Š. Kotrba: Lhali vám, občané, lhali. A lhali vám skoro všichni...: Harmonogram jednání českých představitelů o americké základně na území ČR ZDE

V rozvleklých úvodních pasážích však snad ani jediné téma není řádně vysvětleno, jedná se jen o jakýsi nestrukturovaný seznam mechanicky seřazených "bodů k tématu". Fakticky, pokud jde o formu, poněkud delší leták. Autoři se rozhodli zatajit čtenáři některé základní skutečnosti: Že aktuálně neexistuje žádné riziko útoku rakety "darebáckých států" nesoucí zbraně hromadného ničení na USA nebo Evropu; že dvě jaderné mocnosti - Rusko a Čína - s výstavbou americké protiraketové obrany zásadně nesouhlasí a považují ji za útok na stávající jadernou rovnováhu; že kvůli oživení Reaganova projektu Hvězdných válek USA nejen že vypověděly smlouvu o protiraketové obraně z roku 1972, ale dobudování všech plánovaných komponent je v rozporu i se smlouvou o zákazu umisťování zbraní v kosmu z roku 1967. Že začátkem prosince Agentura pro protiraketovou obranu (Missile Defense Agency, MDA) oznámila úmysl přidělit zakázku na výstavbu základny v Evropě firmě Boeing - bez výběrového řízení, přirozeně. A že při neustálém zaklínání utajovanou studií proveditelnosti mnohavrstevného protiraketového deštníku NATO všude záhadně odpadá otázka, jak vysoké mohou být náklady na jeho budování. Takto "kvalitní" a "objektivní" dokument vznikl za peníze daňových poplatníků - to všechno prostě proto, aby Češi tupě a bez odporu souhlasili s budováním nové Maginotovy linie - tentokrát na obloze.

Jak velký význam editorka Haladová své práci vlastně přisuzuje lze ilustrovat skutečností, že název raketové základny Fort Greely je na straně 5 bulletinu v popisku satelitní fotografie - zachycující i přilehlý polygon Donnelly Training Area jižně od samotné základny - psán správně, zatímco v textu na straně 8 byl již "tolerantně" ponechán výraz "Fort Grealy", a to dokonce hned ve dvou výskytech. Z verze bulletinu ve formátu .pdf navíc vypadla úvodní strana publikace s obsahem a základními informacemi o kategorizaci zbraní hromadného ničení i balistických raket, včetně soupisu zemí, které jednotlivými kategoriemi výzbroje disponují. Editorka, nebo možná jen grafik, zřejmě usoudili, že zbytek textu musí být čtenáři srozumitelný i bez těchto zbytečností:

OBSAH informační bulletin MO ČR

Východiska 2
Mýty 3
Protiraketová obrana USA -- historický vývoj 5
Pozitiva systému protiraketové obrany 8
Jak by vypadala protiraketová základna v ČR? 8
Projekty protiraketové obrany NATO 9
Česká republika a její možné zapojení do projektů protiraketové obrany 11
Přínosy a rizika 14
Technické aspekty amerického návrhu protiraketové obrany 15
Argumenty na podporu projektu 24

ZBRANĚ HROMADNÉHO NIČENÍ A JEJICH NOSIČE

Země, které vlastní zbraně hromadného ničení:

jaderné zbraně: USA, Čína, Velká Británie, Francie, Ruská federace, Izrael, Pákistán, Indie, v dohledné budoucnosti pravděpodobně i Severní Korea;
chemické zbraně: Čína, Egypt, Indie, Írán, Pákistán, Sýrie, Ruská federace a USA; s programy vývoje a výroby chemických zbraní jsou spojovány i Izrael a Severní Korea;
biologické zbraně: s programy vývoje a výroby biologických zbraní jsou spojovány Ruská federace, USA, Čína a Sýrie.

Země, které vlastní nosiče zbraní hromadného ničení:

mezikontinentální balistické střely ICBM (dosah nad 5500 km) / námořní balistické řízené střely SLBM: Čína, Francie, Ruská federace, Velká Británie, USA;
vlastnictví, programy vývoje, testy balistických řízených střel středního až dalekého dosahu MRBM/IRBM (dosah 1000 -- 3000 km, resp. 3000 -- 5500 km): Írán, Severní Korea, Pákistán, Indie, Izrael, Saúdská Arábie, Čína; střely dosahu nad 3000 km bude mít v budoucnu pravděpodobně i Severní Korea;
balistické střely různých dosahů, dělostřelecké rakety a střely spadajících do kategorie střel krátkého dosahu SRBM: Kromě výše uvedených zemí dalších 25 - 35 států.

Jak je již z obsahu zřejmé, cílem publikace je představit čtenáři protiraketovou základnu coby skvělý a neodolatelný produkt, který má jen samá plus - no nekupte to! O snaze nestranně prozkoumat možná rizika nemůže být ani řeči.

