- Chceme být součástí sjednocující se Evropské unie spolu s vyspělými státy? Jestliže ano, pak součástí této kultury je celospolečenský dialog o všech důležitých otázkách, pokora politiků před vůlí občanů a odpovědnost občanů za svá rozhodnutí. Nelze pouze chtít mít z onoho členství zisk, je třeba vnímat i odpovědnost.
- Chceme být součástí obranně útočné nadstátní formace, známé jako NATO ? Pokud odpovíme ano, pak je otázka, zda chceme být součástí pouze jeho politické dimenze, nebo i vojenské dimenze. Obojí je možné, ale ne nutné. Pokud i té vojenské, pak musíme vědět, v jaké podobě jsme ochotni se na ní podílet. Pokud ne, je třeba to říci nahlas a vědět proč.
- Chceme mít nadstandardní vztahy s USA? Jestliže ano, jsme schopni říci proč? Co pro nás znamená nadstandardní?
- Chceme mít nadstandardní vztahy s USA i za cenu, že rozbijeme vztahy se státy Evroposké unie? Vyváží ona evropská ztráta zisk z takového transatlantického spojenectví?
- Jsme ochotni přemýšlet pochybovat o svých názorech či motivech a přehodnotit je, získáme-li nové informace?
- Jsme schopni mít odpovědnost pouze za sebe, nebo i spoluodpovědnost za druhé? Za koho všeho chceme mít spoluodpovědnost a za koho všeho už ne? Co všechno chceme obětovat oné spoluodpovědnosti za činy druhých? I svou vůli? I svůj majetek? I svůj život? Majetek či život druhých se obětuje dobře...
- Jsme ochotni a schopni rozhodovat jen za sebe, nebo i za druhé, neřkuli i za budoucí generace? Vděk "našich dětí" nečekejme, historie učí, že ne vždy se "lepší příští pro nše děti" setkalo s pochopením...
Až si na tyto otázky odpovíme, budeme blíž poznání, proč jedni odpovídají vášnivě ano a druzí vášnivě ne na tutéž konkrétní otázku... A naučíme se obě odpovědi repsektovat stejnou měrou. Protože stejnou měrou jsme občané. Nikdo není horší a nikdo není lepší. Stejně jako žádná raketa ještě nepřinesla mír tam, kam dopadla. |
