Írán dnes vypustil testovací raketu Šaháb 3B (inovace rakety Šaháb 3A s doletem 1600-1300 km, dolet 2500-1700 km dle dostupných odhadů) z nového odpalovacího polygonu a jeho prezident Ahmadínežád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko. Podle záběrů íránské televize, což je jediný vizuální zdroj informace, se ještě nejedná o "novou raketu" se schopností vynést dostatečně velký satelit na nízkou orbitu, jak informovala většina světových agentur. Tímto orbitálním nosičem bude až raketa s názvem "Iris". Mimo doletu se oba nosiče liší hlavně velikostí posledního, nákladového stupně, ve kterém Iris má nést satelity a Šaháb v něm nese pouze bojový kontejner s výbušninou nebo malou sadu přístrojů ke zkoumání horních vrstev atmosféry. První satelit s názvem Omid (Naděje) by měl být podle íránské televize vynesen do vesmíru během příštího íránského roku, který začíná 21. března. Írán dnes neprovedl zkoušku definitivního nosiče, ale pouze provozní test navigačních a řídících systémů namontovaných na dostupný, několik let starý nosič. Čili současná íránská prohlášení je nutno brát stále ještě s rezervou stejně, jako zdroje Global Security a FAS.

ATM 12/2007, BL 28. 11. 2007, Lukáš Visingr, Štěpán Kotrba: Šaháb: Rakety tisíce a jedné noci ZDE

Premiér České republiky potvrdil, že je, jaký je, a označil protikandidáta ODS na úřad prezidenta za člověka, kolem kterého se soustřeďuje "korupční potenciál". To je výrok, na který by mělo být pamatováno při vynalézání politických vtipů.

Je škoda, že pan premiér blíže nedefinoval, co to vlastně korupční potenciál je. Svým nepříliš selským rozumem se to snažím pochopit a docházím k následujícímu:

Korupční potenciál je, když se nějaký člověk ocitne v postavení, v němž může být korumpován, a zároveň je zasazen do prostředí a styků, které jsou korupčně potentní, jak řekl pan ministerský předseda.

Lockheed Martin vydal prohlášení v rozsahu 280 slov, pocházející z jeho centrály pro radarový výzkum v New Jersey, v němž oznámil průlomový test předsunuté radarové plošiny. A zatímco technický svět krčil rameny, lidé, kteří vývoj radaru sledují, zaznamenali další krok směrem k systému, který by mohl mít dramatický vliv na budoucí světové události, počínaje americkou základnou pro sledování balistických raket v České republice, až po obranné prvky se základnou na lodi v Tchajwanské úžině.

31. 1. 2008 Už i časopis Popular Mechanic tvrdí to, co Vondra s Klvaňou stále popírají ZDE

Jsem pravidelným čtenářem Vašich internetových "novin" a rovnou dodám, že je považují jeden z nejlepších alternativních zdrojů informací svého druhu na českém internetu, píše Jiří Otáhal. Námitky o nevyváženosti či spornosti naprosto neberu. Čtenář by neměl být idiot a měl by vědět, že média nepřinášejí Pravdu, ale pouze informace, Blisty nevyjímaje. Zaujme-li mne nějaká z informací, obvykle si ji porovnávám s dalšími zdroji, zjistím si něco o autorovi, atd.. Pokud má pro člověk zájem se ve věcech veřejných jakkoliv angažovat, tak je takový postup nutností.

Ale k jádru věci. Z poznámky pod textem pana Jemelíka mám pocit, že buď podceňujete čtenáře, nebo jste podlehl nemoci z povolání, popřípadě obojí. Je opravdu nutné, aby Blisty pod autorskými články vydávaly svá stanoviska k tvůrčí motivaci autorů? Fanda Václava Klause opravdu, ale opravdu nejsem...