Zaznamenejme, že ač post ministra obrany připadl lidovcům, ti zatím neprosadili do dokumentu revoluční členění zbraní hromadného ničení vynalezené v roce 2003 Cyrilem Svobodou (zbraně jaderné, chemické, biologické a bakteriologické). První část úvodu tedy nepřináší nic neobvyklého a můžeme od ní hned postoupit dále.

"Nosiče zbraní hromadného ničení" je tak široká kategorie, že není vůbec jasné, proč se v bulletinu pojednává pouze a výhradně o balistických střelách a dělostřeleckých raketách. Experti CIA to vědí velmi dobře, neboť ještě před několika lety propagandisticky vytěžili hit Ivana Mládka a strašili, že nebožtík Saddám Husajn, čert ho vzal, na nás chystá práškovací letadlo. Kromě této obzvláště zákeřné cesty ohrožování západní civilizace existuje možnost dopravit zbraně hromadného ničení na cíl střelou s plochou dráhou letu, klasickou leteckou pumou nebo pumou se submunicí, námořním či pozemním dělostřelectvem, ale (v rámci speciální operace) například i kamiónem atd. Tyto možnosti mají své výhody i svá omezení, stejně jako balistické střely, a je užitečné na ně nezapomínat. Před žádnou z nich totiž ani sebelepší protiraketový systém nechrání.

Nomenklatura balistických střel použitá autory bulletinu je také zajímavá. Mezikontinentální střely s doletem nad 5.500 kilometrů jsou umístěny v jedné kategorii s námořními balistickými raketami. Většinu čínských ponorkových raket přitom tvoří typ JL-1 s doletem pouhých 1.700 km, tedy raketa středního dosahu. Jaký je důvod stavět tyto střely na stejnou úroveň s americkými či britskými Tridenty II o doletu 7.360 kilometrů? A pokud už je řeč o námořních nosičích zbraní hromadného ničení bez ohledu na jejich dosah, neměl by se tu objevit také Izrael?

Ale v souvislosti s "naší" základnou toto opomenutí vlastně není příliš zajímavé. Daleko podstatnější je skutečnost, že "svobodovská" tvořivost autorům publikace velí vybrat si v Evropě nepříliš obvyklé členění raket podle dosahu. Konkrétně to znamená vsunout mezi prostředky středního dosahu - dle úmluvy INF z roku 1986 střely s plochou dráhou letu a rakety o doletu nepřesahujícím 5.500 kilometrů - a mezikontinentální rakety s doletem nad 5.500 kilometrů další kategorii, "střely dalekého dosahu" s doletem 3.000 až 5.500 kilometrů. V případě uplatnění této kategorizace bychom někdejší sovětské rakety SS-20 (dosah 4.400 kilometrů) museli označit za střely dalekého doletu, nikoli středního doletu - a tudíž by nemusely být zničeny... Autoři Armádního bulletinu nám tedy použitím své nomenklatury jakoby sugerují, že Írán zahrnutý do začně rozbředlé rubriky "vlastnictví, programy vývoje, testy balistických řízených střel středního až dalekého dosahu" vlastní něco účinnějšího než dávno zlikvidované sovětské SS-20 se dvěma samostatně naváděnými hlavicemi. Ve skutečnosti to vůbec není pravda. Írán v současnosti nemá jedinou raketu "dlouhého doletu" schopnou operačního nasazení, natož nějaký model srovnatelný se sovětskými raketami z 80. let. Spolehlivě je dokázáno, že Írán zavedl do výzbroje rakety Šaháb-3, jejichž dolet různé zdroje udávájí v rozmezí 1.550 - 2.100 kilometrů. Teherán si údajně pořídil nějakých 25-100 kusů těchto raket, ačkoliv letové testy neskončily ani zdaleka uspokojivě. Další typy íránských raket zmiňované v nejrůznějších publikacích všeho druhu jsou neúspěšné experimentální kontrukce.

Východiska

První oddíl bulletinu nazvaný "Východiska" obsahuje řadu nezpochybnitelně se tvářících tvrzení "nastřelených" bez jakékoliv argumentace. "Východiska" jsou jednoduše arogantním rétorickým cvičením. Nezbývá než brát větu za větou a divit se, jak k ní autor/autoři vůbec došel/došli. "Protiraketovou obranu (Missile Defense, MD) je nutné chápat jako systém konkrétních obranných opatření - reakci na skutečnou hrozbu", píše se v úvodu. Jenže co vlastně "konkrétní obranné opatření" znamená? Je jím myšlen vývoj protizbraně proti nějaké konkrétní zbrani? Ale Američané přece vyvíjejí mnohavrstevný, komplikovaný protiraketový deštník "proti všemu", plánuje se i umístění zbraní v kosmickém prostoru. A skutečné hrozby? V současnosti existují jen dva státy, které mají schopnost a teoreticky i zájem ohrožovat území USA mezikontinentálními raketami - Rusko a Čína. Američané však tvrdí, že proti nim si deštník nepořizují. Pokud tomu máme věřit, výstavba Maginotovy linie na obloze je tedy štědře financována nikoliv kvůli skutečné hrozbě, ale kvůli hrozbě v budoucnosti pravděpodobné, technicky myslitelné. Lze si jistě představit, že některá další země získá schopnost vyrábět mezikontinentální rakety nesoucí zbraně hromadného ničení. Pravděpodobnost, že taková země zaútočí na USA s vědomím, že by jí útok byl stonásobně odplacen, je ovšem prakticky nulová.

