Protože (alespoň podle K. Čapka) je nejlepší začínat na začátku, zabýval jsem se mnohokrát otázkou, proč má "politika" (politično) tak špatnou reputaci. V BL to bylo naposledy v "Obraně politiky DNES". Poznámky z listopadu končí slovy: "Na všech úrovních veřejného života se málo (pokud vůbec) rozlišuje, co je opravdu politika a co nikoli. Co se na ní nabalilo (politikaření, partajničení, korupce, pletichy) a kazí její dobré jméno". Pro ujasnění rozdílu mezi politikou a politikařením se jen zřídka naskytne tak učebnicově modelová situace jakou máme v současné prezidentské volební kampani v bagatelním, zdánlivě jen technicistním sporu o pouhou proceduru volby.

Netřeba se pouštět do meritorních rozborů volebních programů kandidátů. Ne že by to nebylo zajímavé. Avšak, i když vytipujeme -

téměř vyčerpávající seznam "vrtacích" otázek (jak to před pár dny dokázal arch. Štěpán Kotrba) a -

oba kandidáti se podvolí vstupu na rožeň s jakkoli nízkou grilovací temperaturou (jakou jim vzápětí naordinovali sociálně-demokratičtí senátoři),

vždy se ještě najde nespokojenec, pro něhož se na cosi zapomnělo, otázka nebyla dost razantní, odpověď dost vyčerpávající nebo vtipná, nebo naopak. Navíc, co občan - to politik, který ví nejen jak na správu státu, na složení národního fotbalového mužstva i přípravu španělských ptáčků v papiňáku.

Co teprve, když se do věci vloží profesionálové. Nahlédněte např. do Práva z 30. 1. tr. V horní polovině stránky se od dvou redaktorů (Nevělík-Trousilová) dozvíte, že praví "Politologové: Duel byl sterilní". V její dolní polovině třetí redaktor (Janyš) k hodnocení stejného duelu (!!!) přičinil titulek "Klaus-Švejnar: výčitky, štiplavosti, ironie i posměšky". Jde o dva materiály o jedné události. Moje babička (nar. 1877) v takovém případě říkávala: "Tak nevím. Koupila jsem husu a von to je íkrnáč".

Průběh slyšení prezidentských kandidátů na senátorském klubu ČSSD mohli sledovat všichni i z reprízy vysílání a na internetu pro zájemce záznam visí dál. Takovou možnost ověření obvykle nemáme. Když u nás vycházejí -- řekněme - čtyři vedoucí deníky, pro případ, že by v každém z nich mohlo být něco neopakovatelného (Lidové Právo Dnes, sloupek recenzující en gros tři listy v Literárních novinách ukazuje spíše na uniformitu), přišly by v trafice na hodně přes padesát korun. Kdo z "mužů na ulici" by si mohl dovolit je všechny kupovat, i kdyby na čtení měl čas? Tak nevolky - jako vedlejší efekt (collateral "damages"?) -- jsme se zúčastnili testu spolehlivosti obsahu zpravodajství; nejen v dané věci. (Známkování výsledku médií ponechávám na čtenářích).

Ale SFORZA k politickému boji o způsob volby prezidenta - aklamací nebo tajně. Povšimněme si, že diskutéři usilují o průkaz vyšší demokratičnosti té které procedury, kterým by zdůvodnili oprávněnost jejího přednostního využití. Důkaz má být teoreticky "košer", nebo alespoň politicky korektní, což mu má dodat "nepolitičnost", která je prezentována jako etalon kvality.

