkách proti Sověty podporované Etiopii. Výměnou za to Barré poskytl americkému námořnictvu právo používat somálské námořní přístavy, které byly strategicky umístěny na jižním okraji Rudého moře, spojujícího Suezský kanál s Indickým oceánem. Poté co Barré byl svržen, Američané využili vzniklého chaosu a hladu jako záminku pro to, aby se vrátili, udělali však tu chybu, že se postavili na stranu jedné skupiny klanových vůdců proti Mohamedu Aididovi, který ovládal Mogadišo. V bitvě o Mogadišo, romanticky ztvárněné ve filmu Black Hawk Down (Černý jestřáb sestřelen), bylo zabito 18 amerických vojáků a několik set Somálců. Američané se stáhli a nakonec získali práva na umístění své námořní základny v Adenu, jemenském přístavu na protilehlém břehu Rudého moře, kde pak bin Ládin v roce 2000 zorganizoval útok na USS Cole.

Balkánské války

Americké intervence v Bosně v roce 1995 a v Kosovu v roce 1999 byly zjevnými reakcemi na srbské "etnické čistky". Spojené státy ale nezasahovaly, aby v podobných "etnických čistkách" zabránily svým chorvatským nebo albánským spojencům na Balkáně. Americké vojenské zásahy v bývalé Jugoslávii vedly k tomu, že nové americké základny vznikly v pěti zemích, Maďarsku, Albánii, Bosně, Makedonii plus rozlehlý komplex Camp Bondsteel v jihovýchodním Kosovu. Na intervencích se rovněž podíleli spojenci v NATO, i když ne vždy se stejnými politickými prioritami. Stejně jako v konfliktech v Zálivu a v Afghánistánu je možné, že se spojenci z Evropské unie připojují k válkám Spojených států ne prostě ze solidarity, ale ze strachu, že budou zcela vyloučeni z utváření poválečného řádu v daném regionu. Zejména po intervenci v Kosovu následovalo vystupňované evropské úsilí o vytvoření nezávislé vojenské síly mimo NATO, které je ovládané Spojenými státy. Umístění obrovských amerických základen podél východního okraje EU, jež mohou být využity k projekci síly směrem na Blízký východ, bylo provedeno částečně v předjímání toho, že evropské armády mohou jednoho dne chtít jít vlastní cestou.

Afghánská válka

Americká intervence v Afghánistánu byla zjevnou reakcí na útoky z 11. září, a do jisté míry bylo jejím cílem svržení Tálibánu. Afghánistán však má historicky mimořádně strategickou polohu na průsečíku Jižní Asie, střední Asie a Blízkého východu. Tato země také výhodně leží podél navrhované trasy ropovodu Unocal z ropných polí u Kaspického moře směrem k Indickému oceánu. Spojené státy již před 11. záři rozmisťovaly síly v sousedním Uzbekistánu, bývalé sovětské republice. V průběhu války vybudovali nové základny v Afghánistánu, Uzbekistánu, Pákistánu, Kyrgyzstánu a v menší míře v Tádžikistánu. Využívají pokračující nestability v Afghánistánu (jež je podobně jako v Somálsku výsledkem podněcování vzájemné nevraživosti mezi místními klanovými vůdci) jako záminku k nastolení trvalé vojenské přítomnosti v regionu a dokonce plánují zavedení dolaru jako nové afghánské měny. Tato nová řada amerických vojenských základen se stává trvalými předsunutými stanovišti střežícími novou infrastrukturu pro dopravu kaspické ropy.

Proč válka?

Geopolitické priority mohou přispět k vysvětlení toho, proč Washington zahajoval válku ve všech těchto zemích, ačkoliv cesty k míru ještě zůstávaly otevřeny. Prezident George Bush zahájil v únoru 1991 pozemní válku proti Iráku, i když Saddám již se stahoval z Kuvajtu na základě sovětského plánu. V roce 1992 také vyslal síly do Somálska, třebaže hladomor, který použil k odůvodnění intervence, již polevil. Prezident Clinton zahájil válku proti Srbsku v roce 1999, aby je donutil ke stažení z Kosova, i když Jugoslávie již splnila mnohé z jeho podmínek na konferenci v Rambouillet. Prezident George Bush v roce 2001 zaútočil na Afghánistán, aniž předtím vyvíjel nějaký zvláštní diplomatický tlak na Tálibán, aby vydal bin Ládina, nebo nechal protitálibánské síly (jako paštunského velitele Abdula Haqua) porazit Tálibánce vlastními silami. Washington šel do války ne proto, že to bylo poslední východisko, ale proto, že válku považoval za výhodnou příležitost k prosazování dalších větších cílů.

Geopolitické priority mohou také přispět k vysvětlení, proč se USA zdráhají vyhlásit své vítězství v těchto válkách. Kdyby USA v roce 1991 odstranily Saddáma od moci, jejich spojenci v Zálivu by požadovali vyklizení amerických základen, ale to, že u moci setrvává, je důvodem pro intenzívní americké bombardování Iráku a trvalou kontrolu nad ropným regionem Perského zálivu. Skutečnost, že Usáma bin Ládin a mulla Omar nebyli za čtyři měsíce války zadrženi, také poskytuje pohodlný důvod pro trvalé rozmístění amerických základen ve střední a jižní Asii. Všichni tři tito muži jsou pro americké plány užitečnější, dokud jsou naživu a na svobodě, alespoň prozatím.