"V jistých případech existuje - či se předpokládá - úmysl některých zemí využít raketových nosičů, schopných nést bojové hlavice se ZHN, k podpoře či prosazování zahraničněpolitických a bezpečnostních zájmů", píše se dále. Čtenář, který se až dosud domníval, že ohromné válcové raketové nosiče využívají jistí politici výhradně coby falické symboly vystavované na odiv při svádění stranických kolegyň, patrně ustrne hrůzou. Ostatní se nic nového nedozvěděli, postupme tedy dále.

"Systémy protiraketové obrany mají přispět k zajištění kolektivní obrany Evropy a Severní Ameriky před případným ohrožením balistickými řízenými střelami (BŘS) odpálenými záměrně, náhodně nebo neautorizovaným způsobem. Rozšíří náš prostor pro svobodu strategického rozhodování a jednání", tvrdí autoři bulletinu. Systém Národní protiraketové obrany, jehož komponenty mají být umístěny u nás a v Polsku, je ovšem koncipován jako jednostranná iniciativa USA, která s obranou Evropy nemá primárně nic společného. Ani Kanada, jeden z nejbližších spojenců Spojených států, na něm neparticipuje, takže tvrdit, že slouží k obraně Severní Ameriky, je mírně řečeno nepřesné.

Vzhledem k tomu, že kvůli vývoji nových protiraketových systémů USA vypověděly smlouvu o protiraketové obraně (Anti-Ballistic Missile Treaty, ABM) z roku 1972 - a budou-li pokračovat, fakticky zruší i smlouvu o zákazu vojenského využívání kosmu (Outer Space Treaty) z roku 1967 - je ovšem zcela na místě tvrdit, že účast na amerických projektech rozšíří náš prostor pro svobodu strategického rozhodování a jednání. Náš stát vskutku nebude nic omezovat nejen v budování protiraketových systémů, ale například i orbitálních křižníků a podobných zcela nezbytných věcí, o jakých Češi koneckonců vždy snili. Bohužel to celé sebou nese jednu drobnou nevýhodu, že táž svoboda se týká i Rusů, Číňanů, Indů a dalších národů poněkud silnějších než my, u nichž existuje výrazně větší pravděpodobnost, že si během závodů ve zbrojení, na jejichž spuštění se naše vláda hodlá podílet, podobné hračky pořídí. A všichni výše zmínění budou již Českou republiku vnímat coby poslušného vazala USA, které - jak nedávno poznamenal J. F. Kennedy junior - jsou dnes kvůli své zahraniční politice ve světě nenáviděny podstatně více než v době vrcholící války ve Vietnamu.

Další z tvrzení propagandistů MO, že totiž antirakety umožní efektivní ochranu a použití vojenských sil v mezinárodních mírových misích, je už vyloženou lží. Dokonce i v případě, že by protivníkem mezinárodních mírových sil s českou účastí nebyl nestátní aktér typu afgánského Talibánu nebo iráckých guerillových uskupení, ale některý z tzv. problémových států (pozor, občane - tady se ti mezi řádky sděluje, že bychom mohli rukovat do íránské nebo další korejské války...), je takřka vyloučeno, aby se nepřítel soustředil na něco jiného než na region, v němž by boje probíhaly. Rakety GBI umístěné v Polsku by navíc vůbec nebyly určeny k ochraně bojiště na Středním Východě nebo Korejském poloostrově, ale k obraně území USA.

Poslední izraelská válka proti Libanonu dostatečně prokázala, že v přímých bojích jsou pro nasazené jednotky největším rizikem dělostřelecké a taktické rakety (mimochodem: v případě libanonského Hizballáhu z největší části extrémně zastaralé), proti nimž žádný protiraketový deštník nefunguje. Jde přitom o zbraně, které má podle autorů studie k dispozici nějakých 25 - 35 států; podle mého skromného mínění je ovšem počet států a nestátních subjektů disponujících například dělostřeleckými raketami, kterých lze nejsnáze použít jako nosičů chemických nebo biologických zbraní, podstatně více. Tyto prostředky má totiž dnes ve výzbroji prakticky každá armáda na světě.