Poznámka ŠOK: Ano, je to nutné a Britské listy v tom budou pokračovat. Ne každý čtenář je nadán schopnostmi samostatného úsudku v posouzení informací z oblastí, které nepatří k jeho odbornosti, ne každý může být odborníkem. Čtenář ale očekává serióznost redakce. Podle výzkumů veřejného mínění CVVM z května 2007 dvě třetiny čtenářů věří médiím (televize 68 % a noviny 54 %, rozhlas 71%). Tato podpora je stabilní v rozmezí 54-72% od roku 1995. Pouze u novin klesá od června 2005 k současné hodnotě. Odpovědností novinářů je přinášet informace férově a zasazené do kontextu bez klamavých úmyslů, zatajování informací a obchodování s informacemi. Víra v informace přinášené médii je v protikladu k samostatnému kritickému posouzení i u profesionálně vybavených a vyškolených čtenářů/diváků/posluchačů, mnohdy i u novinářů samotných. Neúplná informace nebo informace mimo kontext je ale dezinformací.

CVVM: Média ve výzkumu veřejného mínění ZDEZDEZDEZDE

Podle jiných zdrojů je tři čtvrtiny obsahu médií ovlivněno více či méně řízenou komunikací - technologiemi public relations, media lobbing, product placement a dalšími postupy, odporujícími férovému posouzení informací redakcí a férovému předložení čtenáři. Britské listy tiskové zprávy kreativně nepřepracovávají do podoby redakčních článků jako jiná média v ČR, přední "seriózní" deníky nevyjímaje, ale zveřejňují je jako názory jejich tvůrců. Pokud autor neuvede svůj konflikt zájmů sám, uvede jej za něj redakce. Přesto nemá důvod jeho postoj k politickým událostem cenzurovat, pokud jeho texty neodporují zákonům ČR.

Považuji Martina Bursíka za nadprůměrně inteligentního politika a jeho názory mi většinou aspoň nevadí. Právě proto mě nepříjemně překvapily dvě části jeho vystoupení v pořadu Otázky Václava Moravce dne 3.2.2008. První z nich je útok na Václava Klause kvůli jeho údajnému selhání při výkonu pravomoci vůči justici.

V reakci na příspěvek pana Jemelíka ("Bludy pana Bursíka") bych rád bych upozornil na rozhovor s ombudsmanem Otakarem Motejlem z něhož pan Bursík (zdá se mi) čerpal.Názor pana Jemelíka na právní legitimitu chování pana prezidenta je jiný než názor ombudsmana, píše Martin Botur.

četl jsem článek, kde pan Golgo kritizoval úroveň BL a pan Čulík odpověděl, že čtenáři posílají články zadarmo a že ne každý splňuje novinářský standart. Já právě nemám novinářské vlohy ani dostatečný nadhled, ale narazil jsem na zajímavý námět. Totiž na předvolební debatu 1.6.2006. Myslím by za to stála kritická analýza té debaty. Pro zajímavost jsem přepsal závěrečný projev současného pana premiéra, píše Jaromír Eybl:

Link na celou debatu ZDE

"Až nyní jsem si poslechl celou předvolební debatu z roku 2006. Velmi mì zaujala. Bylo by pro budoucnost záslužné, kdyby ji TV Nova vysílala pravidelně v hlavním vysílacím čase alespoň jednou měsíčně," poznamenává k tomu A. Kubačák.

Britské listy často vydávají články, které mají tón a textovou kvalitu Neviditelného psa či MFD. Tím mám na mysli příliš osobní přístup, nepříliš dobře vypracovanou argumentační linii, článek je plný populistických omylů a využívá kontrastu "my" versus "oni", způsobem, který západní média už dávno přestala používat, píše Fabiano Golgo.

Reakce JČ: To je pravda, je to důsledkem "amatérského statutu" Britských listů, do nichž píší autoři i čtenáři zadarmo. Samozřejmě, že se v nich projevuje étos komunity, kterou oslovují.