Nadcházející války

Irák je zcela jistě prvořadým cílem nové americké války, aby prezident Bush "dokončil práci", kterou nedovršil jeho tatínek. Nyní, kdy se americká sféra vlivu uchytává v "centrálním území" mezi Evropou a východní Asií, pozornost se může zaměřit jak na Irák, tak na jeho bývalého nepřítele Írán jako na jediné zbývající regionální mocnosti, které mohou stát v cestě. Bush může žít v iluzích, že irácké opoziční síly mohou být transformovány do proamerických sil podobně jako Severní aliance nebo Kosovská osvobozenecká armáda. Může také žít v iluzích, že jeho hrozby adresované Íránu pomohou iránským "umírněným" reformátorům, i když to již nebezpečně posiluje linii "skalních" islamistů. Americká válka proti Iráku nebo Íránu zničí veškeré mosty, které se nyní k islámským státům budují, zejména když Bush také opouští byť jen předstíranou nestrannost ve sporu mezi Izraeli a Palestinci.

(kráceno)

Americký návrat na Filipíny, podobně jako nejnovější Bushovy hrozby vůči Severní Koreji, mohou také znamenat úsilí o prosazení amerického vlivu ve východní Asii, kde je na vzestupu Čína, jež se stává světovou velmocí, a další asijské ekonomiky se vzpamatovávají z finančních krizí. Rostoucí role Spojených států v celé Asii by mohla být protiváhou rostoucí kritiky, jíž jsou vystaveny americké základny v Japonsku. Tyto kroky by také mohly vyvolat obavy v Číně z toho, že americká sféra vlivu se tlačí na její hranice. Nová americká letecká základna v bývalé sovětské republice Kyrgyzstánu je pro Čínu nepříjemně blízko. (Ruské obavy z amerického obklíčení mohou také být znovu rozjitřeny, i když Rusko se na druhé straně může také připojit ke Spojeným státům pokud jde o využívání své ropy s cílem snížit vliv OPEC).

Cílem americké "války proti teroru" se zatím stávají i další regiony světa, zejména Jižní Amerika. Podobně jako studenoválečná propaganda představovala levicové povstalce v jižním Vietnamu a Salvadoru jako loutky severního Vietnamu nebo Kuby, propaganda americké "války proti teroru" představuje kolumbijské povstalce jako spojence sousedící na ropu bohaté Venezuely. Venezuelský prezident Hugo Chávez ve svém baretu je volně popisován jako sympatizant bin Ládina a Fidela Castra a jako osoba, která může obrátit OPEC proti USA. Chávez by mohl posloužit jako ideální nový nepřítel, pokud by byl bin Ládin eliminován. Krize v Jižní Americe, i když nemůže být spojována s militantním islámem, může být nejnebezpečnějším zárodkem nové války.

Společné motivy

Ať již se díváme na americké války minulého desetiletí v Perském zálivu, na Filipínách, na Balkáně nebo v Afghánistánu, nebo na možné nové války v Jemenu, na Filipínách či v Kolumbii a Venezuele, nebo dokonce na Bushovu novou "osu zla" v podobě Iráku, Íránu a Severní Koreje, objevují se stejná témata. Americké vojenské intervence nelze všechny spojovat s nenasytnou žízní Spojených států po ropě (nebo spíše po ziscích z ní), i když mnohé z nedávných válek mají své kořeny právě v ropné politice. Téměř všechny ale mohou být spjaty s americkou touhou budovat nebo přebudovávat vojenské základny. Tyto nové americké základny a rostoucí kontrola nad zásobami ropy mohou zase být spjaty s historickým posunem, ke kterému dochází od 80. let: vzestupem evropského a východoasijského bloku, jež mají potenciál nahradit Spojené státy a Sovětský svaz jako světové ekonomické supervelmoci.

Podobně jako se Římská říše snažila využít svou vojenskou moc na podporu své slábnoucí ekonomické a politické nadvlády nad koloniemi, Spojené státy se agresivně derou do nových regionů světa ve snaze zabránit svým konkurentům, aby neudělali totéž. Cílem není ukončit "teror" nebo povzbudit "demokracii", a Bush žádného z těchto proklamovaných cílů nedosáhne. Krátkodobým cílem je rozmístit americké vojenské síly do regionů, odkud je místní nacionalisté vypudili. Dlouhodobým cílem je zvýšit kontrolu amerických korporací nad ropou, kterou potřebuje Evropa i Východní Asie, ať již tato ropa pochází z oblasti Kaspického nebo Karibského moře. Konečným cílem je ustanovit nové americké sféry vlivu a eliminovat veškeré překážky -- militantní náboženské aktivisty, světské nacionalisty, nepřátelské vlády nebo dokonce i spojence -- které stojí v cestě.

Američtí občané mohou vítat intervence na obranu "vlasti" před útokem, nebo dokonce s cílem budovat nové základny nebo ropovody k zachování americké ekonomické moci. Ale s tím, jak se nebezpečí spojená s touto strategií stávají stále zjevnějšími, Američané si možná začnou uvědomovat, že jsou vedeni riskantní cestou, která obrátí ještě větší část světa proti nim a nevyhnutelně povede k dalším 11. zářím.

přeložil | abr