Patrně jediné tvrzení ministerských propagandistů, jímž stojí za to se vážně zabývat, zní: "Nebudeme-li disponovat protiraketovou obranou, budou i starší BŘS schopné devastujícího útoku ZHN proti našim populačním centrům". Máme-li tuto větu brát jako něco jiného než vyjádření čistě technické možnosti - abych dal příklad: technicky vzato, mohu kdykoliv zapíchnout souseda, kterého denně potkávám na ulici, nicméně existují hrozby, které mě od toho odrazují - měli bychom se vážně zamyslet nad přínosem našeho členství v NATO. Buď totiž platí, že by jakýkoliv útok na naše území byl považován automaticky za útok na naše spojence, vůči nimž ČR plní všechny své závazky (budování protiraketové základny mezi ně nepatří), a tudíž s převahou vrácen zpět; nebo je naše účast v systému kolektivní bezpečnosti s prominutím pro kočku. Buď jsou závazky našich spojenců věrohodné, a pak se útočník bojí mnohonásobného trestu za odpálení byť i jediné rakety; nebo věrohodné nejsou a on se nebojí. Pak bychom si nejspíše měli s plnou vážností připustit, jak na tom vlastně jsme.

Už na straně 2 je nomenklatura balistických raket použitá v úvodu publikace opuštěna, když se tvrdí, že v KLDR probíhá vývoj "strategických střel dlouhého doletu (nad 5.500 km)" - podle nomenklatury by rakety s tímto doletem měly být označovány jako mezikontinentální. Co se Íránu týče, bulletin s odvoláním na Bundesnachrichtendienst tvrdí, že tato země může disponovat jadernou zbraní a "raketami dlouhého doletu" už v roce 2015. Vzhledem ke stále většímu množství zpráv přicházejících z USA a Izraele, které svědčí o amerických plánech "vyřešit" íránský problém vojenskými prostředky nejpozději do konce funkčního období příštího prezidenta, je však termín 2015 víceméně nezajímavý. Toto datum se přitom v podstatě shoduje s údaji, které průběžně zveřejňoval nedávno odvolaný šéf amerických zpravodajských služeb John Negroponte. Ten si ovšem svou neochotou "vylepšovat" údaje vysloužil nenávist radikálních neokonzervativců dožadujících se důvodu k válce proti Íránu.

Írán v současnosti nemá naprosto žádný důvod útočit raketami na Českou republiku. Dokonce ani umístění americké rozhlasové stanice vysílající na jeho území neznamená, že by raketu "dlouhého doletu" (pokud by ji tedy už měl) odpálil právě na ČR. Dojde-li skutečně k vojenské konfrontaci s USA - a například iráčtí sunnité tomu nevěří, protože Američané v jejich zemi plně spolupracují s proíránskými šíity - nabízí se celá řada bližších a atraktivnějších cílů než Praha. První na řadě je Zelená zóna v Bagdádu. Druhým v pořadí je Izrael. V obou případech plně postačují rakety, které má Írán již k dispozici. A v obou případech by protiraketová základna v Evropě sotva stíhala útok zaregistrovat, natož proti němu zasáhnout.

Když bulletin tvrdí, že Ruská federace i Čína disponují prostředky proti balistickým řízeným střelám, je třeba označit to přinejmenším za vědomou simplifikaci. Rusko provozuje pouze lokální protiraketový systém obrany Moskvy, jenž je plně v souladu s Američany vypovězenou smlouvou ABM, a protiletadlovými systémy s omezenou použitelností proti balistickým střelám krátkého dosahu. Čínské možnosti jsou ještě podstatně menší a každý, kdo umí anglicky, si může přečíst, že Čína americkému budování protiraketové obrany od počátku zásadně a stále hlasitěji oponuje. V současnosti totiž disponuje jen asi dvaceti staršími mezikontinentálními raketami, takže i vybudování "omezeného" protiraketového deštníku ji může přimět k tomu, aby počty svých strategických raket zvýšila řekněme na ruskou úroveň. Prostředky k tomu má.

Výrok "Kontrola zbrojení a strategická stabilita nebudou protiraketovou obranou oslabeny, ale naopak posíleny", je vědomě lživý a ignoruje jak ruské a čínské odmítavé reakce na oživování Reaganova projektu hvězdných válek, tak logické důsledky v podobě deregulace zbrojení v oblasti strategických raket a vesmírných zbraní.

Doslova třešničkou na dortu prvního oddílu je pokus argumentovat závěry letos dokončené Studie proveditelnosti NATO. Zaprvé, jak již bylo řečeno, protiraketový systém, o jehož umístění v Polsku a ČR se uvažuje, nemá od svých počátků v 90. letech s NATO vůbec nic společného. A zadruhé: Výsledky zmíněné studie jsou dosud utajovány, takže je vlastně možno tvrdit, že dokazují cokoliv.

Shrnuto a podtrženo: Ministerští propagandisté v oddíle nazvaném "Východiska" občanům servírují selektivně smíchaný koktejl faktů, polopravd, účelových dezinterpretací i vyslovených lží, jehož účelem je předem zalhat všechny námitky proti základně a uchlácholit obavy z dalšího kola světového zbrojení. Poté, co se čtenář touto částí prokouše, následuje oddíl "Mýty" polemizující s námitkami vznesenými iniciativou "Ne základnám!"; její název ani odkaz na její materiály se ovšem v bulletinu nevyskytuje.