Relativně často v masových mediích citovaný server Aktuálně.cz oproti citačně zamlčovanému deníku Britské listy uveřejnil kritiku obsáhlé monografie o českém filmu od šéfredaktora BL Jana Čulíka z  klávesnice paní Hejdové. Říká se tomu asymetrická soutěž a asymetrická informace. Něco, co narušuje demokratické principy v politice a férovost trhu v ekonomice. A zároveň něco, co lze jen s obtížemi (právně) postihnout. A když už by k tomu mělo dojít, tak se postihu této nekalé „soutěže“ a odsudku veřejného mínění zabrání a veřejnost zpacifikuje poukazem na vyšší zájmy. Dříve to byl boj proti heretikům a nyní boj s (krypto)komunisty. Jak říkal Josef Švejk Naši vlast vovinuly těžký mraky, či politruk z Černých baronů Vona mežinárodní šituace není dobrá, vona je špatná. A nyní k tomuto neokostnickému koncilu pražských mainstreamistů z Melodie, či ze seriálů Jak se máte Vondrovi... se přiřadila i recenzentka Hejdová na serveru Aktuálně.cz.

Paní Hejdová nemusela dělat se mnou interview, stačilo by, kdyby knihu zhodnotila věcně, férově a inteligentně. Nebo spíše, kdyby tu recenzi napsal někdo, kdo to umí.

Myslím, že je naprosto nesmyslné dělat z knihy Jací jsme politikum. Je to prostě soubor empirického materiálu. Analýza narativních motivů, obsažených v českém filmu za posledních osmnáct let a - velmi věcná - interpretace toho, jakou mytologii film šíří o dnešní české společnosti.

Každý má samozřejmě právo napsat zdrcující recenzi, neměla by ale být hloupá.

Vulgárních výrazů může používat pan premiér, ale Britské listy by měly fungovat s noblesou. Štěpán Kotrba ví, že nemá používat vulgárních výrazů ani v mailech čtenářům, ani v textu svých článků, natož v titulcích. Ví také, že pokud se vulgárnosti vyskytnou, budou se nemilosrdně odstraňovat. Noblesu! Je jistě obtížné nepropadat kanálnímu způsobu vyjadřování, který je často běžný v českém prostoru, ale jsem přesvědčen, že je to možné.

Poznámky Fabiana Golga k nedostatkům Britských listů jsou cenné. Lidi by měli vědět, že nemá smyslu argumentovat osobně či stereotypními kontrasty "oni versus my".

Navzdory zprávám o vyvražďování obyvatel Východního Timoru, které přinášel Červený kříž, křesťanské církve, Amnesty International a další, Spojené státy pokračovaly v zásobování Suhartova režimu zbraněmi a bojovými letouny. V dobách největších bojů dodávky zbraní dokonce zdvojnásobily. Navíc zablokovaly postup Rady bezpečnosti, která se chtěla zasadit o dodržení dvou rezolucí volajících po okamžitém stažení indonéských vojsk z Východního Timoru. Ve svých pamětech o tom píše Daniel Patrick Moynihan, bývalý americký velvyslanec při OSN.

Zkorumpovaná klimatická změna.

Předesílám, že podlézavost nesnáším zrovna tak, jako asi každý. A podobně se mi příčí být objektem manipulace. Zejména mediální. S blížící se volbou prezidenta pozoruji, že nemalá část redakcí opět demonstruje svůj nekontrolovatelný vliv. Tak jako před posledními parlamentními volbami. Když během několika týdnů pozvedla „zelené“ z politické bezvýznamnosti na výsluní mocenské šachovnice. Václav Klaus se jako prezident permanentně těšil nejvyšší popularitě mezi ústavními činiteli a orgány. K jejich zděšení, závisti, zášti a odporu. A umocněné ve chvílích, kdy na něj prostřednictvím médií útočili zejména ze zahraničí. Za jeho zapšklé „národovectví“.

