Pohled smrti z očí do očí

Miloš

Přecházím k prvnímu příběhu. Jmenuje se Miloš. Je to Miloš Hájek.

Musím předeslat, že patřím ke generaci, která zrála ve  spádu událostí rychleji. Když při květnové mobilizaci roku 1938 naše armáda za celonárodního nadšení nastupovala do pohraničních pevností demonstrovat odhodlání bránit se Hitlerovi, nebylo mi ještě dvanáct. Když na podzim v době mnichovské kapitulace bouřil Halas: " Kůň bronzový, kůň Václavův se včera v noci třás a kníže kopí potěžkal. Myslete na chorál. Malověrní. Myslete na chorál" bylo mi právě dvanáct. Za dva roky bylo všechno jinak, Hitlerovy tanky projely Francií jak po másle, zády byl opřen o smlouvu se Sovětským svazem a vypadal neporazitelně a převládala ta malověrnost, před kterou Halas varoval. Tenkrát mi nebylo ani čtrnáct a těm ostatním, s kterými jsme začínali, Milošovi Hájkovi, Vojtovi Menclovi a dalším - Mirkovi Huňátovi a Mílovi Pažoutovi - , které neznáte, většinou nebylo víc než o pět let víc. Ale nechtěli jsme mlčet, chtěli jsme pozvednout hlavy těch malověrných. První nálepka, se kterou jsme začínali, nebyla možná větší než tenhle palec, ale byla na ní slovíčka tehdy zdánlivě nesmyslná: "Smrt fašismu, ať žije Sovětský svaz". A kupodivu našla ohlas. Vím jako učedník z přestávky u kamen v dílně, jak začali lidé, dělníci, přemýšlet, že Anglie není ještě osamocená, že je tady velmoc nedotčená válkou, a že ta smlouva nemusí být tak neprůstřelná a že to Hitler nemá ještě jisté. Takhle jsme pokračovali. Miloš nás potom zapojil do odbojové skupiny Svět proti Hitlerovi. Já tady ale nechci líčit tu kapičku, kterou jsme my k tomu moři odporu přidali. Dnes chci mluvit o opačné stránce, o tom, co mně přineslo a zachránilo to, že jsem byl součástí této hradby, do které nás Miloš zapojil. Protože - začínal jsem jako čtrnáctiletý, do lágru šel šestnáctiletý a končil jsem ještě ne devatenáctiletý venkovský bulík, studentík - sám bych neměl šanci na přežití, a nebo měřenou na promile. Ale takhle jsem se stal součástí hradby, která při sobě držela. Už do Terezína jsem šel s Milošovým odkazem na koho se napojit. To se podařilo už během prvních tří dnů v karanténě, a takhle to šlo dál. I při vší konspiraci se jednotlivé malé tří až pětičlenné buňky přeskupovaly a tak to bylo, i když jsme šli dál, do Osvětimi a do dalších lágrů, protože v těch transportech se vždycky vytvářely znovu organizace z těch, kteří do nich spadli. Takto jsme byli spojeni až do konce, až do pochodu, kterému se tenkrát říkalo pochod smrti. Tehdy nás byla devítka, devět lidí, kteří se obrazně i doslova i při každé selekci zaklesli lokty pod paží, aby nás nikdo nemohl roztrhnout. A došlo nás i v tom pětačtyřicátém všech devět v situaci, kdy se přežití měřilo na promile.

Vracím se na začátek, vděčím Milošovi za to, že mě do této sítě vtáhl. My oba jsme se dívali hodně zblízka, když to řeknu kýčovitě, smrti z očí do očí. Já Mengelemu na tu taktovku, která mávnutím doleva či doprava vynášela rozsudek do plynu hned nebo ještě ne. A Miloš měl takhle na pankrácké sekyrárně, když si vysloužil rozsudek smrti, pár desítek metrů od sebe sekyru, před kterou ho zachránila jenom květnová revoluce. Vysloužil si tu sekeru za svou odbojovou činnost, v tom i za to, že z těch šesti milionů zachránil šest židovských životů, i když dva z nich pro svou odbojovou činnost potom taky přišli o život.

Ale mezi námi byl přece jen malý rozdílek. Já jsem tam k té taktovce musel, bez ohledu na to, jestli jsem byl nebo nebyl v odboji, ale Miloš k té sekyře nemusel. On se mohl, jako velká část jeho generace v tehdejší protektorátní pokleslosti starat jen o to, kterou holku dostane a kterou ne. Ale on šel strkat hlavu pod sekeru. To vůbec nemusel. Jen taková malá podrobnost. Jednomu z těch šesti dal i svou protektorátní občanskou legitimaci, amatérsky přefalšovanou. V dobách, kdy se popravovalo za pár nešikovných slov. Co k tomu dodat?

Gert

Přecházím k druhému příběhu.. Jmenuje se Gert, toho znát nemůžete, nepřežil. Ostravský obrýlený učitel Gert Körbel. Bylo to na rampě v Osvětimi, při první selekci, kdy to jeho zásluhou dobře dopadlo.