Dalekáť cesta má. Marné volání. V rozporu s tímto cvičením, představuje volba prezidenta nepochybně politikum v tom nejvlastnějším, nejoprávněnějším slova smyslu. Je to dáno tím, že prezident jako součást moci výkonné (jakkoli výstižně či neobratně to je zakotveno v ústavě či ještě vágněji v tradicích) se podílí na správě věcí veřejných, což nepochybně je kritérium političnosti. Kdo zatvrzele označuje procedurální stránky volby za "nepolitické", resp. její politické rysy ignoruje, je na nejlepší cestě k politikaření (pokud v něm už netrčí až po uši). Pro rozlišení politična prezidentské volby od politikařských nánosů pomáhá bonmot anglického premiéra lorda (tuším) Gladstona: "Británie nemá stálé spojence, jen stálé zájmy". V našich bezzásadových poměrech, zděděných nejen po 40 letech "vedoucí úlohy KSČ" (jak zdůrazňují zejména naši ultra/anti), ale možná i po rakousko-uherské schlamperei, mají různé společenské vrstvy svoje stálé zájmy, a k čertu se zásadami.

Jaké zájmy stojí za těmi dvěma volebními procedurami?

A) Po špičkách se obcházejí důvody první volby Václava Havla aklamací. Vedou se spory o revolučnosti listopadových událostí (co, kdy, jak, převrat či restaurace) - doporučuji znovu prolistovat Jana Měchýře "Velký převrat či snad revoluce sametová". Radikální vlna nikdy nestrpí zdržení teoretizováním o demokratičnosti či nedemokratičnosti jakékoliv procedury. Vodítkem byl pragmatismus. Teprve odstup času umožňuje zhodnocení dopadu užitých nástrojů pro povahu vzniklých institucí -- zejména ekonomická institucionální teorie doceňuje path dependency.

Myslí si snad někdo, že by tajné volby prezidenta v roce 1989 s rozsáhlým podílem starorežimních kádrů z nomenklaturní kurie zajistily "dobrovolnou stoprocentní" volbu "ztroskotance a samozvance" na prezidentský stolec? Copak při volbě aklamací, byť fyzicky v jiném prostoru než ve Vladislavském sále, pro zbytkové zákonodárce nebyla dostatečně výmluvnou motivací a ideovým mementem -- řekněme - malá vzdálenost od kanceláře aktu II. pražské defenestrace. Bylo tu nepochybné společenské, mimořádné fórum veřejnosti (OF) a vyjadřovalo sjednocující zájem: potlačit dosavadní utlačovatele, kteří ve sféře moci i vně parlamentu stále ještě měli (na co se již pozapomíná) nezanedbatelný vliv.

B1) Ani dnes se návrhy na veřejné hlasování teoreticky ani prakticko-politicky hluboce nezdůvodňují. Také se otevřeně neodvolávají na "tradici" první prezidentské volby 1989. Snad ze studu, že se neobešly bez faktického nátlaku -- byť nikoliv fyzického --, aby na krystalicky čisté sametové "kokardy, jásot a na praporu prapor" nepadl ani nejmenší stín zloby a nenávisti.

Zastánci aklamace vstupují na volební kolbiště s modřinami od podrazů, utržených v osmnáctiletém polistopadovém období. A tak pod transparenty s heslem "veřejné volby" nejsou získáváni jen krásou formulací teoretických pouček. K veřejnému hlasování se hlásí frustrovaná "napíchnutá" (vypůjčeme si výraz z elektroniky) uskupení se "spícími (budoucími) přeběhlíky" ve svých řadách, která mají (oprávněné či ne) obavy, že v jejich řadách číhá "pátá kolona".

Ta je odsouzeníhodná, halasně odsuzovaná (často jen pokrytecky) ale ještě neefektivněji potíraná. Po službách firem (zvolme namátkou nějaká neutrální jména) Šlouf, Dalík nebo s trochu jinými komoditami Kubice - zdá se -- poptávka neutichá. Požadavek veřejného hlasování pokračuje čerpáním z psychologických úvah, že Jidášovi je konfrontace s věrnými apoštoly nepříjemná (však se také oběsil).

Vysoce abstraktně-akademicky, až pokrytecky vyznívá kritika aklamace. Umožňuje a podporuje prý nadvládu stranických sekretariátů a jejich čachry, narušuje vyjádření svobodné politické vůle zákonodárce, či dokonce ústavou zaručenou soutěž politických stran. Při tom se obcházejí fakta, že lanaření, lov v cizích revírech jsou neblahým dědictvím, destruktivním nejen pro stranu přímo zběhnutím poškozenou. Narušují morální zdraví a politickou kulturu celé země a společnosti.

B2 Jádrem pudla jsou tedy přestupy mezi stranami. Nejsou neobvyklé ani ve vyspělých demokraciích. Musí se ale nezpochybnitelně prokázat, že došlo ke skutečné změně "přesvědčení". Nestačí projít nějakou "očisťovací" "prověrkovou" či "lustrační" procedurou, jíž lze vždy nějak ošulit. V Británii měnil -- pokud si dobře pamatuji - W. Churchil svoje partajní tričko snad třikrát -- začal u konservativních Torry, přešel k liberálním Whiggům a vrátil se ke konzervativcům. Ale, kalamita, pane Jonáš: Odchod z jedné strany znamenal i odchod z parlamentu a poslancování za novou stranu až po získání mandátu v dalších volbách.

Naše legislativa -- jak je známo - problematiku přeběhlíků neřeší nijak vábně a už vůbec ne "ultrademokraticky". Provést změnu podle britského vzoru je -- po trapných licitacích s mnohem méně radikálními návrhy (imunitou a jinými výhodami zákonodárců) - u nás zřejmě "politicky neprůchodné". Tím studnici návrhů na veřejné hlasování nehrozí, že by brzo vyschla.

C) Za ustálených pořádků nemá mezi demokraty princip tajných voleb konkurenci. Výmluvně lze snadno připomínat přehršle "přehmatů" spojených s veřejnými volbami. Jak ve Španělsku při obraně republiky proti Francově vzpouře vysílali republikáni - jinak vítězní - do "zaostalých" oblastí (stejně jako rajkomy v sovětském Rusku při kolektivizaci) ozbrojené oddíly, které přiměly celou vesnici i katolického kněze (resp. pravoslavného popa) hlasovat stoprocentně pro.

Co když ale demokratické pořádky ještě nedozrály. Politická korupce je přesto neobhajitelná. Lze upírat soupeřům nos mezi očima? Nelze přece pochybovat, že zvláště v "druhém kole" nepřímých voleb, kdy přicházejí ke slovu a jednat začínají volitelé -- blíží se nebezpečí pro demokracii z jiné strany. Princip tajného hlasování má z hlediska demokracie vysokou mravní hodnotu a vážnost. Pro demokracii je však znevažující zneužívat tajnost voleb jako vanish k vyzmizíkování zákulisních personálních handlů a manipulací.

Není to tedy asi ani náhoda ani rafinovaný jemnocit pro čistou altruistickou demokratičnost, že se pro tajné hlasování vyslovuje ODS, která se nejvíce "proslavila" v disciplině lanaření. resp. iniciací přeběhlictví.

x x x

Asi o 15 řádek výše, v druhém odstavci oddílu B2, jsem použil výraz "politická průchodnost". Tak jsem se oslím můstkem vrátil k tématu z druhého odstavce na začátku této stati: Co je a co není politika. Kriteriem příslušnosti k političnosti je pro mne přímá souvislost se správou věcí veřejných. Formování ústavních institucí, personální obsazení a proto i výběr volebních procedur do pravé politiky nesporně patří. V našich konkrétních podmínkách však nad meritorními aspekty problému vévodí bádání jak "oblafnout" "nepřítele" (nikoliv partnera, soupeře), jak to "skoulet" s voliči, aby dali "hlas nám", bez ohledu na to, že nebudeme jednat v jejich zájmu - ale máme lépe uvázanou kravatu. Veřejnost je přímo i prostřednictvím médií zahlcována informacemi, nikoli politickým -- jak jsem se pokusil demonstrovat -, ale politikářskými, až po skutečné špinavosti. Když to vše je (klamně) označováno za politiku, není divu že něco z této pomluvy na pravé politice ulpí."