Pred istým časom, keď som listovala vo svojich novinových článkoch, objavila som v nich ustavične sa vracajúci motív - plot. Tento obraz sa objavoval zas a znova. Bariéry, ktoré oddelili ľudí od kedysi verejných zdrojov, od vody a pôdy. Zábrany, ktoré obmedzili ich schopnosť prekračovať hranice a dokonca zabránili, aby sa politika vykonávala v mene voličov.

Niektoré z týchto plotov sa len sotva dajú spozorovať, napriek tomu však existujú. Jeden takýto virtuálny plot sa vztýčil v Zambii, keď sa na radu Svetovej banky zvýšili „školské poplatky pre užívateľa“, takže školské triedy sa vzdialili z dosahu miliónov ľudí.

Ďalší plot sa vystaval okolo rodinných fariem v Kanade, keď vládna politika premenila malé poľnohospodárske prevádzky na luxusné objekty, ktoré v časoch klesajúcich cien produktov a veľkých farmárskych podnikov nemožno zaplatiť.

Hoci Strana ľavice voľby v Hessensku a Dolnom Sasku zďaleka nevyhrala, prvý výraznejší volebný úspech v spolkových krajinách bývalého Západného Nemecka dáva tušiť, že strana má šancu vytvoriť životaschopnú alternatívu naľavo od sociálnej demokracie.

Nemeckej politickej debate dominovali v posledných dňoch voľby v Hessensku a Dolnom Sasku. Mnohí ich považovali za "generálku" pred budúcoročnými parlamentnými voľbami. Výsledok priniesol prekvapenie i niekoľko ponaučení. To prvé by si mali vziať kresťanskí demokrati. V snahe obhájiť kontrolu nad Hessenskom stavili v kampani na protiimigračnú rétoriku. Hoci u určitej časti voličov takýto spôsob obetného baránka nepochybne funguje, očividne ich nie je dosť -- vo voľbách získala CDU len 37,8 percent hlasov, čo jej zabezpečilo 42 mandátov v 110-člennom parlamente.

Příští konzervativní vláda poskytne zadarmo každé nové matce po návratu z porodnice na dobu šesti hodin denně doma zdravotní sestru. Konzervativci chtějí do Británie zavést holandský systém, podle něhož každé matce novorozeněte pomáhá doma zdravotní sestra, učí ji

• jak nemluvně kojit a koupat
• stará se o starší děti a zajistí, aby pro ně bylo zdravě uvařeno
• postará se o prádlo a lehké domácí práce
• spravuje systém návštěv pro matku a zajistí, aby ji hosté nebudili v nevhodnou dobu
• vede deník s údaji o pokroku matky a dítěte, který pak používají lékaři a sociální pracovníci

David Cameron, šéf britských konzervativců, je přesvědčen, že holandský systém, známý jako "kraamzorg", by byl v britském kontextu podstatným zlepšením; zatím se totiž poskytuje sociální a zdravotní podpora jen těm nemluvňatům a jejich matkám, které jsou považovány za rizikové případy.

Michael Gove, konzervativní stínový ministr pro záležitosti dětí, také chválil holandský systém: "Pokud budeme schopni poskytnout lepší podporu rodičům v prvních měsících narození dítěte, podaří se nám zřejmě vyřešit některé problémy nerovnosti a sociální mobility, které nás v současnosti ochromují jako zemi. Musíme zajistit, aby každé dítě dostalo takovou podporu, jakou si v současnosti mohou koupit jen bohatší."

Podrobnosti v angličtině ZDE

Ráda bych řekla něco bližšího o nizozemském "kraamzorgu", aby si člověk mohl utvořit alespoň trochu ucelenější obraz o jejich novorozencké péči, než jen z pár bodů a kusých zpráv. Niméně začít bych měla už péčí prenatální.