Měli jsme dílčí náznaky, co se tam děje, už předtím, ale nechtěli jsme uvěřit. Himmler vyjednával se Západem o výměně pár desítek tisíc židovských dětí, které už ani nebyly naživu, za deset tisíc nákladních automobilů pro východní frontu. První pokus byl už snad ve třiačtyřicátém, kdy přišlo do Terezína asi 300 dětí z gheta Bialystok po rozdrcení tamního povstání a povraždění dospělých. V bohušovické kotlině, v izolaci, pro ně postavili dřevěné baráky. Ale když šly do Terezína na odvšivení, tak tam ty děti museli dovléct násilím, protože řvaly "Gas" ( plyn) ... Věděly, o co jde. My jsme si nepřipustili, že by mohlo jít o masové vyhlazování, říkali jsme si, že snad nacisté na Židech zkoušejí bojové plyny. A ještě jeden takový příklad. Některé transporty povinně po příchodu do Osvětimi musely psát   do Terezína uklidňující korespondenční lístky, že jsou v pořádku. Jednomu Vídeňákovi se podařilo podtečkovat písmenka "Gas, Tod" ( plyn, smrt). Pořád jsme ale nevěřili, že by se mohlo něco takového dělat masově.

Když jsme odjížděli v září 1944 v dobytčákách po padesáti lidech, dělali propagandu, že jedeme do Berlína na odklizování trosek. Ale když jsme tři dny a tři noci jeli na východ, pochopili jsme, že je zle. A třetí den k ránu kilometry reflektorů, strážních věží a ostnatých drátů, hulící komíny, viděli jsme, že je to to nejhorší.

Hned po příjezdu nás vyhnalo z vagonů vyklízecí Kanadakomando a tehdy to začalo. Řadili nás do pětistupů, esesáci stříleli pro výstrahu dávky, aby nikoho nenapadlo ani krok udělat stranou, jejich vlčáci se vzpínali na řetězech a ten černý nasládlý kouř po spáleném lidském sádle ukazoval, o co jde.

Tehdy se Gert, o kterém mluvím, který byl v Terezíně vedoucím ilegální skupinky sionistických levicových odborářů Hechaluc, protlačil až na začátek pětistupů, jako kdyby se ho tenhle děs, z kterého jsme byli obrazně až za ušima zadělaní, jako kdyby se ho netýkal. Plnil svůj úkol, šel proti proudu od stolků esesáků, každý pětistup objal jak učitelka mateřské školky a říkal "Miloši, všechno pod šestnáct a nad padesát jde do plynu. Ale některé transporty už jdou do lágrů zbrojního průmyslu. Hlas se nejmíň osmnáct let a nejlíp nějaké černé, kovácké řemeslo." Takto to prošel od začátku až do konce. Ani nevím, kolik lidí tak zachránil. Sám nepřežil. Jak dnes vím, skončil v lágru  podzemní továrny Richard v Litoměřicích.

Ale nedovedu si představit, jak já bych v tomhle momentě obstál, bez těch tří vět jeho návodu. Když na mě přišla řada, snažil jsem se vší silou, kterou jsem měl, dívat drze Mengelemu do očí a zařval jsem tu svoji lež "Zwanzig Jahre, Maschinenschlosser". Posměšně se díval a věděl, že je to lež a stačilo sáhnout mi do kapsy pro protektorátní legitimaci, aby věděl, že mi není dvacet, ale těsně osmnáct a že jsem student a ne strojní zámečník. Ale když jsem neuhnul, tak něco v těch jeho očích pobaveně bliklo a hůlka, která už se nakláněla na tu špatnou stranu, mávla na tu dobrou, esesáci rozevřeli úkrokem uličku a já se zařazoval mezi ty, kteří vytvářeli pětistup na té dobré straně. Až pak mi bylo na blití, když jsem si uvědomil, kolik centimetrů scházelo té hůlce k tomu, aby dopadlo špatně.

A pak jsme došli do sprch, kde byla na sloupku černá tabulka popsaná křídou jako na jatkách. Příjem 1280 kusů. Ne Mensch, ne Mann, ale Stück - kusy. Pak už vždycky při všech nástupech jenom kusy nebo Jude. I v tomhle si neodpustili srazit člověka až na dno. Ale byl jsem pořád mezi těmi 1280 kusy a ne mezi těmi ostatními do dva a půl tisíce, kteří přijeli naším transportem, přestože jsme byli již v Terezíně vybráni podle hledisek selekce jako pracovní transport mužů od 16 do 50 let. Za to, že jsem byl pořád ještě alespoň kus, a ne již jen kouř komína, vděčím Gertovi.

Milan

Příběh třetí se jmenuje Milan. Toho jste mohli znát. Milan Weiner byl takový dvoumetrový, bojovný redaktor rozhlasu v šedesátém osmém roce.

V polovině dubna 1945 jsme byli v pobočném lágru Buchenwaldu, uprostřed směny poplach, když Američané provalili frontu. Nástup na plošinové vagóny po 150 lidech. Potom tři dny a noci až do Kraslic rozbombardovaným Německem. Chemnitz, Saská Kamenice. pozdější Karl Marx Stadt, byl jenom les komínů. V Kraslicích jsme byli po třech dnech, na druhé koleji byl vybombardovaný německý vojenský vlak, neustálé nálety hloubkařů.