Mýty

Proti tvrzení o absenci skutečného ohrožení bulletin MO namítá, že riziko je "reálné a aktuální". To je ovšem opět jen cvičení ve scholastické terminologii, nic víc. Aktuální riziko neexistuje, protože v současnosti kromě Ruska a Číny žádná země není schopna zasáhnout balistickou střelou se zbraní hromadného ničení území USA nebo EU. Argumentace autorů bulletinu je v tomto bodě sice nemožná, ale bohužel skutečná.

Diskutovat lze o tom, zda Írán může raketou s konvenční hlavicí zasáhnout část Evropy, nebo ne - to totiž záleží na tom, který z mnoha údajů o doletu rakety Šaháb-3 budeme považovat za nejpravděpodobnější. Úvahy o možném získání balistických raket al-Kájdou nebo Hizballáhem ztroskotávají v momentě, kdy si uvědomíme, že žádný z autokratických režimů ve skutečnosti nesnáší uskupení, která nemá plně pod kontrolou. Írán ani Severní Korea jednoduše nevydají své největší trumfy někomu, koho neovládají. Problémem je možná Pákistán, jehož diktátorský prezident může být poté, co se jeho proamerická zahraniční politika ukázala jako neúspěšná, svržen islámskými fundamentalisty. Pokud se tak stane, je třeba mít na paměti, že se generál Mušaraf po mnoha letech bezvýhradné spolupráce s USA dočkal dodávek americké jaderné technologie do nepřátelské Indie, která na rozdíl od Íránu nepodepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. To je ostatně poznatek důležitý nejen pro čtenáře bulletinu, ale i možná i pro českého premiéra...

Proti tvrzení o nefunkčnosti systému protiraketové obrany jeho advokáti prohlašují, že "systém je schopný zabezpečit svoji základní funkci - tj. identifikovat odpálení BŘS, sledovat jejich dráhu, zaměřit je a zlikvidovat". Čtenář se však již nedočte, že polovina dosavadních testů selhala, testy probíhaly v nereálných podmínkách (vždy ve stejnou denní dobu, kdy cílová hlavice ozářená plným slunečním svitem může být snadno zachycena infračervenými senzory koncového tělesa EKV, přibližná znalost místa odpálení a dráhy střely, chybějící klamné cíle atd.) a stávající detekční systémy nebyly při posledních severokorejských testech schopny určit ani celkový počet odpálených raket, natož jejich typ. Výsledky letových testů pravidelně komentuje analytička Victoria Samson - a čtení je to věru tristní... Dlouholetý expert amerického ministerstva obrany a bývalý poradce prezidenta Bushe Philip Coyle je přesvědčen, že čtyřicet let vyvíjené protiraketové systémy se nacházejí po technologické stránce ve slepé uličce, přičemž systém, o jehož umístění u nás se právě jedná, je ze všech nejnákladnější a nejproblematičtější. Bylo by podle něj na čase opustit chiméru technologického řešení "jednou provždy" a nahradit ji kontinuální kreativní diplomacií.

Tím se vracíme k bulletinu, jehož autoři tvrdí, že diplomatická jednání s problémovými státy nevedla k výsledku. Nemluví se tu o výsledcích jednání se Severní Koreou, jež prezident Bush zničil přiřazením této země k "Ose zla", ani o letitých marných pokusech íránských reformistů navázat diplomatický dialog se Spojenými státy. Nepíše se zkrátka vůbec nic o tom, proč se diplomatická jednání "v případě několika konkrétních států zcela míjí účinkem". Naopak je hodno zaznamenání, že komunikační odborníci českého MO v dokumentu určeném veřejnosti odmítají trvající úsilí našich evropských partnerů řešit íránskou krizi vyjednáváním.

Je základna výsledkem diktátu USA? Ne, odpovídají ministerští spindoktoři, Česká republika je svrchovanou zemí, žádný nátlak neexistuje. To je ovšem poněkud zvláštní: Samotný bulletin na dalších stránkách přiznává, že jednání o základně probíhala přinejmenším od roku 2002, aniž by o nich veřejnost věděla. V roce 2006 proběhly v ČR parlamentní volby - a ani tentokrát politici neřekli svým voličům, že chtějí, aby u nás Američané postavili základnu. Možnosti jsou tedy dvě: Buď se politici bojí přiznat, že jsou vystaveni nátlaku zahraničního partnera, nebo se domnívají, že do zásadních zahraničněpolitických rozhodnutí jim nějaký volič nemá co mluvit. Pokud má bulletin v tomto bodě pravdu a americký nátlak neexistuje, měli bychom zřejmě prakticky celou politickou elitu poslat na dovolenou někam do dalekých krajů - bez zpáteční jízdenky. Jednoznačně totiž prokázala, že s demokracií a tolikrát vzývaným "hájením národních zájmů" nemá naprosto nic společného.