V Nizozemsku ženy nechodí na pravidelné gynekologické kontroly. Gynekolog je pouze specialista v nemocnici, ke kterému se dostanete až na doporučení praktického lékaře. Ovšem nepočítejte s tím, že by vám praktický lékař napsal jakékoli doporučení okamžitě. Nejprve se vás bude pokoušet léčit sám a pouze v případě, že už nebude zbytí vám doporučenku napíše a vy se do nemocnice objedáte. Pokud nejste zrovna akutní případ čekací lhůty na prohlídky do nemocnic bývají zpravidla 3 měsíce.

„My jsme tady jedna rodina a držíme při sobě,“ říká dvaadvacetiletý Andreas s čírem na hlavě a objímá kolem ramen o tři roky mladšího Svena. Jeden poslouchá hip hop a druhý ultrapravicovou hudbu. U altánu S-Born v lesíku na okraji saského Oberlandu je to jedno. Všichni jsou si rovni. I na basu piv z blízkého supermarketu se složí. Spojuje je to, že jsou mladí, válčí s místní přesilou seniorů a patří k takzvané nové spodině.

Rozhodnutí podniknout cestu do Ebersbachu, pod který Oberland patří, nepadlo náhodou. Městečko na česko-německých hranicích je ukázkovým příkladem toho, jak negativní sociální jevy postihují země bývalého východního Německa.

Při příležitosti 65. výročí bitvy u Stalingradu proběhla v tomto městě o víkendu za účasti 1500 hostů z ruských regionů, veteránů a zahraničních delegací z USA, Francie, Srbska, Česka, Velké Británie, Itálie a Německa vzpomínková slavnost. Současně se konala vědecká mezinárodní konference "Bitva o Stalingrad 65 let poté", zabývající se touto historickou událostí.

Na stejné téma byla uspořádána v německo-ruském muzeu v Berlíně-Karlshorstu výstava. Šedesát snímků válečných korespondentů ze zimních měsíců 1942 až 43 je vystaveno nedaleko místa, kde byla 8. května 1945 podepsána bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa. Připomíná současné generaci, která se již ve valné většině narodila v druhé polovině XX. století, katastrofu, do které vtáhli tehdejší vládci Německa nejen svůj vlastní národ, ale i evropský kontinent.

FOTOGALERIE BL

Stalingrad -- nedobytná pevnosť na Volge ZDE

Dávno hlásám potřebu vymanit veřejný diskurs z "tlachání v kruhu" na mentální úrovni Hýty a Batula: "Já ci videt tocit tolecta". Třeba dosahovat rezultativnosti, tj. dotahovat výměny názorů do dále nezpochybňovaných závěrů. Teprve ty (a nikoliv rozostřené a zamlžené bláboly) mohou sloužit za východiska pro kroky vpřed či do větší hloubky, v teorii i praxi.

Od pádu komunismu je česká politika vůči Kubě, dřívější spřátelené zemi, vyhraněně nepřátelská. V mezinárodním měřítku patříme k nejtvrdším odpůrcům Castrova režimu. Zachováváme nesmiřitelný postoj, přestože se mezinárodní postavení Kuby v posledních letech podstatně zlepšilo navázáním prospěšných vztahů nejen s levicovými režimy ve Venezuele a Peru a s komunistickou Čínou, ale také s nesporně demokratickým Španělskem nebo s Brasilií. Nepřátelství k režimu Fidela Castra je paradoxně jedním z mála prvků české politiky, které spojují všechny polistopadové vlády bez ohledu na jejich politickou orientaci. Není proto nic překvapivého, že ministr zahraničí Karel Schwarzenberg přijal v Černínském paláci představitele kubánské opozice Hectora Palaciose a Giselu Delgadovou, jimž slíbil další podporu odpůrcům Castrova režimu.

Výstavbu nového festivalového domu v Bonnu, v dřívějším sídle německé spolkové vlády a v Beethovenově rodném městě mají podpořit tři německé firmy. V příslušném investičním plánu se hovoří o nákladech ve výši € 60 až 80 milionů. Problémem při tom může být, že firma Deutsche Telekom jako jeden z těchto sponzorů není v současné době jen rozhodnuta financovat část těch nákladů, ale taky pokračovat s další racionalizací práce, protože tato firma v současnosti oficiálně nemá žádné zisky.