Po třech dnech nástup a pochod. Sovětští vězni byli zkušení, protože do koncentráku se dostali tak, že už utekli ze zajateckých lágrů. Dali echo, co nejvíc roztáhnout průvod, aby byly stráže co nejdál od sebe. A skutečně v těch horských serpentinách každou chvíli vznikl úsek, kde nebyl v dohledu žádný esesák. A naše devítka, o které jsem mluvil, se tehdy rozdělila na tři skupiny, my jsme byli čtyři, Milan, Karčí, Jožka a já. Využili jsme nedočkavě jednu z prvních příležitostí, kdy nebyl žádný esesák a skočili jsme za příkop. Ale sotva jsme byli za ním pár metrů, jeden se objevil a zrovna ten z nejvzteklejších. To bylo tak. Milan byl v tom lágru v nádvorním komandu a tenhle esesák byl strážným toho komanda a vždycky, když se v lágru ozval řev, tak jsme věděli, že se někde objeví Milan a za ním tenhle esesák. A teď se objevil právě on, my jsme byli pár metrů od příkopu v špatně, nervózně vybraném místě proti prudké stráni. I když neměl samopal, jenom pušku, mohl nás dostat všechny čtyři. Hned hlasitě ládoval do hlavně, aby to cvakalo, aby ukázal, že to myslí vážně a řval "zurück" (zpátky). A tenkrát se stalo něco, kde jsem myslel, že se Milan pomátl. Byl první, otočil se a velitelsky jen přes rameno syknul: "Žádný sraní, jde se dál". A obrátil se k tomu esesákovi a zamával mu, jako když se loučí s holkou z nedělního randete: "Auf Wiedersehen nach dem Kriege, Herr Rottenführer!" (Na shledanou po válce, pane Rottenführere). A teď se stalo něco, co se možná stane jednou za tisíc let. Ten, kdo se podělal, nebyl Milan, ale ten esesák. Teď treprve asi pochopil, že tohle už je opravdu konec, když mu tohle udělal haeftling (vězeň), po kterém tak tvrdě jel. Puška mu sjela po řemeni k nohám, obrátil se a puška mu klimbala mezi nohama jako nechci říci co, klopýtal přes ní, šel zpátky na silnici a řval, aby ho slyšeli esesáci, kteří mohli být před ním i za ním: "Loos, weitergehen!" (Jít dál). Ale nás nechal a šel sám dál.

Nebyl to samozřejmě konec, když se podělal jeden esesák. Za tři dny nás vyhnal hlad a potkali jsme v lese jednu sudetoněmeckou civilistku, kterou jsme poprosili o kousek chleba. Řekla "Jawohl", pojďte se mnou a dovedla nás dolů k potůčku, tady počkejte a když jsme se myli do půl těla a zvedli hlavu, tak k nám přiváděla německé vojáky. A začalo to celé znova. V Sudetech to bylo zcela jiné než v reichu, kde už se to alespoň v posledních dnech začalo lámat. Tam i ve zbrojní fabrice, u níž byl náš lágr, nám někteří z té hrstky německých civilních mistrů říkali, co hlásí Londýn a že v místním volksšturmu mají jenom dva, kteří chtějí bojovat proti Američanům a že je k tomu nepustí. Zde v Sudetech to ale bylo zcela jiné. Většina sudetských Němců, se kterými jsem se setkal, zůstala Hitlerovi věrná až za hrob jako tahle civilistka. Když nás eskortovali jednotlivými vesnicemi, před nejednou visel na stromě pověšený volksšturmák s nápisem přes prsa "Verräter", zrádce. Tam šlo o krk do posledního momentu. Neměli jsme proto ještě vyhráno, to nejhorší jsme měli ještě před sebou. V situacích, kdy nás už nesla víc vůle než svaly. Když jsem se po osvobození po prvé octnul u lékaře, navážil mi třicet kilo. Ale že jsem tam vůbec došel, za tohle vděčím Milanovi, že tehdy zlomil toho esesáka.

Zde bych měl ty tři příběhy končit, ale možná přidám několika slovy ještě jeden, který není zcela můj.

Frau A

V srpnu  osmašedesátého roku uprchl do Švédska jeden spoluvězeň, lékař Karel Kesek, který se u mne objevil po listopadu osmdesátého devátého roku. Vylíčil mi, jak to v  Kraslicích tehdy v dubnu 1945 vzal obráceně. Byli se skupinou vězňů schováni v nádražní kůlně a když jsme odpochodovali, vystrčil nos a proti němu šla s bicyklem mladá žena v jiném stavu. Když ho viděla zbědovaného, řekla "Kann ich helfen?" Mohu pomoci? Hřeje mne to dodnes, jak kdyby to řekla mně a teď, ne tenkrát Karlovi.

Schovávali ho pak u nich až do příchodu Američanů. A jak říkám, tam to nebylo jako v protektorátě, kdy si už i kolaboranti spěchali na poslední chvíli udělat alibi, tam šlo o krk do poslední chvíle. Schovávali ho nejen před sousedy, ale neopovážili se promluvit ani před vlastní desetiletou dcerou, o které říkali "Die ist noch blöd", ta je ještě blbá.

Byli odsunuti do Bavorska. Karel s nimi navázal kontakt, nevím od kdy. Když pro sbírku vzpomínek na sudetoněmecké antifašisty sepsal tenhle příběh, potvrdila mu ho. Ale jméno odmítla uvést. "Jsem sociální demokratka, ale pomáhala jsem, že jsem chtěla pomoci, a ne proto, abych se chlubila". Takže v tom sborníku je uvedena jenom rodina A. A ještě druhá rodina si tak počínala, rodina B.

Tohle byl tedy příběh Frau A.