Ohledně argumentu o ztrátě suverenity se namítá, že území by zůstalo pod jurisdikcí ČR a statut občanů USA by se řídil principy smlouvy NATO-SOFA, "která vynětí z jurisdikce hostitelského státu nepředpokládá". Článek III zmíněné smlouvy ovšem uvádí, že vojenský a civilní personál vysílající země bude zbaven povinnosti podrobit se pasové kontrole, imigrační inspekci atd. Výkon jurisdikce je podle smlouvy sice rozdělen, avšak dle článku VI, paragraf 3, vysílající země má v takovém případě přednost, jestliže se jedná o obvinění vztahující se k poškození vlastnictví nebo ohrožování bezpečnosti vysílajícího státu, majetkovým trestným činům proti vlastnictví příslušníků jednotky, civilního personálu nebo osob závislých (rodinných příslušníků) či o obvinění související s výkonem služby. Jinak řečeno: Pokud se voják na vycházce popere v místní hospodě, měl by být vydán soudu hostitelského státu. Pokud ale například při přesunu způsobí smrtelnou dopravní nehodu, půjde před americký vojenský soud - jestliže ovšem nebude doloženo, že k újmě na majetku nebo životech došlo v souvislosti s operací NATO (článek VIII)... Potěšující pro nás ovšem může být, že by se na českém území nemělo popravovat, pokud to naše zákony nedovolují. Ale to je tak asi všechno, co nás v případě aplikace principů smlouvy NATO-SOFA může těšit. Více se dozvíme, až o její bilateralizované variantě bude jednat Parlament ČR.

Ministerští úředníci dále tvrdí, že proti Rusku a Číně je protiraketový systém neúčinný, neboť "tyto státy mají řádově tisíce útočných raket, zatímco střední Evropa by jich měla jen deset" (S.5). To je věru zajímavé tvrzení. Předně není pravda, že by Čína měla "řádově tisíce" útočných raket - těch mezikontinentálních, které USA jedině zajímají, má aktuálně asi dvacet. Dále je tvrzení o omezenosti protiraketového systému v rozporu s dalšími oddíly bulletinu, které popisují kompletní mnohovrstevnatý protiraketový systém, z nějž jsou zatím k operačnímu nasazení jakžtakž zralé pouze pozemní NMD/GMD a námořní AEGIS. V případě základny ve střední Evropě však vůbec neplatí, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Přinejmenším neúplné zajištění bezpečnosti základny bude napříště dobrým důvodem k tomu, aby byly přidávány další a další komponenty.

Co ovšem znamená konec výše citované věty? Máme mu opravdu rozumět tak, že střední Evropa by měla deset "útočných raket"? Jde tu o exemplární stylistickou neobratnost, ledabylost - nebo se mimoděk ukazuje cosi, co autor ví, avšak nepoví? Nepotvrzuje se náhodou podezření Jana Sýkory, že kinetickou antihlavici někdejší strategické rakety Minuteman je koneckonců vždy možno vyměnit za původní jadernou?

"Žádná základna Spojených států se nikdy nestala cílem většího teroristického útoku", namítají čeští spindoktoři proti tvrzení, že základna zvýší, nikoli sníží bezpečnostní rizika. I kdyby tento výrok byl korektní - a to není - nedokazoval by vůbec nic. Skutečnost, že se nějaká věc dosud nestala, přece vůbec nedokazuje, že existuje nějaká zásadní překážka, která spolehlivě zabrání jejímu uskutečnění někdy v budoucnu. Žádná strategická raketa například nebyla za reálných operačních podmínek setřelena antiraketou. To ovšem nevylučuje možnost, že se tak někdy stane, byť třeba s notným přispěním náhody...

Záleží také na tom, co považujeme za teroristický útok. Tak třeba 23. října 1983 kamión prorazil plot kolem pozemku základny 2. divize americké námořní pěchoty v Bejrútu. Když řidič dojel k budovám kasáren, odpálil nálož s tritolovým ekvivalentem asi 5,5 tuny a zabil 241 amerických vojáků. Byly to nejhorší jednodenní ztráty, jaké Marines utrpěli od Tetové ofenzívy - a pachatel náležel k hnutí Hizballáh podporovanému Íránem. Ale kdo ví. Třeba to teroristický útok vůbec nebyl. Hloupé je pak ale na celé věci to, že tehdejší viceprezident USA a otec nynějšího prezidenta, George Bush starší, 26. října po prohlídce místa útoku prohlásil, že se Spojené státy "nenechají zastrašit teroristy". Stahování jednotek bylo zahájeno 4. února 1984 a dokončeno během pouhých osmnácti dnů.

Experti na terorismus z ministerstva obrany pro jistotu tvrdí, že pokud by se ČR přece jen nakonec dočkala napadení, tak to bude "kvůli své podpoře demokracie nebo pro svou účast v zahraničních operacích". To ovšem záleží na okolnostech. Kdyby na radar jednou dopadla raketa nebo střela s plochou dráhou letu, někdo by jej ostřeloval salvovým raketometem či odpálil u něj automobilovou bombu, pak si buďme jisti, že důvodem je snaha o vyřazení amerického varovného systému, nikoliv české aktivity v zahraničí.

Tolik tedy k "vyvracení mýtů" o problematických stránkách umístění základny. Pravdy je v této části publikace jako šafránu.

Protiraketová obrana USA - Historický vývoj

Tento oddíl sumarizuje a poněkud retušuje skromné výsledky čtyřicetiletého vývoje amerických protiraketových systémů. Pokud jde o podrobnosti, nalezneme tu stručné shrnutí událostí od roku 1992. V tomto oddíle je ukryta zmínka o americkém odstoupení od smlouvy ABM v roce 2001 a "odmiítnutí konceptu vzájemného zaručeného zničení jako přežité doktríny z dob studené války" (S.7). Ze zmíněného odmítnutí jednoho konceptu ovšem automaticky plyne otázka po konceptu novém, který svého předchůdce nahradil; o tom však již v bulletinu není ani zmínka. Rusové a Číňané se bohužel obávají - možná právem - že to nové je naznačeno v článku s výmluvným názvem Vznik americké jaderné převahy otištěném vloni renomovaným časopisem Forreign Affairs.

Oddíl zcela zamlčuje uvažovanou orbitální komponentu mnohovrstevné protiraketové obrany, která, píše Theresa Hitchens, je v USA právě oživována. Události jako čínský test protidružicové zbraně z 11. ledna přitom s americkými plány na vesmírné zbrojení velmi úzce souvisejí.

Jak by vypadala základna (malá, ale naše)

Uváděná čísla o rozměrech, počtu personálu atd. jsou prezentována jako orientační, takže nemá valného smyslu je nějak komentovat. Podstatná je potřeba dodatečných ochranných opatření proti případnému útoku. Ve finále se může docela dobře ukázat, že základna nebude ani malá, ani naše.

"K ochraně zařízení Spojené státy neplánují trvale rozmístit žádné další raketové systémy. Před eventuálním útokem BŘS chrání základnu samotné protirakety. Vlastní protivzdušná obrana základny bude řešena hotovostními stíhači AČR... V případě krize USA uvažují, po dohodě s hostitelskou země, o dočasném posílení protivzdušné obrany základny vlastními prostředky".

Proč je třeba základnu, která se nestane terčem velkého teroristického útoku, hlídat ze vzduchu? A je skutečně pravda, že antirakety, které v pěti z jedenácti nerealistických testů selhaly, dokáží sestřelit raketu, která útočí na jejich stanoviště? Na tyto otázky bychom opět marně čekali nějakou odpověď.

Projekty protiraketové obrany NATO, zapojení ČR

Jak již bylo řečeno, protiraketový systém "nabídnutý" České republice vznikal koncepčně i organizačně zcela v režii USA a NATO se na něm nijak nepodílelo. Proto je oddíl o protiraketové obraně NATO v publikaci MO na první pohled zařazen jen kvůli "klamání nepřítele". Široce se tu však argumentuje údajnými závěry studie proveditelnosti NATO zadané na pražském summitu v listopadu 2002. Dokument financovaný daňovými poplatníky členských zemí zůstává i nadále utajen. Všechna tvrzení prezentovaná v bulletinu - například o možném technologickém propojení aliančního projektu územní protiraketové obrany s americkým NMD/GMD - je tedy třeba přijímat s krajní opatrností, protože až do zveřejnění svého údajného podkladu, studie o 10.000 stranách vypracované zbrojařskými giganty z obou stran "Velké louže" (včetně výše zmíněné firmy Boeing), jsou neověřitelná - a tedy v posledku nevěrohodná.

Oddíl věnovaný zapojení ČR dává tušit, jakými dokumenty se zastánci základny budou ohánět během parlamentních debat - a také to, jak probíhala tajná jednání o základně. Obsahuje tvrzení, že základna je určena proti raketám z Blízkého nebo Středního Východu, konkretizuje detaly ohledně případného nasazení rakety, právní rámec (dvě bilaterální smlouvy, tedy nikoli smlouvy s NATO) atd.

Přínosy a rizika

Tento oddíl již jen sumarizuje, co bylo "argumentováno" dříve. Základna údajně zvýší bezpečnost ČR, většiny Evropy a celých USA, ČR získá významnou pozici v rámci evropské bezpečnostní architektury, posílení deterentu, posílení bilaterálních vztahů s USA, příležitosti pro české zbrojaře a výzkumníky atd.

Riziko se zmiňuje pouze jedno: Teroristický útok. Existuje však řada způsobů, jak na základnu případně zaútočit, a teroristický útok je jen jedním z nich.

Jestli vznik nového mezinárodního soupeření v kategorii mezikontinentálních raket a první kolo závodů v rozmisťování orbitálních zbraní není pro ČR a celý svět velmi podstatným rizikem, pak těžko říci, čemu autoři promobulletinu vůbec riziko říkají. Každopádně v závěru, že radar je automaticky cílem číslo jedna každého útoku, se na kšeftu Boeingu nezainteresovaní experti, počínaje Čechem Stanislavem Kauckým a konče Američanem Philipem Coylem, naprosto shodují. A že jde o "způsob politického ocenění ze strany USA"? Ve hře je zřejmě spíše projev neotřesitelné důvěry v to, že Češi jsou s prominutím nekonečně blbější nežli Kanaďané, kteří účast na projektu po zralé úvaze odmítli.

Zbytek oddílu bude mít význam číst teprve tehdy, pokud k výstavbě základny skutečně dojde.

Technické aspekty aneb Účetního vynechali

Americký mnohavrstevný protiraketový systém má získat svůj evropský protějšek. Právě o tom zřejmě pojednává utajovaná Studie proveditelnosti NATO - ale ví přece někdo, kolik ta legrace bude stát? Kolik asi stojí Írán jeden Šaháb-3, kvůli kterému byl celý humbuk údajně spuštěn? A nejde nakonec především o to, že zbrojní průmysl - podobně jako v oblasti výzvědných a sledovacích technologií po 11. září - jednoduše vycítil v nekonkrétní hrozbě balistických raket hmatatelnou příležitost vybudovat si bezvadný kšeft na státních zakázkách?

Co se týče dostupných informací, zřejmá je dále jedna věc: Stává se pomalu standardem, že vyvíjené prototypy jsou v souvislosti s projektem NMD/GMD představovány jako spolehlivě fungující systémy. V pojednávaném oddíle jde o euroamerický Exoguard, který firma EADS na svých stránkách prezentuje coby nadějnou, leč nedokončenou konstrukci.

V celé technické části bychom také marně hledali zmínku o klamných cílech imitujících skutečné hlavice. Úspěšné i neúspěšné testy antiraket totiž probíhají s vyloučením klamných cílů, které představují velmi levné protiopatření proti raketovému deštníku. Philip Coyle přirovnává snahu zasáhnout letící balistickou raketu vybavenou klamnými cíli k úsilí strefit golfovým míčkem jamku, která se pohybuje rychlostí 15.000 mil za hodinu, přičemž trávník okolo je pokryt černými skvrnami o velikosti této jamky...

Kdo si chce počíst o hračkách, které mají k operačnímu nasazení ještě podstatně dále než nepovedený projekt NMD/GMD či námořní AEGIS, může studovat strany 19 - 24 bulletinu. Aktuálně funkční jsou teprve námořní 3D radary popsané na druhé polovině strany 24. V souvislosti s "naší" základnou má cenu číst na straně 25 o radaru GBR-P/SBR a dále raketách GBI, tj. až na s. 27. Současné, stále víceméně prototypové varianty GBI, se tu překrývají s právě vyvíjenými a záplava technických zkratek nám sugeruje, že jde o cosi zázračně překypujícího (zejména to ocení čtenáři časopisu ABC).

Argumenty na podporu projektu

Celý tento oddíl je spekulací nad možnými závěry Studie proveditelnosti - ohledně možné strukturální podobnosti amerického a evropského protiraketového systému, "doplňkové" funkce křižníků AEGIS a systémů KEI ve vztahu k "našemu" systému NMD/GMD a podobně. Protiraketový systém, o jehož rozmístění v Polsku a ČR se právě jedná, byl při popisu základny označen za soběstačný. Zde však čteme, že "právě křižníky AEGIS se systémy KEI v součinnosti s protiraketovými řízenými střelami - interceptory GBI přispějí k protiraketové obraně České republiky způsobem a účinností, která je v daných podmínkách nejen pro Spojené státy, ale pro alianční spojence dostupná".

Jinak řečeno: Základna v Evropě sice vlastní protiraketovou obranu nepotřebuje, ale nakonec přece jen neuškodí, když ve Středozemním moři bude plout nějaký ten raketový křižník AEGIS a pokusí se setřelit nepřátelskou raketu ještě během vzestupné fáze jejího letu. Protože kdyby náhodou... No nic. Keep on smiling.

Od strany 33 dále už můžeme najít podrobnosti o polských stanoviscích, možných lokalitách pro umístění antiraket, propagační rozhovor se dvěma dobře vyškolenými mluvícími hlavami z USA a konečně stanoviska českých politických stran.

Shrneme-li, materiál Ministerstva obrany ČR nemůže v žádném případě sloužit jako podklad pro seriózní veřejnou diskusi, protože řadu věci zamlčuje, jiné zkresluje a ještě u jiných uvádí vysloveně nepravdivé informace. Nechceme-li se seriózní veřejné diskuse vzdát, podklad pro ni bude muset být teprve vytvořen.

Na jedné straně je třeba nezapomínat, že ač riziko raketového napadení ČR aktuálně neexistuje, v budoucnu by za určitých okolností existovat mohlo. Podmínky pro takovou možnost je třeba dále specifikovat.

Na druhé straně je třeba vědět, že každá Maginotova linie má svoje Ardeny.