V dramatickém obratu o 180 stupňů zrušil afghánský Senát své rozhodnutí potvrdit trest smrti nad třiadvacetiletým studentem Sayedem Pervezem Kamabakshem, který byl odsouzen za rouhání, které prý spáchal tím, že si z internetu stáhl analýzu o právech žen.

Obrat v afghánském Senátu následoval po širokých mezinárodních protestech a apelech na prezidenta Hamida Kharzaie poté, co na případ upozornil britský deník Independent a poté co jeho 38 000 čtenářů podepsalo petici požadující pro afghánského studenta spravedlnost. Petici podpořili i britský ministr zahraničí David Miliband, šéf britských liberálních demokratů Nick Clegg a stínový konzervativní ministr zahraničí William Hague. V afghánském hlavním městě Kábulu se konaly na studentovu podporu demonstrace.

Dovolte mi se podělit o rozpoložení, ve kterém se nacházím. Jako volič levice čtu pravidelně Právo a Britské listy. Jsem člověk pohříchu technický, proto neusiluji o širší rozhled jinou četbou. Navíc mi z politických komentářů Mladé fronty naskakují osypky.

Nicméně pozoruji na sobě, že třebaže kývám souhlasně hlavou, v podstatě je mi už jedno, co čtu. Jsem proti radaru, čili podpořím každého, kdo přinese další důvod proti. Myslím, že bych nebyl schopný ani vnitřně přijmout důvod, byť seberozumnější, který by byl pro.

Toto přirozeně není příznak voliče levice. Stejnou zarputilost můžeme pozorovat v každém táboře, počínaje Spartou proti Slávii a Klausem proti Švejnarovi konče, píše Alexandr Grozněv.

Velmi dobře chápu pocity pana Grozněva ohledně racionality postojů pro radar či proti němu.

Já si ovšem osobuji právo na "nerozumný" postoj. Moje zesnulá žena mi položila otázku k radaru v době, kdy o tom psaly jen BL a ten hezký ženský časopis.

Já jsem, jako celoživotní amerikanofil, názor připraven neměl.

Moravskoslezská krajská organizace Strany zelených se sídlem v Ostravě spolu s moravskoslezskou organizací ČSSD připravila na pondělí 4. února návštěvu prezidentského kandidáta profesora Jana Švejnara v Ostravě.

Občanské sdružení Vojáci proti válce v souladu se svým programem, ve kterém je zakotveno „informovat občany ČR o nebezpečí vzniku nových válečných konfliktů“, nejen na evropském kontinentě, se obrací na veřejnost ČR, Parlament a ústavní činitele ČR, ale i na občany členských států EU, poslance Evropského parlamentu a příslušné orgány EU naléhavým prohlášením.

Záměrem svévolně ignorovat a porušit rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z 10. června 1999, která „stvrzuje závazek všech členských států respektovat suverenitu a územní celistvost Svazové republiky Jugoslávie“ dochází v tomto regionu k výbušné atmosféře. Tato situace může přerůst v ozbrojený konflikt mezi mezinárodně uznaným suverénním státem, ozbrojenými skupinami bez mezinárodněprávní identity, případně jinými účastníky. Vzniká bezprostřední nebezpečí rozrušení celistvosti a územní integrity suverénního státu - Republiky Srbsko a odtržení jeho provincie Kosovo a Metochie, a to i hrozbou použití ozbrojeného násilí.

Po všech stránkách - sociologicky, jazykově, stylisticky, novinářsky i faktograficky - ohromující recenzi na filmovou knihu Jana Čulíka vydala Irena Hejdová na stránkách aktualne.cz ZDE. Vzor inteligentní diskuse na aktualne.cz ZDEVřele doporučujeme.