Stát blahobytu, nebo kapitalismus?

Vizi budoucnosti jsem nazval "Stát blahobytu nebo kapitalismus". Chápu to jako příležitost k obecnějšímu zamyšlení nad svými analýzami "Hospodářská a sociální výkonnost modelů evropského sociálního státu v soutěži s USA" (Politická ekonomie 5/2006) a "Globální důsledky čínských reforem" (Pohledy 2/2006). Díky nim však nemusím rozvádět analytické argumenty -- nejvýš ilustrace, ale mohu svůj úvod i diskusi pojmout jinak, orientovat ji na co největší zobecnění závěrů vyplývajících z těchto analýz. A pokud možno je i zarámovat do politicko mocenských předpokladů. Tedy ne na diskusi analyticko řešitelskou, ale spíš provokačně inspirační, orientovanou na hledání odpovědi na vyústění základního zápasu naší epochy v měřítku nejen našem, ale i evropském a globálním.

V úvodu se omezím na pět poznámek nebo skupin poznámek. Ta první je historická zkušenost s kapitalismem, státním dirigismem a sociálním státem, respektive státem blahobytu, druhá je naše polistopadová restaurace kapitalismu, třetí je současný nájezd kapitálu na sociální stát, čtvrtá je ohrožení demokracie a poslední, pátá skupina otázek jsou východiska a naděje.

Historická zkušenost

Trh je mnohem širší pojem než kapitalismus. Trh byl před kapitalismem a bude i po něm. Kapitalismus je časově i obsahově jenom výsečí tržní ekonomiky. Svoji slávu má už za sebou, a to především v devatenáctém století. Kapitalistický trh přinesl do ekonomiky největší motivační sílu, sobectví člověka, ale ohraničil ji soutěživostí trhu, která přes všechnu brutalitu kapitalismu devatenáctého století alespoň udržela sobectví trhu v dimenzích lidských a ne darwinisticko zvířecích. Kapitalistická industrializace Západu Evropy a Severní Ameriky v uvedeném století zvýšila ekonomickou úroveň na obyvatele troj- až čtyřnásobně. To byl po tisíciletí stagnace evropského feudalismu největší, do té doby neslýchaný hospodářský zázrak.

Ten ale skončil na rozhraní devatenáctého a dvacátého století, kdy kapitalismus přešel do své monopolní fáze, když ztrátou soutěžnosti trhu ztratil právě svou lidskou dimenzi. Kapitalismus přešel do období světových válek, revolucí, kontrarevolucí, světové hospodářské krize a posléze i nacismu a genocidy. Ztratil svou legitimitu výkonnostní, ekonomickou, sociální, politickou i morální a skončil zločinně.

Na druhé straně snaha nahradit kapitalismus netržním státním dirigismem v průběhu minulého století také skončila nevýkonností, nestačila k rozvinutí moderního státu blahobytu, který by uskutečnil socialistické představy o blahobytu a skončila i nedemokraticky a zločinně.

Dvacáté století však nejen ukázalo obě falešné cesty, jak to nejde. ale přineslo více. V druhé polovině dvacáté století přineslo to, co se nazývalo buď v ekonomické teorii státem blahobytu nebo v politické praxi sociálním státem, a to zejména v Evropě. To nebyl jen přílepek ke zmírnění sociálních nerovností kapitalismu, to byl stát, který v rozvinuté podobě - i když v jednotlivých zemích byly různé modely - reguloval i tvorbu zdrojů, intervenoval makroekonomicky do povzbuzování poptávky i mikroekonomicky do konkurenceschopností podniků. Stát, který uplatňoval pluralitu vlastnictví, na rozdíl od státního dirigismu neznárodnil každého údržbáře, který měl jen kleště a šroubovák, ale ve Skandinávii byla zespolečenštěna až skoro polovina kapitálu včetně družstevního a pokud jde o přerozdělování, tak v té nejvyšší podobě bylo ve Skandinávii vyšší než v předlistopadovém Československu a dosahovalo až skoro dvě třetiny hrubého domácího produktu. Byl to stát, který dokázal k hnací sobecké motivační síle trhu dát i motivační sílu soudržnosti. Prokázal tím rychlejší růst konkurenceschopnosti a produktivity než tehdejší Spojené státy a v důsledku toho EU do poloviny devadesátých let minulého století prakticky překonala historický předstih USA v úrovni produktivity. která na počátku poválečného období byla ve srovnání s USA méně než poloviční. Takže dvacáté století ukázalo nejen jak to nejde, ale i jak to jde.

Stát blahobytu - já mu tak říkám raději než sociální stát proto, že nešlo jen o přerozdělovací přílepek kapitalismu - nebyl jen politickým kompromisem mezi levicí a pravicí, ani mezi socialismem a kapitalismem. To byl nový, životaschopný model. Jsou na to různé názory. I Helmut Schmidt, který nepatří k žádným levičákům, na otázky novinářů, jestli je to kapitalismus, odpověděl lakonicky: nesmysl, kapitalismus by nikdy nedokázal tak zmírnit sociální rozdíly jako my. Já přitom samotné přerozdělování nepovažuji za nejdůležitější. Tady nemáme možnost teoretické diskuse a nalezení jednoznačné odpovědi na otázku o charakteru tohoto státu, ale musíme ji přinejmenším položit. To není ani kapitalismus, ani státní dirigismus, to je něco nového, diskutujme co. Osobně se domnívám, že to může být zárodek, podle toho jak se bude vyvíjet, nějakého budoucího demokratického tržního socialismu.