K tomu dodává Jan Čulík: Primitivní, případně urážlivé recenze této knížky, které vyšly v některých českých médiích, jsou pro mě nesmírně poučné. Mají několik charakteristik:

1. Výsledky empirického zkoumání motivického arzenálu českých filmů jsou pro "pravicové" kritiky nepřijatelné; i pro mě bylo překvapením, že narativ současného českého filmu vytváří o české společnosti mytologii, které je vůči ní nesmírně kritická, dá se říct až "levicová" - s těmito fakty však těžko něco naděláme - ve filmech prostě tyto motivy jsou - nejde to popřít. Protože to kritikové nemohou z ideologických důvodů přiznat, musejí tvrdit, že kniha neobsahuje žádné informace :)

Hloupost samozřejmě existuje všude - děsivým zjištěním pro mě však je, že "recenze" Ireny Hejdové je stylisticky, argumentačně i analyticky hodně pod úrovní nejpitomějších seminárních prací a písemných zkoušek studentů z Glasgow University, které právě s kolegy opravujeme (práce na Glasgow University musejí opravovat nejméně dva různí učitelé, konečné rozhodnutí o známkách má pak ještě externí examinátor z jiné univerzity, aby byla zajištěna objektivita, všechno je písemné) a kterým dáváme trojky nebo čtyřky.

Naprosto souhlasím s článkem "Kdy se naučí Britské listy přijímat kritiku?", píše Petr Kubica

Velmi se mi nelíbí, když Britské listy propadají manipulativním populistickým hrám, jako když poukazují na chabou úroveň diskusí na fórech serveru aktualne.cz. Byla úroveň diskuse na někdejším fóru Britských listů snad lepší? Cožpak není na každém otevřeném fóru na světě, včetně Británie, taková diskuse plná zoufalců, paranoiků, frustrovaných jedinců?

1. Má kritika paní Hejdové je zcela věcná. Je založena na konkrétním způsobu jak píše. Vychází z konkrétních citací z jejího článku. Považuje-li Fabiano Golgo tento způsob psaní za vzdělaný, nemám skutečně co dodat. Považuje-li Fabiano Golgo paní Hejdovou za intelektuálku, pak já jsem klobouk.

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme zpravodajství o nedávných bojích v Iráku z hlediska osob, které bojují proti americkým a západním okupačním vojskům.

Tak už konečně vím, k čemu ta superhrubá mzda má být dobrá. Prý také k tomu, aby zaměstnanec na výplatní pásce viděl, kolik za něj ještě musí zaměstnavatel zaplatit na sociálním a zdravotním pojištění. Je to takový psychologický tah - dozvěděl jsem se zcela vážně od některých poslanců ODS. Z toho plyne rada: než se rozhodnete požádat svého zaměstnavatele o zvýšení platu, prohlédněte si pořádně svoji výplatní pásku. Pak jistě sami uznáte, že to již není možné.

Banda simulantů, která se navíc hned podělá. Jednoho tak nějak pohladí po duši a zvedne mu to národní sebevědomí, když si hned po ránu v novinách přečte, jak o svém národu (to jako Češích, Moravanech a Slezanech) smýšlí jeho vlastní premiér (to jako pan Topolánek). Je to skvělý signál i do zahraničí. Jste-li navíc politik, jen si povzdechnete -- a jsem zase v pytli. V jednom pytli s Topolánkem, kam vás hodí občané. Protože když si takové hulvátství dovolí předseda vlády, ostatní určitě nebudou lepší, prostě co politik, to sprosťák a hulvát. Následují telefonáty od známých, od starostů i neznámých voličů, kteří se rozhořčují nad tím, co si to ten Topolánek zase dovolil. Ach jo.

My Američané jsme tak náruživými čtenáři, že vyžadujeme přístup do knihkupectví v jakoukoliv denní i noční hodinu, píše Milan Kohout.