Restaurace kapitalismu

Václav Klaus se nedávno na semináři ODS chlubil, že u nás se svými hochy restauroval kapitalismus a mnozí mu začali oponovat, že tomu tak není, že to jsou jen slovíčka. Myslím však, že to nejsou jen slovíčka, ale je to nesporná skutečnost, i když je dvojitě posunutá. Nerestauroval svoji "Klausovu léčbu", Klausův kapitalismus, restauroval americkou washingtonskou doktrínu, která byla oktrojována všem postkomunistickým zemím s výjimkou Slovinska, které se ubránilo, takže to není jenom sametový výsledek domácích sil. I když si myslím, že Klaus se ukázal být úspěšnějším politikem než ekonomem a lidem vyhladovělým po svobodě dokázal podstrčit kapitalismus místo státu blahobytu, tehdy ještě prosperujícího v Evropě, restaurace kapitalismu u nás je přinejmenším společným dílem vnitřních a vnějších sil. Ale bez ohledu na tento historický pohled má to vážné důsledky.

Nejsou to jenom trošku jiná procenta růstu a dosažené výsledné ekonomické úrovně, daná tím, že se přechod uskutečnil šokovým skokem, který vyvolal počáteční propad domácího produktu o 13 -- 21% podle rozdílně publikovaných údajů našeho statistického úřadu. I když my už dnes z té propasti vystupujeme pěti-, šestiprocentními růsty, byla tak hluboká, že ještě jsme ani nedosáhli relativní předlistopadové úrovně. Absolutně jsme po těch šestnácti letech už výš, ale tehdejší naši relativní ekonomické úrovni asi 70% evropské patnáctky se teprve blížíme, máme asi 68%. Na rozdíl od Slovinska, které se tomu šoku ubránilo, mělo taky 70% a dosahuje již 75%. Ale i na rozdíl od jiných, zejména postsovětských zemí, kde šok nevedl k reformě, ale byla to katastrofa, jak konstatoval i Henry Kissinger, a došlo zde k propadu hrubého domácího produktu na polovinu i méně, tedy mnohem hlouběji i než v nejhorším období druhé světové války, kdy se výkon sovětské ekonomiky snížil na 70% předválečné úrovně. Naše uvedené zpoždění není tedy rozhodující, už jsme blízko minulé úrovni a začneme se přibližovat budoucí úrovni vyspělých zemí EU, i když to bude dlouhodobý a ne krátkodobý proces.

Hlavní však je, že jdeme jinou cestou, je to jiný společenský model než sociální stát. Nepředstavuje ho jen o pár procent daní míň a o pár procent sociálních výdajů míň. Je to především minimalizace státní intervenční politiky, jsme v tom papežštější než papež v evropské patnáctce. Není to jen minimalizace průmyslové a zemědělské politiky, kromě investičních pobídek a na ně navazujících instrumentů, jako jsou zejména podpora průmyslových zón a vytváření pracovních míst. Je to zejména i ta nejmodernější soudobá intervence, podpora výzkumu a vzdělávání, kde jsme na poloviční úrovni proti skandinávskému znalostnímu modelu. Vydáváme jen kolem pěti šesti procent domácího produktu, oni mají dvojnásobek. Tam jsme si uskřípli cestu k budoucnosti. Ale i pokud jde o sociální a zdravotní výdaje, tak zvanou sociální ochranu, my ji máme nižší nejen proto, že nejsme ani na sedmdesáti procentech ekonomické úrovně EU patnáctky. Máme ji i v poměru k této nižší úrovni o třetinu nižší než západní Evropa, oni vydávají z domácího produktu téměř třicet procent, kolem 27-28%, my kolem dvaceti, a to není, jak se to líčí, nějaká přirozená degrese, že čím chudší země, tím musí i relativně vydávat méně. Slovinci i zde jsou blízko západní Evropě, vydávají kolem 26%. To je výsledek zvolené cesty. Inflační vlna již na počátku naší šokové terapie srazila reálnou úroveň sociálních výdajů o třetinu a valorizační mechanizmy ji neumožňují přibližovat úrovni hrubého domácího produktu.

Je to cesta politiky levné práce. Poměrně vysoký hospodářský růst, který máme, opíráme především o politiku levné práce. Prodáváme do zahraničí naši práci, tak zvané jednotkové náklady práce, za polovinu vůči průměru EU patnáctky, naše ceny jsou asi poloviční. To znamená levně vůči nim a draze pro nás, poněvadž my jim to podbízení platíme. Asi šestinou domácího produktu subvencujeme vyspělé země. To má své důsledky. I zahraniční kapitál jde sem především za jednoduchou prací. Tu složitější dováží.

Protáčíme se v začarovaném kruhu paradoxů. Máme nízké sociální výdaje, ale hledáme spásu v jejich dalším snižování. Neumíme je profinancovat bez deficitního financování veřejnými rozpočty, ale vyvoláváme jejich další přiškrcování dalším snižováním daní, přestože ty jsou v rámci EU velmi nízké - v roce 2004 představovaly necelých 37% hrubého domácího produktu, zatímco EU patnáctka měla 40% a Skandinávie 48%. Voláme po snižování daní, ale to je mnohonásobně méně účinná cesta povzbuzování růstu a rozšiřování zdrojů než zvyšování výdajů na rozvíjení znalostí, které tím naopak přiškrcujeme. Vrcholem arogance kapitálu je tlak na další snižování míry zdanění jeho zisku, přestože ta již patří k nejnižším v EU a tento postup nepodporuje růst investic, ale dividend, jejichž odliv do zahraničí již šplhá ke 3% hrubého domácího produktu.

Obrátit tento vývoj k budoucí znalostní společnosti, prolomit tuto železnou košili, je mnohem těžší úkol, než se zdá. Dokonce je to jedna z podmínek bezporuchového přijetí společné měny euro.

Podtrženo a sečteno. To nejsou jen rozdíly v procentíčkách. Klausova americká restaurace kapitalismu podle washigtonské doktríny splnila v podstatě i bez tanků podobný úkol jako kdysi Brežněvova doktrína svými tanky, přehradila nebo alespoň přibrzdila cestu k modernímu sociálnímu státu, ke státu blahobytu dvacátéhoprvého století.

Nájezd na stát blahobytu

Přesto dnes s Evropou prožíváme nájezd kapitálu na tento sociální stát, ke kterému jsme ani plně nedospěli.

V čem je jeho problém? Na rozdíl od dřívějšího období úspěšnosti je nyní sociální stát v krizi. Vede k rostoucím schodkům veřejných rozpočtů, a kapitál -- a s ním spojení neoliberální teoretikové a politikové - to zdůvodňuje tím, že solidární sociální systém je plýtvavý, že je málo motivační, že je nadměrný.

Ale je to pravda? Je to plýtvání, že nejúspěšnější země již na výzkum vydávají přes 4% hrubého domácího produktu? Je to plýtvání, že vysokými školami dnes "proháníme" ne šestinu jako před listopadem, ale nyní až třetinu mladé generace a v západní Evropě to už je 45% a směřuje to k polovině? Je to plýtvání, že muži se dožijí v západní Evropě sedmdesáti pěti a ženy více než osmdesáti let a my se tomu postupně přibližujeme? A je to plýtvání, že se lepší zdravotní stav obyvatel včetně seniorů, i těch, kteří se toho dřív ani nedožili? A že stále více vynakládáme na záchranu životního prostředí? Cožpak to vše je plýtvání?

Ano, je v tom také plýtvání, ale to je jen desetina zvyšování těchto nákladů v solidárním systému. A v systému tržním, soukromém je to plýtvání ještě mnohem větší. Jeden jediný příklad. Režijní náklady solidárního penzijního pojištění spolknou jen tři až pět procent pojistného, v soukromém kapitálovém spoření na důchod až 30%. Tak to tedy má být spása? Ano, "ucpěme všechny díry, kudy nám plýtváním teče do necek". Ale nebuďme tak naivní a netvrďme, že jsme to tím vyřešili. Pro kapitál je to jen záminka k privatizaci těchto lukrativních systémů, které by tím ještě dále zdražil o svůj zisk -- a s tím spojené ohromné náklady na reklamu -- tak, že by chudí na ně "nedosáhli", jak je tomu třeba v USA, kde 16% občanů nedosáhne na zdravotní pojištění.

Základní příčina růstu těchto nákladů není v plýtvání, ale je objektivní. Uveďme jen příklad: vydáváme už skoro 60 miliard za léky, dvě procenta domácího produktu, to už je víc než vydáváme na nové automobily, přestože ještě nikdo tyto orgie individuálního motorismu ani nepřiškrtil natož zastavil a v každé rodině přibývá automobilů a zítra možná letadel. Rychlejší růst výdajů na léky než na automobily je zákonitý a nikoli plýtvavý proces, v těch šedesáti miliardách možná deset procent je plýtvání, ale výdaje na léky budou růst stále rychleji než na automobily a tyto nůžky se budou rozvírat.

Základní řešení je v nalezení nových zdrojů pro tyto nové výdaje. Jsou tyto nové zdroje dostupné? Ano, vyžaduje to ale přepnout od kvantitativního ke kvalitativnímu růstu. K růstu produktivity, hnanému kvalitativními, znalostními faktory. Obrazně řečeno, ne více výrobků a služeb, ale inteligentnější výrobky a služby. Nedržet v ruce stále více mobilů, ale mobil, který dnes nahrazuje telefon, zítra možná i televizor a pozítří možná i počítač.

K tomu poslední pohled. Není tohle už zastaralé, nenaráží to na ekologické limity naší planety? Se sympatiemi čtu profesora Bělohradského, který bouří proti "růstu růstu", ničícímu tuhle planetu. Ale je řešení v zastavení růstu? Jeden z největších reformátorů dvacátého století, čínský Teng Siao Ping, málo známý západní civilizaci, obdivující jen své myslitele, přiblížil lidem socialistickou ideu zvyšování blahobytu motivačně zápalným způsobem: "Jděte a bohatněte!" Není tohle zastaralé? Nemáme se teď už bát růstu a říci "Jděte a chudněte?" Jako v padesátých letech se pomátl jeden plánovač na Plzeňsku, hlásal návrat k přírodě a odešel nahý do lesů? Domnívám se, že nikoli, že uvedený obrat, přepnutí ke kvalitativnímu růstu je nejen mnohem levnější cestou k rozšíření zdrojů, ale je i ekologicky šetrné. Nespotřebovávat více omezených hmotných a energetických zdrojů, ale do jednotky hmoty a energie vtělit co nejvíce inteligence. To je cesta, která umožňuje dále bohatnout bez ničení této planety.

Je to fantazírování? Ale vždyť to je proces, který už je rozjetý. Úspěšně v USA a ještě úspěšněji ve Skandinávii a cestou k tomu je kvalitativní přepnutí k politice drahé práce a ke zvýšení výdajů na výzkum a vzdělávání. Protože i zde se ukazuje účinnější solidární cesta Skandinávie než čistě tržní cesta USA, vyžaduje to i vysoké a nikoli nízké daně. Tedy nikoli cesta oklešťování a privatizace sociálního státu, která sleduje hlavně zisky kapitálu, ale zdražuje a omezuje dostupnost sociálních služeb lidem s nižšími příjmy, ale řešením je naopak silný a přitom konkurenceschopný sociální stát, který si "na sebe vydělá" svými znalostními faktory.

Ohrožení demokracie

Jak to, že navzdory tomu, že finanční krize sociálního státu není způsobena především plýtváním, ale převážně objektivními důvody a pro kapitál je ta "desetinka" plýtvání jen záminkou, aby tento sociální stát "spolknul", to v Evropě neběží podle uvedených objektivních příčin, ale podle této demagogie kapitálu? Jak to, že i v evropském "biografu" film o sociálním státu běží pozpátku? Jak to, že tento nájezd kapitálu na okleštění a privatizaci sociálního státu je vydáván za reformy -- dokonce za ty radikální a jedině účinné -- přestože je to největší lež přelomu tisíciletí, srovnatelná s vydáváním kuponové privatizace za přechod k lidovému vlastnictví, ačkoli se potvrdilo, že to byla loupež století?

Vidím tři hlavní, především mocensko-politické důvody.

Je to především perverzifikace globalizace. Technicko-ekonomická podstata globalizace je objektivní. Nebývalé propojení světa vytváří předpoklady takového zvýšení ekonomického potenciálu, jaké umožňuje - jak to i říká Socialistická internacionála - uspokojit dávné sny o překonání nemocí, hladu a bídy. Jenže ve skutečnosti právě to běží obráceně a globalizace ohrožuje samu existenci lidstva.

To není v její technickoekonomické podstatě, to je v perverzifikaci jejích společenských podmínek. A vidíte, právě o těch neoliberální globalizátoři tvrdí, že jsou neměnné a že se jim musíme podřídit. V čem spočívá tato perverzifikace? Především dochází k nebývalé extrémní míře monopolizace ekonomiky, o jaké se v první fázi dvacátého století ve sporu Lenin - Kautsky tehdy ani nezdálo. Dnes dvě třetiny světového obchodu ovládá několik stovek nadnárodních společností. Na to by řekl každý posluchač prvního semestru, na monopolizaci, tím spíše na extrémní, je nutno uplatnit regulaci. Ale neoliberálové hasí oheň olejem, hlásají extrémní liberalizaci. Výsledkem není ani svobodný soutěžní světový trh, ani konec dějin jako liberální vyústění lidských zápasů o svobodu (podle Fukujamy), ale pravý opak. Řeknu to brutálně, ne proto, že bych chtěl být bombastický, ale takhle se vývoj stále více rýsuje, směřujeme ke světové diktatuře pěti stovek nadnárodních společností, k diktatuře nejen ekonomické, ale i politické. A souhlasím s Güntherem Grassem, že demokracie za těchto podmínek stále více degeneruje ve vyprázdněný volební rituál podle bursovních pravidel.

Za druhé, tohle bylo politicky zabetonováno jednopolárním světem, jak se tomu eufemisticky říká. Světovládou jediné supervelmoci. Zbigniew Brzezinski ve své "Velké šachovnici" zakresluje všechna impéria dostupné lidské historie. Ukazuje, že byla jenom lokální, nejvýš zasahovala do více kontinentů. Ale nyní, na rozdíl i od bipolární éry, kdy si mezi sebe rozdělily svět dvě supervelmocí, je teď již jen jediná. To samozřejmě má své důsledky. Brzezinski říká, to nevadí, když je tato supervelmoc demokratická. Podle mého názoru však, přes sebeušlechtilejší vyhlašované cíle, i tato supervelmoc hájí především své zájmy a jedním z nich je i konzervace tohoto stavu diktatury nadnárodních společností.

A do třetice myslím, co zejména v Evropě hrálo roli. V  rozhodující dekádě nájezdu kapitálu na sociální stát, kdy ve většině evropských zemí vládly sociálně demokratické a socialistické strany, byly ochromeny blairovským neotatcherismem a nečelily tomuto nájezdu. V  době, kdy otevřená, neoliberální restaurace "čistého trhu" kapitalismu devatenáctého století, tak jak ji v Evropě hlásal thatcherismus, svou asociální brutalitou i politicky ztroskotala tak, že v Británii na tři volební období politicky vygumovala konzervativce, převzal štatefu Blair s neotatcherismem. Tvářil se, že odmítá neoliberalismus, ale ve skutečnosti před ním kapituloval a velká část socialistických a sociálně demokratických stran se dala do závodů v "odstrojování" sociálního státu -- na rozdíl od Skandinávie, kde naopak i konzervativní strany sociální stát udržovaly. A na rozdíl od otevřeného postupu Margarett Thatcherové, tento neothatcherismus postupoval pokrytecky. Dokonce tenhle svůj přechod k závodům v odstrojování sociálního státu nazýval splýváním levice a pravice, když prostě levicovou politiku opustil a závodil v pravicové. Kdybych to měl zase ve zkratce shrnout, zacházel se sociálním státem jako s Irákem. Co slovo, to lež. Ale i tam se ukazuje, že má krátké nohy.

Naděje

Co s tím? Jaké jsou naděje? Samozřejmě nemohu garantovat nikomu světlé zítřky. To nikdo nemůže. Ale přece vidím nějaké ostrůvky naděje.

Především moderní, životaschopný stát blahobytu, to už nejsou jen teorie pojetí a cest socialismu Marxe a Bernsteina, které se konfrontovaly v devatenáctém století, to už nejsou jen konfrontace představ o monopolistickém kapitalismu, o kterém se v první polovině dvaccátého století přeli Lenin s Kautskym, to už nejsou jen učené disputace mezi neoliberálními teoriíemi symbolizovanými Friedmanem a teoriemi společnosti hojnosti, symbolizovanými třeba Galbraithem a ani spory mezi politickými proudy, symbolizovanými na pravicové straně Reaganem a Thatcherovou a na levicové straně zejména Brandtem a Teng Siao Pingem v druhé polovině dvacátého stoletrí.

Dnes již stát blahobytu je reálnou skutečností. Můžeme říct, že půldruhé dekády úspěchů Skandinávie je málo, ale vždyť znalostní věk pokračuje teprve druhou dekádou. V Číně hospodářský zázrak, založený také na harmonii úlohy státu a trhu, pokračuje už téměř tři dekády. To už není, jak by to řekl Goethe, jen šedá teorie, to už je zelený strom života. To už nikdo ze zkušenosti lidstva nevymaže. To už nikdo lidstvu nevezme.

Za druhé, ochromení socialistických a sociálně demokratických stran už končí. Prosincovou deklarací z roku 2004 se Evropská socialistická strana přihlásila k znalostněsociálnímu, skandinávskému modelu, když hlásá ne slabý, ale silný a přitom konkurenceschopný sociální stát. A není náhoda, že Blair je jediný, který to nepodepsal. Nedělám si iluze, že potištěný papír už je vítězstvím. To bude ještě proces, ale předpoklad obratu v Evropské socialistické straně už nastal a to není malý faktor.

A do třetice, a to je možná nejdůležitější, jednopolární svět končí nebo už v podstatě skončil. Západní a zejména američtí teoretikové říkají, že za dvacet třicet let bude Čína nejsilnější ekonomikou, protože čínskou ekonomiku přepočítávají směnným kursem a ten je v Číně na pětině reálné síly měny -- tak zvané parity její kupní síly. Tak se jim jeví čínská ekonomika pětkrát menší, než ve skutečnosti reálně je. Z analýzy mi vychází, že čínská ekonomika bude ne za třicet, ale do tří čtyř let stejně velká a začne být větší než americká. To samozřejmě neznamená účetnicky, že když bude čínská ekonomika o jedno procento větší než ekonomika USA, tak se změní svět. Ale mocenské poměry se ve světě začnou měnit. Ne v tom, že by nám Čína měla začít vládnout místo USA - ani by to nebylo dobré a ani to není realistické, ale začnou jiné rovnováhy sil. Pro nejbližší dobu nás čeká nejen čínsko-americká bipolarita, ale doufejme aspoň tripolarita i s Evropskou unií, která bude také samostatným supervelmocenským aktérem. S odstupem budou přibývat další a to otevře prostor i pro zájmy ostatního světa, i světového Jihu a celý svět jinak vydechne.

To samozřejmě neznamená, že od zítřka bude jinak. Jsou to jen naděje a záleží na tom, zda se lidstvo poučí ze zkušeností minulých dvou století a nejen poučí, to není jen věc znalostí, ale uplatnění těch poučení bude umožněno i rovnováhou sil

Vícepolární svět patrně i zvýší prvky nestability a zvýrazní potřebu celosvětové regulace.

Je předpoklad, aby svět vydechl jinak, i když může být i katastrofa, ale naděje tu je.

■ ■ ■

Ještě poslední dvě věty. Nechci se odpoutat od střízlivosti, o kterou jsem se pokusím i v  obecnosti a neupadnout do vzletnosti, ale přece jenom se pokusit zakončit alespoň větším důrazem. Když v létě 1944 za povstání v Paříži její vojenský velitel generál von Choltitz vysvětloval svému štábu, proč nesplní Hitlerův rozkaz srovnat Paříž se zemí, ale bude kapitulovat, řekl jim: "Tu válku jsme dávno prohráli. Daleko na východě, na zamrzlých ruských pláních". Chtěl bych teď - možná v určité nadsázce - nastavit obdobné zrcadlo Bushově administrativě. Tu třetí světovou válku, která bohudík ani nevypukla, jste už dávno prohráli, ještě dál na východě, na tichomořském pobřeží Číny, kde vyrůstá největší a nejmodernější ekonomika světa. S městem jako je Šanghaj s pěti tisíci moderních mrakodrapů jaké nemá ani Amerika, a jaké německý sociálně demokratický časopis nazývá hlavním městem dvacátéhoprvého století.

autor je doyenem české makroekonomie