Toto je "knihkupectví", které jsem vyfotil v předměstské čtvrti Filadelfie. (Asi tušíte, jaké knihy se tam prodávají. Totiž v chudých čtvrtích knihkupectví prakticky neexistují.)

Naplněné pražské kino Oko v páteční podvečer přivítalo jednoho ze dvou kandidátů na prezidentský úřad - Jana Švejnara.

"Chci respektovat nejrůznější názory a vidět svět v pestrosti," uvedl Švejnar na úvod téměř dvouhodinové diskuse, uspořádané Stranou zelených. A publikum bylo opravdu pestré - přišla veřejnost, politici a političky, včetně členů a členek Zastupitelstva Prahy 7, kde se kino nachází. Chyběli jen zástupci a zástupkyně ODS. Padaly dotazy z levicových i pravicových pozic, polemizovalo se...

Otázky a odpovědi v debatě kandidátů v senátorském klubu nepřekvapily. Otázky byly vybrány tak, aby připomněly hříchy minulosti i nejistou budoucnost a aby odpovědi obojí potvrdily. Co mě překvapilo, bylo hodnocení kandidátů po debatě, jak v TV tak v tisku: kdo vyhrál a proč. Podle televizních komentátorů tam Švejnar "seděl bezmocně, vyjadřoval se suše, neschopen vyjádřit emoce", podle pana Kotrby dokonce, "se škrobenou formálností a nejistotou".

Můj dojem byl zcela jiný.

"Neocenitelná historicko-kritická práce, přehledná, vnímavá a dobře napsaná."

Josef Škvorecký, 6. ledna 2008

Právě přichází na předvánoční trh nová kniha o českém filmu od Jana Čulíka. K dispozici ke koupi na www.kosmas.cz ZDE, též přímo z nakladatelství Host ZDE

V první souborné knižní práci o českém hraném filmu od roku 1989 rozebírá autor více než dvě stě devadesát snímků, které vznikly za posledních osmnáct let. Filmovou produkci rozdělil tematicky do několika celků: v období kolem pádu komunismu se objevila celá řada trpkých výpovědí o životě v Československu sedmdesátých a osmdesátých let; naproti tomu svědectví o stalinském útlaku z padesátých let většinou už nesvědčí o životě v totalitě s tak úzkostnou naléhavostí jako snímky o normalizaci. Autor se dále věnuje četným filmům s historickými tématy, zejména z traumatických období, dále snímkům svědčícím o prvních zkušenostech z postkomunismu, včetně "pokleslých" komerčních komedií, a rozebírá též množství filmů vzniklých o současné společnosti. Nejnověji se česká kinematografie zabývá především mezilidskými vztahy; tyto snímky patří podle autora k nejlepším. Kniha analyzuje i filmy pro děti a mládež, dále četné, více či méně úspěšné umělecké experimenty, a závěrem vybírá "nejlepších pětačtyřicet" --- snímky vysoké kvality, které podle autorova názoru zřejmě přežijí.

Cílem autorovy analýzy bylo zjistit, jakým způsobem vypovídá současná česká kinematografie o dnešní české společnosti, zda o ní vytváří mýty a jakého hodnotového systému se podle českých filmů dnešní společnost přidržuje. Podrobným sémantickým rozborem příběhů jednotlivých hraných filmů dochází autor k překvapivým závěrům.

Současná česká kinematografie zaujímá vůči české společnosti svobodný a kritický postoj. Vytváří o ní podle jeho názoru pozoruhodně ucelené svědectví.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. V anketě letos na jaře odpovědělo během několika málo dnů více než 5000 čtenářů. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco málo nad 100 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře. Nedokáže to česká komunita? Jsou finanční prostředky skutečně k dispozici jen pro cílenou politickou manipulaci, a chce-li list prosazovat svobodnou linii, padni komu padni, národ se pro jeji podporu nevzchopí?

V prosinci 2007 přispělo celkem 131 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 45 847.78 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.12. 2007 částku 197 706.42 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 688.55 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely.